ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.362.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 362/2018-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Kortestona plus s. r. o. , se sídlem Praha 5, Za Zámečkem 744/9 (identifikační číslo osoby 289 82 622), zastoupené Mgr. Filipem Petrášem, advokátem se sídlem ve Zlíně, 2. května 7134, proti žalovanému L. Ž. , o 69.643,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. EPR 67072/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2017, č. j. 18 Co 182/2017-10, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 5. 2017, č. j. 18 Co 182/2017-10, potvrdil usnesení ze dne 26. 4. 2017, č. j. EPR 67072/2017-4, kterým Okresní soud v Ostravě podle §174a odst. 4 občanského soudního řádu odmítl návrh žalobkyně na vydání elektronického platebního rozkazu a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Přípustnost dovolání vymezila žalobkyně tak, že „odvolací soud se pro řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.“ Uvedla, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily její návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, když jej odmítly s odůvodněním, že je co do vylíčení rozhodných skutečností neúplný, což brání řádnému posouzení žaloby a odůvodňuje její odmítnutí bez výzvy k doplnění či objasnění žalobních tvrzení. Soudy obou stupňů nesprávně vyložily §174a odst. 4 o. s. ř., pokud dovodily, že soud není povinen žalobce vyzvat k doplnění podání, jedná-li se o návrh na vydání elektronického platebního rozkazu. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012), žalobkyně prosazuje, že „nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému posouzení a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodných skutečností nebo vylíčení těchto skutečností je natolik neúplné, neurčité nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem je logický rozpor.“ Žalobkyně se domnívá, že v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dostatečně vymezila veškerá skutková tvrzení a označila důkazy, ze kterých lze jednoznačně dovodit skutkový stav, stejně tak jako veškeré skutečnosti, ze kterých vyplývá vznik nároku i jeho výše. Je přesvědčena, že informace, které soudu poskytla v samotném návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, spolu se smlouvou o úvěru, poskytovaly soudu dostatečný podklad pro rozhodnutí o věci.
Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 973/2002, na které žalobkyně odkazuje, však na projednávanou věc nedopadají. V rozhodnutí vycházel Nejvyšší soud z odlišné procesní situace a zabýval se aplikací §43 o. s. ř. v řízení zahájeném žalobou (§79 o. s. ř.), nikoliv návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, u něhož občanský soudní řád v §174a odst. 4 výslovně stanoví, že §43 o. s. ř. se nepoužije.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2128/2014, zdůraznil, že přímo z právní úpravy (konkrétně z §174a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012 /od 1. 1. 2013 jde o odstavec 4 téhož ustanovení/) vyplývá, že není možné odmítnout návrh na vydání elektronického platebního rozkazu pouze částečně, přičemž toto ustanovení zároveň výslovně vylučuje aplikaci §43 o. s. ř., který upravuje odstranění nedostatků podání. Soud může návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, stejně jako u platebního rozkazu vydaného podle §172 o. s. ř., přistoupí-li k jeho vydání, vyhovět jen zcela, nikoliv částečně. Je-li návrhem uplatněno více nároků a neumožňují-li skutková tvrzení v žalobě učinit závěr, že z nich vyplývají všechny tyto nároky, nelze platebním rozkazem rozhodnout jen o některých nárocích (srov. v právnické literatuře Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1152). Závěr odvolacího soudu o odmítnutí návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu za situace, kdy je část návrhu neprojednatelná, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že žalobkyně v návrhu uvedla pouze počáteční výši jednotlivých svých nároků, aniž by konkretizovala, na úhradu jakých nároků uváděných v návrhu byla použita částka 1.873 Kč zaplacená žalovaným, a není tak jasné, jaká je struktura uplatněného dluhu. Totéž soud uvedl v případě smluvní pokuty, jejíž výše se odvíjí právě od výše dluhu žalovaného. Není možné akceptovat názor žalobkyně, že sdělením celkové výše dluhu a souhrnné výše provedených úhrad ve spojení s odkazem na listinu (smlouvu o úvěru) obsahující procentuální poměry pro alokaci plnění jednotlivých splátek na vnitřně strukturovaný dluh, řádně splnila svoji povinnost tvrzení a bylo na soudu, aby sám výpočtem zjistil, jak dospěla k výši dlužné částky, z níž poté odvodila i výši smluvní pokuty. Soud nemůže tvrzení žalobkyně obsažená v návrhu jakkoliv dotvářet či domýšlet. Tím by byly popřeny základní zásady sporného řízení, zásada dispoziční a projednací a došlo by k nahrazení procesní aktivity žalobkyně, porušení rovnosti stran a v důsledku toho i práva na spravedlivý proces (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011). V daném případě návrh na vydání elektronického platebního rozkazu neobsahuje vylíčení skutku alespoň v takovém rozsahu, aby nebyl zaměnitelný s jakýmkoli jiným skutkem, tedy skutková tvrzení obsažená v návrhu nelze považovat za vylíčení rozhodujících skutečností, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout; takový návrh je namístě postupem podle §174a odst. 4 o. s. ř. odmítnout.
Odkaz žalobkyně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, je nepřiléhavý pro skutkovou odlišnost porovnávaných případů. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že z obsahu návrhu a příloh (pojistné smlouvy a přehledů) je nepochybné, čeho a v jakém rozsahu se žalobkyně po žalovaném domáhá, a lze z něho dovodit, z jaké částky a za jaké období požaduje úroky. V projednávané věci však nelze z žalobních tvrzení dovodit, jaké konkrétní nároky včetně smluvní pokuty či jejich části byly uhrazeny platbou, kterou žalovaný zaplatil a není tak jasné, jaká je struktura uplatněného dluhu a výše smluvní pokuty; chybějící údaje se nepodávají ani z listiny přiložené k návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Odvolací soud se tak od závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1665/2012, neodchýlil.
Shora popsaná skutková neurčitost návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu spočívající v absenci konkrétních skutkových údajů vymezujících předmět sporu v posuzovaném případě způsobila, že pro uvedené nedostatky nebylo možno v řízení pokračovat, neboť pro řádné a nezaměnitelné vymezení předmětu řízení by bylo třeba odstranit výše specifikovanou vadu neurčitosti návrhu, přičemž tento postup je podle ustanovení §174a odst. 4 o.s.ř. vyloučen.
Žalobkyní tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání (odchýlení se odvolacího soudu od rozhodovací praxe dovolacího soudu) tak není naplněn a lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu