ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1303.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1303/2017-81
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně S. K. , zastoupené Mgr. Kateřinou Klečkovou Kutišovou, advokátkou se sídlem v Trutnově, Na Vrchu 98, proti žalované Mafin SE evropské společnosti , se sídlem v Praze 5, Zdíkovská 2970/4 (identifikační číslo osoby 023 37 410), o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 30 C 139/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 8. 2015, č.j. 26 Co 331/2015-17, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení, kterým Okresní soud v Trutnově vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Městskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému (§105 odst. 2 občanského soudního řádu). Jde-li o zrušení rozhodčího nálezu ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 67176/15, vydaného rozhodcem JUDr. Markem Ivičičem, Ph.D., se sídlem v Brně, je k řízení o jeho zrušení místně příslušný soud, v jehož obvodu se konalo rozhodčí řízení (§43, věta první, zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“).
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně nezpochybnila závěr, podle něhož je k projednání a rozhodnutí sporu o zrušení předmětného rozhodčího nálezu místně příslušným Městský soud v Brně (§11 odst. 1 občanského soudního řádu, §43, věta první, zákona č. 216/1994 Sb.); má však za to, že věc měl – i když není místně příslušným – projednat Okresní soud v Trutnově, protože jsou dány předpoklady pro postup podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Spojuje-li žalobkyně přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou však není otázka, zda je soud v rámci zkoumání podmínek řízení oprávněn zohlednit skutečnosti svědčící pro vhodnou delegaci podle §12 odst. 2 o.s.ř. a „v souladu s takto zjištěným stavem ponechat věc ve své působnosti, resp. nevyslovit svou místní nepříslušnost, ačkoliv by k tomu byly po formální stránce dány zákonné důvody.“
Jestliže rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na dovolatelkou vymezené právní otázce, pak dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o.s.ř. přípustné.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 28. února 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu