ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4293.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 4293/2016-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce M. N. , zastoupeného Mgr. Robertem Kabátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044//23, proti žalované ZFP Developer X., s.r.o., se sídlem v Praze 2, Lublaňská 1916/17, identifikační číslo 24175463, zastoupené Mgr. Pavlou Krejčí, advokátkou se sídlem v Praze 1, Myslíkova 174/23, o zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 41 C 475/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 341/2015-207, ve znění opraveného usnesení ze dne 20. 5. 2016, č. j. 17 Co 341/2015-214, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2015, č. j. 41 C 475/2013-159a, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2015, č. j. 41 C 475/2013-173, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 341/2015-207, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 5. 2016, č. j. 17 Co 341/2015-214, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2015, č. j. 41 C 475/2013-159a, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2015, č. j. 41 C 475/2013-173, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 200 000 Kč s příslušenstvím.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2016, č. j. 17 Co 341/2015-207, ve znění usnesení ze dne 20. 5. 2016, č. j. 17 Co 341/2015-214, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech ho změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, že vlastník domu v k. ú. S. (jímž je hlavní město P.) prostřednictvím zástupce (městská část P.) uzavřel smlouvu o výstavbě jednotek v předmětném domě. Žalovaná jako vlastník jedné z jednotek v dotyčném domě smlouvou ze dne 24. 2. 2012 převedla vlastnictví k bytové jednotce včetně spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemcích na žalobce za kupní cenu 5.800.000 Kč. Smlouva obsahovala ujednání, že „ v případě, že nebude nejpozději do jednoho kalendářního roku ode dne předání předmětu převodu dle čl. VI. odst. 1 zhotovena fasáda domu, zavazuje se prodávající uhradit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 200.000,- Kč “. Žalobce jednotku převzal dne 23. 3. 2012 a „z důvodu nevyhotovení fasády ve stanovené lhůtě“ vyzval žalovanou k zaplacení smluvní pokuty. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud shledal neplatným ujednání o smluvní pokutě z důvodu absence závazku žalované ke zhotovení fasády, přičemž předchozí přísliby stavebníka nemohly založit existenci dohody o zhotovení nové fasády. Po právní stránce věc posuzoval podle §37, §488 a §544 a §545 obč. zák. se zřetelem k tomu, že k uzavření smlouvy došlo za účinnosti občanského zákoníku platného do 31. 12. 2013, a uzavřel, že vzhledem k formulaci dotyčného ujednání absentuje závazek žalované zhotovit fasádu. Byla-li žalovaná vlastníkem toliko převáděné bytové jednotky, nemohla (nebyla oprávněna) zajistit zhotovení fasády domu na základě vlastního rozhodnutí; jde o smluvní pokutu zajišťující neexistující závazek, což představuje právní vadu, pro kterou je uvedené ujednání absolutně neplatné. Odvolací soud se neztotožnil s námitkou žalobce, že předmětné ujednání je ujednáním o slevě z kupní ceny, s poukazem na to, že žalobci nic nebránilo, aby ujednání o slevě z ceny sjednal se žalovanou jako součást uzavírané smlouvy, což „zjevně neučinil“ a jeho žalobní žádání jednoznačně směřovalo k požadavku na zaplacení smluvní pokuty. Přetvořit výkladem ujednání o smluvní pokutě v závazek ke slevě z kupní ceny odvolací soud neshledal možným.
Proti rozsudku soudu prvního stupně i proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného, případně procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Kromě odkazu na výhrady uplatněné v nalézacím řízení ohledně posouzení existence primární povinnosti zhotovit fasádu (resp. závěru soudu, že povinnost zhotovit fasádu domu nelze včlenit do dohody o smluvní pokutě) vytýká odvolacímu soudu, že jeho argumentace „v tomto bodu“ odporuje zákonné úpravě i judikatuře. Má za to, že smluvní pokutou strany zamýšlely zajistit povinnost žalované zhotovit fasádu. Dále odvolacímu soudu vytkl, že sporné ujednání posoudil v rozporu s interpretačními zásadami uvedenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, nikoliv dle jeho obsahu a v souladu s vůlí, se kterou strany do smluvního vztahu vstupovaly; měl je posoudit bez ohledu na jeho označení jako ujednání o slevě z kupní ceny vázané na odkládací podmínku. Z uvedených důvodů navrhoval zrušení obou napadených rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla dovolání odmítnout jako nepřípustné, neboť podle jejího přesvědčení nebyl naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Byl to žalobce, který „vložil sporné ujednání smluvních stran do smlouvy“, tudíž by toto ujednání mělo být vykládáno k jeho tíži. Připustila, že v průběhu výstavby předmětné bytové jednotky došlo v domě k vybudování výtahu a k vybourání a vysazení oken, tudíž logicky byla odstraněna část fasády v části domu. Neprodleně po výstavbě výtahu proto zajistila opravu zdi domu a zároveň zhotovení této části fasády. Dotyčný dům má nyní kompletní fasádu. Zamýšlel-li žalobce zajistit smluvní pokutou jinou konkrétní činnost žalované ohledně fasády, než jak bylo uvedeno, případně jinou část fasády, než která byla zhotovena, mělo to být jinak specifikováno. Smlouva jí neukládala (ani jejímu právnímu předchůdci) v souvislosti s výstavbou bytových jednotek povinnost zhotovit fasádu. Nadto žalobce, byť byl předsedou společenství vlastníků jednotek pro předmětný dům, nikdy žalovanou ke splnění uvedené povinnosti nevyzval. Kromě toho by šlo o plnění ve prospěch jiné osoby, neboť by se jednalo o sjednání závazku ve prospěch společenství vlastníků jednotek, bez jehož souhlasu by ani nemohla takový závazek splnit. Požadavek na úhradu smluvní pokuty by byl nespravedlivý a v rozporu s dobrými mravy za situace, kdyby žalobce svým jednáním způsobil nemožnost plnění žalované.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 6. 2015, č. j. 41 C 475/2013-159a, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 7. 2015, č. j. 41 C 475/2013-173, Nejvyšší soud podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu v části týkající se řešení otázky „existence primární povinnosti zhotovit fasádu domu“ není přípustné. Obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalobce v dovolání v podstatě pouze polemizuje s tím, jak odvolací soud rozhodl, přičemž - ačkoli ohlašuje – dovolacímu přezkumu nepředkládá žádnou konkrétní otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předpoklad přípustnosti dovolání nenaplňuje pouhá polemika dovolatele se závěrem odvolacího soudu, že povinnost ke zhotovení fasády domu nelze včlenit do dohody o smluvní pokutě, neboť nepředstavuje nezaměnitelnou identifikaci řešené právní otázky, jak požaduje znění §237 o. s. ř. Není úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí záviselo, a které odvolací soud posoudil odlišně od jejich řešení dovolacím soudem (jeho ustálené rozhodovací praxe). Uvedené dovolatelem prezentované námitky nejsou námitkami proti právnímu posouzení věci, nýbrž jeho skutkovou verzí odlišnou od té, k níž dospěl odvolací soud. Důkazům provedeným v řízení totiž odpovídá skutkový závěr, že mezi účastníky ke sjednání závazku žalované ke zhotovení fasády nedošlo. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. přitom není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného, než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu.
Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky výkladu projevu vůle účastníků smlouvy.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, uvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, publikovaný v časopise Právní rozhledy, sešit 7/1999, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1155/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 37/2010, podobně rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2404/2007). S tímto názorem jsou závěry vyslovené odvolacím soudem ve shodě.
V posuzovaném případě si účastníci ve smlouvě sjednali, že „ v případě, že nebude nejpozději do jednoho kalendářního roku ode dne předání předmětu převodu dle čl. VI. odst. 1 zhotovena fasáda domu, zavazuje se prodávající uhradit kupujícímu smluvní pokutu ve výši 200.000 Kč “. Výklad uvedeného ujednání smlouvy odvolacím soudem, podle něhož z ujednání neplyne závazek žalovaného zhotovit fasádu, který by bylo lze zajistit smluvní pokutou, je správný a odpovídá projevu vůle účastníků zachycenému ve smlouvě. Ze zjištěných skutečností vyplývá, že dotyčné ustanovení bylo do smlouvy zapracováno z iniciativy samotného žalobce a vtěleno do části smlouvy upravující „ujednání o smluvní pokutě“. Pojem „smluvní pokuta“ je ustáleně užíván výlučně jako institut sankce pro případ porušení smluvní povinnosti. Žalobce sám ostatně jak v podané žalobě, tak i během řízení prosazoval tvrzení, že se žalovaný předmětným ustanovením zavázal, že nejpozději do jednoho roku od protokolárního předání bytové jednotky zhotoví fasádu domu s tím, že pro případ nesplnění tohoto závazku uhradí smluvní pokutu. Tudíž z hlediska jazykového výkladu i z pohledu výkladu projevu vůle jde o sankční ujednání pro případ nesplnění závazku. Ve vztahu k námitce, že uvedené ujednání mělo být alternativně interpretováno jako ujednání o slevě z kupní ceny navázané na odkládací podmínku, odvolací soud správně poznamenal, že nic žalobci nebránilo, aby ujednání o slevě z ceny se žalovanou sjednal jako součást jimi uzavírané smlouvy, což však zjevně neučinil, neboť jeho projev vůle jednoznačně směřoval k požadavku na smluvní pokutu. Dovolací soud sdílí právní názor odvolacího soudu, že přetvořit výkladem ujednání o smluvní pokutě v ujednání o slevě z kupní ceny možné není. Lze tak shrnout, že právní posouzení uvedené otázky odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Neobstojí ani poukaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 31 Cdo 678/2009, jež se (oproti jeho mínění) nezabývalo interpretačními zásadami výkladu smluvních ujednání, ale otázkou právní kvalifikace postupované pohledávky.
Dovolatel v dovolání nepoukázal na žádnou otázku, pro niž by na ně bylo možné pohlížet jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., a Nejvyššímu soudu tedy nezbylo než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Nelze pominout, že právo na náhradu nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. dopadá jen na takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Není rozumného důvodu, aby účastník dovolacího řízení, jehož dovolání bylo odmítnuto, hradil protistraně i jiné, než jen účelně vynaložené náklady. Sepis vyjádření k dovolání, jako úkon právní služby, není účelně vynaloženým nákladem, neobsahuje-li vyjádření polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze rekapituluje skutkovou podstatu sporu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu