ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1174.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1174/2018- 26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 10. 2018 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného D. M. I. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 sp. zn. 61 To 133/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 7/2016, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 sp. zn. 61 To 133/2018, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 7 T 7/2016.
I. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 1 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 7 T 7/2016 podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu §172 odst. 2 písm. b) tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného D. I. pro přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku.
Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost k Městskému soudu v Praze, který usnesením za dne 21. 9. 2016 sp. zn. 61 To 372/2016 tuto stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze podal nejvyšší státní zástupce dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 2. 2017 sp. zn. 4 Tdo 49/2017 zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2016 sp. zn. 61 To 372/2016, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 24. 8. 2016 sp. zn. 7 T 7/2016 a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po novém projednání věci Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 7 T 7/2016 podle §223 odst. 2 tr. ř. zastavil trestní stíhání obviněného D. M. I. pro přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., neboť je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo. Uvedeného přečinu se měl obviněný dopustit tím, že ode dne 9. 4. 2013, kdy mu skončila platnost zbrojního průkazu pro skupiny oprávnění E, na který registroval zbraň – revolver zn. ROSSI, ráže 38 Special, s průkazem zbraně, a uplynula lhůta 10 pracovních dnů ode dne zániku platnosti zbrojního průkazu umožňující beztrestné odevzdání zbraně, neodevzdal zmíněnou zbraň kategorie B, která podléhá povolení k nabytí vlastnictví příslušnému útvaru policie a porušil tak povinnost uloženou mu ustanovením §29 odst. 1 písm. j) zákona č. 119/2000 Sb. (sic. správně č. 119/2002 Sb. – pozn. NS) , o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení soudu prvního stupně podal státní zástupce stížnost, kterou Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2018 sp. zn. 61 To 133/2018 zamítl podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. Městský soud v Praze se ztotožnil s názorem Obvodního soudu pro Prahu 1, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
Usnesení soudu druhého stupně napadl nejvyšší státní zástupce v celém rozsahu dovoláním v neprospěch obviněného. Tento mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., kterým bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, aniž byly splněny zákonné podmínky pro takové rozhodnutí.
Dovolatel nejprve popsal genezi celého případu včetně jednotlivých soudních rozhodnutí, která byla v mezidobí soudy různých stupňů ve věci vydána. Podrobněji pak zmínil obsah posledních rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně, s nimiž se neztotožnil.
Podle nejvyššího státního zástupce se obviněný k jinak jemu prokázanému deliktu nedoznal, naopak dále tvrdí, že předmětný revolver již před delší dobou odevzdal na Policii České republiky a obviňuje ji z neoprávněné manipulace s ním, jeho ztráty, antedatování souvisejících listin či vystavování listin neodpovídajících skutečnosti apod. Je tak zřejmé, že účelu trestního řízení zásadně nebylo dosaženo, neboť obviněný nijak nepřijal svoji odpovědnost za protiprávní jednání a naopak dokonce pochybení přenáší na jiné osoby. Mimo jiné v důsledku takového přístupu není doposud vyjasněno, kde se zmíněná zbraň nachází. Nelze nijak prokázat, že obviněný takovou vědomost má, na druhou stranu je zřejmé, že postoj obviněného, který popírá jemu za vinu kladené jednání, zásadně ztěžuje zjištění, zda je zbraň ztracena, zničena, je s ní dále protiprávně nakládáno apod. Nadále je tedy, právě v důsledku odporu obviněného vůči učiněným zjištěním, atakován předmět ochrany trestného činu nedovoleného ozbrojování, kterým je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z (mimo jiné) nekontrolovaného držení střelných zbraní.
Vzhledem k uvedenému je tedy nutno uzavřít, že doznání obviněného ve smyslu aplikace §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. třeba chápat jako conditio sine qua non pro použití tohoto zákonného ustanovení. Jelikož obviněný zatvrzele, dlouhodobě a opakovaně trestnou činnost popírá, jeho použití v jeho případě v úvahu nepřichází.
Dovolatel dále poukázal, že trestní stíhání obviněného bylo zahájeno usnesením policejního orgánu ze dne 8. 10. 2015, což značí, že toto stíhání není vedeno ani tři roky, tedy nikoli dobu natolik dlouhou, jež by vyžadovala soudy zvolený postup.
Vzhledem ke shora uvedenému je podle dovolatele zřejmé, že nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., a pokud tak nalézací soud rozhodl, vznikla vada ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže pak Městský soud v Praze i přes výše uvedené důvody zamítl stížnost podanou státním zástupcem proti tomuto usnesení soudu prvního stupně, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., což zakládá rovněž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce proto v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 sp. zn. 61 To 133/2018, jemu předcházející usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 7 T 7/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na obě zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby postupoval podle §265 l odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. rovněž vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Obviněný svého práva vyjádřit se k podanému dovolání do doby konání neveřejného zasedání Nejvyššího soudu nevyužil (§265h odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud nejprve konstatuje, že dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 sp. zn. 61 To 133/2018 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal nejvyšší státní zástupce ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Dovolací důvod / §265b odst. 1 písm. f) tr. ř ./ je naplněn v případech, kdy nebyly splněny zákonné podmínky k tomu, aby soud učinil některé z rozhodnutí uvedených v §265a odst. 2 písm. c), d), f) a g) tr. ř., kterým soud přesto rozhodl.
Námitky nejvyššího státního zástupce, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., spočívají v jeho tvrzení, že nebyly splněny podmínky pro zastavení trestního stíhání obviněného podle §223 odst. 2 tr. ř. z důvodu §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., a pokud tak nalézací soud rozhodl, vznikla vada ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Jestliže pak Městský soud v Praze i přes výše uvedené důvody zamítl stížnost podanou státním zástupcem proti tomuto usnesení soudu prvního stupně, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. c) tr. ř., přestože v řízení mu předcházejícím byly dány důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. f) tr. ř., což zakládá i existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
V návaznosti na to Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obsažené v dovolání byly z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) alinea druhá tr. ř. v kontextu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. uplatněny relevantně.
Podle §223 odst. 2 tr. ř. může soud zastavit trestní stíhání obviněného též tehdy, shledá-li za hlavního líčení, že tu je některý z důvodů uvedených podle §172 odst. 2 tr. ř.
Podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. v závislosti na §223 odst. 2 tr. ř. může soud zastavit trestní stíhání, jestliže vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku, nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu, je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo.
Zatímco podmínky – význam chráněného zájmu, způsob provedení činu a jeho následek a okolnosti, za nichž byl čin spáchán – jsou uvedeny alternativně (srov. spojku „nebo“), musí být podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu dána vždy (srov. spojku „a“). Takto stanovené podmínky pak je státní zástupce, resp. soud povinen vyhodnotit z hlediska dosažení účelu trestního řízení.
Chování obviněného po spáchání činu je zde významnou okolností právě z hlediska dosažení účelu trestního řízení, neboť se zde zohledňuje jeho přístup k spáchanému trestnému činu, jehož se dopustil, a proto nebude zásadně možné zastavit trestní stíhání v případech, pokud by obviněný popíral svou trestnou činnost. Předpokladem zde je nejen řádný život po celou dobu od spáchání trestného činu až do rozhodnutí státního zástupce, resp. soudu, ale z hlediska právě dosažení účelu trestního řízení musí obviněný svým chováním po spáchání činu prokázat, že není třeba žádného dalšího opatření, popř. návrhu na schválení dohody o vině a trestu, a je možno trestní stíhání zastavit (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 2202).
Dále je třeba poznamenat, že základním účelem trestního řízení je v souladu se zákonem odhalit pachatele skutku, který naplňuje znaky trestného činu podle hmotného práva trestního, vyšetřit tento skutek a postavit pachatele před soud, který rozhodne o jeho vině a nevině; v případě, že ho shledá vinným, uloží mu trest nebo ochranné opatření (nebo obojí), popř. upustí od potrestání, a zajistí výkon trestu i ochranného opatření, pokud byly uloženy. Účelem trestního řízení však není jenom „spravedlivé potrestání pachatele“, ale účelem trestního řízení je i provedení řádného zákonného procesu (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck 2013, s. 4). Trestní řízení musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti (§1 odst. 1 tr. ř.).
Pokud jde o obligatorní podmínku chování obviněného po spáchání činu, ta zohledňuje zejména přístup obviněného k jím spáchanému trestnému činu. Obviněný má svým chováním v tomto stadiu přesvědčit, že již není potřeba dalšího řízení vůči jeho osobě, jež by vyústilo v uložení trestu, ochranného opatření či některého z tzv. odklonů. Logicky však tento závěr nebude možné učinit v případech, kdy obviněný buď vůbec popřel spáchání trestného činu, anebo v rozporu se závěry, k nimž dospěly orgány činné v trestním řízení, uváděl jiné skutečnosti o podstatných okolnostech trestné činnosti kladené mu za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 1200/2004, publikované pod č. 50/2005 Sb. rozh. tr., popř. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 15/2005, č. 793). V jiném rozhodnutí Nejvyšší soud akcentoval, že tato podmínka náležitého chování obviněného po spáchání činu není splněna za situace, kdy obviněný v průběhu celého trestního řízení svou trestnou činnost popíral a neprojevil žádnou snahu po nápravě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. 4 Tz 43/2005).
Nejvyšší soud v návaznosti na výše rozvedená teoretická východiska konstatuje, že ze stávajících výpovědí (resp. postoje) obviněného v trestním řízení nelze dovodit, že by se tento ke spáchání trestného činu, jenž je mu kladen za vinu, doznal. Ze spisového materiálu je též zřejmé, že obviněný neprojevil snahu po nápravě - doposud si stojí za svým tvrzením, že zbraň odevzdal na policii, což bylo dokazováním vyvráceno, a zcela vyloučil možnost, že by mohl mít zbraň u sebe, ztratil ji nebo ji zničil. Obviněný tak nepřijal svoji odpovědnost za protiprávní jednání a naopak dokonce pochybení přenáší na jiné osoby. Takovéto argumenty obviněného sám nalézací soud považuje za tendenční a konstatuje, že ke spáchání žalovaného trestného činu došlo, avšak na pokračování v trestním řízení nevidí veřejný zájem.
Objektem trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku je zájem společnosti na bezpečnosti lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá z nekontrolovaného držení, nošení nebo výroby střelných zbraní, jejich hlavních částí nebo dílů, střeliva a výbušnin. Jedná se o trvající trestný čin, kdy obviněný udržuje protiprávní stav, který sám založil. Sám nalézací soud konstatoval, že obviněný spáchal žalovaný trestný čin. Jednáním obviněného je tedy atakován předmět ochrany trestného činu nedovoleného ozbrojování, a to v důsledku odporu obviněného vůči zjištěním nalézacího soudu. Zcela absurdní se poté jeví argumentace nalézacího soudu, kdy konstatuje štěstí, že inkriminovaným revolverem nebyla spáchána trestná činnost, kdy je zřejmé, že obviněný neměl v úmyslu způsobit nějaké závažné následky. Toto ovšem nelze vyloučit do budoucna a nelze přejít fakt, že existuje možnost, že obviněný nějakým způsobem nakládá se střelnou zbraní, bez toho aniž by vlastnil veškerá příslušná povolení, kdy sám nalézací soud konstatoval, že zbraň nemá v držení Policie České republiky, a není tak jasné, kde se zbraň ve skutečnosti nachází. Aby tomuto bylo zamezeno, jsou v České republice stanoveny přísné a přesné podmínky pro získání zbrojního průkazu, a tak možnosti vlastnit a držet zbraň. Kdybychom přistoupili na argumentaci nalézacího soudu, staly by se tyto podmínky zcela irelevantními, a zásadní by tak pouze bylo, zda zbraní byl či nebyl spáchán jiný trestný čin. Veřejný zájem je zde představován především v tom, aby se ve společnosti neobjevovaly neregistrované střelné zbraně a nebyla tak ohrožena bezpečnost lidí proti možnému ohrožení jejich života a zdraví, které vyplývá právě z nekontrolovaného držení těchto střelných zbraní, a nikoli to, že vlastníci neregistrovaných střelných zbraní s nimi nespáchali žádný trestný čin.
I argumentace soudu prvního stupně, že obviněný je osobou dosud bezúhonnou, zde nabývá okrajového významu, popř. může být vzata v potaz pouze při stanovení výměry ukládaného trestu.
Je tak třeba uvést, že chování obviněného po spáchání činu je významné z hlediska dosažení účelu trestního řízení, neboť se zde zohledňuje přístup obviněného ke spáchanému trestnému činu. V daném případě byl postoj obviněného zcela nesebekritický a naprosto nevstřícný ve stěžejní otázce a to objasnění dalšího osudu a existence předmětné střelné zbraně.
Za tohoto stavu věci tedy podle názoru Nejvyššího soudu není možno učinit závěr, že by došlo k naplnění účelu trestního řízení, pokud jde o podmínku náležitého chování obviněného po spáchání činu. Již nesplnění této podmínky přitom vylučuje možnost aplikace ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. Jde totiž o podmínku obligatorní.
Dále je třeba zdůraznit, že lze přisvědčit i námitce nejvyššího státního zástupce, že délka trestního řízení, resp. její přiměřenost, není pro rozhodnutí podle §172 odst. 2 písm. c) tr. ř. s ohledem na znění citovaného ustanovení nijak bezprostředně významná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. 6 Tdo 102/2009). Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 8. 7. 2003 sp. zn. II. ÚS 32/03 připomněl, že nepřiměřenost délky řízení je podle dosavadní judikatury Evropského soudu pro lidská práva důvodem toliko pro spravedlivé zadostiučinění stěžovatelů formou finanční náhrady, ale není, a ani nemůže být důvodem pro zastavení trestního stíhání. Nejvyšší soud se navíc ztotožnil s argumenty nejvyššího státního zástupce, že se nejedná o natolik dlouhou dobu, kdy trestní stíhání obviněného bylo zahájeno dne 8. 10. 2015, aby tato otázka mohla být zvažována při uplatnění ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je důvodné, neboť soud prvního stupně v předmětné věci rozhodl o zastavení trestního stíhání podle §223 odst. 2 tr. ř., za použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí stanovené druhým z citovaných ustanovení, a soud druhého stupně stížnost státního zástupce proti tomuto rozhodnutí navzdory uvedenému pochybení nesprávně zamítl. V důsledku toho byly oba dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f), l ) tr. ř. uplatněny důvodně.
Na shora uvedeném základě proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obviněného zrušil podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2018 sp. zn. 61 To 133/2018, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 4. 2018 sp. zn. 7 T 7/2016, v celém rozsahu. Současně zrušil všechna další rozhodnutí, která na zrušená usnesení obsahově navazují, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu. Nejvyšší soud poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V novém řízení soud prvního stupně bude vycházet z tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu a bude respektovat zejména jeho právní názor ohledně splnění (nesplnění) podmínek pro postup podle §223 odst. 2 tr. ř. za použití §172 odst. 2 písm. c) tr. ř., k čemuž jej zavazuje ustanovení §265s odst. 1 tr. ř.
Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 10. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu