ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1295.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1295/2017-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M & M reality holding a.s. , se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9 (identifikační číslo osoby 274 87 768), zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalovanému R. B. , zastoupenému JUDr. Janou Burleovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, B. Václavka 923, o zaplacení 96.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 221 C 47/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2016, č. j. 25 Co 377/2016-229, 25 Co 378/2016 takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.340 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petera Harmečka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 1. 4. 2016, č. j. 221 C 47/2015-186, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 21. 6. 2016, č. j. 221 C 47/2015-200, jímž Okresní soud v Kladně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 96.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 20. 1. 2015 do zaplacení, a na náhradě nákladů řízení 69.438 Kč k rukám Mgr. Petera Harmečka, advokáta; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobkyně poté, kdy se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není v posuzovaném případě otázka, kterou v dovolání formuluje žalovaný („ co je obstaráním příležitosti tak, aby byl závazek ze zprostředkovatelské smlouvy řádně splněn…“ resp., zda „lze za obstarání příležitosti se vznikem nároku na provizi považovat svedení zájemce a třetí osoby, pokud na jedné či na obou stranách existují překážky k naplnění možnosti uzavřít zprostředkovávanou smlouvu, o kterých zprostředkovatel ví “). Jelikož na ní napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nemůže být dovolání pro její řešení ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, totiž založil své rozhodnutí na závěru, že žalobkyně splnila to, k čemu se zavázala ve „Výhradní dohodě o zprostředkování a poskytování služeb“, a za co jí měla být podle této dohody žalovaným poskytnuta provize ve výši 100.000 Kč, resp. 96.000 Kč (viz dodatek č. 1). Opatřila (zajistila) zájemce o koupi nemovitostí (parcely st. a domu L. čp. v katastrálním území L. u S.), s nímž žalovaný následně uzavřel kupní smlouvu; příležitost tak nebyla pouze příležitostí hypotetickou, ale byla přes existenci exekuce příležitostí reálnou. S přihlédnutím k obsahu „Výhradní dohody o zprostředkování a poskytování služeb“ je pak bez významu, zda v době jejího uzavření existovaly „objektivní překážky uzavření kupní smlouvy“ v podobě nařízené exekuce. Pro vznik nároku na provizi žalobkyně (zprostředkovatele) totiž bylo rozhodující, že splnila smluvní povinnost a že žalovaný se zájemcem, kterého opatřila (zajistila), kupní smlouvu skutečně uzavřel.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že při rozhodování nevzal v úvahu některé podstatné skutečnosti (že kupní smlouva byla uzavřena teprve po vyřešení exekuce a nových jednání o úvěru poskytovaného kupujícímu, že bylo nutno řešit zástavní právo, kterým se pokusil poskytovatel úvěru nemovitosti zatížit), tedy že vycházel z nesprávných, resp. neúplných skutkových zjištění, pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů a svědeckých výpovědí předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalovaným zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně zprostředkovatelské činnosti žalobkyně vedoucí k uzavření zprostředkovávané kupní smlouvy mezi žalovaným a žalobkyní vyhledaným zájemcem; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu