ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3239.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3239/2016-202
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně CASPER CONSULTING a. s. , se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované H. D. , zastoupené Mgr. Alenou Podhornou, advokátkou, se sídlem v Moravské Třebové, nám. T. G. Masaryka 120/16, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 12 C 85/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 2. 2016, č. j. 27 Co 590/2015-177, a proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 9. 2015, č. j. 12 C 85/2015-149, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 9. 2015, č. j. 12 C 85/2015-149, se zastavuje.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 2. 2016, č. j. 27 Co 590/2015-177, a rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 9. 2015, č. j. 12 C 85/2015-149, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu ve Svitavách k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 31. 3. 2015 domáhala po žalované zaplacení částky 1 956 330,73 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. od 22. 8. 2009 do zaplacení z titulu ručení za závazky M. D., zemřelého dne 24. 2. 2013, ze smlouvy o kontokorentním úvěru.
Na základě částečného zpětvzetí žaloby ohledně částky 956 330,72 Kč s příslušenstvím bylo řízení v tomto rozsahu usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 14. 4. 2015, č. j. 12 C 85/2015-51, zastaveno. Rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 12 C 85/2015-149, Okresní soud ve Svitavách žalobu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 45 738 Kč.
Soud prvního stupně zjistil, že mezi Českou spořitelnou, a. s., a M. D., byla uzavřena smlouva o kontokorentním úvěru č. 598-026-00, kterou se Česká spořitelna zavázala poskytnout M. D. kontokorentní úvěr do výše úvěrového rámce 2 000 000 Kč s úrokovou sazbou 3,2 % p. a. nad základní úrokovou sazbu, která ke dni uzavření smlouvy činila 7,6 % a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 15 % p. a. Následně uzavřenými dodatky k této smlouvě si smluvní strany sjednaly úrokovou sazbu ve výši 3,5 % p. a. nad základní úrokovou sazbu ve výši 7 % p. a. a termín splatnosti úvěru do 31. 5. 2003. V prohlášení o ručitelském závazku ze dne 23. 8. 2000 se žalovaná zavázala pro případ, že M. D. nesplní své závazky z úvěrové smlouvy, tyto závazky splnit. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 30. 6. 2003 Česká spořitelna, a. s., postoupila pohledávku v tehdejší výši 2 000 386,45 Kč České konsolidační agentuře, jež ji následně smlouvou ze dne 5. 12. 2005 postoupila společnosti JP MORGAN SECURITIES LTD. a ta smlouvou ze dne 12. 12. 2005 pohledávku postoupila společnosti Apston Capital Ltd., která pohledávku uplatnila žalobou v rozhodčím řízení, v němž došlo k vydání rozhodčího nálezu. Za účelem vymožení pohledávky společnosti Apston Capital Ltd. ve výši 2 026 758,78 Kč s příslušenstvím byla usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 16. 12. 2008, č. j. 5 Nc 3794/2008-20, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 7. 9. 2009, č. j. 22 Co 274/2009-33, nařízena exekuce proti povinným M. D. a žalované, vůči žalované však byla následně usnesením Okresního soudu ve Svitavách ze dne 21. 3. 2014, č. j. 5 Nc 3794/2008-218, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 17. 12. 2014, č. j. 18 Co 212/2014-258, exekuce zastavena z důvodu neplatně sjednané rozhodčí doložky obsažené v úvěrové smlouvě. Smlouvou ze dne 20. 6. 2013 byla pohledávka postoupena žalobkyni.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení, kterou uplatnila žalovaná, je důvodná. Dovodil, že závazkový vztah založený ručitelským prohlášením žalované se jako akcesorický k závazku hlavnímu řídí zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeným ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), včetně úpravy promlčení. Stěžejním shledal ustanovení §408 odst. 1, podle něhož promlčecí doba skončí nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala běžet poprvé, a usoudil, že podle §392 odst. 1 obch. zák. začala promlčecí doba běžet dnem následujícím po konečné splatnosti úvěru, tj. dnem 1. 6. 2003, a uplynula dne 1. 6. 2013 bez ohledu na podání rozhodčí žaloby a následné exekuční řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 2. 2016, č. j. 27 Co 590/2015-177, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co zopakoval důkaz spisem rozhodce JUDr. Evy Mlčochové, z něhož zjistil, že rozhodčí žaloba byla žalované doručena dne 3. 3. 2007, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Na rozdíl od něho dovodil, že promlčecí doba začala běžet ode dne, kdy byla ručitelka vyzvána ke splnění závazku namísto dlužníka, přičemž není podklad pro jiný závěr, než že se tak stalo doručením žaloby v rozhodčím řízení. Nepřisvědčil námitce žalobkyně, že promlčecí doba neběžela po dobu, po kterou bylo vedeno rozhodčí řízení a následné řízení exekuční. Argumentoval, že podle §403 odst. 1 obch. zák. je výslovným zákonným předpokladem pro to, aby v důsledku rozhodčího řízení došlo ke stavení promlčecí doby, platnost rozhodčí smlouvy, a tento předpoklad v posuzované věci naplněn nebyl. Uzavřel, že ke stavení promlčecí doby nedošlo, čtyřletá promlčecí doba podle §397 obch. zák. uplynula dne 4. 3. 2011 a žaloba byla podána až poté, námitka promlčení je tedy důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně, oba výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výrocích o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním.
Otázku, zda zahájení rozhodčího řízení na základě neplatné rozhodčí smlouvy či doložky lze považovat za okamžik stavení běhu promlčecí doby dle §403 obch. zák., má dovolatelka za otázku dovolacím soudem dosud neřešenou. Prosazuje názor, že úprava obsažená v §16 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení, podle níž účinky podané rozhodčí žaloby zůstávají zachovány, i když není dána pravomoc rozhodce, je úpravou speciální a pozdější k úpravě obsažené v ustanovení §403 odst. 2 obch. zák. a má tedy před ní přednost, přičemž je nerozhodné, zda nedostatek pravomoci rozhodce byl zjištěn v průběhu rozhodčího řízení či později. Soudu prvního stupně navíc vytýká nesprávnou interpretaci §408 obch. zák., namítajíc, že z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že řízení o zaplacení pohledávky může trvat i dobu delší než deset let od její splatnosti.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním napadnout nelze, občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně pro nedostatek funkční příslušnosti k jeho projednání, z důvodů blíže vyložených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2068/98, a ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněných pod čísly 10/2001 a 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle ustanovení §243b ve spojení s §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud shledal přípustným podle §237 o. s. ř., neboť dovolatelkou předestřená otázka výkladu ustanovení §403 odst. 1 obch. zák. sice byla v mezidobí, po podání dovolání v souzené věci, dovolacím soudem vyřešena, leč s výsledkem, od něho se řešení přijaté odvolacím soudem odchyluje.
Podle §403 odst. 1 obch. zák. promlčecí doba přestává běžet, jestliže věřitel zahájí na základě platné rozhodčí smlouvy rozhodčí řízení způsobem stanoveným v rozhodčí smlouvě nebo v pravidlech, jimiž se rozhodčí řízení řídí.
Z ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), plyne, že rozhodčí řízení se zahajuje žalobou a je zahájeno dnem, kdy žaloba došla stálému rozhodčímu soudu nebo rozhodci uvedenému v odstavci 2. Podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu.
V rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněném pod číslem 99/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud zdůraznil, že při výkladu §403 odst. 1 obch. zák. je nutné přihlížet ke smyslu a účelu daného ustanovení s přihlédnutím ke smyslu a účelu obdobného ustanovení obsaženého v občanském zákoníku. Protože podle §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), promlčecí doba neběží, bez ohledu na to, zda bylo rozhodčí řízení zahájeno na základě platné či neplatné rozhodčí doložky, je třeba posoudit, zda zákonodárce zamýšlel zcela odlišné právní účinky rozhodčího řízení zahájeného na základě neplatné rozhodčí doložky podle občanského zákoníku, kdy by se promlčecí doba stavěla, a podle obchodního zákoníku, kdy by promlčecí doba dále běžela. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod pro odlišný běh promlčecí doby v rozhodčích řízeních v závislosti na tom, zda jsou v těchto řízeních uplatňována práva podle obchodního či občanského zákoníku. Argumentoval, že byl-li by přijat doslovný výklad §403 odst. 1 obch. zák., tedy že promlčecí doba neběží pouze tehdy, bylo-li rozhodčí řízení zahájeno na základě platné rozhodčí doložky, účastníci řízení by se nacházeli v právní nejistotě. Jestliže by rozhodčí doložka byla následně (poté, co proběhlo rozhodčí řízení) v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu prohlášena za neplatnou, došlo by k odepření přístupu ke spravedlnosti, neboť v důsledku trvání rozhodčího řízení by nárok mohl být promlčen. Pokud by strany chtěly předejít promlčení nároku pro případ, že by rozhodčí doložka byla v budoucnu posouzena jako neplatná, musely by podat žalobu (v téže věci) u soudu, který by však takové řízení zastavil z důvodu litispendence. Nejvyšší soud dovodil, že uvedený závěr koresponduje i s ustanovením §14 odst. 1 in fine zákona č. 216/1994 Sb., podle něhož podání žaloby má tytéž právní účinky, jako kdyby byla v této věci podána žaloba u soudu. Vysvětlil, že toto ustanovení je nutno považovat za ustanovení speciální k §112 obč. zák. i k §403 obch. zák., použije se tedy přednostně a důsledkem jeho aplikace je zachování účinků podané žaloby. Navíc je třeba aplikovat i zásadu lex posterior derogat legi priori, neboť zákon o rozhodčím řízení byl přijat později než obchodní zákoník. Vzhledem k tomu, že se jedná o předpisy stejné právní síly, je nutno aplikovat úpravu pozdější, tedy zákon o rozhodčím řízení. Na základě těchto úvah Nejvyšší soud dospěl k závěru, že promlčecí doba přestává běžet zahájením rozhodčího řízení, i když rozhodčí smlouva je neplatná.
K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil též např. v usneseních ze dne 31. 1. 2017, sen. zn. 29 ICdo 105/2016, ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 997/2017, a ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1043/2017, či v rozsudcích ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, ze dne 24. 8. 2016, sen. zn. 33 ICdo 50/2015, a ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 4919/2016 (jež jsou stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná dostupné na www.nsoud.cz ), a ke změně této své rozhodovací praxe neshledává důvod ani ve zde souzené věci.
Posouzení otázky stavění promlčecí doby podle §403 obch. zák. odvolacím soudem, na němž závisí jeho rozhodnutí, je proto nesprávné a dovolání je tedy nejen přípustné, ale též důvodné, neboť dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto v souladu s §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 6. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu