ECLI:CZ:NS:2018:4.TZ.9.2018.1
sp. zn. 4 Tz 9/2018- 34
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 20. 6. 2018 v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Pácala a soudců JUDr. Františka Hrabce a JUDr. Marty Ondrušové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného zemřelého F. S. , proti pravomocnému rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I, byl porušen zákon v ustanovení §145, §146:c, §150 a §269:h vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch zemřelého F. S.
Napadený rozsudek se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §226 písm. b) tr. ř. se obviněný F. S. zprošťuje obžaloby pro skutky spočívající v tom, že
ad I. přestože byl již dvakrát kázeňsky potrestán pro svémocné vzdálení se od útvaru, po svém propuštění z vojenské nemocnice v Olomouci dne 22. ledna 1949 ve 13 hod. k útvaru ve Š. vzdaloval se bez dovolení od útvaru a zdržoval se u své rodiny v O., načež se dostavil k útvaru dne 22. ledna 1949 ve 20 hodin,
čímž měl spáchat přečin proti kázni a pořádku (řádu) podle §269:h vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů,
ad II. dne 26. února 1949 ve Š. neuposlechl rozkazů rt. J. P. a por. L. Š., aby nastoupil do zaměstnání, prohlásil, že v sobotu pracovat nebude, neboť je adventistou,
čímž měl spáchat zločin porušení subordinace podle §145, §146:c, §150 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů.
Odůvodnění:
Rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I, byl obviněný F. S. uznán vinným:
1) přečinem proti kázni a pořádku (řádu) podle §269:h vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že přestože byl již dvakrát kázeňsky potrestán pro svémocné vzdálení se od útvaru, po svém propuštění z vojenské nemocnice v Olomouci dne 22. ledna 1949 ve 13 hod. k útvaru ve Š. vzdaloval se bez dovolení od útvaru a zdržoval se u své rodiny v O., načež se dostavil k útvaru dne 22. ledna 1949 ve 20 hodin,
2) zločinem porušení subordinace podle §145, §146:c, §150 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 26. února 1949 ve Š. neuposlechl rozkazů rt. J. P. a por. L. Š., aby nastoupil do zaměstnání, prohlásil, že v sobotu pracovat nebude, neboť je adventistou.
Za uvedené jednání byl obviněný F. S. odsouzen podle §150, II. sazby §97, §92, §125 v. tr. z. k trestu žaláře v trvání dvou měsíců nepodmíněně, zostřeného jedním postem a tvrdým ložem týdně a samovazbou v posledním týdnu trestu. Rozsudek nabyl právní moci dne 5. 4. 1949.
Proti rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I, podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona ve prospěch zemřelého obviněného F. S. Vytkl v ní, že byl porušen zákon v ustanovení §145, §146:c, §150 a §269:h vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů.
V odůvodnění stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti namítl, že nesouhlasí s postupem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I. Uvádí, že v dané věci je nutno při přezkumném řízení vycházet z účelu zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v 50. letech 20. století staly v justičním rozhodování tak, jako tomu bylo právě v posuzovaném případě, kde byl obviněný v podstatě odsouzen pro své náboženské přesvědčení. Bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci nezohlednil, že obviněný S. svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí, které bylo zaručeno ust. §15 odst. 1 Ústavy ze dne 9. 5. 1948. Současně ministr spravedlnosti konstatuje, že Ústava z roku 1948 sice svobodu svědomí formálně zaručovala, avšak navazující norma nižší právní síly vydána nebyla. Právo na svobodu svědomí přitom nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, zejména když motiv jednání pod imperativem svědomí je v případě odmítání vojenské služby nutno považovat za určující (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02). Obviněný tedy neměl možnost získat úlevu při plnění služební povinnosti, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho jednání tak nelze považovat za trestný čin ani za přečin.
Vzhledem k výše uvedenému má ministr spravedlnosti za to, že v dané věci došlo k porušení zákona v neprospěch obviněného F. S., a je proto namístě předmětný odsuzující rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I, jakož i případná další obsahově navazující rozhodnutí, zrušit, napravit tak nezákonný stav a poskytnout tímto způsobem určité zadostiučinění obviněnému, který setrval na svém náboženském přesvědčení i v době totalitního režimu, resp. jeho pozůstalým. S přihlédnutím k důkazní i procesní situaci, kdy reálně nepřipadá v úvahu jakékoliv doplňování dokazování, se ministr spravedlnosti domnívá, že je možné a vhodné, aby Nejvyšší soud po zrušení stížností napadeného rozhodnutí též sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Závěrem stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že rozsudkem bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I, byl porušen zákon v neprospěch obviněného F. S. ve vytýkaném směru, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil, stejně jako další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a §226 písm. b) tr. ř. a zprostil zemřelého obviněného obžaloby.
Nejprve považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že měl při svém rozhodování k dispozici pouze ověřenou kopii rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I.
Nejvyšší soud proto podle §267 odst. 3 tr. ř. mohl přezkoumat pouze zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených. Řízení napadenému rozhodnutí předcházející mohl Nejvyšší soud přezkoumat pouze v omezeném rozsahu, a to vzhledem k nedostupnosti původního trestního spisu. Z kopie napadeného rozsudku však dospěl Nejvyšší soud k závěru o tom, že zákon porušen byl.
Podle §15 odst. 1 Ústavy Československé republiky z roku 1948 (Ústavní zákon č. 150/1948 Sb.) se svoboda svědomí zaručuje.
Podle §145 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, kdo v čase, kdy nachází se ve skutečné službě, nebo i mimo tento čas odepře rozkazu představeného ke službě se vztahujícímu povinnou poslušnost, nebo též jen úctu vůči představenému povinnou kdykoli a kdekoli úmyslně opomíjí, dopouští se porušení subordinace.
Podle §146:c vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, odepření poslušnosti nebo povinné úcty může se díti nesplněním rozkazu nebo nařízení představeného.
Podle §150 výše citovaného vojenského trestního zákona platilo, nestalo-li se odepření neb úmyslné opominutí provésti nějaký služební rozkaz ani za přitěžujících okolností, uvedených v předcházejícím paragrafu, aniž vzešla tím značná škoda pro službu, uloží se trest žaláře od 1 až do 3 roků, a když neměl zločin vůbec žádných škodlivých následků, od 6 měsíců až do jednoho roku.
Podle §269:h výše citovaného vojenského trestního zákona se přečinu proti kázni a řádu dopustil ten, kdo by pro opilost mimo službu, pro dělání dluhů, pro noční potulky a jinaké za příčinou škodlivého vlivu na službu, zapovězené jednání již dvakrát disciplinovaně byl potrestán a přece opět při takovém přečinu byl přistižen.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, je účelem tohoto zákona zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská politická práva a svobody zaručené ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případů osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
Podle §1 odst. 2 téhož posledně uvedeného zákona činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech o občanských a politických právech, byly československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu odporovalo také jejich trestní stíhání a trestání.
Ze skutkové věty výroku napadeného rozhodnutí a dále z jeho odůvodnění vyplývá, že obviněný F. S. se po svém propuštění z Vojenské nemocnice v Olomouci dne 22. ledna 1949 ve 13 hod. bez dovolení zdržoval u své rodiny v O., kam si zašel pro čisté prádlo, pomohl těhotné manželce při práci v domácnosti a kde zejména chtěl vykonat sobotní pobožnost jako adventista, načež se dostavil k útvaru dne 22. ledna 1949 až ve 20 hodin, čímž měl spáchat přečin proti kázni a pořádku (řádu) podle §269:h vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů. Z druhé skutkové věty dále vyplývá, že dne 26. února 1949 ve Š. neuposlechl rozkaz, aby nastoupil do zaměstnání a prohlásil, že v sobotu pracovat nebude, neboť je adventistou. Tímto jednáním měl spáchat zločin porušení subordinace podle §145, §146:c, §150 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů.
Nejvyšší soud uvádí, že v době rozhodování bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci nebylo zohledněno, že jmenovaný svým jednáním toliko uplatnil právo na svobodu svědomí, zaručené ust. §15 odst. 1 Ústavy ze dne 9. 5. 1948. Zde je na místě připomenout závěry nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a navazujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003, v jiné obdobné trestní věci z roku 1953, ve kterém je uvedeno, že pokud obviněný odmítl konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení a toto jeho jednání bylo reálně projeveným osobním rozhodnutím diktovaným svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, pak svým jednáním pouze uplatňoval již i Ústavou 9. května (zák. č. 150/1948 Sb.) zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení. Ačkoli citovaná ústava deklarovala v §15 odst. 1 svobodu svědomí, zároveň ji nepřípustně omezila již v odstavci 2 citovaného ustanovení, podle něhož mj. víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Deklarovanou svobodu svědomí pak tato ústava negovala i v §34 odst. 2, když stanovila každému občanu povinnost mj. konat vojenskou službu. Navíc v době, kdy se obviněný měl dopustit protiprávního jednání, tehdejší právní řád neumožňoval alternativu k výkonu základní vojenské služby pro případy, kdyby její výkon vedl k popření náboženského přesvědčení jednotlivce. Jak z odůvodnění rozsudku vyplývá, důvodem pro svévolné opuštění svého útvaru bylo kromě pomoci své těhotné manželce zejména vykonání pobožnosti jako adventisty. Stejně tak obviněný neuposlechl rozkazu svých nadřízených, jelikož mu to neumožňovalo jeho náboženské přesvědčení. Jak ve stížnosti pro porušení zákona uvádí i ministr spravedlnosti, obviněný F. S. neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani mu nebyla dána možnost vykonávat alternativní službu, jelikož tato neexistovala, a proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím. Jeho jednání tak, jak je popsáno v napadeném rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci, není a nebylo trestným činem ani přečinem pro absenci jeho imanentního znaku - protiprávnosti.
Lze tedy uzavřít, že bývalý Krajský vojenský soud v Olomouci porušil zákon v neprospěch zemřelého obviněného, pokud uznal F. S. vinným výše uvedenými trestnými činy a nepřihlédl především ke skutečnosti, zda jsou posuzované skutky vzhledem k motivaci jednání obviněného vůbec trestnými činy, když jimi obviněný pouze realizoval svá základní práva a svobody.
Na základě výše uvedených důvodů tedy Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že napadeným rozsudkem byl porušen zákon v ustanovení §145, §146:c, §150 a §269:h vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, v neprospěch obviněného F. S. V souladu s ustanovením §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I, stejně jako všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Jak vyplývá z výše uvedeného, Nejvyšší soud neměl pochybnosti o správnosti skutkových zjištění v předmětné trestní věci, proto za splnění podmínek uvedených v ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. mohl ve věci sám znovu rozhodnout. Za situace, kdy skutky, pro které byla na obviněného podána obžaloba, nebylo možno pokládat za trestné činy, a to z důvodů rozvedených výše, rozhodl Nejvyšší soud tak, že obviněného F. S. pro tyto skutky, blíže specifikované ve výroku rozsudku bývalého Krajského vojenského soudu v Olomouci ze dne 25. 3. 1949, sp. zn. Ktr – 133/49-I, v nichž byl spatřován přečin proti kázni a pořádku (řádu) podle §269:h vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů a zločin porušení subordinace podle §145, §146:c, §150 vojenského trestního zákona o zločinech a přečinech č. 19/1855 ř. z., ve znění pozdějších předpisů, z důvodu uvedeného v §226 písm. b) tr. ř. zprostil.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu