ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5480.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 5480/2016-234
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, proti žalované PSJ, a. s. , se sídlem v Jihlavě, Jiráskova 3960/32, identifikační číslo osoby 25337220, zastoupené JUDr. Markem Bilejem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, o zaplacení částky 78 584 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 13 C 163/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, č. j. 23 Co 171/2016-213, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 8. 2016, č. j. 23 Co 171/2016-213, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 3. 2016, č. j. 13 C 163/2015-164, ve výrocích I. a III., ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2016, č. j. 13 C 163/2015-192, se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V řízení zahájeném dne 13. 5. 2015 se žalobkyně domáhala po L. H. [původně žalovaný 1)] a po společnosti PSJ, a. s. [původně žalovaná 2)] solidárního zaplacení částky 124 106 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů na hrazené služby podle ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání obou žalovaných. Po zpětvzetí žaloby vůči původně žalovanému 1) z důvodu uzavření dohody o narovnání Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 11. 2015, č. j. 13 C 163/2015-96, řízení vůči L. H. zastavil. Žalobkyně vzala žalobu částečně zpět i vůči žalované v rozsahu částky 67 267 Kč s příslušenstvím a v části příslušenství a současně žalobu rozšířila o úhradu částky 21 745 Kč s příslušenstvím z titulu pokračujících nákladů léčení svého pojištěnce B. K. (dále též jen „pojištěnec“ nebo „poškozený“).
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 4. 3. 2016, č. j. 13 C 163/2015-164, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 4. 2016, č. j. 13 C 163/2015-192, zamítl žalobu o zaplacení částky 78 584 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 5. 6. 2015 do zaplacení (výrok I.), zastavil řízení co do částky 67 267 Kč a co do zbývající části příslušenství (výrok II.), uložil žalobkyni zaplatit žalované částku 41 769,20 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a vedlejší účastnicí (Českou pojišťovnou a. s.) na straně původně žalovaného 1) [výrok IV.].
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 13. 5. 2013 došlo na stavbě Bytového domu nad Centrálním parkem v P. (dále též jen „stavba“) k úrazu B. K., jemuž na nohu spadl panel podlahy buňkoviště. Investorem stavby byla společnost Wadia Nárožní, s. r. o. (nyní Byty Hůrka s. r. o.) a zhotovitelem žalovaná. Subdodavatelem zhotovitele byla společnost TOUAX s. r. o. Podle zápisu o předání a převzetí pracoviště - staveniště ze dne 27. 4. 2012 zhotovitel společnost TOUAX s. r. o. převzala dne 17. 4. 2012 od objednatele - žalované staveniště za účelem stavby dvoupatrového buňkoviště a dne 10. 5. 2013 objednala u L. H. jako svého subdodavatele demontáž buňkoviště. L. H. absolvoval školení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jak vyplývá ze zápisu ze dne 29. 12. 2012. Na základě mandátní smlouvy prováděl činnosti stavbyvedoucího pro žalovanou K. V. Objednávkou ze dne 26. 9. 2012 si žalovaná objednala u poškozeného podnikajícího na základě živnostenského oprávnění pod identifikačním číslem 26739321 pomocné práce na stavbě s termínem jejich provádění od října 2012 do května 2013 za hodinovou sazbu uvedenou v objednávce. Poškozený objednávku žalované přijal.
Ze závěrečné zprávy koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci ze dne 16. 5. 2013 a z plánu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci vyplývá, že tímto koordinátorem je L. B. a P. K. ze společnosti Erbes s. r. o. Tato skutečnost je rovněž doložena smlouvou o výkonu činnosti odborně způsobilé osoby. Podle smlouvy měl koordinátor zajistit ve spolupráci s generálním dodavatelem za součinnosti investora požadavky stanovené právními předpisy na požární ochranu a na bezpečnost a ochranu zdraví při práci včetně vedení příslušné dokumentace. Pracovníci na stavbě absolvovali školení o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, jak vyplývá z protokolů založených do spisu.
V době provádění přípravných prací pro demontáž buněk stavbyvedoucí žalované K. V. zavedl poškozeného do prostoru buňkoviště, aby provedl výměnu zámků, u kterých chyběly klíče. O jejich vstupu do prostoru buňkoviště byl informován L. H., odpovědný za demontáž buněk, který jim vstup do buňkoviště povolil. Poškozený měl po skončení prací oznámit jejich ukončení L. H., aby mohlo být započato se samotnou demontáží buněk, což učinil, nicméně následně se do buňkoviště vrátil a L. H. před samotným započetím demontáže buněk již nezkontroloval, zda se někdo ještě nenachází v buňkovišti. V době demontáže buňkoviště byla již tato oblast předána společnosti TOUAX s. r. o.
V souvislosti s úrazem poškozeného byla na K. V. a L. H. podána obžaloba pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti. Vůči K. V. byla obžaloba vzata zpět a usnesením příslušného policejního orgánu bylo zrušeno usnesení o zahájení trestního stíhání K. V., když toto usnesení bylo shledáno nezákonné a nedůvodné a věc byla odložena. Trestní stíhání obžalovaného L. H. bylo podmíněně zastaveno a obžalovanému byla stanovena zkušební doba tří let, když obžalovaný se k protiprávnímu jednání, které mu bylo kladeno za vinu, doznal, s tím, že jeho pochybením nedošlo k bezprostřední kontrole buňkoviště před jeho demontáží, spolehl se na informaci o tom, že se tam poškozený již nenachází.
Soud prvního stupně citoval ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., §420 odst. 1 až 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a ustanovení §101 a 102 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen „zákoník práce“), a k nim uvedl, že ve vztahu k žalované nelze učinit závěr, že by zranění poškozeného bylo způsobeno osobami, které žalovaná pověřila prováděním určité činnosti, a to ani z nevědomé nedbalosti ve smyslu ustanovení §420 odst. 3 obč. zák., neboť K. V. sice zavedl poškozeného do prostor buňkoviště, nicméně o tom informoval osobu koordinující práce při demontáži buněk L. H., a bylo dohodnuto, že až poškozený práce ukončí, oznámí to L. H. Pokud se poškozený po oznámení L. H., že ukončil výměnu zámků, vrátil do prostor buňkoviště, nese spoluzavinění za svůj úraz. L. H. měl před započetím samotné demontáže zkontrolovat, zda se v prostoru buňkoviště nikdo nenachází. Soud prvního stupně dále uvedl, že zavinění K. V. neshledal, když zaviněně neporušil ustanovení §101 až 103 zákoníku práce ani ostatní předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, proto nemůže být dána odpovědnost žalované ve vztahu k žalobkyni podle ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb. Žalobu proto zamítl.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. (první výrok), změnil jej ve výroku III. tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 32 040,80 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a částečně doplnil dokazování protokolem o vrácení modulu ze dne 10. 5. 2013, z něhož zjistil, že k 10. 5. 2013 převzal za společnost TOUAX s. r. o. L. H. stavbu buňkoviště zpět od žalované. Dne 13. 5. 2013 před tím, než došlo k úrazu, prováděl L. H. v prostoru buňkoviště přípravné práce pro demontáž stavby buňkoviště. Uvedl, že na L. H. je třeba ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 a §12 písm. d) zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, pohlížet jako na zhotovitele, který pro společnost TOUAX s. r. o. jako zadavatele prováděl na buňkovišti demontážní práce, přitom výlučně L. H. vázala povinnost, aby před tím, než přistoupí k vlastní demontáži buněk, přijal taková opatření, aby nedošlo k ohrožení zdraví poškozeného. Jednání K. V. nelze považovat za jednání, které by porušovalo jakoukoli povinnost, jež by byla stanovena právními předpisy na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Předáním stavby buňkoviště dne 10. 5. 2013 se pojmově prostory buňkoviště staly pracovištěm společnosti TOUAX s. r. o. pro demontáž buňkoviště, proto žalovaná nenesla odpovědnost za bezpečnost. V době úrazu plnili na jednom pracovišti pracovní úkoly zaměstnanci dvou a více zaměstnavatelů, ale s ohledem na absenci pracovněprávního vztahu mezi žalovanou a poškozeným nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §101 odst. 3 zákoníku práce, a to ani ve smyslu ustanovení §12 zákona č. 309/2006 Sb. Odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalované nelze shledat existenci zaviněného protiprávního jednání proti poškozenému, nárok žalobkyně tak proti žalované není po právu.
Odvolací soud neshledal důvodnou námitku, že žalovaná (za situace, kdy hlavní stavbyvedoucí K. V. konal podle mandátní smlouvy jménem žalované) porušila ustanovení §101 odst. 1 a 2 zákoníku práce, vzhledem k tomu, že K. V. po vzájemné dohodě s L. H. učinil vše potřebné k tomu, aby ke škodlivému následku na zdraví poškozeného nedošlo. Rovněž je podle názoru odvolacího soudu vyloučena aplikace ustanovení §103 odst. 1 zákoníku práce a dále ustanovení §101 odst. 3 a odst. 5 zákoníku práce v právním poměru žalované a poškozeného, který stojí mimo pracovněprávní vztah.
Za nesprávný považoval i názor žalobkyně, že z hlediska zaviněného porušení povinností lze žalované jako hlavní zhotovitelce přičítat nejen jednání jí samotné, ale i jednání, jímž tuto povinnost zaviněně porušily osoby, které pověřila provedením díla (subdodavatelé).
Nepřisvědčil rovněž argumentaci, že stavbyvedoucí porušil některé povinnosti vyplývající z ustanovení §153 zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, s tím, že tato argumentace vychází z premisy, která neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Zpochybnění tvrzení poškozeného nemá vliv na jednání K. V. Za nedůvodnou považoval i námitku žalobkyně o neproškolení dotčených osob na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci s ohledem na provedené důkazy. Odvolací soud neshledal, že by se na vzniku úrazu poškozeného žalovaná podílela zaviněným protiprávním jednáním. Žalobkyni proto nevzniklo vůči ní právo na nárokované peněžité plnění ve smyslu ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“), a co do důvodu na ustanovení §241a o. s. ř., majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky odpovědnosti hlavního zhotovitele stavby za své subdodavatele ve vztahu ke třetím osobám, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, na kterou odkazuje, a na vyřešení dvou otázek hmotného práva, a to „zda se může hlavní zhotovitel stavby zbavit odpovědnosti za škodu způsobenou na staveništi a povinností týkající se BOZP obecným prohlášením o předání staveniště svému subdodavateli, či zda takové prohlášení o předání staveniště musí splňovat určité formální právními předpisy předpokládané náležitosti, včetně výslovného prohlášení přejímajícího o povinnosti dodržovat BOZP namísto předávajícího“ a „zda ustanovení §12 zákona č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy (…) vylučuje aplikaci ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (…) a dalších ustanovení v oblasti BOZP v mimo pracovněprávních vztazích“, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně zamítnout, a požaduje náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. pro řešení dovolatelkou otevřené otázky odpovědnosti hlavního zhotovitele stavby za své subdodavatele ve vztahu ke třetím osobám, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
Z ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. vyplývá, že příslušná zdravotní pojišťovna má vůči třetí osobě právo na náhradu těch nákladů na hrazené služby, které vynaložila v důsledku zaviněného protiprávního jednání této třetí osoby vůči pojištěnci. Náhrada podle věty první je příjmem fondů zdravotní pojišťovny.
Podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.
Podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. škoda je způsobena právnickou osobou, anebo fyzickou osobou, když byla způsobena při jejich činnosti těmi, které k této činnosti použili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.
Podle ustanovení §420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.
V projednávané věci žalobkyně uplatnila nárok vyplývající z ustanovení §55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb. V rozsudku ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud vysvětlil, že zákonným předpokladem vzniku tohoto nároku je, že pojišťovna uhradila ze zdravotního pojištění náklady na péči o svého pojištěnce, které vznikly jako důsledek zaviněného protiprávního jednání třetí osoby proti němu. Povinnost zdravotní pojišťovny zaplatit svému smluvnímu partnerovi (poskytovateli zdravotní péče) náklady péče poskytnuté jejímu pojištěnci je plněním její zákonné povinnosti, která existuje bez ohledu na to, z jakého důvodu byla léčebná péče pojištěnci poskytnuta, zda šlo o léčení následků úrazu či jiného poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby nebo následkem jiné události. Ustanovení §55 zákona č. 48/1997 Sb. jako speciální norma ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku zakládá zdravotní pojišťovně specifické právo postižního charakteru (tzv. regres) požadovat náhradu škody od třetích osob za náklady na péči hrazenou zdravotním pojištěním, vznikly-li v důsledku jejich zaviněného protiprávního jednání vůči pojištěncům zdravotní pojišťovny. Nejde tedy o nárok na náhradu škody podle občanského zákoníku, nýbrž o zvláštní postižní právo, jehož podmínky se řídí především citovaným ustanovením. Protože jde ale o úpravu dílčí, je na vztahy, které jí nejsou výslovně pokryty, nutno použít podpůrně ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Stejně tak i při určení odpovědného subjektu v situaci, kdy činnost, z níž vzešla škoda, vykonával zaměstnanec či jiným způsobem zmocněná osoba, musí soud aplikovat příslušná ustanovení občanského zákoníku.
Zabývaje se v té souvislosti výkladem ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil, že klasický institut odpovědnosti subjektu, který ke své činnosti použil osobu přímého škůdce, se uplatní v případech, kdy škůdce je v určitém právním (obvykle smluvním) vztahu vůči právnické, popřípadě fyzické osobě, a škodu způsobil při činnosti, která spadá do působnosti této osoby. Zpravidla jde o vztah zaměstnance a zaměstnavatele, dále se ovšem režim §420 odst. 2 obč. zák. uplatní i u těch, kdo plní úkoly na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, případně jako zástupce ve smyslu §22 obč. zák. nebo jako osoba, kterou právnická osoba použila ke své činnosti na základě smlouvy nebo i na základě jednorázového příkazu.
V rozsudku ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2600/2007, Nejvyšší soud uvedl, že ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. se uplatní tehdy, když je přímý škůdce v zaměstnaneckém nebo obdobném právním vztahu vůči právnické, popř. fyzické osobě a škodu způsobil při činnosti, kterou prováděl pro tuto osobu podle jejích příkazů a pokynů, nikoliv tedy vlastním jménem a na vlastní riziko. Odpovědnost právnické, popř. fyzické osoby nastupuje namísto škůdce, který způsobil škodu při plnění povinností vyplývajících z jeho vztahu k této osobě nebo vznikajících v souvislosti s tímto vztahem.
Podle skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud, byla žalovaná zhotovitelem stavby Bytového domu nad Centrálním parkem v P., jejím subdodavatelem byla společnost TOUAX s. r. o., které žalovaná podle zápisu o předání a převzetí pracoviště - staveniště ze dne 17. 4. 2012 předala staveniště za účelem stavby dvoupatrového buňkoviště, a tato společnost si objednala dne 10. 5. 2013 u L. H. jako svého subdodavatele demontáž buňkoviště, při němž došlo k úrazu pojištěnce žalobkyně. Proti L. H. bylo vedeno trestní řízení pro trestný čin ublížení na zdraví, toto řízení bylo podmíněně zastaveno, neboť jmenovaný se k jednání, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu, doznal. Odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalované nelze shledat existenci zaviněného protiprávního jednání proti poškozenému, a otázkou, zda jednání L. H. lze přičítat ve smyslu ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. na základě smluv uzavřených mezi žalovanou, společností TOUAX s. r. o. a L. H. žalované, se nezabýval, k obsahu těchto smluv neučinil žádná zjištění ani soud prvního stupně.
V řízení tak nebylo zjištěno, co bylo předmětem těchto smluv, zda k demontáži buňkoviště obsahovaly pokyny či příkazy ze strany žalované, nebo zda se jednalo o provedení této činnosti jako samostatné dílčí dodávky, tedy vlastním jménem a na vlastní riziko subdodavatele. Nebylo ani zjištěno, zda smlouvy mezi těmito subjekty obsahovaly ujednání o osobě odpovědné za zajištění bezpečnosti práce a o odpovědnosti za dodržování předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Přitom odpovědnost žalované jako zhotovitele za činnost subdodavatelů podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. závisí na obsahu ujednání ve smlouvách, tedy zda z těchto smluv vyplývá závislost na pokynech či příkazech zhotovitele. Za tohoto stavu by subdodavatelé nejednali z vlastní vůle, ale měli by postavení osob, které žalovaná jako zhotovitel použila při své činnosti, jež by vylučovala jejich „osobní“ odpovědnost za způsobenou škodu. Nezabýval-li se odvolací soud posouzením odpovědnosti žalované podle ustanovení §420 odst. 2 obč. zák., neboť je neshledal právně významné, odchýlil se od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše uvedeného důvodu neúplné a tím i nesprávné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v potvrzujícím výroku ve věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil; poněvadž důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je ve výrocích I. a III. a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Zbývajícími dovolacími námitkami se dovolací soud již nezabýval, neboť s ohledem na výsledek dovolacího přezkumu by to bylo nadbytečné a navíc na otázkách, jež dovolatelka považuje za dosud neřešené, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu