ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.4509.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 4509/2017-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. S. s místem podnikání XY, zastoupeného JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti žalovanému V. H. , bytem XY, zastoupenému Ing. Mgr. Romanem Chyťou, advokátem se sídlem Brno, Přívrat 1454/12, o 23.350 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o 126.650 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 166/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 26. 4. 2017, č. j. 59 Co 5/2017-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.954 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rostislava Pukla, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně-pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 26. 4. 2017, č. j. 59 Co 5/2017-194, změnil ve výroku I. rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 14. 10. 2016, č. j. 4 C 166/2015-126, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 23.350 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), potvrdil jej ve výroku II. zamítajícím vzájemný návrh žalovaného o zaplacení 126.650 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
V dané věci se žalobce domáhal po žalovaném doplacení části ceny za v pořadí třetí tepelné čerpadlo ve výši 23.250 Kč s odůvodněním, že žalovaný na celkovou cenu, která činí 163.350 Kč, uhradil jen zálohu 140.000 Kč. Žalovaný doplatek ceny odmítl uhradit s tvrzením, že žalobci již dříve poskytl na cenu uvedeného čerpadla zálohu ve výši 150.000 Kč a následně další - žalobcem zmiňovanou zálohu 140.000 Kč. Činí-li celková cena za třetí tepelné čerpadlo 163.350 Kč, pak jeho cenu naopak přeplatil; v řízení uplatnil vzájemný návrh o zaplacení 126.650 Kč.
Odvolací soud zopakoval dokazování listinnými důkazy, výpověďmi účastníků řízení a výpovědí svědkyně I. S. a po jejich zhodnocení vzal za prokázané, že žalobce jako dodavatel uzavřel se žalovaným jako objednatelem ústně dohodu, jejímž předmětem byla dodávka a montáž tepelného čerpadla VIESSMANN. Jednalo se o v pořadí třetí závazkový vztah, který mezi účastníky vznikl. Předmětem prvního byla dodávka a montáž tepelného čerpadla, jehož cenu žalovaný řádně zaplatil. Druhým sjednaným obchodem byla dodávka a montáž tepelného čerpadla v prosinci 2011, týkající se nemovitosti XY, za sjednanou cenu 311.878 Kč, která byla vyúčtována fakturou č. 2012041 ze dne 5. 10. 2012. Sjednanou cenu žalovaný zaplatil tak, že částku 153.000 Kč předal v hotovosti; její převzetí žalobce potvrdil příjmovým pokladním dokladem ze dne 6. 10. 2012 s uvedeným účelem platby „úhrada FA VS 202041 - část“. Zbývající část ceny ve výši 158.878 Kč žalovaný doplatil dne 12. 11. 2012 bezhotovostně na základě příkazu k úhradě České spořitelně s uvedeným variabilním symbolem XY. Vystavil-li žalobce dne 6. 4. 2012 příjmový pokladní doklad, v němž je uvedeno, že od žalovaného přijal 150.000 Kč s účelem platby „záloha na tepelné čerpadlo“, jednalo se pouze o pracovní doklad, který nebyl předložen do účetnictví a žalovaný žalobci ve skutečnosti uvedenou zálohu nezaplatil. V závěru roku 2012 si účastníci dojednali dodávku a montáž třetího tepelného čerpadla s vyšším výkonem, které mělo být posléze zapojeno do nemovitosti vnučky žalovaného. V únoru 2013 žalovaný zaplatil žalobci 140.000 Kč, žalobce žalovanému tepelné čerpadlo dodal, avšak k montáži již nedošlo. Žalobce vystavil žalovanému dne 18. 2. 2015 fakturu č. 2015011006 splatnou 6. 3. 2015, na doplacení kupní ceny za tepelné čerpadlo ve výši 163.350 Kč, s tím, že po zohlednění zaplacené zálohy činí nedoplatek 23.350 Kč. Dne 5. 3. 2015 žalobce vydal příjmový doklad ve výši 140.000 Kč s označeným účelem platby „část. úhrada FA č. 2015011006“. Odvolací soud uvěřil žalobnímu tvrzení žalobce, že žalovaný za v pořadí druhé čerpadlo zaplatil pouze jednu zálohu ve výši 153.000 Kč (přičemž příjmový pokladní doklad ze dne 6. 4. 2012 na 150.000 Kč měl pouze „pracovní povahu“), která byla podpořena výpovědí svědkyně. Naproti tomu neuvěřil obranné verzi žalovaného, že žalobci zálohu ve výši 150.000 Kč skutečně uhradil a že na ni zapomněl. Vyšel přitom z úvahy o časové i logické souslednosti popsaných skutečností, zejména z toho, že podle verze žalovaného by v krátkém časovém horizontu zaplatil dvě zálohy (150.000 a 153.000 Kč) a poté ještě bezhotovostně doplatek 158.878 Kč, tedy fakticky celkem 461.878 Kč namísto 311.878 Kč. Přihlédl i k tomu, že do vystavení faktury na doplatek ceny za třetí tepelné čerpadlo žalovaný žádné peněžní nároky neuplatňoval.
Odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že požadavek žalobce na doplacení ceny za v pořadí třetí tepelné čerpadlo ve výši 23.350 Kč je opodstatněný. Žalobce na základě smlouvy uzavřené ve smyslu §632 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013 (§3028 zákona č. 89/2012 Sb.; dále jen „obč. zák.“), dodal žalovanému tepelné čerpadlo za cenu 163.350 Kč, kterou odvolací soud shledal přiměřenou (§634 odst. 1 obč. zák.). Požadavku žalovaného naopak nevyhověl, neboť se mu nepodařilo prokázat, že žalobci poskytl plnění ve výši jím uplatněného vzájemného návrhu.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které žalobce navrhl odmítnout; se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu se ztotožnil.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Měl-li žalovaný v úmyslu spojovat přípustnost dovolání s řešením otázky, zda účastníci řízení uzavřeli kupní smlouvu ohledně v pořadí třetího tepelného čerpadla, pak ve vztahu k této otázce nevylíčil, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Dovolání tak v tomto rozsahu trpí vadou, kterou žalovaný včas neodstranil (§241b odst. 3 o. s. ř.) a která dovolacímu soudu neumožnila se touto otázkou zabývat.
Žalovaný spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky procesního nebo hmotného práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, a ze dne 21. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1262/2016. Napadené rozhodnutí považuje za vnitřně rozporné nemající oporu v provedeném dokazování, čímž bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojitosti s článkem 90 Ústavy České republiky. Posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) žalovaný přípustnost dovolání shledává v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky souladu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
Žalovaný svou argumentací, že příjmovým pokladním dokladem ze dne 6. 4. 2012 bylo prokázáno jeho tvrzení, že žalobci uvedenou zálohu skutečně uhradil, odvolacímu soudu vytýká, že rozhodl na základě nesprávně, popř. neúplně zjištěného skutkového stavu věci; rozebírá výpovědi účastníků, svědkyně a další v řízení provedené důkazy, přičemž podrobně konfrontuje hodnocení jednotlivých důkazů a z nich učiněná zjištění odvolacím soudem s vlastním hodnocením důkazů z hlediska věrohodnosti a závažnosti a z nich dovozuje odlišná zjištění. Žalovaný přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a že správnost skutkových zjištění, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Z toho, že žalovaný v dovolání na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry. Zákon nepředepisuje, a ani předepisovat nemůže, pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny (včetně příjmového pokladního dokladu ze dne 6. 4. 2012 a výpovědi svědkyně S.), odpovídá zpochybňovaný skutkový závěr, že žalovaný za dodávku a montáž v pořadí druhého tepelného čerpadla zaplatil žalobci pouze jednu zálohu ve výši 153.000 Kč, a nikoli i další zálohu ve výši 150.000 Kč (jak tvrdí žalovaný). Jestliže v řízení vyšlo najevo (a žalovaný to sám v dovolání uvádí), že mezi účastníky panoval dobrý obchodní vztah založený na vzájemné důvěře, pak úvaha odvolacího soudu, že záloha na druhé tepelné čerpadlo byla složena pouze jednou a to ve výši 153.000 Kč, je podpořena i skutečností, že žalovaný následně bezhotovostně uhradil doplatek ceny ve výši 158.878 Kč, který odpovídá ceně sjednané za druhé čerpadlo ve výši 311.878 Kč. Lze uzavřít, že zde není extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který by dosáhl značné intenzity, a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaný svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. Namítané pochybení odvolacího soudu proto nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalovaného a dovolání nelze přiznat přípustnost podle §237 o. s. ř., neboť nastolená skutková otázka nemá průmět do jeho základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Na tomto závěru nemohou nic změnit ani další odkazy žalovaného na judikaturu dovolacího i Ústavního soudu.
Bezcenné jsou výtky žalovaného, že odvolací soud se nevypořádal s jeho námitkami, že věc neprojednal řádně a jeho rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností. Jejich prostřednictvím totiž vytýká vady řízení, k nimž dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; tato podmínka však není naplněna. Nad rámec řečeného lze poznamenat, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2013, vysvětlil, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody (obdobně to platí i pro rozhodnutí odvolacího soudu). I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele. Je zřejmé, že v daném případě se tak nestalo, neboť odůvodnění odvolacího soudu umožňovalo přezkum otázky, kterou žalovaný v dovolání vznesl.
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalovaný sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci - natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. - neuvedl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu