ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3084.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3084/2018-236
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně E. K., zastoupené JUDr. Vladimírou Pajerovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované V. D., zastoupené Mgr. Ladislavem Kudrnou, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení 80 000 Kč a 7 500 CHF s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 9 C 2/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2018, č. j. 17 Co 1/2018-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2017, č. j. 9 C 2/2016-111, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 7 500 CHF s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2015 do zaplacení a částku 80 000 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení ročně z této částky od 1. 1. 2015 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení další požadované částky 7 500 CHF s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 3. 2018, č. j. 17 Co 1/2018-204, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku I. o věci samé změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 7 500 CHF s příslušenstvím a částky 80 000 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal odvoláním nedotčen a nabyl samostatně právní moci).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání uvedla, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení právní otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu/která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena“ . Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil, že peněžní prostředky, které poskytla žalované, představovaly nevratné peněžní prostředky, tj. investici, nikoliv půjčku či zápůjčku, a že dospěl k nesprávnému závěru, že nedošlo k naplnění reálnosti půjčky, neboť peněžní prostředky byly předány na bankovní účet společnosti SEPFON ENTERPRISE s. r. o.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatelky, že odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru, že nedošlo k dohodě o návratném poskytnutí půjčky a k naplnění reálnosti půjčky, má základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalobkyně (i přes poskytnuté poučení) neprokázala dohodu stran o návratném poskytnutí finančních prostředků v lednu 2013 (15 000 CHF) a v březnu 2014 (80 000 Kč) a dohodu o jejich vrácení. Za této skutkové situace je polemika o tom, zda došlo k naplnění reálnosti (části) půjčky, irelevantní, neboť na této otázce napadené rozhodnutí nespočívá. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli; takže ani namítaná pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobkyně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13).
Usuzuje-li žalobkyně na přípustnost svého dovolání z toho, že „ právní otázka hmotného práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, je otázka, zda může být reálnost půjčky naplněna tím, že dojde k přenechání peněžních prostředků dlužníkovi formou bezhotovostního převodu na bankovní účet třetí osoby označený dlužníkem, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění “, pak tím patrně měla na mysli, aby dovolací soud posoudil jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem, nikoliv – jak vyžaduje §237 o.s.ř. – otázku již dříve vyřešenou dovolacím soudem. Z obsahu dovolání je zřejmé, že žalobkyně se nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostála, když navíc platí již výše uvedené, že na posouzení otázky naplnění reálnosti půjčky napadené rozhodnutí nestojí. Závěr odvolacího soudu, že zde není ani jiný právní důvod, pro nějž by žalovaná měla žalobkyni peněžní prostředky uhradit, zůstal nezpochybněn.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že odvolací soud dle mínění žalobkyně učinil „ nedostatečná skutková zjištění “.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu,“ tj. i ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů; ve vztahu k němu však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesla.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu