ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.1631.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 1631/2017-480
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) P. V. , zastoupeného Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1568/23, a b) T. H. , zastoupeného Mgr. Kateřinou Janstovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Vinohradská 404/19, proti žalovanému J. S. , zastoupenému JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, o zaplacení 1.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 19/2014, o dovoláních žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 23 Co 334/2014-391, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítají .
II. Každý z žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.623 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Poláka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 17. 6. 2014, č. j. 9 C 19/2014-202, zamítl žalobu požadující, aby žalovaný zaplatil každému z žalobců 500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 19. 12. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 11. 2016, č. j. 23 Co 334/2014-391, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co Nejvyšší soud jeho předchozí rozsudek ze dne 14. 10. 2014, č. j. 23 Co 334/2014-245, rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 603/2015, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci obsahově totožná dovolání (s výjimkou bodu IV. v dovolání žalobce H.), která nejsou podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustná.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl pro nepřípustnost, případně aby je jako nedůvodná zamítl. Zdůraznil, že otázka předložená k dovolacímu přezkumu není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Argumentace obou dovolání je navíc založena na jiném skutkovém zjištění, než ze kterého vycházel při rozhodování odvolací soud, totiž že žalobci V. vrátili peníze, které jim na složení kupní ceny půjčil. Ani případné vrácení peněz z údajných půjček by však nemohlo nic změnit na skutečnosti, že peníze, které V. poukázal N., pocházely z jeho trestné činnosti.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Žalobci zdůvodnili přípustnost svých dovolání tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena; tuto formulují následovně: „stanou se peněžní prostředky, které byly vyplaceny jménem vydlužitele třetí osobě na základě smlouvy o půjčce, která byla následně shledána absolutně neplatnou, vlastnictvím vydlužitele v momentu, kdy dojde k řádnému vypořádání bezdůvodného obohacení mezi vydlužitelem a zapůjčitelem z vlastních prostředků vydlužitele?“. Jejich námitky však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Žalobci odvolacímu soudu vytýkají, že se „zcela opomněl vypořádat se skutečností, že V. předmětné peněžní prostředky (části kupní ceny, které za ně zaplatil prodávajícímu) vrátili“ . Oproti odvolacímu soudu prosazují, že v řízení „ řádně doložili “, resp. prokázali vrácení půjček, které jim V. poskytl na zaplacení kupní ceny (odvolací soud hodnotil listinný důkaz /pokladní příjmový doklad, který předložil žalobce Vyvážil/ jako nevěrohodný a neuvěřil žalobci H., který vrácení půjčky splatné k 31. 8. 2011 dokládal výpisy z účtu o platbách provedených 27. 3. 2012 a 2. 8. 2012). Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že okamžikem, kdy žalobci V. vrátili půjčky, které jim poskytl na zaplacení jejich částí kupní ceny, přešel na ně nárok na vrácení finančních prostředků, které - coby kupní cenu - obdržela prodávající N. od V. (plnícího i za žalobce); tímto okamžikem se totiž tyto prostředky de facto staly jejich majetkem nebo přinejmenším nárokem (žalobci v tomto smyslu peníze označují za zastupitelnou věc). V návaznosti na to prosazují, že v takovém případě již dohoda o společném postupu ani smlouva o úschově nemohou být neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobci zjevně uvedený předpoklad opomíjí (kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví výhradně na vlastní skutkové verzi ohledně úhrady půjček). Nad rámec uvedeného dovolací soud doplňuje, že námitky žalobců ke zdůvodnění napadeného rozhodnutí nereflektují jeho preciznost a úplnost.
Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 25/2015, je pak nepřípadný hned z několika důvodů. Předně žalobci jím argumentují bez vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám a bez uvedení toho, které z hledisek přípustnosti dovolání považují v souvislosti se svými námitkami a odkazem na toto rozhodnutí za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Závěry, které v citovaném rozhodnutí přijal Nejvyšší soud, dovolatelé nevztahují ke skutkovému stavu, z něhož v nyní posuzovaném případě vyšel odvolací soud, nýbrž k vlastní verzi skutkového stavu, kterou v dovolání prosazují. Konečně v případě námitky, že vztah z bezdůvodného obohacení byl založen výhradně mezi žalobci a V., a to plněním z neplatného právního úkonu (smluv o půjčkách), dovolatelé pomíjejí, že v řízení se jednalo o vypořádání bezdůvodného obohacení ze svěřenecké smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobci, žalovaným a N..
Přestože žalobci v dovoláních výslovně uvedli, že jimi brojí rovněž proti nákladovému výroku (výroku II.) napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k tomuto výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesli.
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. dubna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu