ECLI:CZ:NS:2018:30.ND.111.2018.1
sp. zn. 30 Nd 111/2018-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. D. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o dovolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 13. 9. 2016, č. j. 316651/16/PR, proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 12. 2016, č. j. MPSV-2016/264783-922, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 72 Ad 8/2017-69, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 2 Ads 415/2017-14, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 Ads 415/2017-25, takto:
I. Dovolací řízení proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 13. 9. 2016, č. j. 316651/16/PR, proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 12. 12. 2016, č. j. MPSV-2016/264783-922, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 72 Ad 8/2017-69, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 2 Ads 415/2017-14, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 Ads 415/2017-25, se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se kasační stížností podanou u Nejvyššího správního soudu domáhal přezkumu usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 11. 2017, č. j. 72 Ad 8/2017-69, kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva práce a sociální věcí ze dne 12. 12. 2016, č. j. MPSV-2016/264783-922, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Olomouci ze dne 13. 9. 2016, č. j. 316651/16/PR.
Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 25. 1. 2018, č. j. 2 Ads 415/2017-25, kasační stížnost žalobce odmítl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodl tak z toho důvodu, že žalobce ani přes řádnou výzvu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2018, č. j. 2 Ads 415/2017-14, neodstranil nedostatek povinného zastoupení v řízení o kasační stížnosti.
V podání ze dne 26. 3. 2018 adresovaném Nejvyššímu soudu žalobce uvedl, že proti výše uvedeným rozhodnutím Úřadu práce, Ministerstva sociálních věcí, Krajského soudu v Ostravě – pobočka Olomouc a Nejvyššího správního soudu podává dovolání. Přípustnost dovolání žalobce spatřoval v ustanovení §64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“, jenž stanovuje podmínky subsidiárního použití občanského soudního řádu v řízení před správními soudy.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V této věci ovšem Úřad práce, Ministerstvo sociálních věcí, Krajským soud v Ostravě – pobočka Olomouc ani Nejvyšší správní soud nerozhodovaly jako odvolací soud ve sporu nebo jiné právní věci, jež by vyplývala z poměrů soukromého práva (§7 odst. 1 o. s. ř.).
Tím, že žalobce přesto podal proti rozhodnutím označených orgánů dovolání, zcela pominul podmínku funkční příslušnosti Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, která není upravena ani v zákoně č. 150/2002 Sb., ani v zákoně jiném. Nedostatek funkční příslušnosti je však neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Řízení o takovém dovolání, které označenou vadou trpí, proto nelze než podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243b o. s. ř. zastavit. Povolán k takovému rozhodnutí je Nejvyšší soud, jenž je tím soudním orgánem, který je k rozhodnutí o dovolání příslušným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2364/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2591/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2592/2004).
Jestliže Nejvyšší soud samotnému dovolání nevyhověl, již se dále pro nadbytečnost nezabýval žádostí žalobce o ustanovení zástupce pro dovolací řízení.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu