ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1416.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1416/2018- 20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného M. H. , nar. XY ve XY, adresou pro doručování XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2018 č. j. 55 To 186/2018-216, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 47/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 4. 2018 č. j. 6 T 47/2018-203 byl obviněný M. H. uznán vinným v bodě ad 1) výroku o vině přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě ad 2) zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, v bodě ad 3) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě ad 4) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, za jednání spočívající v tom, že:
1) v obci D. M. č. p. XY dne 28. 10. 2017 v době kolem 12:00 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů přes neuzamčenou vstupní branku vnikl na pozemek u domu a následně neuzamčenými vstupními dveřmi vstoupil do domu, kde v chodbě požadoval po poškozené H. H., nar. XY, aby mu dala jídlo, což poškozená odmítla a vyzvala ho, aby odešel, ale obžalovaný tak neučinil a v domě zůstal, následně sám z domu odešel na zahradu domu, kde krátkou chvíli zůstal, načež odešel z pozemku pryč, a ještě téhož dne kolem 14:00 hod. se k domu znovu vrátil, bez dovolení poškozené přes branku vstoupil na pozemek domu, několikrát udeřil do okna domu a dožadoval se vpuštění dovnitř a opět nereagoval na výzvy k opuštění pozemku, a následně pozemek opustil za přítomnosti policejní hlídky,
2) v Liberci v tramvaji č. XY mezi zastávkami XY a XY dne 31. 10. 2017 v době od 7:46 hod. do 7:49 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů požadoval po poškozené M. H., nar. XY, aby na něj přepsala pozemek v obci N. V. u J. n. N., což odmítla s vysvětlením, že by obžalovaný pozemek prodal a peníze „probendil“, načež obžalovaný řekl poškozené: „to si děláš prdel, to teda přepíšeš“, a z batohu, který měl na zádech, vyndal sekyru zn. Fiskars o délce 45 cm, přičemž říkal, že uvidí, jak to dopadne, a následně sekyru vrátil zpět do batohu a na zastávce XY z tramvaje vystoupil,
3) v Liberci v ulici XY na zastávce městské hromadné dopravy XY dne 31. 10. 2017 v době od 14:30 hod. do 14:45 hod. po předchozím požití alkoholických nápojů udeřil sekyrou do plexisklové části označníku zastávky, který tím poškodil, dále křičel na cestující a kolemjdoucí a kopal do projíždějící tramvaje, a tímto jednáním způsobil poškozené společnosti Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s., IČ 47311975, na poškozeném plexiskle škodu ve výši 920 Kč,
4) na blíže nezjištěném místě v průběhu prosince 2017 volal ze svého telefonního čísla XY poškozené H. H., nar. XY, na telefonní číslo XY a řekl jí, že až půjde do kriminálu, tak si tam najde nějakou bandu a že pak uvidí, že s nimi skoncuje, načež si telefon od poškozené převzal syn V. H., narozený XY, kterému obžalovaný řekl, že si najme nějaký feťáky a že je přijedou zabít, a poškození tak měli strach o svůj život a o své zdraví,
a skutku ad 3) se dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 11. 2015, č. j. 5 T 133/2015-69, v právní moci 11. 12. 2015, odsouzen mimo jiné pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, byla mu stanovena zkušební doba 2 roky a rovněž přiměřené omezení se v průběhu zkušební doby zdržet požívání alkoholických nápojů a přiměřená povinnost podrobit se testování na přítomnost alkoholu v těle na výzvu probačního úředníka.
Za to byl obviněný podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §40 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci, a to sekery zn. Fiskars X11 černooranžové barvy, délky 45 cm. Výrokem podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 3, odst. 4 tr. zákoníku soud obviněnému též uložil ochranné léčení psychiatrické v ústavní formě. Poškozená společnost Dopravní podnik měst Liberce a Jablonce nad Nisou, a. s., IČ 47311975, se sídlem Mrštíkova 3, Liberec, byla podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 31. 5. 2018 č. j. 55 To 186/2018-216 tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Uvedené rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. H. následně dovoláním , v němž uplatnil důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy obou stupňů v dané trestní věci nesprávně aplikovaly hmotněprávní ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, upravující ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností, když nevzaly dostatečně v úvahu veškeré prokázané skutkové okolnosti případu a jeho osobní poměry jakožto pachatele. Dále pochybily tím, že se vůbec nezabývaly možností aplikace ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku, podle nějž lze upustit od potrestání pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti nebo ve stavu vyvolaném duševní poruchou, jestliže má soud za to, že ochranné léčení, které zároveň ukládá, zajistí nápravu pachatele a ochranu společnosti lépe než trest. V řízení přitom bylo podle dovolatele prokázáno, že trpí paranoidní schizofrenií s trvalými bludy, pro kterou mu byla rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení přiznána invalidita 3. stupně, a že všech projednávaných skutků se dopustil právě v důsledku zmíněné duševní choroby. Soudy pak po jeho výtce při ukládání trestu nepřihlédly ani k tomu, že jeho jednání nemělo na poškozené prakticky žádný závažný dopad. Při hodnocení jeho osoby naopak nesprávně přihlížely k jeho dřívějším odsouzením, která již byla zahlazena.
Dovolatel je přesvědčen, že uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě představuje samo o sobě dostatečné opatření k zajištění jeho nápravy a uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody v jeho případě nebylo třeba. Naopak, byly splněny podmínky pro upuštění od jeho potrestání ve smyslu §47 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště pokud oba soudy konstatovaly, že jednal ve stavu zmenšené příčetnosti vlivem psychotického stavu způsobeného duševní chorobou a nikoli v důsledku požitého alkoholu.
Z výše rekapitulovaných důvodů tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 5. 2018 č. j. 55 To 186/2018-216 zrušil a dále aby buď podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem, aby bylo podle §47 odst. 1 tr. zákoníku upuštěno od potrestání obžalovaného za současného uložení ochranného léčení psychiatrického v ústavní formě, nebo aby postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. a požadovaným výrokem rozhodl sám.
Součástí dovolání učinil obviněný i podnět předsedovi senátu soudu prvního stupně, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody uloženého pravomocným rozsudkem. Předseda senátu okresního soudu však při předložení dovolání takový postup nezvolil.
Opis dovolání obviněného byl v rámci řízení podle §265h tr. ř. doručen dne 29. 8. 2018 k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Do zahájení neveřejného zasedání však dovolací soud jeho vyjádření ani žádný jiný přípis, jímž by deklaroval zájem tohoto svého práva využít, neobdržel. Na tomto místě je nicméně třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný M. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., na které odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo kdy byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů.
Prvá alternativa tohoto dovolacího důvodu je v dané trestní věci vyloučena, neboť Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání a rozhodl o něm po provedeném přezkumu. Druhá alternativa by pak v posuzovaném případě byla naplněna toliko za předpokladu, že by řízení předcházející napadenému rozhodnutí odvolacího soudu bylo skutečně zatíženo obviněným namítanou vadou zakládající existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který rovněž uplatnil.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je tedy při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda lze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit výtku obviněného, že soudy v jeho případě nepostupovaly podle ustanovení §47 odst. 1 tr. zákoníku a při uložení ochranného léčení současně neupustily od jeho potrestání. Přitom dospěl k závěru, že tomu tak není .
V uvedené souvislosti je třeba v obecné rovině zdůraznit, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, zaměřeným na nápravu jen těch nejzávažnějších procesních a hmotněprávních pochybení soudů. Tomu odpovídá i poměrně úzký taxativní výčet specifických dovolacích důvodů v trestním řádu. Ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. jednotlivé dovolací důvody zakotveny, přitom vyplývá, že k výroku o trestu se vztahuje primárně důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Žádnou takovou vadu však dovolatel pravomocnému rozsudku okresního soudu nevytkl. Pokud tvrdí, že mělo být upuštěno od jeho potrestání, je třeba oponovat tím, že obviněný na uvedenou alternativu k uložení trestu zásadně nemá právní nárok . Rozhodnutí o upuštění od potrestání pachatele podle §47 odst. 1 tr. zákoníku je svou povahou fakultativní (viz formulace „Soud může upustit od potrestání…“ ), takže záleží zcela na uvážení soudu, který rozhoduje v příslušné trestní věci, zda takový postup uplatní či nikoli. Pokud se tak nestane a pachateli je uložen zákonný trest co do druhu i výměry, nelze dovodit, že by příslušný výrok trpěl vadou zakládající kterýkoli z dovolacích důvodů, tedy ani důvody podle §265b odst. 1 písm. g) nebo h) tr. ř. (k tomu srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 5 Tdo 708/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 7/2006, pod č. T 912, nebo usnesení téhož soudu ze dne 19. 2. 2013 sp. zn. 4 Tdo 1580/2012 ). Dovolací soud přitom není povolán k tomu, aby bez jakékoli opory v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. soudu nižšího stupně autoritativně nařizoval změnu jeho původního rozhodnutí v souladu s představami dovolávajícího se obviněného a v jeho prospěch. Předmětem dovolacího přezkumu může být toliko pozitivní rozhodnutí soudu o upuštění od potrestání pachatele, které bylo učiněno bez potřebného splnění všech zákonných podmínek (viz §46, §47 a §48 tr. zákoníku), a to na podkladě zvláštního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Tento důvod dovolání však z logiky věci svědčí pouze nejvyššímu státnímu zástupci, který může v neprospěch obviněného namítat, že soud upustil od jeho potrestání, ačkoli pro takové „dobrodiní“ nebyly dány zákonem stanovené předpoklady.
Právní relevanci z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ale ani žádného jiného z dovolacích důvodů) nebylo možno přiznat ani námitce obviněného, že soudy obou stupňů v jeho trestní věci „nesprávně aplikovaly §40 odst. 2 tr. zákoníku , který upravuje ukládání trestu pachateli se zmenšenou příčetností“. Její podstatou totiž nebylo nic jiného než polemika o adekvátnosti (výměře) uložené trestní sankce. Pokud by taková námitka měla být považována za právně relevantní, neznamenalo by to nic jiného, než akceptovat dovolací důvod spočívající v jiném nesprávném právním posouzení též ve vztahu k podmínkám pro uložení jednotlivých druhů trestů i při jejich obecné přípustnosti . To by však bylo v evidentním rozporu s již zmíněným charakterem dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož účelem je náprava jen nejzávažnějších vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé. Jestliže by důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obecně mohl mít dopad na jakýkoliv vadně uložený trest, byl by v zákoně zakotvený dovolací důvod určený k nápravě taxativně vymezených vad výroku o trestu (§265b odst. 1 písm. h/ tr. ř.) nefunkční a nadbytečný, protože i uložení nepřípustného druhu trestu či uložení trestu mimo trestní sazbu by nutně muselo být vždy považováno především za porušení hmotného práva (tj. určitého ustanovení trestního zákoníku) a tedy i za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Taková právní úprava by postrádala logiku.
Podle ustálené judikatury a rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze proto s odkazem na posledně citované zákonné ustanovení ve vztahu k výroku o trestu relevantně namítat pouze nesprávné právní posouzení zákonných podmínek pro případné uložení úhrnného nebo souhrnného trestu (§43 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §43 odst. 2 tr. zákoníku), nebo společného trestu za pokračování v trestném činu (§45 odst. 1 tr. zákoníku). Naopak vady soudního rozhodnutí spočívající v údajném nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku, nebo polehčujících či přitěžujících okolností podle §41 tr. zákoníku a §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo mírného trestu, nelze v dovolání úspěšně vytýkat prostřednictvím žádného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k těmto otázkám viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002 sp. zn. 11 Tdo 530/2002, publ. pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., a dále např. usnesení ze dne 14. 3. 2012 sp. zn. 3 Tdo 311/2012 či usnesení ze dne 21. 12. 2016 sp. zn. 3 Tdo 1735/2016 aj.). A právě v tomto duchu se nesla argumentace dovolatele, když v podstatě namítl, že soud prvního stupně mu v rámci postupu podle §40 odst. 2 tr. zákoníku nesnížil trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby v dostatečné míře, odpovídající povaze a závažnosti posuzované trestné činnosti. K takové argumentaci ale, jak bylo již výše zmíněno, nelze v rámci dovolacího řízení přihlížet.
Ústava České republiky, Listina základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávní smlouvy, kterými je Česká republika vázána, nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho zákonná povinnost dovolání věcně projednat.
Kromě toho je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s ustanovením §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) ˗ l ) tr. ř., na straně druhé ale musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je v něm na příslušné zákonné ustanovení formálně odkazováno.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Protože ve věci obviněného M. H. dospěl k závěru, že jeho námitky obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají, nepřicházelo ani v úvahu, aby došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud proto rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu