ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.5593.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5593/2017-178
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1041/12, proti žalované SIMIX, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 2, Sekaninova 485/18, identifikační číslo osoby 45794481, zastoupené JUDr. Pavlem Utěšeným, advokátem se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 341/15, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 79/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 53 Co 405/2016-133, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 6 534 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 13. 6. 2016, č. j. 29 C 79/2015-85, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že je splněn předpoklad přípustnosti podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť „odvolací soud se v napadeném rozsudku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe odvolacího soudu, a to jak v oblasti práva hmotného (ve výroku č. I), tak práva procesního (ve výrocích č. I., II.)“. Napadené rozhodnutí podle dovolatele spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, případně aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné a odpovídající požadavkům kladeným na něj ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně aby jej zamítl, a současně uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, dospěl-li k závěru o „neprokázání právně perfektního odstoupení od smlouvy žalovanou“. Tvrdí, že odvolací soud nevzal v úvahu podstatu dobropisu coby účetního dokladu, a dovozuje, že byl-li dobropis zaúčtován z titulu odstoupení od smlouvy, pak sám o sobě prokazuje existenci platného odstoupení od smlouvy. Dále uvádí, že to, že žalovaná odstoupila od smlouvy bez zbytečného odkladu, vyplývá již ze samotné akceptace odstoupení od smlouvy žalobcem. Na podporu svých argumentů cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008 (jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), od nichž se měl odvolací soud při posouzení otázky odstoupení žalované od kupní smlouvy odchýlit. Tomuto názoru dovolatele však nelze přisvědčit. Dovolatelem citovaná rozhodnutí vycházejí ze zcela odlišného skutkového stavu a otázkou odstoupení od smlouvy podle §344 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, se nezabývají. Citovaná rozhodnutí se mj. zabývají pojmem „bez zbytečného odkladu“, avšak v souvislosti s uzavřením dohody o rozvázání pracovního poměru (srov. rozhodnutí ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007), v souvislosti s odstraňováním vad v případě odpovědnosti za vady (srov. rozhodnutí ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008) a v souvislosti s šetřením pojistitele v případě pojistné události (srov. rozhodnutí ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008). Od závěrů přijatých v citovaných rozhodnutích se odvolací soud nemohl odchýlit, neboť uzavřel, že existence úkonu odstoupení od kupní smlouvy, který by vystavení dobropisu předcházel, nebyla tvrzena, natož prokázána. Argumentace dovolatele tento závěr zcela pomíjí.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu nesprávné posouzení dobropisu jakožto účetního dokladu prokazujícího i odstoupení od smlouvy ze strany žalované rovněž s odkazem na výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, není tento předpoklad přípustnosti dovolání dán, poněvadž v uvedených rozhodnutích otázka dobropisu jakožto úkonu odstoupení od kupní smlouvy řešena nebyla.
K argumentaci dovolatele Nejvyšší soud pro úplnost uvádí, že na včasnost odstoupení od smlouvy nemá vliv akceptace odstoupení od smlouvy stranou, jíž je určeno, neboť odstoupení od smlouvy se jako jednostranný, adresovaný právní úkon stává perfektním již tím, že dojde do dispozice (sféry) adresáta. K perfektnosti odstoupení není tudíž třeba ani souhlasu adresáta, ani rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1164/2000).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že nepřipuštěním provedení nových důkazů v odvolacím řízení podle ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. k prokázání té skutečnosti, že žalovaná předmětné vozidlo prodala již v červenci 2013 jiné osobě, zatížil řízení vadou, jež má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je tato námitka irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Nadto nutno poznamenat, že odvolací soud se otázkou, zda žalovaná byla připravena z kupní smlouvy plnit, nezabýval. Na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pro úplnost k argumentaci dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se od rozhodnutí ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, neodchýlil, neboť dovolací soud v této jiné věci dospěl k závěru, že přípustnou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. je jen taková skutečnost, kterou má být zpochybněn alespoň jeden z důkazních prostředků, na němž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně. Nepostačuje, aby uplatňovaná skutečnost směřovala ke zpochybnění jen tvrzení účastníka (druhé strany). Nejde však o zpochybnění věrohodnosti důkazního prostředku, jestliže účastník uvede v odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně nebo za odvolacího řízení skutečnosti či navrhne důkazy, pomocí kterých má být skutkový stav věci zjištěn jinak. Již z argumentace dovolatele je patrné, že tímto novým důkazem zamýšlel rozporovat skutková tvrzení žalované, a nikoliv alespoň jeden důkazní prostředek jako takový, kdy pomocí tohoto nového důkazu měl být skutkový stav zjištěn jinak.
Odkaz dovolatele na další rozhodnutí Nejvyššího soudu bez vymezení konkrétní právní otázky, kterou odvolací soud řešil, přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolání žalobce výslovně směřuje i proti výrokům o nákladech řízení. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení, k jejichž úhradě byl žalobce zavázán za řízení před soudem prvního stupně (26 136 Kč) a za odvolací řízení (13 068 Kč), není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť výše těchto nákladů řízení nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 4. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu