ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1256.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1256/2018-154
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce L. Š. , zastoupeného JUDr. Janem Rothem, advokátem se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3201/6, proti žalované A1 – Reality s. r. o. , se sídlem v Praze 10, Františka Diviše 988, identifikační číslo osoby 26506271, zastoupené JUDr. Marií Oswaldovou, advokátkou se sídlem v Řehenici č. 9, o zaplacení částky 74 331 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 17 C 379/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 39 Co 351/2017-127, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2017, č. j. 39 Co 351/2017-127, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 74 331 Kč s příslušenstvím jako ceny za provedení prací, které vykonal na základě ústní dohody se žalovanou a které spočívaly ve vyhledání přípojky neoznačené v projektové dokumentaci. Žalovaná vůči uplatněné pohledávce namítla započtení své pohledávky na náhradu škody ve výši 129 369,69 Kč spočívající v nákladech na odstranění vad jiného díla (zhotovení přeložky vedení), které pro ni žalobce prováděl podle objednávky ze dne 21. 1. 2014, neboť žalobce umístil přeložku vedení mimo požadovanou trasu a tuto vadu odmítl odstranit. Ve věci bylo nejprve rozhodováno rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 4. 11. 2015, č. j. 17 C 379/2014-45, kterým byla žaloba zamítnuta. Tento rozsudek však odvolací soud usnesením ze dne 10. 8. 2016, č. j. 39 Co 273/2016-73, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, neboť žalobce nebyl řádně předvolán k jednání, které se konalo před soudem prvního stupně dne 26. 10. 2015 a při kterém byli vyslechnuti svědci.
Rozhodnutím označeným v záhlaví Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 8. 8. 2017, č. j. 17 C 379/2014-108 (v pořadí druhý), kterým Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu o zaplacení částky 74 331 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení (první výrok), a dále odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně z listinných důkazů a z opakovaného výslechu svědků, podle kterého žalobce provedl na základě ústní dohody pro žalovanou sjednané práce při vyhledání přípojky. Další dílo spočívající v provedení přeložky vedení však žalobce provedl vadně, vadu odmítl odstranit a žalovaná na její odstranění vynaložila náklady ve výši 129 369,69 Kč. Tuto částku uplatnila vůči žalobci jako škodu. Odvolací soud věc právně posoudil jako vztah ze dvou smluv o dílo uzavřených mezi účastníky podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Žalobci za provedení díla (vyhledání přípojky) vzniklo právo na zaplacení obvyklé ceny díla (§2586 odst. 2 o. z.) v žalobou požadované výši. Ve shodě se soudem prvního stupně však odvolací soud shledal důvodnou námitku započtení pohledávky na náhradu škody, kterou v řízení uplatnila žalovaná.
Odvolací soud považoval za nedůvodnou námitku žalobce, že opakované výpovědi svědků M., K. a R. jsou procesně nepoužitelné pro porušení zákonného postupu při jejich výslechu, neboť svědkům byl nejprve „předestřen“ obsah jejich předchozí výpovědi, byli dotázáni, zda na ni chtějí něco měnit, a poté byl dán prostor zástupcům účastníků ke kladení dotazů. Podle odvolacího soudu sice soud prvního stupně nepostupoval při opakování výslechu svědků zcela v souladu s ust. §126 odst. 3 o. s. ř. a svědky na počátku nevyzval, aby souvisle vylíčili vše, co ví o předmětu výslechu, jak učinil při jejich původní výpovědi, avšak jejich opakovanou výpověď neměl za bezcennou, neboť svědci sami některé rozhodné skutečnosti znovu uvedli, k rozhodujícím skutečnostem se jinak vyjádřili znovu k dotazům zástupců účastníků a prakticky tak předchozí výpověď zopakovali. V tomto postupu soudu prvního stupně nespatřoval vadu řízení, pro kterou by bylo třeba jeho rozsudek zrušit.
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí ve věci samé závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda „je soud prvého stupně poté, kdy je mu odvolacím soudem uloženo, aby doplnil dokazování – výslechem svědků – povinen svědky nechat nejprve spontánně vypovídat, aniž by jim předestřel jejich předchozí výpověď, nebo je oprávněn jim na počátku jejich svědeckého výslechu přečíst – předestřít jejich předchozí výpověď a dotázat se, zda se od této výpovědi odchylují“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 11. 1978, sp. zn. 3 Cz 32/78, uveřejněného ve Sborníku Nejvyššího soudu ČSSR a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4505/2010, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz . Domnívá se, že výše uváděný postup soudu prvního stupně při opakovaném výslechu svědků M., K. a R. byl nezákonný a takto zopakované výslechy považuje za procesně nepoužitelné s tím, že o ně soud nemohl opřít své rozhodnutí. Zastává stanovisko, že pokud soud nejdříve svědkovi předestře obsah jeho předchozí výpovědi, není dán prostor pro to, aby se od ní svědek případně odchýlil a rozpory následně vysvětlil. Ve vztahu k výrokům napadeného rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má dovolání za přípustné pro řešení otázky posouzení úspěchu účastníků v případě zamítnutí žaloby z důvodu zápočtu učiněného žalovaným v průběhu řízení, která podle něj dosud nebyla řešena v judikatuře Nejvyššího soudu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Zpochybňuje-li dovolatel prostřednictvím druhé z otázek správnost prvního výroku napadeného rozhodnutí v té části, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, a druhého výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, patrně přehlíží, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti těmto výrokům není dovolání přípustné. Dovolací soud se proto druhou z uplatněných otázek dále nezabýval.
Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky týkající se postupu soudu při provedení důkazu výslechem svědka, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §126 odst. 2 a 3 o. s. ř. na počátku výslechu je třeba zjistit totožnost svědka a okolnosti, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost. Dále je třeba poučit svědka o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi (odstavec 2). Předseda senátu vyzve svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Klást otázky mají právo postupně předseda senátu, členové senátu, účastníci a znalci. Otázku položenou účastníkem nebo znalcem předseda senátu nepřipustí, jen jestliže nesouvisí s předmětem výslechu nebo naznačuje-li odpověď anebo je-li zejména předstíráním neprokázaných nebo nepravdivých skutečností klamavá; nepořizuje-li se o výpovědi záznam, uvede předseda senátu vždy v protokolu důvody, pro které otázka nebyla připuštěna (odstavec 3).
Ustanovení §126 odst. 2 a 3 o. s. ř. rámcově upravuje postup při výslechu svědka. V řízení je vždy na předsedovi senátu, aby zvolil s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem optimální způsob provádění důkazů, tedy i způsob vedení výslechu svědka, vždy však musí postupovat v intencích §126 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 665/2012).
Postup stanovený pro výslech svědka v §126 odst. 2 a 3 o. s. ř. platí bez ohledu na skutečnost, zda jde o první výslech svědka v řízení, nebo o výslech opakovaný. I při opakovaném výslechu svědka je třeba, aby předseda senátu po zjištění totožnosti svědka a okolností, které mohou mít vliv na jeho věrohodnost, po poučení o významu svědecké výpovědi, o jeho právech a povinnostech a o trestních následcích křivé výpovědi, vyzval svědka, aby souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Poté mu předseda senátu (členové senátu) klade otázky potřebné k doplnění jeho výpovědi, případně k vyjasnění nesrovnalostí a změn, pokud se odchyluje od dřívější výpovědi. Následně mohou se souhlasem předsedy senátu klást svědkovi otázky účastníci a znalci. Předestřít svědkovi obsah jeho předchozí výpovědi je tedy možné teprve poté, co soud zjistí významné odchylky od dřívější výpovědi svědka, a to právě za účelem jejich vyjasnění tak, aby bylo možno provést řádné zhodnocení jeho výpovědi (srov. dovolatelem citovaný rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 14. 11. 1978, sp. zn. 3 Cz 32/78).
Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§132 o. s. ř.). Při hodnocení důkazů soud musí zkoumat i to, zda byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009). Nebyl-li výslech svědka proveden v souladu s §126 o. s. ř., nemůže soud vzít za svá skutková zjištění skutečnosti, o nichž svědek vypovídal (srov. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4505/2010).
Je-li svědkovi na počátku jeho opakovaného výslechu předestřena (přečtena) jeho dřívější výpověď, nejedná se o postup odpovídající §126 odst. 3 o. s. ř. Takovým postupem je znemožněno řádné zhodnocení věrohodnosti opakované výpovědi svědka. Nelze totiž řádně posoudit, zda reprodukce skutečností, o nichž vypovídá, vychází pouze z toho, jak tyto skutečnosti vnímal v době, kdy k nim došlo, nebo zda je ovlivněna také tím, že byl soudem seznámen s obsahem své dřívější výpovědi. Fakticky tak není dán prostor pro to, aby svědek nejprve sám souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu (tyto skutečnosti jsou mu předem sděleny), a aby bylo možno jeho vyjádření následně konfrontovat s obsahem předchozí výpovědi (bude-li odlišné) a jeho věrohodnost vyhodnotit i vzhledem k tomu, jakým způsobem budou tyto nesrovnalosti vyjasněny.
Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vycházel (také) ze skutečností zjištěných z opakovaných výslechů svědků M., K. a R. provedených soudem prvního stupně, byť sám konstatoval, že při jejich provedení soud prvního stupně nepostupoval zcela v souladu s §126 odst. 3 o. s. ř. Z obsahu protokolů o jednání před soudem prvního stupně ze dne 30. 5. 2017 a ze dne 25. 7. 2017 pak je zřejmé, že na počátku opakovaných výslechů svědků K. a R. jim byl předestřen obsah jejich předchozích výpovědí. Při opakovaném výslechu M. pak soud prvního stupně nedal svědkovi prostor, aby sám nejprve souvisle vylíčil vše, co ví o předmětu výslechu. Lze souhlasit s odvolacím soudem v závěru, že provedení výslechů těchto svědků soudem prvního stupně postupem neodpovídajícím zákonu není vadou, pro kterou by bylo nutné rozsudek soudu prvního stupně bez dalšího zrušit. Tato vada totiž může být napravena v odvolacím řízení opakovaným provedením výslechů svědků odvolacím soudem při dodržení postupu stanoveného v §126 odst. 2 a 3 o. s. ř. Odvolací soud však v rozporu s výše citovanými rozsudky Nejvyššího soudu k těmto důkazům, které byly provedeny soudem prvního stupně postupem neodpovídajícím zákonu, přihlédl, aniž by je sám řádně zopakoval. Napadené rozhodnutí proto nemůže obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl naplněn.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil rozsudek odvolacího soudu (včetně závislých výroků o nákladech řízení) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu