ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1413.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1413/2018-653
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce V. K. , zastoupeného JUDr. Petrem Langerem Ph.D., LL. M., advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 1331/31, proti žalovaným 1) A. V., zastoupenému Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem se sídlem v Mělníku, Fibichova 218, a 2) I. T., zastoupené Mgr. Bc. Kateřinou Rychterovou, advokátkou se sídlem v Mělníku, Kpt. Jaroše 317/24, o zaplacení 9.447 EUR, 8.720,74 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 9 C 31/2011, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2017, č. j. 30 Co 351/2015-575, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítají.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Langera Ph.D., LL. M., advokáta.
III. Žalovaný A. V. je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.519 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Langera Ph.D., LL. M., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 20. 5. 2015, č. j. 9 C 31/2011-278, zamítl žalobu požadující, aby žalovaní byli povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 9.447,47 EUR s 12 % smluvním úrokem z částky 9.447,47 EUR za dobu od 16. 3. 2008 do zaplacení a dále se 4 % úrokem z prodlení z částky 9.447,47 EUR za dobu od 30. 4. 2012 do zaplacení (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovaný A. V. byl povinen zaplatit žalobci 8.720,74 EUR s 12 % smluvním úrokem z částky 8.720,74 EUR za dobu od 16. 3. 2008 do zaplacení a se 4 % úrokem z prodlení z částky 8.720,74 EUR za dobu od 30. 4. 2012 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.)
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, č. j. 30 Co 351/2015-575, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výrocích I. a II. tak, že žalovaní jsou povinni ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně 9.447,47 EUR s 12 % smluvním úrokem za dobu od 16. 3. 2008 do zaplacení a se 4 % úrokem z prodlení za dobu od 30. 4. 2012 do zaplacení, a že žalovaný A. V. je povinen ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobci dalších 8.720,74 EUR s 12 % smluvním úrokem za dobu od 16. 3. 2008 do zaplacení a se 4 % úrokem z prodlení od 30. 4. 2012 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, která nejsou podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustná.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení té které právní otázky odchyluje (srovnej již výše zmíněné rozhodnutí R 4/2014); tyto otázky je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Žalovaný A. V., jak vyplývá z celého obsahu jeho dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), shora uvedenému požadavku nedostál. Formulací, že „ odvolací soud se při posuzování otázky hmotného a procesního práva odchýlil od dosavadní praxe dovolacího soudu “, přípustnost dovolání v režimu §237 o. s. ř. řádně nevymezil, neboť neuvedl, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle jeho názoru při svém rozhodování odchýlil, a v které otázce hmotného či procesního práva. Podstatu dovolání nadto tvoří pouze výhrady ke správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Žalovaný na základě vlastního hodnocení provedených důkazů (výpovědi žalobce, svědka M. L., svědků manželů V. a M. K. a svědkyně F. D.) dospívá ke skutkovým závěrům odlišným od těch, které byly podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem (tj. pro právní závěry, že právní vztahy ze smluv o půjčce je třeba posoudit podle právního řádu Rakouské republiky a že žalobce vstoupil do práv původního věřitele). Sluší se připomenout, že skutkový základ ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán. Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.
Obligatornímu požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nedostála ani žalovaná I. T. Rovněž ona vylíčila přípustnost svého dovolání pouze částečnou citací ustanovení §237 o. s. ř. (tedy tak, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “), aniž specifikovala, které otázky hmotného nebo procesního práva má přitom na mysli. Absentující údaj se nepodává ani z obsahu dovolání, jehož podstatu tvoří – stejně jako u dovolání žalovaného A. V. - výtky skutkového charakteru (žalovaná v dovolání obsáhle polemizuje s hodnocením důkazů provedených odvolacím soudem a jeho skutkovými závěry, provádí vlastní hodnocení těchto důkazů z hlediska věrohodnosti a závažnosti, a na něm zakládá své skutkové závěry, které pak konfrontuje se skutkovými závěry odvolacího soudu).
Absence vylíčení předpokladů přípustnosti zatěžuje dovolání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Z toho, že oba žalovaní v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládají vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení odvolacím soudem provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalovanými zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že R. K. obě sporné smlouvy o půjčce uzavřel se žalovanými ve svém bytě ve Vídni za podmínek ve smlouvách stanovených, a že žalovaným podle nich předal nejprve částku 130.000 a poté 120.000 šilinků, což žalovaní potvrdili svými podpisy; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaní svými námitkami pouze prosazují vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí (oba dovolatelé označují rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostačující obsah a rozsah jeho odůvodnění a dovolávají se v této souvislosti porušení práva na spravedlivý proces), není zpochybňován žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž žalovaní jimi namítají vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není. Stejné pak platí pro námitky, že „došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť bylo stranám znemožněno se k založeným důkazům a nově uvedeným tvrzením vyjádřit, a že odvolací soud nerespektoval zásadu dvojinstančnosti, jestliže zopakování důkazů zaměnil za „ znovuprovedení téměř všech důkazů “; ani ty nevystihují způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jejich dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Za této situace bylo již bezpředmětné rozhodovat o návrhu žalovaných na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud pouze poznamenává, že k datu 18. 6. 2018 (ke dni podání vyjádření k dovoláním) odpovídala částce 9.447,47 EUR tarifní hodnota 243.178 Kč a částce 8.720,74 EUR tarifní hodnota 224.472 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu