ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1047.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1047/2018-59
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Kortestona plus s.r.o. , se sídlem Praha 5 - Jinonice, Za Zámečkem 744/9, identifikační číslo osoby 28982622, zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti žalované S. G. , o zaplacení 86.890 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. EPR 150710/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 17. 8. 2017, č. j. 75 Co 220/2017-9, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 26. 7. 2017, č. j. EPR 150710/2017 - 4, kterým Okresní soud v Šumperku podle §174a odst. 4 občanského soudního řádu odmítl návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 o. s. ř. zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že „odvolací soud se pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Namítá, že soudy nesprávně posoudily návrh na vydání elektronického platebního rozkazu jako neúplný, z něhož nelze dostatečně posoudit skutkový stav, což brání řádnému posouzení žaloby a odůvodňuje jeho odmítnutí bez výzvy soudu k doplnění nebo objasnění žalobních tvrzení. Je přesvědčena, že ustanovení §174a odst. 4 o. s. ř. má být ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované např. usnesením ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, vykládáno tak, že k odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dochází pouze v případě, že nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému posouzení a pokračování v řízení (neobsahuje-li vylíčení rozhodných skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor). Protože v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dostatečně vymezila veškeré skutkové tvrzení, uvedla skutečnosti, ze kterých lze jednoznačně dovodit vznik nároku, jeho skutkové posouzení i jeho výši, a označila důkazy, ze kterých lze jednoznačně dovodit skutkový stav, neměl být odmítnut.
Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, kterými dovolatelka podpořila svou argumentaci, však na projednávanou věc nedopadají. V citovaném rozhodnutí dovolací soud vycházel z odlišné procesní situace a zabýval se aplikací §43 o. s. ř. v řízení zahájeném žalobou (§79 o. s. ř.), nikoliv návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podle ustanovení §174a o. s. ř., u něhož občanský soudní řád výslovně v §174a odst. 4 o. s. ř. stanoví, že ustanovení §43 o. s. ř. se nepoužije.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2128/2014, zdůraznil, že přímo z právní úpravy (konkrétně z §174a odst. 3 občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2012 /od 1. 1. 2013 jde o odst. 4 téhož ustanovení/) vyplývá, že není možné odmítnout návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pouze částečně, přičemž toto ustanovení zároveň výslovně vylučuje aplikaci §43 o. s. ř., který upravuje odstranění nedostatků podání. Soud může návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, stejně jako u platebního rozkazu vydaného podle ustanovení §172 o. s. ř., přistoupí-li k jeho vydání, vyhovět jen zcela, nikoliv částečně. Je-li návrhem uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny tyto nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout jen o některých nárocích (srov. v právnické literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1152). Závěr odvolacího soudu o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za situace, kdy je část návrhu neprojednatelná, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že za situace, kdy ve smlouvě sjednaná alokace provedených úhrad se týkala jen rozvrstvení úvěrových splátek po dobu trvání smlouvy (jistina, úrok, náklady na vyhodnocení úvěrového rizika, úhrada za uzavření smlouvy, odměna za zprostředkování), nikoli nároku ze zesplatnění úvěru, nelze z žalobních tvrzení učiněných žalobkyní právě jen s odkazem na ujednání o alokaci splátek dovodit, jaké konkrétní nároky včetně smluvní pokuty či jejich části byly platbou, kterou žalovaná uhradila po zesplatnění úvěru, uhrazeny a nejsou tak již předmětem řízení a které nároky takto uhrazeny nebyly a zůstávají nadále předmětem řízení. Jelikož žalobkyně relevantní skutkové údaje nezbytné k určitosti návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za dané situace netvrdila, lze usuzovat na jeho neprojednatelnost; takový návrh je namístě postupem podle §174a odst. 4 o. s. ř. odmítnout.
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, je nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných případů. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že z obsahu návrhu a příloh (pojistné smlouvy a přehledů) je nepochybné, čeho a v jakém rozsahu se žalobkyně po žalovaném domáhá (zaplacení dlužného pojistného ve výši 553 Kč, 1 788 Kč a 1 209 Kč), a lze z něho snadno dovodit, z jaké částky a za jaké období požaduje úroky. V projednávané věci však nelze z žalobních tvrzení odkazujících na ujednání o alokaci splátek dovodit, jaké konkrétní nároky včetně smluvní pokuty či jejich části byly uhrazeny platbou, kterou žalovaná zaplatila po zesplatnění úvěru a nejsou tak již předmětem řízení a které nároky takto uhrazeny nebyly a zůstávají tak nadále předmětem řízení; chybějící údaje se nepodávají ani z listin přiložených k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Odvolací soud se tak od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012, neodchýlil.
Shora popsaná skutková neurčitost návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu spočívající v absenci konkrétních skutkových údajů vymezujících předmět sporu v posuzovaném případě způsobila, že pro uvedené nedostatky nebylo možno v řízení pokračovat, neboť pro řádné a nezaměnitelné vymezení předmětu řízení by bylo třeba odstranit výše specifikovanou vadu neurčitosti návrhu, přičemž tento postup je dle ust. §174a odst. 4 o. s. ř. vyloučen.
Dovolatelkou tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání (odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu) tak není naplněn a lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu