ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.2679.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2679/2017-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Blankou Moudrou ve věci žalobce P. L. zastoupeného JUDr. Davidem Černeckým, advokátem se sídlem Benešov, Masarykovo náměstí 225, proti žalovanému J. P. , zastoupenému JUDr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem Praha 5, Viktora Huga 377/4, o 463.235 Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 206 C 27/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2016, č. j. 26 Co 411/2016-307, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.680,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Černeckého, advokáta se sídlem Benešov, Masarykovo náměstí 225.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2016, č. j. 26 Co 411/2016-307, potvrdil rozsudek ze dne 14. 6. 2016, č. j. 206 C 27/2014-269, kterým Okresní soud v Benešově uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 463.235 Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež žalobce navrhl odmítnout.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž ke splnění uvedené náležitosti dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Žalovaný k přípustnosti dovolání uvádí jen to, že „právní otázka, o níž je pojednáno níže, nebyla dovolacím soudem doposud řešena“.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou konkrétní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Z obsahu dovolání však nelze vysledovat, která otázka hmotného nebo procesního práva (o níž je pojednáno níže) nebyla - podle jeho mínění - v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Žalovaný žádnou takovou právní otázku z hlediska přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. jednoznačně neoznačuje. Z jeho námitek ohledně „relevantnosti projektové dokumentace“, která byla podle skutkových zjištění podkladem pro provedení díla, ve spojení s citací §13 odst. 4 zákona č. 360/1992 Sb., a stejně tak z výtek, že odvolací soud má povinnost hodnotit veškeré právní otázky sám, není zřejmé, k jaké konkrétní právní otázce uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání připíná.
Dovolacímu soudu tudíž nezbylo než uzavřít, že dovolání trpí vadou, kterou žalovaný včas neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.). Jelikož v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu dovolání pokračovat, dovolací soud je odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 92/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež obstálo i v ústavní rovině; Ústavní soud ústavní stížnost proti němu podanou usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 17. dubna 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu