Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26.04.2018, sp. zn. 33 Cdo 2342/2016 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2342.2016.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2342.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2342/2016-226 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce P. M. , zastoupeného JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích-Semtíně, budova P 9. č. p. 81, 533 54 Pardubice-Rybitví, proti žalované NEJČI nábytek, s. r. o. se sídlem v Opavě-Předměstí, Těšínská 2951/89, identifikační číslo 25905465, zastoupené Mgr. Romanem Stoškem, advokátem se sídlem v Opavě, Horní náměstí 286/55, o 61.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 107 C 23/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 5. 2015, č. j. 107 C 23/2014-144, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2015, č. j. 57 Co 503/2015-190, takto: I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 5. 2015, č. j. 107 C 23/2014-144, se zastavuje ; jinak se jeho dovolání odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.694,80 Kč k rukám Mgr. Romana Stoška, advokáta. Odůvodnění: Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 12. 2015, č. j. 57 Co 503/2015-190, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 5. 2015, č. j. 107 C 23/2014-144, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 61.100,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Proti rozsudkům soudu prvního stupně a odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť má zato, že obě rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, přičemž „oba soudy otázku hmotného práva vyřešily odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, nebo od rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 12/89 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 33/1969.“ Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání; z tohoto důvodu občanský soudní řád ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 14. 5. 2015, č. j. 107 C 23/2014-144, neboť není dána jeho funkční příslušnost k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí odvolacího soudu neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jeno. s. ř.“]; o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Platí přitom, že pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. není způsobilým vymezením předpokladů přípustnosti dovolání. Ačkoliv dovolatel ohlašuje, že dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, žádné takové otázky neformuluje; taktéž ve vztahu k vymezení předpokladu přípustnosti dovolání pro odchýlení se rozhodnutí odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neuvádí, od jakého řešení konkrétní právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl. Zmiňuje-li dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, a judikaturu publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (R 12/89, a R 33/1969 ), je nezbytné zdůraznit, že rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1717/2015, byly překonány závěry ojedinělého rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1206/2007, kdy velký senát přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „v období od 1. 1. 1992 do 31. 12. 2013 se zřetelem ke znění §634 odst. 1 obč. zák. nebylo ujednání o výši ceny díla obligatorní náležitostí smlouvy o dílo. I bez takové dohody smlouva vznikla, bylo-li dosaženo dohody o předmětu smlouvy a o tom, že za provedení díla objednatel poskytne zhotoviteli odměnu (úplatu), aniž by musela být určena konkrétní částka.“ Rozhodnutí odvolacího soudu nemůže být v rozporu se závěry vyslovenými v R 12/89 ani v R 33/1969, neboť jde o judikaturu vztahující se k právní úpravě smlouvy o opravě a úpravě věci účinné do 31. 12. 1991 (tehdy platného §276 zákona č. 40/1964 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 1991). Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání proti rozsudku odvolacího soudu - nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1, věta první, o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 26. dubna 2018 JUDr. Václav Duda předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:04/26/2018
Spisová značka:33 Cdo 2342/2016
ECLI:ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2342.2016.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§241a odst. 2 o. s. ř.
§234b o. s. ř.
§104 odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Staženo pro jurilogie.cz:2018-07-04