ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4045.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4045/2017-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Intrum Czech, s. r. o. se sídlem Praha 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 272 21 971, zastoupené JUDr. Jaroslavem Beránkem, advokátem se sídlem Praha 1, Lazarská 1718/3 (adresa pro doručování Pardubice, Za Pasáží 1609), proti žalované D. P. , bytem XY, zastoupené JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Kroměříž, Tovačovského 3161/13, o zaplacení 136.990,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 10 C 43/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové-pobočky v Pardubicích ze dne 8. 12. 2016, č. j. 23 Co 306/2016-326, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.324,80 Kč k rukám JUDr. Jaroslava Beránka, advokáta.
Odůvodnění:
Nejvyšší soud předznamenává, že v posuzované věci jde o případ, kdy se k návrhu pokračuje v řízení zahájeném rozhodčí žalobou, poté, co soud pravomocným rozsudkem zrušil vydaný rozhodčí nález (§34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů; dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“); nepokračuje se tudíž v řízení o zrušení rozhodčího nálezu, nýbrž v řízení zahájeném před rozhodcem. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) určil procesní postavení účastníků řízení, aniž uvedenou okolnost respektoval. Nejvyšší soud vzhledem k řečenému změnil nesprávné označení procesních stran tak, že na straně žalující vystupuje Intrum Czech, s. r. o. a na straně žalované D. P. (a nadále je bude takto označovat v odůvodnění svého rozhodnutí).
Žalobkyně podala u rozhodce Mgr. Marka Landsmanna rozhodčí žalobu o zaplacení částky 190.016,92 Kč s příslušenstvím, jíž rozhodce vyhověl vydáním rozhodčího nálezu ze dne 2. 7. 2010, č. j. P 781/10-10. Okresní soud v Pardubicích vydaný rozhodčí nález zrušil rozsudkem ze dne 5. 12. 2014, č. j. 10 C 43/2011-162, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2015, a žalobkyně následně podáním ze dne 4. 2. 2015 navrhla, aby bylo pokračováno v řízení ve smyslu §34 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.
Krajský soud v Hradci Králové-pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 23 Co 306/2019-326, změnil rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 8. 12. 2015, č. j. 10 C 43/2011-264, tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 136.990,75 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, žalobu o zaplacení smluvní pokuty ve výši 36.739,50 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které žalobkyně navrhla odmítnout.
Ačkoli žalovaná ohlašuje, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) proti výrokům, jimiž byla zamítnuta žaloba v rozsahu 36.739,50 Kč a bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, žádné výhrady nevznáší; ostatně proti výroku částečně zamítajícím žalobu by dovolání ani nebylo subjektivně přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 3/1998 pod č. 28).
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jak je tomu v posuzované věci), musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Tomuto obligatornímu požadavku žalovaná nedostála ve vztahu k předloženým otázkám důvodnosti vznesené námitky promlčení práva žalobkyně na zaplacení žalované částky a aplikace a výkladu ustanovení na ochranu spotřebitele; v dovolání absentuje údaj, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladu jeho přípustnosti. Dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadou, kterou žalovaná včas neodstranila (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která dovolacímu soudu neumožnila se těmito otázkami zabývat.
Žalovaná namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže odvolací soud nenařídil vypracování znaleckého posudku ohledně její způsobilosti k uzavření úvěrové smlouvy a vyšel ze závěrů znaleckého posudku, který pro účely řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1T 5/2012 zpracoval znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie MUDr. Petr Nedoma. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 6 Tz 315/2001, a ze dne 29. 7. 2003, sp. zn. 4 Tz 61/2003, prosazuje názor, že znalecký posudek týkající se posouzení její příčetnosti při uzavírání smlouvy o úvěru vyhotovený v trestním řízení nelze využít jako důkazní prostředek pro účely občanskoprávního řízení.
Odkaz žalované na trestněprávní judikaturu přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Dovolací soud totiž ve zmiňovaných rozhodnutích uvedl, že znalecký posudek podaný v trestní věci téhož obviněného nemůže být znaleckým posudkem v další trestní věci (v níž je vedeno nové trestní stíhání ohledně jiného skutku) a nepříčetnost je proto třeba zkoumat vždy ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu. Současně uvedl, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům podle občanskoprávních předpisů je pro posouzení otázky nepříčetnosti v zásadě bezvýznamné a nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti objasnit v tom kterém případě, zda byl pachatel ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu nepříčetný ve smyslu §12 tr. zák. Jinými slovy řečeno, znalecký posudek, který byl zaměřen na zkoumání duševního stavu obviněného v souvislosti s určitým trestným činem, je využitelný pouze v řízení téže osoby, v němž je projednáván stejný skutek.
Není pochyb o tom, že posouzení otázky neplatnosti právního úkonu ve smyslu §38 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), závisí na závěru, zda osoba jednala v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou. Promítnuto do poměrů posuzovaného případu závěr o způsobilosti žalované uzavřít smlouvu o úvěru vyžadoval posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (srov. §127 odst. 1 o. s. ř.); odpovídajícím důkazem je tudíž znalecký posudek. Nejvyšší soud je ovšem jednotný v názoru, že použití písemných znaleckých posudků zpracovaných mimo řízení v konkrétní věci (např. v jiném řízení) v obecné rovině přípustné je, byť mají povahu důkazu listinou (§129 o. s. ř.), nikoli důkazu znaleckým posudkem podle §127 o. s. ř. (srov. např. Zprávu o úrovni znaleckého dokazování u soudů a státních notářství občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR Cpj 161/79, schválenou usnesením pléna Nejvyššího soudu ČSR z 23. 12. 1980, Pls 3/80, a odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 3 Cdon 385/96, publikovaných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 1/1981a č. 49/2000).
V posuzovaném případě soud prvního stupně provedl při jednání důkaz znaleckým posudkem vypracovaným MUDr. Petrem Nedomou, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, zadaného pro účely trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 1 T 5/2012, a to jeho přečtením. Z tohoto listinného důkazu zjistil, že znalec, posuzující příčetnost žalované, vyslovil odborný závěr, podle něhož žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy s právní předchůdkyní žalobkyně trpěla syndromem závislosti na alkoholu. Ve střízlivém stavu by byly její ovládací a rozpoznávací schopnosti zcela zachovalé; v případě prosté opilosti by byla míra snížení ovládacích schopností odvislá od tíže opilosti, v případě mírné až střední opilosti by byly ovládací schopnosti sníženy nepodstatným způsobem při zachovalých schopnostech rozpoznávacích. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná při uzavírání smlouvy o úvěru nejednala v duševní poruše, ani ve stavu přechodné duševní poruchy vylučující možnost posoudit následky svého jednání či své jednání ovládnout. Žalovaná totiž netvrdila, natož aby prokázala, že úvěrovou smlouvu uzavírala ve stavu opilosti. Dovolací soud sdílí názor odvolacího soudu, že závěry znaleckého posudku jsou zcela použitelné i pro dané řízení; znalec se vyjadřoval k totožnému skutkovému ději (tj. uzavírání smlouvy o úvěru, z níž je v dané věci žalováno) i k osobě (žalované). Jestliže odvolací soud (resp. soud prvního stupně) činil skutková zjištění ze znaleckého posudku MUDr. Petra Nedomy coby listinného důkazu (§129 o. s. ř.), neodklonil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazy žalované na v dovolání označená rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou přiléhavé a k závěru o přípustnosti dovolání nevedou.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu