ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2586.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2586/2017-78
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce
Lékařský odborový klub – Svaz Českých lékařů , se sídlem v Praze, Drahobejlova 1894/52 (identifikační číslo osoby 638 30 001), zastoupeného Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem
se sídlem v Praze, Vodičkova 33, proti žalované České republice – Ministerstvu zdravotnictví ČR , se sídlem v Praze, Palackého nám. 4, o uložení povinnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 262/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 35 Co 439/2016-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení ze dne 29. 9. 2016, č. j. 25 C 262/2015-51, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zastavil řízení („ o uložení povinnosti zajistit navýšení platů všech lékařů, kteří pobírají plat, v přímé úměře na jejich zařazení do platové třídy a platového stupně “) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Vládě České republiky, a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237
odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen.
Takovými nejsou v posuzovaném případě dovolatelem formulované (coby dovolacím soudem dosud neřešené) otázky „ zda jsou soudy příslušné řešit spory o plnění smluvních závazků České republiky vůči odborovým organizacím o navýšení odměn zaměstnanců “, a „ zda je v této situaci možné při zachování práva žalobce na soudní ochranu rozhodnout o zastavení řízení pro nepříslušnost soudů bez stanoviska žalovaného a bez toho, aby soudy v odůvodnění rozhodnutí o zastavení řízení, resp. o potvrzení tohoto rozhodnutí, podrobně neuvedly úvahy, jimiž se při svém rozhodování řídily “, neboť na nich není právní posouzení věci odvolacím soudem založeno. Odvolací soud totiž nevyšel ze zjištění, které žalobce v dovolání prosazuje, že účastníci uzavřeli smlouvu obsahující závazek, jehož splnění je žalobcem požadováno. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že žalobní požadavek nesměřuje ke splnění smluvního závazku, nýbrž žalobce de facto požaduje, aby soud státu uložil povinnost změnit nařízení vlády č. 564/2006 Sb. ve smyslu bodu 2. Memoranda o úpravě poměrů ve zdravotnictví; řečeno jinak, žalobce se podanou žalobou domáhá zásahu soudu do výkonné moci vlády, tedy něčeho, co nepatří do pravomoci soudu.
Jelikož na posouzení právních otázek předložených k dovolacímu přezkumu napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, nemůže být dovolání pro jejich řešení ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
V souvislosti s výtkou, že odvolací soud dezinterpretoval žalobou uplatňovaný nárok, žalobce namítá, že „úmyslně nežaloval na změnu nařízení vlády, ani na plnění článku 2 memoranda, nýbrž na splnění povinnosti, k níž se žalovaná zavázala v článku 3 větě druhé memoranda, přičemž způsob splnění této povinnosti ponechal na uvážení žalované“. Pomíjí přitom, že odvolací soud vyšel ze zjištění, že článek 3 věta druhá Memoranda o úpravě poměrů ve zdravotnictví žádný závazek žalované neobsahuje. Platí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení.
Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů předkládá vlastní - od odvolacího soudu odlišnou - verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředků přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně obsahu listinného důkazu (Memoranda o úpravě poměrů ve zdravotnictví); není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že „ memorandum “ český právní řád nezná; slouží k písemnému zachycení stavu věcí, úkolů či jednání a nemá právní závaznost.
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, je bezcenná výtka žalobce, že odvolací soud rozhodl o zastavení věci bez vyjádření žalované, i jeho výhrady ke kvalitě odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu