ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3530.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3530/2016-137
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Home Credit a. s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, identifikační číslo osoby 26978636, zastoupené JUDr. Vladimírem Bulinským, advokátem se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 1932/13, proti žalované M. V. , zastoupené Mgr. Martinem Urbáškem, advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, o zaplacení částky 7 998,11 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 9 531,89 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 64/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, č. j. 96 Co 222/2015-100, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2015, č. j. 96 Co 222/2015-100, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se návrhem na vydání platebního rozkazu domáhala po žalované zaplacení částky 7 998,11 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení v částce 4 631,01 Kč a s běžícím úrokem z prodlení z částky 7 998,11 Kč ve výši 0,0212 % denně od 10. 5. 2013 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 9 531,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,0212 % denně od 10. 5. 2013 do zaplacení na základě smlouvy o úvěru uzavřené 30. 7. 2010.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 1. 2015, č. j. 18 C 64/2013-62, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 7 998,11 Kč s úrokem z prodlení a smluvní pokutu ve výši 9 531,89 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně se žalovanou uzavřela 30. 7. 2010 smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala úvěr splácet v dohodnutých 36 měsíčních splátkách po 823 Kč (dále jen „smlouva o úvěru“). Žalovaná nezaplatila ani jednu splátku, žalobkyně přípisem z 11. 1. 2011 úvěr zesplatnila a vyzvala žalovanou k úhradě celého dluhu ve výši 28 430 Kč do 14 dnů. Žalovaná dluh neuhradila. Žalobkyně poté přípisem ze 6. 3. 2013 oznámila žalované započtení pohledávek, tedy pohledávky žalované za žalobkyní ve výši 10 900 Kč z titulu náhrady nákladů řízení o zrušení nálezu rozhodce a pohledávky žalobkyně z titulu dlužných splátek úvěru a zesplatněné jistiny úvěru. Po zápočtu pohledávek zbývá k úhradě jistina úvěru ve výši 7 998,11 Kč a smluvní pokuta ve výši 9 531,89 Kč. Žalovaná neuhradila ani příslušenství pohledávek. Soud prvního stupně uzavřel, že smluvní pokuta specifikovaná v hlavě 6 §5 úvěrových podmínek žalobkyně ve svém základu představuje pouze nárok na úhradu obchodního úroku ve smyslu ustanovení §506 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), který byl sjednán ve smlouvě o úvěru a s jehož výší žalovaná podpisem úvěrové smlouvy souhlasila. Žalobkyně je oprávněna požadovat úhradu obchodního úroku ve výši, která byla sjednána ve smlouvě o úvěru, a to za celou dobu, na kterou byla smlouva o úvěru uzavřena. Žalovaná neuhradila jistinu pohledávky včetně obchodního úroku a dalších nákladů sjednaných ve smlouvě o úvěru, proto je povinna žalobkyni uhradit část jistiny ve výši 7 998,11 Kč s úrokem z prodlení a dále kapitalizovaný obchodní úrok ve výši 9 531,89 Kč s úrokem z prodlení. Námitky žalované, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné, označil soud prvního stupně za nedůvodné.
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v napadené části týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 9 531,89 Kč s úrokem z prodlení (první výrok) a ve výroku o nákladech řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkázal na odůvodnění jeho rozhodnutí. Zdůraznil, že úvěrové podmínky žalobkyně, jež jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru, obsahují v hlavě 6 §5 ustanovení, že v případě předčasné splatnosti úvěru z důvodu ukončení smlouvy o úvěru pro prodlení klienta se splácením alespoň dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce je klient povinen uhradit celý poskytnutý úvěr a současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách. Výši těchto úroků lze dovodit z výše a počtu měsíčních splátek. Zabývaje se přezkumem částky 9 531,89 Kč, s odkazem na ustanovení §506 obch. zák. a na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že jde o speciální právní úpravu účinků předčasného ukončení smlouvy o úvěru, která se odlišuje od obecné úpravy v ustanovení §351 obch. zák. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli z tohoto důvodu nevzniká nová pohledávka. Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek stanovených ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu, tj. celou dlužnou částku s úroky. Povinnost dlužníka vrátit věřiteli dlužnou částku s úroky po odstoupení od smlouvy o úvěru podle ustanovení §506 obch. zák. nepředstavuje nový závazek, ale závazek původní, který se odstoupením od smlouvy modifikoval ve své splatnosti; na požádání věřitele se stává splatnou celá pohledávka.
Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že smluvní pokuta obsažená v úvěrových podmínkách ve své podstatě odpovídá nároku na obchodní úrok v případě zesplatnění úvěru podle ustanovení §506 obch. zák. S ohledem na to, že toto ustanovení není kogentní, lze v rámci sjednaných podmínek smlouvy o úvěru tento zákonem stanovený nárok pro případ porušení smluvních povinností dlužníka zajistit jako pohledávku věřitele i institutem smluvní pokuty podle ustanovení §544 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), jejíž výše odpovídá výši nároku na úrok. Žalobkyně obchodní úrok při zesplatnění úvěru samostatně žalované neúčtovala.
Smlouva o úvěru uzavřená mezi účastnicemi je smlouvou spotřebitelskou, pokračoval odvolací soud, věc je proto třeba posoudit i podle ustanovení §56 obč. zák. o ochraně spotřebitele tak, aby smluvní ujednání v rozporu s požadavkem dobré víry neznamenalo k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Jestliže žalobkyně zajišťuje smluvní pokutou v podstatě nárok, který by mohla po žalované požadovat i na základě zákonného ustanovení, nelze hovořit o nerovnováze v právech a povinnostech, když žalovaná navíc po uzavření smlouvy nezaplatila ve splátkách ničeho. Na takový případ se nevztahují závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, na který odkazuje žalovaná a jenž je veřejnosti dostupný na webových stránkách Ústavního soudu, protože v dané věci zjevně nejde o skrytou formu ujednání, které by pro spotřebitele bylo překvapivé. Uvedený závěr je podle názoru odvolacího soudu i v souladu s čl. 3 Směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, když směrnice nepovažuje všechna ujednání ve spotřebitelských smlouvách formulářového typu (sjednaná v obchodních podmínkách) za neplatná, ale ukládá národním soudům zkoumat nepřiměřenost konkrétních sjednaných podmínek. Bylo-li ujednání o smluvní pokutě součástí úvěrových podmínek a žalovaná svým podpisem potvrdila, že se s nimi seznámila a bere je za nedílnou součást smlouvy o úvěru, nelze považovat ujednání o smluvní pokutě za neplatné. Nárok žalobkyně na zaplacení částky 9 531,89 Kč je proto důvodný, a to včetně úroku z prodlení, jehož výše je nižší než zákonné úroky stanovené nařízením vlády č. 142/1994 Sb. v rozhodné době.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, a to „zda lze zajistit a přiznat budoucí obchodní úrok z dohodnutých splátek zesplatněného spotřebitelského úvěru, a to jako sjednanou smluvní pokutu včetně úroků z prodlení z této smluvní pokuty ve zmíněných bližších právních a skutkových souvislostech“. Namítá, že instituty smluvní pokuty a obchodního úroku nelze směšovat, neboť každý z nich má svůj vlastní obsah - obchodní úrok je cenou peněz, smluvní pokuta má sankční a reparační charakter. Zdůrazňuje, že uplatnila-li žalobkyně v žalobě nárok na smluvní pokutu, je na tento nárok třeba nahlížet jako na smluvní pokutu a nikoli jako na obchodní úrok, což má své důsledky např. při posuzování nároku na příslušenství z takové smluvní pokuty či při možnosti rozporovat výši obchodního úroku. Dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že přestože byla žalována smluvní pokuta, spornou částku označily (přetransformovaly) za kapitalizovaný obchodní úrok.
S odkazem na nález Ústavního soudu „I. ÚS 3212/11“ (správně jde o nález ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11) dovolatelka považuje ujednání o smluvní pokutě za absolutně neplatné, neboť bylo obsaženo v obchodních podmínkách spotřebitelské smlouvy. Považuje za nesprávné, že soudy nižších stupňů žalobkyni přiznaly nárok na úrok z prodlení ze smluvní pokuty, přičemž argumentuje ve prospěch názoru, že nelze požadovat příslušenství (úrok z prodlení) pro případ prodlení s placením příslušenství pohledávky. Dále odvolacímu soudu vytýká nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění jeho rozsudku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 9 531,89 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,0212 % denně od 10. 5. 2013 do zaplacení mění tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, a aby rozhodl též o nákladech řízení před soudy všech stupňů.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť při posouzení otázky, zda ujednání o smluvní pokutě obsažené v obchodních podmínkách ke spotřebitelské smlouvě, je platným ujednáním, se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu i od rozhodnutí dovolacího soudu.
Podle ustanovení §544 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda (odstavec 1). Smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení (odstavec 2).
Z ustanovení §55 odst. 1 obč. zák. vyplývá, že smluvní ujednání spotřebitelských smluv se nemohou odchýlit od zákona v neprospěch spotřebitele. Spotřebitel se zejména nemůže vzdát práv, které mu zákon poskytuje, nebo jinak zhoršit své smluvní postavení.
Podle §56 odst. 1 obč. zák. spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran.
Otázkou smluvní pokuty ve spotřebitelských smlouvách se Ústavní soud zabýval ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11, v němž formuloval závěr, že v rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).
V odůvodnění svého nálezu Ústavní soud uvedl, že východiskem spotřebitelské ochrany je postulát, podle něhož se spotřebitel ocitá ve fakticky nerovném postavení s profesionálním dodavatelem, a to s ohledem na okolnosti, za nichž dochází ke kontraktaci, s ohledem na větší profesionální zkušenost prodávajícího, lepší znalost práva a snazší dostupnost právních služeb a konečně se zřetelem na možnost stanovit smluvní podmínky jednostranně cestou formulářových smluv. Zákonodárce se proto pokusil vyrovnat tuto faktickou nerovnost cestou práva, a to formou omezení autonomie vůle. Dále dovodil, že i ve spotřebitelských smlouvách je možno všeobecné obchodní podmínky uplatnit, nicméně taková aplikace má nejen formální omezení (např. text má být dostatečně čitelný, přehledný, logicky uspořádaný), ale i omezení obsahová. Právní úprava proto stanoví základní limity pro uplatnění obchodních podmínek. Pro spotřebitelské smlouvy platí, že nesmějí pod hrozbou absolutní neplatnosti podle ustanovení §56 občanského zákoníku obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu (správně jde o odstavec třetí) pod písmenem g) se za takové ustanovení považují mimo jiné ujednání, s nimiž se spotřebitel neměl možnost seznámit před podpisem smlouvy, což budou typicky právě obchodní podmínky, s nimiž se spotřebitel před podpisem smlouvy neměl možnost seznámit. Obchodní podmínky ve spotřebitelských smlouvách na rozdíl od obchodních smluv mají sloužit především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru. Naopak nesmějí sloužit k tomu, aby do nich v často nepřehledné, složitě formulované a malým písmem psané formě skryl dodavatel ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých předpokládá, že pozornosti spotřebitele nejspíše uniknou (například rozhodčí doložka nebo ujednání o smluvní pokutě). Pokud tak i přesto dodavatel učiní, nepočíná si v právním vztahu poctivě a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Samotný podpis pod tzv. včleňovací klauzuli pro uplatnění obchodních podmínek sám o sobě nepostačuje, nýbrž je třeba, aby zároveň byl naplněn i druhý předpoklad, tedy známost smluvních podmínek či jejich přiložení.
Z těchto závěrů Ústavního soudu vychází i rozsudek Nejvyššího soudu, který byl vydán po rozhodnutí odvolacího soudu i po podání dovolání, dne 28. 2. 2017, sp. zn. 32 ICdo 86/2015. V něm Nejvyšší soud dovodil, že pouhý odkaz v textu smlouvy na ustanovení o smluvní pokutě v obchodních podmínkách a v dalších specifikovaných i nespecifikovaných dokumentech vytváří pro spotřebitele překážku pro to, aby se s takovým ujednáním před uzavřením smlouvy skutečně seznámil. Jde o ujednání podřaditelné pod ustanovení §56 odst. 1 obč. zák., neboť v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, a je proto podle ustanovení §55 odst. 2 obč. zák. neplatné.
V projednávané věci odvolací soud vyšel z ujednání hlavy 6 §5 úvěrových podmínek společnosti Home Credit a. s., které jsou nedílnou součástí smlouvy o úvěru. Úvěrové podmínky jsou značně obsáhlé, obsahují 15 hlav členěných na jednotlivé paragrafy, což představuje tři strany hustě psaného textu malým písmem, kdežto samotná formulářová smlouva o úvěru je pouze v rozsahu jedné stránky, z toho polovina stránky obsahuje osobní údaje dlužnice a kontaktní údaje. Hlava 6 těchto podmínek je nadepsána „Skončení úvěrové smlouvy o poskytnutí úvěru“. Z tohoto nadepsání pro běžného spotřebitele ani náznakem nevyplývá, že by zde mohlo být obsaženo ujednání o smluvní pokutě, v úvěrových podmínkách není žádná z jejich 15 hlav označena tak, že obsahuje ujednání o smluvních pokutách, či jiných sankcích. Ve smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba ujednání o smluvní pokutě považovat za skrytou formu ujednání, které snadno unikne pozornosti spotřebitele a je pro něho proto překvapivé.
Podle hlavy 6 §3 úvěrových podmínek klient je povinen celý čerpaný úvěr splatit na požádání společnosti v případě, že a) klient se dostal do prodlení se splacením alespoň dvou splátek nebo do prodlení s placením jedné splátky po dobu delší než tři měsíce, b) klient sdělil společnosti nepravdivé údaje, c) klient porušil některou z dalších povinností vyplývajících z úvěrové smlouvy.
Podle hlavy 6 §5 úvěrových podmínek v případě vzniku kterékoliv ze skutečností uvedených pod písm. a), b), c) §3 této hlavy, je-li jejím důsledkem vznik povinnosti klienta uhradit společnosti celý poskytnutý úvěr, je klient povinen uhradit společnosti současně s úvěrem i smluvní pokutu ve výši ušlého úroku, tedy částku, na kterou by společnosti vznikl z titulu úvěru nárok, pokud by byl úvěr řádně splácen v dohodnutých splátkách.
Vztahuje-li se stejná smluvní pokuta ke všem třem důvodům uvedeným v §3 hlavy 6 pod písm. a) b) a c) úvěrových podmínek, z nichž má věřitel právo požádat o splacení celého úvěru, tedy nikoliv jen v případě, kdy je dlužník v prodlení s úhradou splátky nebo splátek, ale též tehdy, sdělil-li věřiteli nepravdivé údaje nebo porušil-li některou z dalších povinností vyplývajících ze smlouvy, je úvaha odvolacího soudu, že věřitel smluvní pokutou v podstatě zajišťuje nárok, který by po žalované mohl požadovat i na základě zákonného ustanovení, a to §506 obch. zák., zjevně nesprávná a ujednání hlavy 6 §5 úvěrových podmínek je ujednáním o způsobu výpočtu smluvní pokuty pro všechny tyto případy uvedené v §3 hlavy 6 pod písm. a), b) a c) těchto podmínek podle ustanovení §544 odst. 2 obč. zák., a nejen pro ten případ, kdy se dlužník dostal do prodlení se splácením úvěru.
Jelikož právní posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty spolu s příslušenstvím odvolacím soudem je v rozporu se závěry citovaného nálezu Ústavního soudu a rozhodovací praxí dovolacího soudu, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu