ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.259.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 259/2018-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně MONETA Money Bank, a. s. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, identifikační číslo osoby 25672720, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1326/5, proti žalovanému K. V. , zastoupenému Mgr. Romanou Bejčkovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, o zaplacení částky 44 173 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 108 EC 413/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 17 Co 138/2017-123, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 17 Co 138/2017-123, v prvním výroku, a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 2. 2017, č. j. 108 EC 413/2011-116, ve výroku pod bodem I., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 6. 2. 2017, č. j. 108 EC 413/2011-116, zamítl žádost žalovaného o ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů (výrok pod bodem I.) a vyzval žalovaného podle ustanovení §209 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), aby své odvolání ze dne 7. 3. 2015 ve lhůtě 15 dnů doplnil o náležitosti uvedené v ustanovení §205 o. s. ř. (výrok pod bodem II.).
Soud prvního stupně uzavřel, že ač žalovaný splňuje první podmínku pro ustanovení zástupce z řad advokátů (předpoklady pro osvobození od soudních poplatků), druhá kumulativní podmínka (nezbytná potřeba ochrany zájmů účastníka) naplněna není. Zdůraznil, že žalovaný je schopen sám podat včasné odvolání proti rozsudku i proti doplňujícímu rozsudku a sám požádat o osvobození od soudních poplatků. Jelikož se žalovaný omezil na argumentaci, že mu není známa osoba žalobkyně ani její pohledávka, má soud za to, že nemá jiné důvody k podání odvolání ve věci samé. Soud ustanoví zástupce toliko účastníku, který si není schopen poradit v základních procesních úkonech, a přidělení zástupce se tak jeví jako nezbytné - tak tomu ovšem podle soudu prvního stupně v projednávané věci není.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. (první výrok) a odmítl odvolání žalovaného směřující proti výroku pod bodem II. usnesení soudu prvního stupně (druhý výrok).
Odvolací soud citoval rozhodná ustanovení občanského soudního řádu a zopakoval, že žalovaný v odvolání proti rozsudku ve věci samé namítl, že s GE Money Bank, a. s. neměl nic do činění a neví, jak, kdy a kde měl dluh vzniknout. Přitakal proto závěru soudu prvního stupně, že žalovaný neprokázal, že ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů, a podotkl, že potřeba ustanovení zástupce je dána zejména v případech, kdy jde o věc skutkově či právně složitou. V projednávané věci však podle odvolacího soudu z obsahu spisu nevyplývá, že by s ohledem na složitost věci bylo třeba žalovanému ustanovit advokáta.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (výslovně pouze proti prvnímu výroku), maje za to, že napadeným usnesením se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (kterou konkrétně cituje) a rovněž od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Namítá, že podle ustálené judikatury je třeba posoudit jednak povahu řízení a jednak osobu žadatele co do jeho schopnosti se v předmětném řízení dostatečně bránit. Zdůrazňuje, že od 1. 3. 2012 do 1. 12. 2017 byl ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, přičemž tuto skutečnost soud prvního stupně zjistil teprve po vydání meritorního rozhodnutí ve věci. Žalovaný se tak o existenci řízení v projednávané věci dozvěděl až z doručeného rozsudku prvního stupně a s ohledem na výkon trestu odnětí svobody neměl možnost aktivní osobní účasti v řízení, byť formou písemného vyjádření ve věci, včetně možnosti vyjádřit se k prováděným důkazům a možnosti prostudování spisu. Podotýká, že žalobkyně uplatňuje zjevně promlčený nárok. Nutnost obrany proti procesním pochybením soudu a uplatnění námitky promlčení přitom zjevně nelze považovat za jednoduché procesní postavení pro účastníka bez právnického vzdělání. Opakuje, že je neznalý práva a že proti němu stojí žalobkyně zastoupená advokátem, nedostatečnou právní pomoc ze strany soudu nemohl žalovaný - s ohledem na výkon trestu odnětí svobody - sanovat ani případným samostudiem nebo vyhledáním jiného zdroje bez právní pomoci. Uzavírá, že z uvedeného vyplývají důvodné pochybnosti o tom, že žalovaný je schopen efektivně bránit svá práva jen za pomoci poučovací povinnosti soudu, aniž by mu byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Odvolací soud měl s ohledem na ochranu ústavně zaručeného práva žalovaného na právní pomoc a na přístup k soudu rozhodnout ve prospěch ustanovení zástupce.
Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalovanému ustanoví zástupce z řad advokátů.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Podle ustanovení §30 o. s. ř. účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků (§138), předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. O tom, že může tuto žádost podat, je předseda senátu povinen účastníka poučit (odstavec 1). Vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka nebo jde-li o ustanovení zástupce pro řízení, v němž je povinné zastoupení advokátem (notářem), ustanoví mu předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad advokátů (odstavec 2).
Nejvyšší soud vysvětlil v usneseních ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015, a ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5505/2015, na která dovolatel odkazuje jako na rozhodnutí, od nichž se odvolací soud odchýlil (tato rozhodnutí jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), že podmínku nezbytnosti zastoupení (§30 odst. 1 věta první o. s. ř.) je třeba zkoumat z objektivní i subjektivní stránky. Na jedné straně se hodnotí povaha řízení s ohledem na složitost právních či skutkových otázek, na druhé straně osoba žadatele a jeho schopnosti (srov. též judikaturu Nejvyššího správního soudu citovanou ve výše zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015; ke kritériím, která je třeba posuzovat při ustanovení zástupce podle §30 o. s. ř., srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 3849/11, in www.usoud.cz ).
Co se týče schopností a osobních předpokladů účastníka řízení, podle judikatury jsou rozhodující především vzdělání, profese, znalosti a zkušenosti účastníka řízení či jeho schopnosti vést spor a v řízení argumentovat. Při posouzení osobních předpokladů je možné vyjít z obsahu a kvality jednotlivých podání účastníka. Kvalitu podání účastníka je ovšem možné hodnotit pouze za předpokladu, že z okolností nevyplývá, že podání pro účastníka řízení vyhotovila jiná osoba, která v řízení nevystupuje. Dále je možné vyjít z toho, jak účastník v řízení vystupuje. Je-li z dosavadního průběhu řízení zřejmé, že účastník v civilním soudním řízení není schopen odpovídajícím způsobem vystupovat (například účastník činí opakovaně vadná podání, je třeba účastníka opakovaně poučovat apod.), je namístě mu ustanovit zástupce. V úvahu je třeba vzít i to, že efektivní vedení sporu nepředpokládá jen orientaci v právu hmotném, nýbrž i v právu procesním.
Mimo uvedené by měl soud při zkoumání nezbytnosti zastoupení zohlednit i okolnost, zda je druhá strana řízení právně vzdělána či zastoupena právně vzdělanou osobou. Je totiž pravděpodobné, že účastník řízení bude znevýhodněn, pokud bude druhá strana sporu zastoupena advokátem a on nikoliv (srov. A. proti Irsku, stížnost č. 6289/73, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 10. 1979, odst. 24).
Pokud jde o skutkovou a právní složitost věci, za jednodušší bude možné považovat takový typ řízení, v němž zpravidla není složitý skutkový stav a zároveň hmotněprávní i procesní úprava se pro uplatnění nároku nejeví jako složitá. Naproti tomu by se nemělo jednat o řízení s velkou emoční účastí účastníka řízení, která by bránila efektivní obhajobě, či o řízení, která mají pro účastníka zpravidla zásadní význam.
Nejvyšší soud dodává, že při posuzování složitosti řízení je třeba vyhnout se zjednodušujícím závěrům. Nelze např. uzavřít, že skutková složitost je pro ustanovení zástupce irelevantní, neboť pro popsání skutkových okolností není třeba právní vzdělání a ohledně nedostatků skutkových tvrzení soud účastníka poučí (§118a o. s. ř.). Stejně tak nelze učinit závěr, že právní posouzení je věcí soudu, zástupce proto není třeba, neboť účastník se může omezit pouze na skutková tvrzení, která po právní stránce posoudí soud. Takovéto úvahy by totiž vedly k závěru, že advokáta v řízení nepotřebuje vlastně žádný účastník. Tak tomu však ve skutečnosti nepochybně není. Vyhledávání a tvrzení rozhodných skutečností a vyhledávání důkazů k jejich prokázání je často složitou činností a podstatou práce advokáta. Stejně tak může konečné rozhodnutí soudu ovlivnit i právní argumentace stran a jejich procesní úkony.
Odvolací soud (ani soud prvního stupně) výše uvedeným požadavkům plynoucím z ustálené judikatury dovolacího soudu na zkoumání předpokladů pro ustanovení zástupce z řad advokátů nedostál. Soudy nižších stupňů nezkoumaly vzdělání, profesi, znalosti, zkušenosti žalovaného, ani se řádně nezabývaly kvalitou jeho podání - toliko uvedly, že žalovaný je schopen podat odvolání, doplnění odvolání a požádat o osvobození od soudních poplatků, aniž by zkoumaly, zda je schopen předložit právně relevantní argumentaci. Stejně tak nezohlednily skutečnost, že žalobkyně je zastoupena advokátem.
Co do skutkové a právní složitosti věci se odvolací soud ve své argumentaci omezil na konstatování, že z obsahu spisu nevyplývá, že by s ohledem na složitost věci bylo třeba účastníku ustanovit zástupce z řad advokátů. Lze sice přisvědčit názoru, že obecně řízení o zaplacení pohledávky ze smlouvy o úvěru může patřit mezi skutkově spíše jednodušší, ovšem vždy je třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem věci. Soudy nižších stupňů v této souvislosti mimo jiné zcela opomněly zohlednit, že - třebaže se žalovaný v rozhodnou dobu nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody a písemnosti mu měly být doručovány podle ustanovení §46b písm. c) o. s. ř. - soud prvního stupně doručoval na adresu podle ustanovení §46b písm. a) o. s. ř., přičemž písemnosti se vracely nedoručené s tím, že adresát nemá schránku ani zvonek (srov. např. č. l. 41 spisu). Důsledkem nesprávného postupu při doručování písemností je skutečnost, že žalovaný se o probíhajícím řízení dozvěděl teprve z rozsudku soudu prvního stupně a svou obranu tak může uplatnit až v odvolacím řízení. Procesní námitky týkající se doručování soudních písemností nelze označit za právně jednoduchou záležitost.
Právní posouzení odvolacího soudu co do splnění podmínek pro ustanovení zástupce z řad advokátů je neúplné, a proto nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil; poněvadž důvody, pro které neobstálo rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu