ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.5853.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 5853/2016-182
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. S. , zastoupeného Mgr. Davidem Babincem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 830/2, proti žalovaným 1) R. S. , a 2) N. S. , oběma zastoupeným Mgr. Václavem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o vrácení daru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 205/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2016, č. j. 18 Co 49/2016-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 6. 2015, č. j. 11 C 205/2013-89, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal jednak určení, že je „ výlučným vlastníkem ¼ domu, kterou žalobce daroval prvnímu žalovanému, a ¼, kterou daroval druhé žalované, domu a pozemků zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště na listu vlastnictví katastrální území K. “ (výrok I.), určení, že „ darovací smlouva ze dne 12. 12. 2003 která je obsahem spisu žaloby se ruší “ (výrok II.), dále určení, že „ darovací smlouva ze dne 12. 12. 2003, kterou žalobce daroval prvnímu žalovanému a druhé žalované, každému ¼ rodinného domu zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, katastrální pracoviště na listu vlastnictví, pro obec K. a katastrální území, se zrušuje “ (výrok III.), a konečně zamítl i návrh, aby byla do výlučného vlastnictví žalobce „ přikázána ¼ domu, kterou daroval prvnímu žalovanému a ¼ kterou daroval druhé žalované, domu zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, katastrální pracoviště na listu vlastnictví pro obec K. a katastrální území “ (výrok IV.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 3. 2016, š. j. 18 Co 49/2016-126, rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadeného výroku I., kterým byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je výlučným vlastníkem ¼ pozemků parc. č. a parc. č. zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště P., na listu vlastnictví, katastrální území K., zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve zbylé části odvoláním napadeného výroku I. ohledně zamítnutí žaloby na určení, že žalobce je výlučným vlastníkem ¼ domu, kterou daroval prvnímu žalovanému, a ¼ téhož domu, kterou daroval druhé žalované, zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště P., na listu vlastnictví, katastrální území K., rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Podle jeho názoru dospěl odvolací soud k nesprávnému závěru ohledně posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, neboť žádný právní předpis ani judikatura neukládá povinnost domáhat se ve vztahu k nemovitostem zapsaným do katastru nemovitostí při nesouladu stavu tohoto zápisu se stavem skutečným určení vlastnického práva ke všem takto nesprávně evidovaným nemovitostem. Je toliko na svobodné vůli skutečného vlastníka, ve vztahu k jakým nemovitostem se bude domáhat určení svého vlastnického práva. Odvolací soud nesprávně uzavřel, že by v daném případě rozhodnutí soudu (kladné určení vlastnického práva žalobce) nevedlo k vytvoření pevného právního základu, čemuž dovolatel oponuje tím, že pokud by soudy shledaly absolutní neplatnost právního úkonu pro nezpůsobilost žalobce (darovací smlouvy z roku 2003), lze se domnívat, že by žalovaní dobrovolně poskytli součinnost k opravě evidence v katastru nemovitostí, neboť by bylo lze očekávat, že v hypotetickém dalším řízení o určení vlastnického práva k nemovitostem, které nebyly předmětem řízení v projednávané věci, by soudy rozhodly stejně. Dále má dovolatel za to, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně nerozhodl o jeho návrhu na změnu žaloby dle podání ze dne 14. 3. 2015, v němž žalobce (byť připouští, že ne zcela přesně) označil krom podílu na domě i parcelní čísla pozemků. Ač soud prvního stupně o takto doplněné žalobě v rozsudku rozhodl, odvolací soud své rozhodnutí založil právě na skutečnosti, že se žalobce určení vlastnického práva ke všem nemovitostem, jež byly předmětem darovací smlouvy, nedomáhá, ač tyto nemovitosti předmětem řízení učinil. S tím navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V projednávané věci žalobce namítá, že závěr ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu na domu (stavby, která je součástí pozemku, na němž je umístěna), je otázkou, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolání není přípustné, neboť uvedená otázka již byla Nejvyšším soudem vyřešena a závěr odvolacího soudu je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §80 písm. c) o. s. ř. žalobou lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti [srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71 (uveřejněný pod č. 17/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou – při možnosti žaloby na plnění – lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96 (uveřejněný v časopise Soudní judikatura, 1997, č. 3 pod SJ 21/97), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1207/2006 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009 (dostupný na www.nsoud.cz ), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 22 Cdo 612/2014 (uveřejněné pod č. C 13 841 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Z judikatury Nejvyššího soudu se dále podává, že na určení vlastnického práva k součásti věci není podle ustálené judikatury naléhavý právní zájem [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 537/2010 (uveřejněný pod č. C 9 111 v Souboru), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2616/2010 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedený závěr vychází z toho, že součást věci není samostatnou věcí v právním smyslu, a tudíž k ní nelze odděleně uplatňovat vlastnické právo [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 (uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru)].
Judikatura dovolacího soudu si byla vědoma toho, že může být někdy nezbytné vyjasnit vlastnictví určitého předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, a proto od uvedeného striktního požadavku ustoupila, za předpokladu, když se účastník domáhá určení, že má vlastnické právo k tomuto předmětu (součásti) coby součásti věci hlavní. Žalobní petit je pak nutno podle judikatury naformulovat tak, že se účastník domáhá určení vlastnického práva k předmětu, který není věcí v právním slova smyslu, jakožto (coby) součásti věci hlavní [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1671/2005 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2007, č. 2, str. 66), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 22 Cdo 5515/2007 (uveřejněný v časopise Soudní rozhledy, 2009, č. 3, str. 90), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2716/2011 (uveřejněný pod č. C 12 472 v Souboru)].
V posuzovaném případě dospěl odvolací soud k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení, že pouhá část nemovitostí (rodinný dům bez pozemku, na němž je postaven) je jeho spoluvlastnictvím, neboť takovým rozhodnutím by nedošlo k vytvoření pevného právního základu pro aktuální ani následné vztahy stran, přičemž v katastru nemovitostí by byl nastolen nepřípustný stav. Takové rozhodnutí by v rozporu s účelem nové úpravy občanského zákoníku určilo, že žalobce je (by byl) spoluvlastníkem domu coby součásti nemovitosti, nebyl by však spoluvlastníkem příslušné části pozemku pod ním, ač se dotyčný dům s účinností od 1.1.2014 stal součástí pozemku, na němž stojí.
Odvolací soud spornou otázku vyřešil v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu.
Námitka žalobce, podle níž bylo řízení postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť soud prvního stupně nerozhodl o jeho návrhu na změnu žaloby učiněnou podáním ze dne 14. 3. 2015, přípustnost dovolání nezakládá, neboť k vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné. Protože tato podmínka naplněna není, je uvedená námitka bezcenná. K tomu je třeba uvést, že podání žalobce ze dne 14. 3. 2015 obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) není rozšířením ani úpravou žaloby, z níž by bylo zřejmé, že se žalobce krom určení vlastnictví k dotyčnému domu domáhá určení vlastnictví též i k pozemkům, jež byly obsahem darovací smlouvy. Námitka, že soud prvního stupně o takové „změně“ nerozhodl, tudíž nesměřuje k vyřešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva, ohledně níž by byl naplněn požadavek přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Václav Duda
předseda senátu