ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4771.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4771/2016-129
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce V. S. , zastoupeného JUDr. Markem Dufkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, proti žalované České kanceláři pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70099618, o zaplacení částky 360 444 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 10 C 85/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 23 Co 175/2016-106, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 23 Co 175/2016-106, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 2. 2016, č. j. 10 C 85/2015-69, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 360 444 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uplatněný nárok opřel o tvrzení, že dne 5. 10. 1995 došlo k dopravní nehodě, při níž utrpěl škodu na zdraví, úraz nastal v souvislosti s plněním pracovních povinností a zanechal trvalé následky. Česká pojišťovna a. s. (dále jen „Česká pojišťovna“) mu od roku 1997 vyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, na základě znaleckého posudku ze dne 20. 10. 2009, s jehož závěry žalobce nesouhlasí, mu však snížila vyplácenou rentu na polovinu a žalobce se domáhá toho, oč byl takto zkrácen, po žalované jako právní nástupkyni České pojišťovny (odkázal v tomto směru na §29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb.).
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. 2. 2016, č. j. 10 C 85/2015-69, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že dne 5. 10. 1995 došlo k dopravní nehodě, při níž bylo poškozeno zdraví žalobce. Odpovědnost za úraz nesl jiný účastník dopravní nehody, „jehož vozidlo mělo odpovědnost z provozu vozidla“, Česká pojišťovna se na základě pojištění zavázala hradit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku a rentu mu vyplácela od roku 1997. Žalovaná (zjevně správně Česká pojišťovna) na základě znaleckého posudku doc. MUDr. Zdeňka Hynka, CSc., ze dne 20. 10. 2009 snížila rentu na 50 %, což žalobci oznámila dopisem ze dne 6. 11. 2009. Ke dni 1. 1. 2000 přešly práva a povinnosti České pojišťovny vzniklé z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla na žalovanou, jménem a na účet žalované je vykonává Česká pojišťovna.
Soud prvního stupně dovodil, že k úrazu žalobce došlo na pracovní cestě, šlo tak o úraz pracovní, odpovědnost tudíž nese vedle viníka dopravní nehody i žalobcův zaměstnavatel a právní řád dává poškozenému možnost zvolit si, zda bude uplatňovat svůj nárok na náhradu škody na zdraví dle občanskoprávních předpisů proti odpovědné osobě nebo proti pojišťovně, nebo zda jej bude uplatňovat dle pracovněprávních předpisů proti zaměstnavateli. Žalobce zvolil možnost uplatnit svůj nárok dle pracovněprávních předpisů, avšak vůči subjektu, který dle pracovněprávních předpisů odpovědnost za škodu nenese. Na základě toho soud prvního stupně uzavřel, že není dána pasivní věcná legitimace žalované v tomto pracovně právním sporu.
Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozhodnutím označeným v záhlaví rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud usoudil, že v situaci, kdy žalobce opírá uplatněný nárok po skutkové stránce o úraz, který měl nastat v souvislosti s výkonem jeho pracovních povinností, lze přisvědčit závěru soudu prvního stupně, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována. Odkázal na závěry přijaté v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1968, sp. zn. 3 Cz 36/68, uveřejněném pod číslem 3/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 3/1969“), podle nichž v případě, že nároky na náhradu škody splňují předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce (tj. podle zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, zrušeného ke dni 1. 1. 2007, dále jen „zákoník práce“), tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“), mohou být úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu v takovém případě nevylučuje odpovědnost druhého subjektu. Zdůraznil však, že Nejvyšší soud současně dodal v rozsudku ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009 (jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), že shora uvedená možnost volby dopadá toliko na situace, kdy připadají v úvahu minimálně dva odlišné odpovědné subjekty, tedy vedle zaměstnavatele, u něhož je poškozený v pracovním poměru, též jiný subjekt, který odpovídá poškozenému za škodu podle občanského zákoníku. Pouze tehdy má poškozený možnost volby, zda svůj nárok na náhradu škody uplatní vůči zaměstnavateli podle ustanovení zákoníku práce o odškodnění pracovního úrazu nebo zda bude náhradu škody požadovat po druhém subjektu podle příslušných ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu, anebo vůči oběma.
Odvolací soud na věc aplikoval §190 odst. 1 ve spojení s §193 odst. 1 písm. a) zákoníku práce, podle kterých v případě, že došlo u zaměstnance při plnění pracovního úkolu nebo v přímé souvislosti s ním k poškození na zdraví úrazem, odpovídá za vzniklou škodu zaměstnavatel poškozeného, a je mu tak povinen poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku. Uvedl, že tato zákonná úprava předurčuje věcnou legitimaci ve sporu o náhradu škody z titulu odpovědnosti zaměstnavatele za újmu na zdraví v důsledku pracovního úrazu. Přitom podle §205d odst. 8 zákoníku práce platí, že poškozený zaměstnanec má přímé právo domáhat se vůči pojišťovně, aby mu nahradila škodu v témže rozsahu, v jakém by mu ji byl povinen nahradit sám pojištěný zaměstnavatel, pouze dojde-li k zániku zaměstnavatele a jeho práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu nepřejdou na jiného zaměstnavatele. Právě v uvedeném případě by pasivní legitimace svědčila příslušné pojišťovně, kdežto v ostatních případech má v souladu s §2 odst. 1 a §5 odst. 2 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, ve znění účinném ke dni úrazu žalobce, výlučně zaměstnavatel právo, aby za něho pojišťovna nahradila poškozenému zaměstnanci škodu, případně právo na náhradu plnění, které sám vyplatil poškozenému. V takových případech je ve vztahu k nárokům zaměstnance dle §193 odst. 1 zákoníku práce pasivně věcně legitimován výlučně zaměstnavatel.
Odvolací soud uzavřel, že pasivní věcná legitimace žalované je v případě nároku zaměstnance na náhradu škody z pracovního úrazu vyloučena a přicházela by v úvahu pouze u nároku uplatněného z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku podle občanského zákoníku. Argumentoval, že pokud žalobce spojil svůj žalobní požadavek po skutkové stránce s pracovním úrazem při dopravní nehodě, pak „fakticky (po právní stránce)“ vycházel z odpovědnosti zaměstnavatele ve smyslu §190 odst. 1 zákoníku práce, přičemž je vyloučeno, aby zaměstnavatel současně žalobci odpovídal za škodu rovněž jako provozovatel dopravního prostředku ve smyslu §427 a násl. obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, podle uplatněné argumentace směřujícím pouze proti výroku o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud interpretoval rozhodovací praxi dovolacího soudu nesprávně, a dodává, že rovněž v předchozích řízeních byla otázka hmotného práva, která je podkladem pro úvahu o věcné pasivní legitimaci žalované, řešena jednotlivými nalézacími soudy zcela odchylně a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Dovolatel poukazuje na to, že v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, na kterou ve svém rozhodnutí odkazuje odvolací soud, má možnost uplatnit svůj nárok nejen proti svému bývalému zaměstnavateli, ale rovněž proti provozovateli vozidla, resp. proti žalované. Je tedy oprávněn domáhat se náhrady za ztrátu na výdělku nejen postupem popsaným v napadeném rozhodnutí, nýbrž rovněž přímým uplatněním svého nároku proti žalované, na niž v souladu s §29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), přešly práva a povinnosti České pojišťovny vzniklé ze zákonného pojištění před 1. 1. 2000. Zdůrazňuje, že v souzené věci se rozhodl vznést své nároky proti „subjektu, který obecně odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem, a to při dopravní nehodě zaměstnance“, a rozhodnutím odvolacího soudu mu byla odňata možnost výběru a byl fakticky odkázán pouze na jednu procesní možnost, a to podat žalobu na svého bývalého zaměstnavatele.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky pasivní věcné legitimace žalované, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Protože Nejvyšší soud neshledává, proč by měl tuto právní otázku posoudit jinak (proč by měl stran ní svou dosavadní rozhodovací praxi měnit), pojí se s takto dovozeným závěrem o přípustnosti dovolání nutně posouzení dovolání jako důvodného; napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi ztotožnil se závěry přijatými v R 3/1969 a v rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 1979, sp. zn. 1 Cz 85/82, uveřejněném pod číslem 11/1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nichž nároky na náhradu škody, pokud splňují předpoklady jak odpovědnostní skutkové podstaty podle zákoníku práce, tak odpovědnostní skutkové podstaty podle občanského zákoníku, mohou být úspěšně uplatněny poškozeným vůči tomu odpovědnému subjektu, který si poškozený vybere; odpovědnost jednoho subjektu nevylučuje odpovědnost druhého subjektu.
Jednou žalobou lze dokonce uplatňovat nárok na náhradu škody proti zaměstnavateli podle ustanovení zákoníku práce o odškodňování pracovních úrazů, jakož i nárok na náhradu škody z téže škodné události proti tomu, kdo za ni odpovídá podle ustanovení občanského zákoníku o odpovědnosti za škodu (srov. rozsudky ze dne 8. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1906/2004, a ze dne 8. 4. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1084/2009).
Odvolací soud sice příslušné judikatorní závěry citoval, ve skutečnosti se jimi však neřídil, neboť shodně se soudem prvního stupně vycházel při posouzení pasivní věcné legitimace žalované ze zjevně chybného předpokladu, že dovolatel uplatnil v souzené věci nárok podle pracovněprávních předpisů coby nárok z pracovního úrazu.
Byť byla žalobní tvrzení vymezující právní důvod uplatněného práva poněkud kusá, je z nich nade vší pochybnost zřejmé, že žalobce uplatnil právo ze závazkového vztahu mezi ním a Českou pojišťovnou, ze kterého mu tato pojišťovna poskytovala dobrovolně (na základě dohody) plnění, toto plnění však jednostranně zredukovala z důvodů, které žalobce zpochybňuje a domáhá se přisouzení toho, co mu bylo pojišťovnou odepřeno. Soud prvního stupně pak zjistil, že Česká pojišťovna vyplácela žalobci rentu z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, jako pojišťovna účastníka dopravní nehody, který za škodu odpovídal (rozuměno podle předpisů občanského práva).
Dovozovat za těchto okolností, že dovolatel uplatnil právo na náhradu škody na zdraví vůči zaměstnavateli podle předpisů pracovního práva z té pouhé skutečnosti, že v žalobě neobratně (ostatně obdobně jako též v dovolání) uvedl, že k úrazu došlo v souvislosti s plněním jeho pracovních povinností, rozhodně nelze. S předmětem řízení vymezeným žalobou se pak nutně míjí též argumentace odvolacího soudu ustanovením §205d odst. 8 zákoníku práce; z ničeho přeci nevyplývá, že dovolatel uplatnil právo na náhradu škody na zdraví vůči žalované jako právnímu nástupci pojišťovny svého někdejšího zaměstnavatele.
I kdyby nakonec nebylo lze bez dalšího posoudit tvrzení o pracovněprávních souvislostech jako nadbytečné (právně nevýznamné), měl soud prvního stupně vyhodnotit žalobní tvrzení jako dílem neúplná, dílem rozporná, a vyzvat žalobce k opravě a doplnění žaloby podle §43 o. s. ř. (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 686/2015). Soud prvního stupně takto nepostupoval a učinil si ve sporné otázce jasno sám, navíc v očividném rozporu se svým vlastním skutkovým zjištěním. Odvolací soud pak jeho nesprávný procesní postup aproboval.
Není zřejmé, co odvolací soud dovozoval z citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1084/2009, jestliže neuzavřel, že dovolatel možnost volby ve skutečnosti neměl, neboť v jeho případě nejde o situaci, kdy připadají v úvahu minimálně dva odlišné odpovědné subjekty.
Protože rozsudek odvolacího soudu není z výše rozvedených důvodů správný a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), toto rozhodnutí podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
V dalším řízení soudy tentokrát nepřehlédnou, že podle §29 odst. 1 věty druhé zákona č. 168/1999 Sb. práva a povinnosti České pojišťovny vzniklé ze zákonného pojištění, které dnem 1. 1. 2000 přešly na Českou kancelář pojistitelů, uplatňuje a vykonává jménem a na účet České kanceláře pojistitelů Česká pojišťovna, a to včetně zastupování České kanceláře pojistitelů před soudy při rozhodování o právech či povinnostech ze zákonného pojištění, zejména v souvislosti s poskytováním náhrad poškozeným a uplatňováním práva na náhradu vyplacených částek proti pojištěným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 9. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu