ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.326.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 326/2017-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce města Říčany , se sídlem úřadu v Říčanech, Masarykovo nám. 53/40, identifikační číslo: 002 40 702, proti žalovanému P. K. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Enžlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Lucemburská 2013/24, o zaplacení 68.840 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 12 C 41/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 72 Co 143/2016-72, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2016, č. j. 72 Co 143/2016-72, potvrdil rozsudek ze dne 24. 9. 2015, č. j. 12 C 41/2015-45, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 68.840 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 11. 1. 2015 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože žalovaný ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. ( „rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ ), jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu žalovaný nadále (stejně jako v průběhu řízení před soudy obou stupňů) prosazuje, že napojení jeho nemovitosti k veřejnému vodovodu podmiňoval žalobce uzavřením dohody o poskytnutí finančního příspěvku (napojení tak mělo být v rozporu se zákonem zpoplatněno) a ve prospěch své skutkové verze hodnotí výpověď svědkyně K. E.. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy vyšly ze správně zjištěného skutkového stavu věci, musely by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že dohoda o poskytnutí finančního příspěvku, kterou účastníci uzavřeli, je neplatná pro rozpor s dobrými mravy a obcházení zákona. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný zjevně uvedený předpoklad opomíjí (kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem staví na vlastní skutkové verzi). Jeho odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 710/2015, který konfrontuje s rozsudkem ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3225/2011, v němž podle jeho mínění Nejvyšší soud „poskytl soudní ochranu nestandardnímu jednání provozovatele vodovodu“, je nepřípadný, neboť závěry v něm dovozené nejsou vztaženy ke skutkovému stavu, z něhož vyšel v posuzovaném případě odvolací soud, nýbrž k verzi skutkového stavu, kterou žalovaný v dovolání prosazuje.
Nadto nelze přehlédnout, že rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v dovolání žalovaného zmiňovány bez vztahu ke konkrétním dovolacím námitkám a bez uvedení toho, které z hledisek přípustnosti dovolání považuje dovolatel v souvislosti se svými námitkami za splněné. Je namístě připomenout, že podle §241a odst. 2 o. s. ř. je obligatorní náležitostí dovolání, aby v něm dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu