ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1383.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1383/2017-269
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce B. E. M. M. , zastoupeného Massimilianem Pastorem, usazeným evropským advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1652/36, proti žalovanému D. P. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Zonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Sadová 553/8, o 55.830 CHF s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 54/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, č.j. 56 Co 178/2016-225, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2016, č.j. 56 Co 178/2016-225, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 23. 10. 2015, č.j. 19 C 54/2014-183, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově rozsudkem ze dne 23. 10. 2015, č.j. 19 C 54/2014-183, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 55.830 CHF s úroky ve výši 10% ročně z 18.000 CHF od 31. 3. 2006 do zaplacení a ve výši 10% ročně z 42.000 CHF od 30. 4. 2006 do zaplacení, a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 125.789,79 Kč.
Rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č.j. 56 Co 178/2016-225, Krajský soud v Ostravě potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, změnil je jen ve výši náhrady nákladů řízení a žalobci uložil zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení 25.979 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že ve věci byla založena mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky [článek 2 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech], a že věc je třeba projednat podle švýcarského hmotného práva (§10 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů). Smlouva o půjčce – upravená ve článcích 312 až 318 švýcarského občanského zákoníku – je reálnou smlouvou (obligační právní vztah nevznikne jen dohodou stran, ale musí dojít k odevzdání peněžních prostředků nebo k bezhotovostnímu převodu na bankovní účet); tomu odpovídá podle odvolacího soudu rozložení důkazního břemene účastníků řízení. Žalobce (věřitel) neprokázal, že se v lednu 2004 s žalovaným jako fyzickou osobou dohodl na poskytnutí půjčky a že předmět půjčky předal (v hotovosti, popř. prostřednictvím bankovního účtu společnosti READY-TO-WEAR GmbH) žalovanému.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce namítá, že soudy obou stupňů pominuly důsledky spjaté s uznáním závazku dlužníkem, které jsou – shodou okolností – totožné jak ve švýcarské, tak i české právní úpravě. Listina z 18. 2. 2005 je podle svého obsahu platným uznáním dluhu, což znamená, že se uplatní vyvratitelná domněnka ve prospěch žalobce a na žalovaném (dlužníku) je prokázat neexistenci závazku (dluh nikdy nevznikl), příp. že dluh splnil nebo že zanikl jinak.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda listina z 18. 2. 2005 splňuje náležitosti uznání dluhu vyžadované švýcarským právem a – v kladném případě – jaké důsledky ohledně povinnosti tvrzení a důkazní z toho pro účastníky sporu podle téže právní úpravy vyplývají).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a po doplnění dokazování listinou datovanou 18. 2. 2005 a účastníky podepsanou 20. 2. 2005, která se shoduje s kopií, jíž provedl důkaz soud prvního stupně, vyšel z toho, listina měla nahrazovat smlouvu o půjčce, kterou 31. 1. 2004 uzavřel žalobce (věřitel) s žalovaným (dlužníkem). Obsahem listiny bylo utvrzení žalovaného: „Tímto potvrzuji já, Dalibor Pecín, že panu Dr. Bruno Macherelovi k 30. 3. 2005 dlužím částku ve výši CHF 55.830.“ Podle následného textu se jednalo o jistinu úvěru 50.000 CHF a 10% úroky ve výši 5.000 CHF včetně úroků za únor a březen 2005 (830 CHF). Účastníci dále sjednali, že žalovaný dluh zaplatí ve splátkách po 1.500 CHF měsíčně (první splatná k 30. 4. 2005, poslední splatná k 31. 3. 2006), zbytek ve výši 42.000 CHF zaplatí do 30. 4. 2006.
Právní teorie i soudní praxe je zajedno v tom, že předmětem dokazování nemohou být právní předpisy, pro něž platí zásada „iura novit curia.“ Byť zákon tuto zásadu výslovně spojuje jen s předpisy, jež jsou uveřejněny nebo oznámeny ve Sbírce zákonů České republiky (srov. §121 o.s.ř.), lze ji obecně vztáhnout i na předpisy cizozemské. Z toho plyne, že soud, který má zásadně zjišťovat obsah cizího práva jakýmkoli dostupným a spolehlivým způsobem, může získat znalost cizího práva vlastním studiem (z pramenů jemu dostupných, jsou-li dostatečně spolehlivé), vyjádřením Ministerstva spravedlnosti, popř. ze znaleckého posudku z oboru právních vztahů k cizině, přičemž v posléze uvedených případech nejde o důkaz listinou ve smyslu §129 o.s.ř. Soud může rovněž požadovat součinnost účastníka, který se dovolává cizího práva, aby předložil text cizí normy. Pro zjištění obsahu cizího práva přitom nestačí zjistit pouhý text právního předpisu, ale také informace o jeho výkladu (odbornou komentářovou literaturu, judikaturu apod.), pokud ze samotného textu cizího práva není jeho obsah a způsob aplikace jednoznačný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1012/2013, ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4334/2014, ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 1115/2014, a usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 2/11).
Dovolatelem nezpochybněný závěr odvolacího soudu, podle něhož kolizní právní norma svědčí pro použití švýcarského práva, předznamenává – v souvislostech shora uvedených –, že právní posouzení je neúplné, tudíž nesprávné. Odvolací soud pominul otázku zajištění závazku uznáním dluhu žalovaným a s ní spojenou otázku týkající se rozložení důkazního břemene, a to podle příslušných právních norem švýcarského hmotného práva.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu