ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2000.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2000/2018-186
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem se sídlem Hodonín, Velkomoravská 378/1, proti žalované J. S. , zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Brno, Veveří 57, o zaplacení 157.000 Kč, vedené u Okresního soudu Hodoníně pod sp. zn. 14 C 202/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2017, č. j. 38 Co 65/2017-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9.292,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Milana Zábrže, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 1. 12. 2016, č. j. 14 C 202/2015-129, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 157.000 Kč, a žalobkyni uložil zaplatit žalované k rukám jejího zástupce na náhradě nákladů řízení 56.240,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 38 Co 65/2017-159, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení změnil pouze co do jejich vyčíslení (56.725 Kč); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017, přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zda „ke změně v obsahu čl. III kupní smlouvy ze dne 26. 3. 2013 o způsobu úhrady zbylé části kupní ceny nepostačí pouhé, nadto žalované mnou ani nikdy nepotvrzené, ujednání mezi mnou coby jednou stranou smlouvy a třetí coby ze smlouvy žádné právo nemající osobou“ ) . Přestože ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., její námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž jimi odvolacímu soudu vytýká, že „pojímá za svá ta skutková zjištění, která z provedeného dokazování ani z tvrzení žalované nevyplývají“, resp. namítá, že právní závěr odvolacího soudu „nejenom že nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu věci, ale jeví se z tohoto úhlu pohledu i zcela nepřezkoumatelným“ . Nesprávným shledává skutkový závěr, že souhlasila s tím, že část kupní ceny za byt žalovaná uhradí poukazem třetí osobě (tento závěr odvolací soud učinil na podkladě zjištění, že žalobkyně v kupní smlouvě stvrdila svým podpisem, že považuje kupní cenu za uhrazenou, byt žalované bez připomínek předala a nárok na údajný nedoplatek kupní ceny vůči ní uplatnila až se značným časovým odstupem). Oproti odvolacímu soudu žalobkyně prosazuje, že nikdy nesouhlasila s tím, aby žalovaná coby kupující poukázala část kupní ceny třetí osobě, a odvolacímu soudu vytýká, že v tomto směru nesprávně hodnotil výpověď svědka M. z hlediska věrohodnosti i závažnosti a že uvěřil procesní obraně žalované, přestože je „ vnitřně rozporuplná “.
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (popř. úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně zjevně uvedený předpoklad opomíjí, neboť kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi, že jí žalovaná nedoplatila kupní cenu za byt.
Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že souhlasila se změnou způsobu úhrady kupní ceny, načež žalovaná kupní cenu v souladu s dohodnutým způsobem uhradila a žalobkyni z tohoto titulu nic nedluží; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní subjektivní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v řízení provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, nebo jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. Nepřiléhavým se tak jeví odkaz žalobkyně na usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13.
Nepředložila-li žalobkyně k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.). S ohledem na výsledek řízení již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu