ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3000.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3000/2018-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce H. B., bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomem Káňou, advokátem se sídlem Frenštát pod Radhoštěm, nám. Míru 6, proti žalované M. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Alešem Vídeňským, advokátem se sídlem Ostrava, Sokolská třída 966/22, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 17 C 113/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 4. 2018, č. j. 57 Co 534/2017-133, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. 4. 2018, č. j. 57 Co 534/2017-135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2017, č. j. 17 C 113/2016-116, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí ve výroku přesně označených, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 57 Co 534/2017-133, ve znění opravného usnesení z téhož dne č. j. 57 Co 534/2017-135, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil, změnil výrok o nákladech řízení mezi účastníky a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Po právní stránce uzavřel, že ustanovení §2072 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), umožňuje revokovat darování za podmínek, že obdarovaný dárci ublíží (úmyslně nebo z hrubé nedbalosti) tak, že zjevně poruší dobré mravy. Z toho vyplývá, že předpokladem práva požadovat vrácení daru (mimo jiné) není jakékoliv nevhodné chování obdarovaného, ale pouze takové, které s ohledem na okolnosti případu lze kvalifikovat jako zjevné porušení dobrých mravů. Podle odvolacího soudu skutková zjištění v dané věci nenaplňují podmínky pro odvolání daru (vrácení darovaných nemovitostí).
Dovolání, jímž rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Protože soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a hodnocením důkazů dospěl ke správným skutkovým zjištěním, převzal odvolací soud skutkový stav a vyšel – zejména – z toho, že žalovaná (obdarovaná) žalobci (dárci) neublížila tak, že by zjevně porušila dobré mravy. Vytýkané chování obdarované, jímž odůvodnil odvolání daru a výzvu k vrácení daru, zčásti prokázáno nebylo vůbec (že se žalovaná snažila v průběhu roku 2015 vyvolávat bezdůvodně konflikty, že jej požádala, aby si odhlásil trvalý pobyt z adresy XY a že se krátce po darování dotyčných nemovitostí její chování vůči žalobci změnilo); z provedených důkazů dále vyplynulo, že odstěhování žalované od žalobce bylo dovršením neutěšených vztahů mezi účastníky, jejichž hlavní příčinou bylo chování žalobce. Podle odvolacího soudu nebylo prokázáno, že by se žalovaná vůči žalobci chovala jakkoliv vypočítavě.
Námitky žalobce uplatněné v dovolání nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr o nenaplnění předpokladů odvolání daru podle §2072 odst. 1 o. z. Vlastním hodnocením důkazů dovolatel buduje svoji skutkovou konstrukci, podle níž žalovaná hrubě porušila dobré mravy tím, že nesplnila svůj předchozí příslib uzavřít manželství se žalobcem, a dále tím, že se zavázala „ především neopustit tento vztah pod smyšlenými důvody v krátkém časovém období poté, co dar obdržela “. Uplatňuje-li dovolatel v dovolání svou verzi skutku, přehlíží, že v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud. Platí, že skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů (§132, §211 o.s.ř.), nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o.s.ř.). Lze shrnout, že žalobce se předloženou argumentací domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem a jeho námitky jsou z tohoto důvodu bezcenné.
Námitka, že neprovedením výslechu žalobcem navrhovaných svědků, jejichž výpověď měla směřovat ke skutečnostem, které „ ve svém důsledku způsobovaly zpochybnění věrohodnosti v řízení vyslechnutých svědků “, přípustnost dovolání nezakládá. Žalobce, ač dovozuje, že odvolací soud při hodnocení uvedené otázky „porušil“ aktuální judikaturu dovolacího soudu, žádnou judikaturu neuvádí. Podle ustálených závěrů dovolacího soudu platí, že důkazem zpochybňujícím jiný důkaz ve smyslu §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř. není, pokud má nově navržený důkaz vést k jiným skutkovým zjištěním, a nikoliv výhradně ke zpochybnění věrohodnosti některého z dosavadních důkazů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod poř. č. 175/2003). Námitka, že „ požadoval výslech uvedených svědků ke skutečnostem, které, byly-li by prokázány, znevěrohodnily by výslechy svědků volaných stranou žalovanou“ , nesměřuje k vyřešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Sluší se poznamenat, že k vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou uvedené výtky bezcenné.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu,“ tj. včetně výroků o nákladech řízení mezi účastníky před soudy obou stupňů; ve vztahu k nim však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobce na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 11. 2018
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu