ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4970.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4970/2016-156
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce V. T. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti žalované Česká pojišťovna a. s. , se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o zaplacení částky 134 111 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 188/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2016, č. j. 72 Co 533/2015-129, takto:
I. Dovolání se zamítá
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se v souzené věci po žalované domáhal zaplacení částky 134 111 Kč, kterou byl nucen zaplatit jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalým po L. S., zemřelém při dopravní nehodě zaviněné žalobcem jako řidičem motorového vozidla, pojištěného u žalované podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 4. 2004 (dále jen „zákon č. 168/1999 Sb.“).
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 5. 2015, č. j. 13 C 188/2012-106, žalobu zamítl a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 41 140 Kč.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 19. 12. 2003 došlo k dopravní nehodě, kterou zavinil žalobce jako řidič osobního motorového vozidla, jehož vlastníkem byl P. S., jenž měl se žalovanou uzavřenu smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla podle zákona č. 168/1999 Sb. Při dopravní nehodě zemřel řidič druhého vozidla L. S. a v řízení o žalobě na ochranu osobnosti podané jeho pozůstalými byla žalobci rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2005, č. j. 23 C 66/2004-64, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2006, č. j. 1 Co 90/2006-89, uložena povinnost zaplatit H. S., L. S., T. S., J. S. a B. S. každému 240 000 Kč jako přiměřené zadostiučinění za porušení práv chráněných §11 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „občanský zákoník“ nebo „obč. zák.“), a na nákladech řízení uhradit každému z nich 5 500 Kč. V rámci exekučního řízení pak žalobce na tyto pohledávky od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2010 zaplatil dílčí částky v úhrnné výši 134 111 Kč.
Soud prvního stupně dovodil, že nárok uplatněný žalobou je nárokem plynoucím ze sjednané pojistné smlouvy, tedy nárokem na výplatu pojistného plnění, pojistnou událostí je dopravní nehoda ze dne 19. 12. 2003, obecná tříletá promlčecí doba podle §104 obč. zák. začala běžet za jeden rok po pojistné události, „tj. dne 20. 12. 2003 a skončila tak dne 20. 12. 2006“, v této době se žalobce také „objektivně“ dozvěděl o přesné výši přiměřeného zadostiučinění, jež od něho požadovali pozůstalí po L. S., a to z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dne 27. 9. 2006, kdy byl vyhlášen. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byl-li nárok žalobce u soudu uplatněn až dne 22. 5. 2012, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby a námitka promlčení uplatněná žalovanou je důvodná. Současně usoudil, že žalobě by nebylo možno vyhovět, i kdyby byla podána včas nebo námitka promlčení by nebyla uplatněna, neboť jde o nárok na pojistné plnění spočívající v náhradě přiměřeného zadostiučinění za zásah žalobce do práva pozůstalých na soukromí, zahrnující právo na realizaci a rozvíjení rodinných vztahů mezi manžely navzájem a mezi rodičem a dětmi ve smyslu ustanovení §11 a §13 obč. zák., ve znění účinném k 19. 12. 2003, a k „přechodu povinnosti poskytnout takové plnění na žalovanou“ nemohlo dojít na základě §9 zákona č. 168/1999 Sb., neboť povinnost poskytnout náhradu „z úpravy ochrany osobnosti“ podle §13 obč. zák. není zahrnuta v taxativním výčtu nároků v §6 odst. 2 tohoto zákona.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se též s jeho právním závěrem, že nárok žalobce je třeba posoudit jako nárok na plnění z pojištění, které vzniklo z pojistné smlouvy. Konstatoval, že podle §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. Protože pojistná smlouva byla uzavřena před 1. 1. 2005, je podle §72 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném od 1. 1. 2005 do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“), nutno aplikovat právní úpravu pojištění obsaženou v občanském zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004. Na základě toho odvolací soud uzavřel, že v souladu s ustanovením §101 a §104 obč. zák. se žalobcem uplatněný nárok na plnění z pojištění promlčuje ve tříleté promlčecí době, která počíná běžet za rok po pojistné události. Tu lze v posuzovaném případě ztotožnit s dopravní nehodou ze dne 19. 12. 2003, promlčecí doba tedy začala plynout dne 19. 12. 2004 a skončila dne 19. 12. 2007. Odvolací soud zdůraznil, že počátek promlčecí doby je v §104 obč. zák. stanoven objektivně bez ohledu na to, kdy došlo ke vzniku nároku na plnění z pojištění, na počátek běhu promlčecí doby proto nemá vliv ani okamžik, kdy byla žalobci soudem uložena platební povinnost vůči pozůstalým, ani okamžik, kdy žalobce z tohoto důvodu pozůstalým plnil. Protože žaloba byla podána až dne 22. 5. 2012, námitka promlčení byla uplatněna důvodně. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně též v závěru, že žalobě není možno vyhovět ani proto, že uplatněný nárok nelze podřadit pod ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., což podpořil odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1051/2005.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho prvním výroku napadl žalobce dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek dovolacím soudem dosud neřešených, „kdy počíná běžet promlčecí doba nároku viníka dopravní nehody vůči pojišťovně spočívající v náhradě toho, co viník uhradil pozůstalým po zemřelém druhém účastníkovi nehody v rámci jednorázového odškodnění, které bylo do 1. 5. 2004 subsumováno pod §11, 13 obč. zák., a jaká je délka této promlčecí doby“, a „zda plnění, které viník dopravní nehody uhradil jako jednorázové odškodnění pozůstalým po zemřelém druhém účastníkovi dopravní nehody subsumované do 1. 5. 2004 pod §11, 13 obč. zák. spadá do plnění dle §6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb.“; podpůrně argumentuje, že tyto právní otázky by měly být dovolacím soudem vyřešeny jinak, než stanoví dosavadní judikatura.
V navazující argumentaci dovolatel otevírá otázku právní povahy uplatněného nároku. Podle jeho přesvědčení nejde o nárok na pojistné plnění ani o nárok na náhradu škody, nýbrž o nárok sui generis, jenž mu vznikl tím, že žalovaná porušila svou povinnost plnit z titulu odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla pozůstalým po zemřelém druhém účastníkovi dopravní nehody a to vedlo ke zmenšení jeho majetku, protože musel jako viník dopravní nehody škodu pozůstalým uhradit v rámci exekuce proti němu vedené sám. Obecná tříletá promlčecí doba by tak měla běžet od okamžiku, kdy na nárok pozůstalých plnil a kdy se o toto plnění jeho majetek zmenšil. Současně prosazuje názor, že i na nárok na jednorázové odškodnění pozůstalým v případě smrtelné dopravní nehody vzniklý do 30. 4. 2004 by se mělo vztahovat pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, a pokud dosavadní judikatura Nejvyššího soudu přisvědčovala právnímu závěru opačnému, měla by být věc předložena velkému senátu s oponentním stanoviskem.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V doplnění dovolání, doručeném Nejvyššímu soudu po uplynutí lhůty pro podání dovolání, dovolatel podpořil svou argumentaci stran rozsahu povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odkazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-22/2013 (správně 2012) H.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením soudů nižších stupňů a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázky v jeho rozhodovací praxi dosud explicitně neřešené, jakými předpisy se řídí promlčení práva osoby odpovědné za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, která nahradila škodu poškozenému, na refundaci poskytnuté náhrady vůči pojistiteli, u něhož byla pojištěna pro případ škody způsobené provozem vozidla, nastala-li škodná událost v době od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2004.
Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi právním režimem promlčení regresního nároku pojištěného vůči pojistiteli již zabýval, avšak toliko v poměrech podléhajících právní úpravě obsažené ve vyhlášce č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, zrušené ke dni 1. 1. 2000 vyhláškou č. 205/1999 Sb., kterou se provádí zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „vyhláška č. 492/1991 Sb.“). V usnesení ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1421/2016 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na www.nsoud.cz ), vysvětlil, že regresní nárok pojištěného vůči pojistiteli není nárokem na náhradu škody, neboť způsobí-li pojištěný škodu, je pojištěný škůdce sám za tuto škodu odpovědný (má povinnost k její náhradě) a pojistitel se nestává osobou odpovědnou za škodu namísto něho. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1358/2010, pak dovodil, že tento nárok není ani právem na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž má povahu práva na plnění z pojištění a promlčuje se proto podle §101 a §104 obč. zák. Tento závěr podpořil odkazem na právní úpravu obsaženou v zákoně o pojistné smlouvě, která vychází ze stejného principu promlčení „práv na plnění z pojištění“, když v §8 výslovně stanoví, že tříletá promlčecí doba práva na pojistné plnění, jež počíná běžet za rok po vzniku pojistné události, platí i v případě, kdy pojištěný žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá. Poukázal též na obdobnou úpravu v §626 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“).
Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se tyto závěry neměly uplatnit též na regresní nárok pojištěného vzniklý ze škodné události, která nastala v době od 1. 1. 2000, kdy pozbyla účinnosti vyhláška č. 492/1991 Sb., do 1. 1. 2005, kdy nabyl účinnosti zákon o pojistné smlouvě, tedy za právní úpravy účinné v době, kdy nastala předmětná škodná událost.
Podle §7 vyhlášky č. 492/1991 Sb. náhradu platí pojišťovna poškozenému; poškozený však nemá právo na plnění proti pojišťovně, s výjimkou případů uvedených v §3 odst. 4, v §8, v §9 odst. 2 a §10 odst. 5 (odstavec 1, věta první). Nahradil-li pojištěný poškozenému škodu nebo její část přímo, má právo, aby mu pojišťovna vydala to, co takto bezdůvodně získala, a to až do výše, v jaké byla povinna nahradit škodu poškozenému za pojištěného, nejde-li o případy podle ustanovení §5 (odstavec 3).
Podle §72 odst. 1 zákona o pojistné smlouvě právní vztahy vzniklé z pojistných smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními právními předpisy.
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Ustanovení §104 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, stanovilo, že u práv na plnění z pojištění počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události.
Podle §797 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, právo na plnění má, pokud není v tomto zákoně nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak, ten, na jehož majetek, život nebo zdraví anebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje (pojištěný) [odstavec 1]. Právo na plnění vznikne, nastane-li skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele plnit (pojistná událost) [odstavec 2].
Podle §822 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, z pojištění odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojistitel za něho nahradil podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.
Ustanovení §823 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, stanovilo, že náhradu platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.
Podle §2 písm. f) zákona č. 168/1999 Sb. pro účely tohoto zákona se rozumí pojištěným ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje.
Podle §6 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. se pojištění odpovědnosti vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě. V §9 odst. 1 téhož zákona se stanoví, že poškozený má právo uplatnit svůj nárok na plnění podle §6 u příslušného pojistitele nebo u Kanceláře, jedná-li se o nárok na plnění z garančního fondu podle §24.
Dle §27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. u škodných událostí, které nastaly před 1. 1. 2000, a nároků z nich vzniklých se postupuje podle dosavadních právních předpisů.
Podle §8 zákona o pojistné smlouvě právo na plnění z pojištění se promlčí nejpozději za 3 roky, a jedná-li se o životní pojištění (§54), za 10 let; promlčecí doba práva na pojistné plnění počíná běžet za 1 rok po vzniku pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vznikl přímý nárok na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný žádá na pojistiteli úhradu částky, kterou poskytl poškozenému jako náhradu škody, za kterou poškozenému odpovídá.
Podle §43 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě náhradu škody platí pojistitel poškozenému; poškozený však právo na pojistné plnění proti pojistiteli nemá, nestanoví-li zvláštní právní předpis nebo pojistná smlouva jinak.
Podle §44 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě uhradil-li pojištěný škodu, za kterou odpovídá přímo poškozenému, má proti pojistiteli právo na úhradu vyplacené částky, a to až do výše, do které by byl jinak povinen plnit poškozenému pojistitel.
Ustanovení §626 o. z. stanoví, že u práva na pojistné plnění počne promlčecí lhůta běžet za jeden rok od pojistné události. To platí i v případě, kdy poškozenému vzniklo přímé právo na pojistné plnění vůči pojistiteli, nebo v případě, kdy pojištěný uplatňuje vůči pojistiteli úhradu toho, co poškozenému poskytl při plnění povinnosti nahradit škodu nebo jinou újmu.
Podle §2865 odst. 1 o. z. nebyl-li ujednán limit pojistného plnění, hradí pojistitel poškozenému škodu, popřípadě jinou újmu, v plné výši. Nahradil-li pojištěný škodu nebo újmu, na niž se vztahuje pojištění, má proti pojistiteli právo na náhradu až do výše, do které by jinak byl povinen plnit poškozenému pojistitel.
Z popsaného vývoje právní úpravy příslušného segmentu pojištění je zřejmé, že právní předpisy účinné v době do 31. 12. 1999 a poté od 1. 1. 2005 regresní nárok pojištěného z odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla výslovně upravovaly. To, že předpisy účinné v době, která je v souzené věci rozhodná, tj. v době od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2004, na tento nárok výslovně nepamatovaly, v žádném případě nemůže opodstatnit závěr, že pojištěný, který plnil na náhradu škody poškozenému, v režimu této úpravy právo na refundaci vůči pojistiteli neměl. Opačný názor by se vymykal účelu právní úpravy, jímž je i pojistná ochrana odpovědné osoby, a vedl by k absurdním, s hodnotovým pojetím práva neslučitelným důsledkům. Vzhledem k tomu, že dovolatel existenci tohoto nároku (logicky) nezpochybňuje a nepopírá jej v rámci své procesní obrany ani žalovaná, není třeba tuto úvahu blíže rozvádět.
Je-li pak judikatorně dovozeno, že regresní nárok pojištěného z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, vzniklý ze škodné události nastalé před 1. 1. 2000, je právem na plnění z pojištění, které se promlčuje ve tříleté promlčecí době počínající běžet jeden rok po pojistné události, a podléhá-li promlčení takového práva shodnému režimu i podle právních předpisů účinných od 1. 1. 2005, pak podle mínění Nejvyššího soudu nepřichází v úvahu jiný racionální závěr než ten, že též regresní nárok pojištěného vzniklý ze škodní události nastalé v době od 1. 1. 2000 do 31. 12. 2004 je právem na plnění z pojištění, u něhož počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události podle §104 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004. Nejvyšší soud nenachází sebemenší důvody, proč by měl mít regresní nárok pojištěného vzniklý ze škodní události nastalé v této době jinou právní povahu, než ji mělo v době předchozí a v době následné.
Pro úplnost je vhodné dodat, že názor odvolacího soudu, podle něhož je počátek promlčecí doby stanovené v §104 obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2004, určen objektivně, je v plném souladu se závěry Nejvyššího soudu formulovanými a odůvodněnými v rozsudku ze dne 12. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 113/2006, uveřejněném pod číslem 93/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Právní posouzení odvolacího soudu spočívající v řešení otázky promlčení uplatněného práva je proto správné.
Vzhledem k tomu, že závěr o promlčení sám o sobě postačuje k zamítnutí žaloby, nelze shledat dovolání přípustným pro řešení druhé z dovolatelem předestřených otázek, zda pod pojem náhrada škody na zdraví nebo usmrcením podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. lze podřadit náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a §13 obč. zák.; za daných okolností napadené rozhodnutí na řešení této otázky nezávisí (není-li možno přiznat uplatněné právo z důvodu promlčení, je pro výsledek sporu bez významu, zda existuje či nikoliv). Coby obiter dictum lze ovšem poznamenat, že dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu tohoto ustanovení, z níž vycházel v napadeném rozhodnutí též odvolací soud, byla po jeho vydání překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016, v němž Nejvyšší soud reflektoval závěry rozsudku Soudního dvora ve věci H. (rozsudek ze dne 24. 10. 2013, C-22/12, H.) a cestou eurokonformního výkladu dospěl k závěru, že pod pojem náhrada škody na zdraví nebo usmrcením podle §6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb. lze náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a §13 obč. zák. podřadit.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu je v řešení otázky, pro niž bylo dovolání shledáno přípustným, správné a vady řízení, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají, Nejvyšší soud aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jenž byl v dovolacím řízení neúspěšný, je povinen nahradit žalované náklady, jež v něm účelně vynaložila a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 6 500 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, z paušální částky režijních výloh ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 téže vyhlášky a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 1 428 Kč podle §137 odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 10. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu