ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2884.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2884/2016-404
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce L. Š. se sídlem v D., zastoupeného Mgr. Markem Hylenou, advokátem se sídlem v České Třebové, Staré náměstí 15, proti žalovanému M. K. se sídlem v Ž., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, o zaplacení 718 247,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 57 Cm 64/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, č. j. 4 Cmo 26/2015-367, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2015, č. j. 4 Cmo 26/2015-367, ve druhém a třetím výroku, a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 10. 2014, č. j. 57 Cm 64/2009-327, vyjma výroku I., se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhá zaplacení žalované částky s tvrzením, že se žalovaným uzavřel ústní smlouvu o dílo, na jejímž základě pro žalovaného prováděl práce na rekonstrukci budovy v Ž. Dohodnutá cena díla činila 1 418 247,50 Kč, žalovaný však zaplatil žalobci jen 700 000 Kč.
Rozsudkem ze dne 2. 10. 2014, č. j. 57 Cm 64/2009-327 (v pořadí druhým ve věci), Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích žalobě co do částky 159 965 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I.), co do částky 558 282,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. – V.).
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně žalobce provedl pro žalovaného práce na objektu ve vlastnictví žalovaného, a to svislé a kompletní konstrukce, úpravy povrchu, podlahy, osazení, ostatní konstrukce a práce – bourání, povlakové krytiny, konstrukce tesařské, konstrukce klempířské, krytiny tvrdé, kompletační činnost, NUS – zařízení stanoviště, NUS – mimostaveništní doprava. Soud prvního stupně měl rovněž za prokázané, že žalovaný zaplatil žalobci částku 850 000 Kč.
Vázán právním názorem Vrchního soudu v Praze, vyjádřeným v jeho zrušujícím usnesení ze dne 2. 4. 2014, č. j. 4 Cmo 312/2013-294, posoudil soud prvního stupně nárok žalobce podle §451 a násl. občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) o bezdůvodném obohacení. Při určení jeho výše postupoval podle §136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Vyšel z posudků znalce Melicha ze dne 16. 4. 2007 a ze dne 7. 10. 2012, jež předložil žalovaný, a přihlédl k tzv. optimalizaci fakturace zpracované Ing. V., a to zejména k té části, ve které byly posouzeny vedlejší náklady (jednalo se ze stavebního hlediska o obtížně přístupný objekt, který byl stále užíván, muselo být zřízeno a provozováno zařízení staveniště a žalobce zajišťoval kompletační činnost). Znalec Melich v posudku ze dne 7. 10. 2012 použil tzv. optimalizaci fakturace co do výměr, tedy rozsahu provedených prací, a stanovil cenu realizovaných stavebních prací na 1 016 734 Kč (zaokrouhleno 1 017 000 Kč). Ve vztahu k soudem vyžádanému posudku znalce Vašaty dospěl soud prvního stupně k závěru, že tento znalec sice ve svém znaleckém posudku konstatoval, že obdržel optimalizaci fakturace, ale nevyjadřoval se k ní. Soud prvního stupně považoval posudek znalce Melicha ze dne 7. 10. 2012 za více se blížící objektivnímu zjištění ceny provedených prací a za základ přijal v něm stanovenou cenu ve výši 1 017 000 Kč, přičemž přihlédl k místním podmínkám objektu č. p. 64, které označil Ing. V., a připočetl k ní přirážku ve výši 15 %. Od výsledné částky odečetl náklady na opravu střechy ve výši 207 679 Kč, následně připočetl daň z přidané hodnoty ve výši 5 % a odečetl zaplacenou zálohu ve výši 850 000 Kč.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali žalobce i žalovaný odvolání – žalobce je směřoval do výroků II. – IV. a žalovaný do výroků I. a III. – V., žalovaný však vzal své odvolání zpět.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu jeho I. a V. výroku zastavil (výrok I.), v rozsahu výroků II. – IV. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Nepřisvědčil námitce žalobce, že soud prvního stupně pochybil, pokud při stanovení ceny obvyklé vycházel z posudku znalce Ing. Jiřího Melicha ze dne 7. 10. 2012, který byl zpracován na objednávku žalovaného a který podle žalobce správně nestanovuje hodnotu bezdůvodného obohacení žalovaného z titulu provedených stavebních prací. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu ve svém rozhodnutí dostatečně vysvětlil, proč tak učinil. S odkazem na §127a o. s. ř. nepřisvědčil odvolací soud ani námitce žalobce, že znalecký posudek znalce Melicha nemá pro řízení stejnou hodnotu, jako soudem vyžádaný posudek znalce Vašaty, a že o neobjektivitě posudku znalce Melicha svědčí i výpověď tohoto znalce, učiněná při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 1. 2011, v níž uvedl, že má k žalovanému rodinný vztah.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho druhého a třetího výroku napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř., maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a sice otázky „přípustnosti důkazu znaleckým posudkem předloženým účastníkem, především pak náležitostí takového posudku s ohledem na případnou podjatost znalce, který posudek vypracoval.“ Jako dovolací důvod uvedl dovolatel nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel namítá, že znalec Melich, z jehož posudku soud prvního stupně při určení výše bezdůvodného obohacení vyšel, není oprávněn podat v projednávané věci znalecký posudek, a to pro svůj poměr k žalovanému – při jednání před soudem prvního stupně dne 6. 1. 2011 znalec Melich prohlásil, že má k žalovanému rodinný vztah. Dovolatel tuto skutečnost namítal jak v průběhu řízení před soudem prvního stupně, tak i v podaných odvoláních. Odvolací soud tedy pochybil, pokud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, neboť znalec Melich je pro svůj poměr k žalovanému podjatý a jeho znalecký posudek v řízení nemůže sloužit jako důkaz ve smyslu §127a o. s. ř. V této souvislosti dovolatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Vzhledem k tomu, že dovolací soud není vázán formálním vymezením předpokladů přípustnosti dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 159/2014), vycházel z argumentace uvedené v obsahu dovolání. Ačkoli dovolatel v dovolání uvedl, že předpoklad přípustnosti podle §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že jím vymezená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v dovolatelem citovaných rozhodnutích.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť při řešení otázky způsobilosti znaleckého posudku předloženého účastníkem řízení jako důkazu se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §127 odst. 1 o. s. ř. závisí-li rozhodnutí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, vyžádá soud u orgánu veřejné moci odborné vyjádření. Jestliže pro složitost posuzované otázky takový postup není postačující nebo je-li pochybnost o správnosti podaného odborného vyjádření, ustanoví soud znalce. Soud znalce vyslechne; znalci může také uložit, aby posudek vypracoval písemně. Je-li ustanoveno několik znalců, mohou podat společný posudek. Místo výslechu znalce může se soud v odůvodněných případech spokojit s písemným posudkem znalce.
Podle §127a o. s. ř. jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem. Soud umožní znalci, kterého některá ze stran požádala o znalecký posudek, nahlédnout do spisu nebo mu jinak umožní seznámit se s informacemi potřebnými pro vypracování znaleckého posudku.
Podle §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, znalec (tlumočník) nesmí podat posudek (provést tlumočnický úkon), jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům pochybnost o jeho nepodjatosti.
V rozsudku ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že novelizací občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 218/2011 Sb., došlo s účinností od 1. 9. 2011 ke změně při provádění a hodnocení důkazu znaleckým posudkem, který byl vyhotoven na žádost účastníka mimo řízení. Právní úprava účinná do 31. 8. 2011 vycházela z toho, že posudek znalce vypracovaný na žádost účastníka řízení byl považován za listinu podle §129 o. s. ř., nikoliv za znalecký posudek ve smyslu §127 o. s. ř. (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího soudu ČSR ze dne 23. 12. 1980, Pis 3/80, uveřejněné pod číslem 1/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008), což vedlo k tomu, že soud byl nucen provádět revizní znalecké posudky na popud procesní strany, která sama nepředložila znalecký posudek. Účelem novelizace §127 o. s. ř. a zejména začleněním §127a o. s. ř. bylo odstranit tuto řízení zatěžující praxi, urychlit jej a umožnit účastníkům předložit znalecký posudek, na nějž se hledí – obsahuje-li všechny zákonem požadované náležitosti a doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku – jako na posudek vyžádaný soudem. Tím se změnila důkazní hodnota znaleckého posudku předloženého účastníkem, který při dodržení všech obsahových náležitostí stanovených v §127a o. s. ř. není důkazem listinným, ale má důkazní sílu znaleckého posudku.
V rozsudku ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2616/2013, Nejvyšší soud vyložil, že „samozřejmý požadavek na znalecký posudek spočívá v tom, že musí být zpracován znalcem, u něhož nejsou pochybnosti o jeho nepodjatosti. V případě, že lze mít pro poměr znalce k věci, k soudu, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům pochybnost o nepodjatosti znalce, je znalec vyloučen z podání znaleckého posudku, neboť nemůže posoudit skutečnosti, k nimž je třeba odborných znalostí, objektivně a nezaujatě. Znalecký posudek podaný vyloučeným znalcem proto není (nemůže být) způsobilým důkazem, na základě kterého by bylo možné učinit skutková zjištění soudů. Bez ohledu na to, že znalec je povinen kdykoliv oznámit soudu skutečnost, pro kterou je vyloučen, a že tak musí učinit ihned, jakmile se o ní dozvěděl, má rovněž účastník řízení právo vyjádřit se k osobě znalce a sdělit soudu skutečnosti, pro něž je znalec z podání znaleckého posudku vyloučen. Tyto skutečnosti může účastník soudu sdělit kdykoliv, jakmile se o nich dozví (srov. též §17 a §15a odst. 1 a 3 o. s. ř.); lhůta k uplatnění námitky podjatosti znalce, jejíž zmeškání by mělo za následek, že by již otázku vyloučení znalce nebylo možné v základu zkoumat a vyřešit, není stanovena.“ V témže rozsudku dospěl Nejvyšší soud rovněž k závěru, že „znalecký posudek vypracovaný znalcem, který nesmí ve věci posudek podat z důvodů uvedených v §11 odst. 1 zákona č. 36/1967 Sb. (ve znění pozdějších předpisů), není způsobilým důkazem, na základě něhož by bylo možné učinit skutková zjištění soudů; ke skutečnostem, pro které je znalec vyloučen, soud přihlíží kdykoliv za řízení.“
V rozporu s těmito závěry, od nichž Nejvyšší soud nemá důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci, se však odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) poměrem znalce Melicha k účastníkům a pochybnostmi o jeho nepodjatosti nezabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí pouze citoval znění §127a o. s. ř. Z obsahu spisu je přitom zřejmé, že dovolatel na vztah tohoto znalce k žalovanému v průběhu řízení opakovaně poukazoval (viz např. protokol z jednání před soudem prvního stupně dne 22. 9. 2014 na č. l. 311 an. či odvolání dovolatele proti rozsudku soudu prvního stupně na č. l. 336 an.). Právní posouzení odvolacího soudu týkající se otázky způsobilosti znaleckého posudku vypracovaného znalcem Melichem jako důkazu je proto neúplné, a tudíž nesprávné.
Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelem uplatněn právem.
Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 15. ledna 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu