ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2375.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2375/2018-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně J. B. , zastoupené JUDr. Alenou Zahradníčkovou, advokátkou se sídlem Praha 9, Ocelářská 1354/35, proti žalované A. P. , zastoupené Filipem Berglem, advokátem se sídlem Praha 8, Urxova 458/8, o určení neplatnosti smlouvy o zápůjčce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 22/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 21 Co 473/2017-373, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 21 Co 473/2017-373, potvrdil ve výrocích I., II. a IV. rozsudek ze dne 14. 9. 2017, č. j. 18 C 22/2015-324, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 určil, že „smlouva o zápůjčce uzavřená dne 21. 7. 2014 mezi žalobkyní jako dlužníkem a žalovanou jako věřitelem je neplatná“, rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu (výrok I.) a odmítl odvolání žalované proti výroku III., jímž soud prvního stupně rozhodl o odměně zástupkyně ustanovené žalobkyni (výrok II.); současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic a státu (výroky III.-V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl). Domáhá-li se revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a/ odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b/ že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c/ že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d/ popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Žalovaná sice ohlašuje, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spočívá v tom, že „odvolací soud se při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a za takovou zjevně považuje otázku existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti smlouvy o zápůjčce, avšak z dovolání není patrno, od které konkrétní ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky procesního práva odvolacím soudem odchyluje. Žalovaná tudíž ve vztahu k této předložené otázce požadavku na vymezení předpokladu přípustnosti dovolání nedostála.
Spojuje-li žalovaná přípustnost dovolání dále s tím, že „vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“, pak takové vylíčení přípustnosti dovolání významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak. O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jde tehdy, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého řešení otázky hmotného či procesního práva ve své dosavadní praxi by se měl (podle mínění dovolatele) dovolací soud odklonit (srov. již shora zmíněné R 4/2014). Takové vymezení předpokladu přípustnosti dovolání se z jeho obsahu nepodává.
Žalovaná sice namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku (ne)platnosti smlouvy o zápůjčce z hlediska znaků lichevní smlouvy podle §1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), avšak činí tak procesně neregulérním způsobem.
Nejvyšší soud ustáleně zastává názor, podle něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. již citované R 4/2014 a na něj navazující rozhodnutí např. ze dne 5. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Žalovaná odvolacímu soudu vytýká, že ke zpochybňovanému právnímu závěru dospěl na základě nesprávných skutkových zjištění, a vyjadřuje přesvědčení, že objektivním hodnocením všech provedených důkazů (které sama v dovolání prezentuje) nelze dojít k závěru, že žalobkyně smlouvu o zápůjčce ze dne 21. 7. 2014 uzavřela v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek. Žalovaná tak na základě vlastního hodnocení provedených důkazů (jež označuje za „objektivní“) dospívá ke skutkovým závěrům odlišným od těch, které byly podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, a teprve na jejich základě buduje právní závěr, že její jednání při uzavírání smlouvy o zápůjčce nevykazuje znaky lichvy podle §1796 o. z. Tím ovšem neuplatňuje jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž primárně brojí proti správnosti skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vyšel. Přehlíží, že skutková zjištění jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná a nemohou být proto předmětem dovolacího přezkumu.
Lichá je argumentace žalované, že závěr odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o zápůjčce je ve smyslu §1796 o. z. v rozporu s rozsudkem ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, v němž Nejvyšší soud zdůraznil, že při posouzení přiměřenosti výše smluvního úroku je třeba přihlédnout k okolnostem konkrétního případu; tomuto požadavku odvolací soud v plné míře dostál. Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 4664/2009, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, na něž odkazuje a cituje z nich v odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Směřuje-li dovolání též proti nákladovým výrokům, není v této části objektivně přípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu