ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.404.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 404/2018-102
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Oblekovice Green Power s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Kunraticích, Františka Šimáčka 183/4, PSČ 148 00, identifikační číslo osoby 24710270, zastoupené Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, PSČ 120 00, proti žalované PRAGOMETAL, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 10 – Strašnicích, U trati 402/12, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 14892600, o zaplacení částky 1 461 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 320/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2017, č. j. 28 Co 57/2017-52, takto:
Dovolání se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 22. 12. 2016, č. j. 15 C 320/2016-45, v němž Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl asistentkou soudce tak, že žalobkyni nepřiznal osvobození od soudních poplatků.
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud, tak jak podrobně vysvětlil již např. v usnesení ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3784/2017 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ), neshledává důvod, proč by měl posoudit jinak otázku procesního práva v jeho ustálené rozhodovací praxi vyřešenou, zda může být rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků u soudu prvního stupně vydáno v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 namísto soudcem jeho asistentem (srov. usnesení ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3001/2014, ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 21 Cdo 754/2016, či ze dne 3. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5514/2016, a usnesení ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1933/2015, ústavní stížnost proti němuž podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 3327/15). Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem prosazovaným dovolatelkou, že ustanovení §11 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů (dále též jen „zákon o VSÚ“), je i ve znění účinném od 1. 1. 2014 ve světle závěrů nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 31/10, v rozporu s ústavním pořádkem.
Ústavní soud se ostatně již touto otázkou ve své rozhodovací praxi zabýval (srov. jeho usnesení ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 767/16, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 846/16, dostupná na webových stránkách Ústavního soudu) a právní úpravu zakotvující přípustnost rozhodování vyššího soudního úředníka nebo asistenta soudce v případech, na které se nevztahuje omezení uvedené v §11 zákona o VSÚ ve znění účinném od 1. 1. 2014, ústavně nekonformní neshledal.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, podle mínění dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešená, „zda může soud rozhodnout o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu, že nebylo ze strany účastníka předloženo jemu zaslané prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, i když byly poměry žalobce doloženy v jiném podání“. Je tomu tak proto, že na řešení takto formulované otázky napadené rozhodnutí nezávisí a není tudíž splněno jedno z kritérií přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013). Závěr, že poměry žadatele o osvobození od soudních poplatků mohou být prokazovány pouze prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, který mu přičítá dovolatelka, odvolací soud neučinil. Neomezil se na skutečnost, že dovolatelka toto prohlášení nepředložila, nýbrž zabýval se vším tím, co tvrdila a doložila, a z vlastní iniciativy provedl šetření nahlédnutím do sbírky listin Obchodního rejstříku, z níž zjistil, že je v ní založena toliko účetní závěrka dovolatelky za rok 2010. Na základě toho, co měl k dispozici, pak uzavřel, že dovolatelka své majetkové poměry věrohodným způsobem neprokázala.
V pořadí poslední z předložených otázek, zda „může odvolací soud rozhodnout o odvolání žalobce, který požádal o poskytnutí lhůty k doplnění svého odvolání za účelem jeho podrobnějšího odůvodnění, aniž vyčká tohoto doplnění ze strany žalobce a aniž o žádosti žalobce před rozhodnutím o odvolání rozhodne“, oproti mínění dovolatelky v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešena byla.
Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 30. 11. 1998, sp. zn. 20 Cdo 827/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 3, ročník 1999, pod číslem 27, že návrh, jímž účastník žádá o prodloužení lhůty k odstranění vad podání, nemůže soud bez dalšího pominout; není důvodu netrvat na tom, aby se soud i k takovému návrhu procesně relevantně (a vůči účastníku seznatelně) vyjádřil. V situaci, v níž soud prvního stupně +předložil odvolacímu soudu odvolání, aniž se zabýval návrhem odvolatele na prodloužení lhůty k opravě a doplnění odvolání, může být odvolací řízení zastaveno pro vytknuté vady odvolání za předpokladu, že tento návrh posoudil alespoň soud odvolací a dospěl k odůvodněnému závěru, že je neoprávněný. Z téhož názoru Nejvyšší soud vyšel též v usnesení ze dne 24. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1899/2000, v němž formuloval požadavek, aby se s žádostí odvolatele o prodloužení lhůty k doplnění odvolání vypořádal alespoň soud odvolací v důvodech svého rozhodnutí o odvolání.
Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by nebylo lze závěry vztahující se k posouzení žádosti o prodloužení soudcovské lhůty určené k odstranění vad odvolání podané u soudu prvního stupně vztáhnout bez dalšího též na žádost o určení soudcovské lhůty k doplnění odvolání podané u soudu odvolacího.
Především však podstatou dovolací námitky, k níž se vztahuje předložená otázka procesního práva, je argument, že odvolací soud vytýkaným procesním postupem znemožnil účastníku řízení realizaci těch procesních práv, které mu zákon přiznává. Takový postup soudu je v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu považován za odnětí možnosti jednat před soudem a tedy za zmatečnostní vadu podle §229 odst. 3 větu první o. s. ř. (srov. např. usnesení ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Cdo 544/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 8, ročník 2002, pod číslem 8, a starší judikaturu v něm citovanou). Námitka, že účastníku řízení byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem, byla způsobilým dovolacím důvodem toliko podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 30/2000 Sb. V řízení, jež probíhá podle občanského soudního řádu ve znění pozdějších změn, jak je tomu též v souzené věci, je k nápravě takovéto vady řízení určena žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 3 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není přitom rozhodné, zda účastníku řízení byla odňata možnost jednat před soudem v odvolacím řízení nebo v řízení před soudem prvního stupně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1998, sp. zn. 3 Cdon 610/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 17, ročník 1998, pod číslem 123). Dovolací soud může sice přihlédnout ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., avšak pouze za podmínky, že je dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou, o. s. ř.). Přípustnost dovolání zmatečnostní vada podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001 založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2006, pod číslem 82, a usnesení ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 84/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013).
Z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 7. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu