ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1145.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1145/2018-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. K. , proti žalovanému Z. D. , zastoupenému JUDr. Josefem Filipem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 307 C 7/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 6. 2017, č. j. 307 C 7/2016-46, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 11. 2017, č. j. 23 Co 293/2017-72, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 6. 2017, č. j. 307 C 7/2016-46, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 2. 11. 2017, č. j. 23 Co 293/2017-72, se odmítá.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 342 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Josefa Filipa, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 6. 6. 2017, č. j. 307 C 7/2016-46, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 400 000 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2017, č. j. 23 Co 293/2017-72, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, neboť rozhodnutí podle jeho názoru závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Obě napadená rozhodnutí jsou podle dovolatele v rozporu s platnými právními předpisy, a to zejména „z důvodu nesprávného právního posouzení důkazů ve věci realizovaných“. Soudy zásadně ignorovaly zřejmou vůli účastníků uzavřených smluv vytvořit časově nedeterminovaný vztah založený klasickým závazkem dlužníka a věřitele vedoucím k dlouhodobému hrazení úroků a trvání závazků. Soudy opomenuly aplikaci §102 obč. zák.; vzhledem k ujednání, že právo na vrácení půjčky musí být nejprve uplatněno formou výpovědi, započal běh promlčecí lhůty až od uplatnění tohoto práva, jež nemohlo předcházet samotné výpovědi, neboť žalovaný by mohl úspěšně namítat předčasnost žaloby. Úvaha soudu prvního stupně, že „den požádání“ měl nastat již 12. 10. 1999, resp. 18. 10. 1999, je bezpředmětná, neboť účastníci by přeci neuzavírali dohodu o každoročním splácení úroků. Výkladem vůle účastníků obou smluv nelze než dospět k jednoznačnému závěru, že tato vůle směřovala k dlouhodobým závazkům a ukončení této „dlouhodobosti“ bylo závislé na projevu vůle té či oné strany; je logické, že strany nezamýšlely podmiňovat jednostranný právní úkon (výpověď) nějakým dvoustranným právním úkonem (dohodou), a to z důvodu možné absence konsenzu. Důvod neplatnosti ujednání o splatnosti dluhu pro neurčitost se dle přesvědčení dovolatele vztahuje pouze na část právního úkonu, která je oddělitelná od ostatního obsahu. Absencí dohody ohledně ukončení smluvního vztahu mohl dlužník reálně zabránit ukončení smlouvy, a proto je zřejmé, že součástí projevu vůle účastníků byla pouze „výpověď nepodmíněná dohodou“. Žalobce z uvedených důvodů navrhl zrušení obou dovoláním napadených rozhodnutí.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na správnost závěrů odvolacího soudu s tím, že dovolatel nevymezil konkrétní právní otázku, o níž tvrdí, že dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Poukázal přitom na množství rozhodnutí dovolacího soudu, jež se otázkou promlčení nároku z právního vztahu sjednaného na dobu neurčitou zabývají, s tím, že obě dovoláním napadená rozhodnutí jsou s nimi v souladu. Proto navrhl odmítnutí dovolání, případně jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 6. 6. 2017, č. j. 307 C 7/2016-46, Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, znamená, že je povinen uvést, od řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo c) která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. která taková právní otázka (již dříve vyřešená) má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobce v dovolání v podstatě pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, přičemž - ačkoli ohlašuje – dovolacímu přezkumu nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Předpoklad přípustnosti dovolání nenaplňuje pouhá polemika ohledně neurčitosti ujednání ohledně splatnosti obou půjček, pakliže dovolatel sám (a to ve shodě s odvolacím soudem) tvrdí, že vůlí a záměrem účastníků smluv o půjčce bylo vytvořit „dlouhodobý a časově neohraničený vztah založený závazkem dlužníka a věřitele“, což ale nepředstavuje nezaměnitelnou identifikaci dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky, jak požaduje znění §237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí záviselo, a které dosud nebyly vyřešeny dovolacím soudem. Neopodstatněnou z pohledu přípustnosti dovolání dovolací soud shledal též argumentaci dovolatele, že odvolací soud měl na dotyčný smluvní vztah aplikovat právní normu, která v době jeho vzniku neexistovala.
Důkazům provedeným v řízení odpovídá skutkový závěr, že mezi účastníky došlo ke sjednání dvou smluv o půjčce, přičemž ohledně splatnosti půjček odvolací soud dovodil, že doba splatnosti půjček nebyla účastníky sjednána konkrétním datem; to ostatně není v rozporu s tím, co v průběhu řízení tvrdil dovolatel. Odvolací soud se správně zabýval žalovaným v průběhu řízení uplatněnou námitkou promlčení. Shledal-li ji důvodnou, pak toto jeho posouzení odpovídá ustálené judikatuře, podle níž se právo na plnění ze smlouvy o půjčce promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle §101 obč. zák. Začátek běhu promlčecí doby je přitom spojován s okamžikem, „kdy právo mohlo být vykonáno poprvé“. Obecně přitom platí, že právo může být vykonáno poprvé, jakmile vznikne možnost podat na jeho základě žalobu, jinými slovy řečeno, jakmile nastane okamžik, kdy je actio nata ; tento okamžik nastává splatností dluhu, tj. dnem, kdy měl dlužník povinnost poprvé splnit dluh. Tento den je pak dnem počátku běhu promlčecí doby podle §101 obč. zák. Nebyla-li splatnost dluhu dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Ten je pak povinen splnit ve smyslu §563 obč. zák. dluh prvního dne poté, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Již v dřívější právní literatuře (srovnej Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis Praha, 1967, a Občanský zákoník, Komentář, Díl I., Panorama 1987, str. 319 a. n.) byl zastáván názor, že může-li věřitel vyvolat splatnost dluhu (může-li požádat dlužníka o splnění dluhu), pak - objektivně posuzováno - může své právo i vykonat (podat žalobu k soudu). Prvá objektivní možnost vykonání práva je tedy dána okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. V těchto případech je proto třeba považovat za den rozhodný pro počátek běhu promlčecí doby ten den, který následuje po vzniku právního vztahu sjednaného na neurčitou dobu. Proto tam, kde jde o právo z časově neomezeného právního vztahu, je pro počátek promlčecí doby rozhodný den, následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu, a nikoli den, kdy došlo ke splatnosti dluhu (srovnej citované znění Občanského zákoníku str. 322 a rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84). Nejvyšší soud na názor vyjádřený v rozhodnutí zveřejněném ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 28/84 navázal v řadě svých rozhodnutích (srovnej např. rozhodnutí ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 665/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 1610/23, ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 28 Cdo 566/2004, ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 111/2005, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2645/2006, jakož rozsudek ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1174/2005, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 20. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 334/06, odmítl) a jde o jeho ustálenou rozhodovací praxi. Přijetí názoru dovolatele o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na den splatnosti dluhu a nikoli na den vzniku právního vztahu, ze kterého dlužníku vznikla povinnost k plnění, by znamenalo nepřípustné posunutí počátku běhu promlčecí doby (ve zřejmém rozporu s účelem institutu promlčení) prakticky na neomezenou dobu. Jestliže odvolací soud při posouzení otázky promlčení práva na plnění ze smlouvy o půjčce vázal počátek běhu tříleté promlčecí doby podle §101 obč. zák. na okamžik, kdy dluh žalovanému vznikl, nikoliv kdy se dluh stal „na požádání“ splatným, je jeho právní posouzení věci v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Z uvedeného rovněž vyplývá, že nejde o právní otázku dovolacím soudem dosud neřešenou.
Námitka, že soudy opomenuly aplikaci §102 obč. zák., neboť právo na vrácení půjčky musí být nejprve uplatněno formou výpovědi, a proto (dle přesvědčení dovolatele) běh promlčecí lhůty započal až od uplatnění tohoto práva, se s výše uvedenými závěry míjí, stejně jako úvaha dovolatele, že uplatnění práva u soudu nemohlo předcházet samotné výpovědi.
Pro úplnost je třeba uvést, že jako neopodstatněná se z pohledu přípustnosti dovolání jeví též argumentace dovolatele, že se „důvod neplatnosti“ vztahuje pouze na část právního úkonu, která je oddělitelná od ostatního obsahu.
Přípustnost dovolání konečně nezakládá ani obecným způsobem formulovaná námitka, že napadené rozhodnutí je „v rozporu s v rozhodné době platnými právními předpisy, a to zejména z důvodu nesprávného právního posouzení důkazů ve věci realizovaných“. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o.s.ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3, věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu