ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2048.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2048/2017-227
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně V. L. , zastoupené JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí 24, proti žalované LKC Relax, s.r.o. , se sídlem v Praze 2, Tyršova 1811/6, (identifikační číslo osoby 257 56 451), zastoupené Mgr. Jaroslavem Janáčkem, advokátem se sídlem v Praze 7, Trojská 140/593, o zaplacení 1.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 29/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2016, č. j. 29 Co 212/2016-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 17.666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jaroslava Janáčka, advokáta.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze potvrdil rozsudek ze dne 10. 4. 2015, č. j. 42 C 29/2013-125, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení 1.500.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 30. 1. 2013 do zaplacení a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 132.677 Kč k rukám Mgr. Jaroslava Janáčka, advokáta; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaná poté, kdy se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám, navrhla dovolacímu soudu dovolání jako nedůvodné zamítnout, popř. jako nepřípustné odmítnout.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné; požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení právních otázek odchyluje (srovnej již výše zmíněné rozhodnutí R 4/2014); tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Žalobkyně, jak vyplývá z celého obsahu jejího dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.), shora uvedenému požadavku nedostála. Formulací, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “, přípustnost dovolání v režimu §237 o. s. ř. řádně nevymezila, neboť nespecifikovala, od kterého (kterých) rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud podle jejího názoru při svém rozhodování odchýlil, a v které otázce hmotného či procesního práva. Odvolací soud totiž založil své rozhodnutí na několika závěrech. Dovodil, že smlouva o půjčce ze dne 31. 1. 2003 je absolutně neplatným právním úkonem pro absenci předchozího souhlasu valné hromady žalované s jejím uzavřením i proto, že nebyla splněna zákonem vymezená podmínka, tj. obvyklost obsahu právního vztahu v obchodním styku za situace, kdy není zřejmý účel půjčky, její splatnost apod., přisvědčil soudu prvního stupně, že jiný právní důvod plnění nebyl v řízení prokázán a že žalobou uplatněný nárok je promlčen, a nepřisvědčil žalobkyni, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy.
V čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání, se pak nepodává ani z obsahu tohoto podání; jeho podstatu totiž tvoří především výhrady ke správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Žalobkyně oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení prokázala, že žalované půjčila (jako fyzická osoba) finanční částku 1.500.000 Kč, kterou předala v hotovosti do pokladny; tento obnos si předtím sama vypůjčila od pana S.. Sluší se připomenout, že skutkový základ ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario); dovolací soud je skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem vázán.
Dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. Z toho, že žalobkyně na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů prosazuje odlišnou verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení odvolacím soudem provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení neprokázala, že do pokladny žalované složila v hotovosti finanční částku 1.500.000 Kč na základě smlouvy o půjčce, kterou za žalovanou jako její tehdejší jednatelka podepsala; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Zdůvodňuje-li žalobkyně přípustnost svého dovolání tím, že „vyřešená právní otázka hmotného práva má být dovolacím soudem posouzena jinak“ , neuvádí, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud v nyní posuzovaném případě odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Nadto z použité argumentace je patrné, že žalobkyně se ve skutečnosti nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou, jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Takový požadavek významově neodpovídá žádnému z kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013 ).
Absence vylíčení předpokladů přípustnosti zatěžuje dovolání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Výhradami ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí (žalobkyně označuje rozhodnutí za překvapivé z důvodu nedostatku poučovací povinnosti soudu), není zpochybňován žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž žalobkyně jimi namítá vady řízení, k nimž – pokud by jimi řízení skutečně trpělo – dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; tak tomu v posuzované věci není.
Protože žalobkyně nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předseda senátu