ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1239.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1239/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 8 To 47/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 62 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 62 T 2/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za tyto zločiny mu byl podle §145 odst. 3 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR ve výši 1 050 635 Kč a poškozené J. V. nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená J. V. podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených zločinů se obviněný dopustil podle rozsudku soudu prvního stupně tím, že (zjednodušeně uvedeno) v době od 9. 4. 2017 poté, co vyšel z výkonu trestu odnětí svobody, do 15. 7. 2017 do 17:31 hod. v bytě v ul. F. v Ch., který byl ve vlastnictví poškozeného J. I., u něhož s jeho souhlasem v inkriminované době obviněný bydlel, po předchozím požívání alkoholických nápojů opakovaně a dlouhodobě (3x a 4x týdně) fyzicky napadal údery pěstí do obličeje a kopy do celého těla poškozeného z důvodů vzájemných konfliktů týkajících se společného soužití v bytě a vedení domácnosti poškozeného J. I. Napadání poškozeného vyvrcholilo v době okolo 13. 7. 2017, kdy mu obviněný opakovanými údery pěstí do obličeje a kopy do celého těla způsobil mnohočetné zlomeniny obličejového skeletu – zlomeninu boční stěny pravé očnice, zlomeninu přední a boční stěny dutiny horní čelisti vpravo s krvácením do dutiny čelisti, dvojitou zlomeninu lícně-čelistního komplexu vpravo, zlomeninu kloubního výběžku dolní čelisti vpravo, mnohočetné oděrky a hematomy na hlavě, zlomeniny žeber vpravo bočně v rozsahu třetího až pátého žebra, zhmoždění plicní tkáně oboustranně, více napravo. Poškozený J. I. byl dne 15. 7. 2017 transportován zdravotnickou záchrannou službou do nemocnice, kde byl hospitalizován na JIP a ARO, a to až do dne 19. 9. 2017, kdy v důsledku chorobných příčin při závažném poúrazovém stavu – kraniotraumatu zemřel. Bezprostřední příčinou byl recidivující akutní infarkt myokardu při těžkém oboustranném zánětu plicní tkáně, přičemž smrt poškozeného nastala v příčinné souvislosti s utrpěnými zraněními způsobenými obviněným.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze pod sp. zn. 8 To 47/2018 ve veřejném zasedání konaném dne 27. 6. 2018 rozsudke m tak, že podle §258 odst. 1 písm. f) tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušil, a to ve výroku o náhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, kterou zároveň podle §259 odst. 3 tr. řádu a §229 odst. 1 tr. řádu odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který spatřoval v nesprávném právním posouzení skutku i v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel si byl vědom toho, že v dovolacím řízení není Nejvyšší soud oprávněn hodnotit skutková zjištění provedená soudy nižších stupňů v předchozích stadiích trestního řízení. Měl však za to, že v jeho případě mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces, proto by se dovolací soud měl zabývat i jeho skutkovými námitkami.
6. Bylo prokázáno (zejména doznáním obviněného), že obviněný se v průběhu zhruba tří měsíců (od 9. 4. 2017 – 15. 7. 2017) choval k poškozenému hrubě a v opilosti při vzájemných incidentech došlo k napadení poškozeného. Podle názoru dovolatele však nebyla objasněna intenzita napadání a jeho následky. Absentovala tak příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a zraněními poškozeného. Především obviněný rozporoval jednostranné týrání. Zdůraznil, že se jednalo o jejich vzájemné konflikty v opilosti, které byly vyvolané oběma. Poškozený také sám často padal na různé předměty a tím si způsoboval zranění na hlavě a ostatních částech těla, což potvrdil také svědek J. U. Navíc poškozený byl v kontaktu i s dalšími osobami, měl mobilní telefon, mohl požádat o pomoc, kdyby byl týrán, což neučinil. Závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, podle obviněného nevyzněly jednoznačně, jak byly prezentovány soudy nižších stupňů. Znalec totiž nevyloučil, že by některá zranění v obličejové části mohla být způsobena i pádem poškozeného na různé předměty, tedy že si je mohl způsobit sám a bez zavinění obviněného. Dovolatel zdůraznil, že nelze s jistotou uzavřít, že právě zranění způsobená obviněným vedla ke smrti poškozeného. Za spekulaci pak považoval závěr znalce, že i kdyby poškozený neměl zranění, která si způsobil sám, tak na zranění způsobené obviněným by stejně zemřel. Znalec rovněž pominul zhodnotit kvalitu života poškozeného (alkoholismus, kouření, odmítání stravy), která též vedla ke komplikacím při léčbě a mohla být jednou z příčin jeho úmrtí. S touto námitkou se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly. Dovolatel byl přesvědčen, že bylo na místě vyžádat revizní znalecký posudek.
7. Obviněný dále nesouhlasil s tím, že by byla naplněna okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedená v §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, spočívající v páchání činu po delší dobu. Jestliže obviněný bydlel s poškozeným po dobu přibližně tří měsíců a jistě k napadení nedošlo hned první den, pak se ve skutečnosti jednalo o dobu přibližně dvou měsíců, ve kterých došlo k několika atakům obviněného vůči poškozenému. Obviněný byl přesvědčen, že dobu dvou měsíců rozhodně nelze považovat za delší dobu. Zdůraznil, že samotný pojem týrání, je termínem, který označuje nikoliv jednorázové jednání, ale jednání opakující se a trvající nějakou dobu.
8. Dovolatel nesouhlasil ani s posouzením skutku podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť podle něj nelze z provedeného dokazování uzavřít, že by jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu. Podotkl, že se jednalo o soužití tří alkoholiků, které provázely vzájemné konflikty, v nichž měl obviněný vzhledem k fyzické konstituci navrch. Obviněný se spontánně k jednání doznal, neměl snahu své jednání zlehčovat, proto by jeho výpověď měla být považována za věrohodnou. Uvedl, že do poškozeného strkal, udeřil ho otevřenou dlaní a jednou jej kopl do spodní části těla. Z tohoto jednání v žádném případě nelze dovozovat úmysl obviněného ke způsobení těžké újmy. Odsouzený nebyl za trestnou činnost násilné povahy doposud trestán a s péčí o poškozeného naopak V. Z. (družce obviněného) pomáhal.
9. Dovolatel namítl také nesprávné hmotněprávní posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy J. V., dceři poškozeného. Uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že J. V. se s poškozeným nestýkala, vzhledem k jeho způsobu života se otce zřekla, vzájemně si nijak nepomáhali. Vzhledem k těmto skutečnostem nelze dovodit potřebu nahradit alespoň částečně ztrátu blízké osoby a psychické útrapy spojené se smrtí blízkého člověka finanční kompenzací. Proto výrok o náhradě nemajetkové újmy považoval obviněný za nesprávný.
10. Závěrem ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
11. K dovolání obviněného se do rozhodování Nejvyššího soudu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání zasláno, nevyjádřil.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
12. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
13. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem odpovídaly takovému důvodu.
14. Dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
b) Námitky neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu
15. Obviněný s vé dovolání opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a však, jak si byl též vědom, značná část jím užité argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Dovolání obviněného totiž v této části napadá zjištěný skutkový stav soudy nižších stupňů. Vytýkal-li dovolatel chybnou aplikaci hmotněprávních ustanovení, vázal je ve značné míře na posouzení jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, takže ve skutečnosti nešlo o výtky nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutku . To se týká především toho, která zranění si měl způsobit poškozený J. I. sám pády na různé předměty a která zranění poškozeného lze přičíst k tíži obviněného.
16. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou nápravou v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v dovolacím řízení. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
17. D ovolací soud je tedy zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší soud totiž není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem.
18. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), což se stalo i v posuzované věci.
19. Bez možnosti přezkumu v této části námitek na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum ) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že soud prvního stupně se obhajobou obviněného zabýval, řádně a logicky vysvětlil své závěry, které z provedeného rozsáhlého dokazování dovodil (str. 10 – 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), přičemž jeho argumentaci a závěry podpořil i soud druhého stupně (str. 4 – 7 odůvodnění jeho rozsudku). Poškozený J. I. byl dlouhodobě a intenzivně podroben násilí ze strany obviněného, což vyplynulo z provedeného dokazování. Soudy nižších stupňů vycházely zejména z výpovědi svědkyně V. Z., družky obviněného, byť ta se při hlavním líčení snažila korigovat rozsah fyzických útoků obviněného vůči poškozenému. Dále měly k dispozici výpověď svědka M. Č., zasahujícího záchranáře při výjezdu dne 15. 7. 2018, který uvedl, že poškozený na první pohled jevil známky týrané osoby. Především ale vycházely ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jehož závěry v hlavním líčení prezentoval znalec MUDr. Radovan Havel. Z tohoto znaleckého posudku vyplývá, že poškozený měl na hlavě a po těle poranění různého stáří a charakteru, vykazoval znaky dlouhodobě týrané osoby, dále bylo konstatováno poranění obličejového skeletu, hrudní stěny a nitrohrudních orgánů, tedy poranění jednoznačně způsobená aktivním útokem druhé osoby, jež navíc je možno sama o sobě hodnotit jako těžkou újmu na zdraví. V potaz byl brán také zdravotní stav poškozeného. Znalec k tomu uvedl, že i takto nemocný člověk jako poškozený může žít plnohodnotný život, pokud dodrží klidový režim a léčí se. Bylo konstatováno, že i pouhá existence tříštivé zlomeniny obličejového skeletu (hodnocená jako těžká újma na zdraví), která nemohla být způsobena pouhým pádem poškozeného na tvrdý předmět, ale jen aktivním úderem druhé osoby, byla spolu s dalšími zraněními příčinou pozdější smrti poškozeného. Zcela racionálně pak byla shledána příčinná souvislost mezi jednáním obviněného a jím způsobenými zraněními poškozeného, a to ve vztahu k právní kvalifikaci podle §199 odst. 1, 2 písm. d) i §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
20. Nejvyšší soud nezjistil ani namítané porušení základních práv obviněného, a sice práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (natož extrémní) neshledal.
21. Nedošlo ani k porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebylo vyhověno návrhu obhajoby na vyhotovení revizního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Soud prvního stupně podrobně vysvětlil (na str. 12 v bodě 9. odůvodnění svého rozsudku), proč nepovažoval za důvodné doplnit dokazování revizním znaleckým posudkem. S tímto závěrem se ztotožnil také odvolací soud (str. 3, bod 13. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), souhlasí s tím i Nejvyšší soud jako soud dovolací. K tomu lze doplnit, že ze znaleckého posudku vypracovaného znalci MUDr. Radovanem Havlem a MUDr. Pavlem Toupalíkem, Ph.D., jehož závěry v hlavním líčení reprodukoval a vysvětlil MUDr. Radovan Havel, nevyvstávají žádné pochybnosti, jak tvrdil obviněný, na kolik špatný zdravotní stav poškozeného přispěl k jeho úmrtí, a zda zranění způsobená obviněným byla v příčinné souvislosti se smrtí poškozeného. Znalci při zpracování svého posudku měli k dispozici zdravotní dokumentaci poškozeného. Přičemž jednoznačně dovodili, že smrt poškozeného nastala v příčinné souvislosti se zraněními utrpěnými krátce před hospitalizací poškozeného, že tato zranění byla sama o sobě tak závažná a rozsáhlá, že vyústila v poúrazový stav medicínsky neřešitelný. Pokud znalci připustili, že některá zranění si mohl poškozený způsobit sám pádem na radiátor, pak v duchu zásady in dubio pro reo , soud prvního stupně upravil skutkovou větu ve výroku svého rozsudku tak, že toto způsobené zranění nekladl obviněnému za vinu (viz str. 15, bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
c) K právní kvalifikaci podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
22. Obviněný ve smyslu shora citovaného vymezení dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu právně relevantně namítl chybnou aplikaci ustanovení §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, protože čin podle něj nebyl páchán po delší dobu.
23. Předně je třeba uvést, že touto námitkou se vyčerpávajícím způsobem zabýval již soud druhého stupně na str. 4 v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku, na jeho závěry je možno plně odkázat.
24. Pro úplnost lze uvést, že v obecné rovině zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchá ten, kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, po delší dobu. Pod pojmem „týrání“ se rozumí zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí. Nevyžaduje se, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho krutost, bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Pro posouzení otázky, zda je na místě aplikovat i znak podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedený v §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, je určující nejen celková doba týrání, ale je nutno přihlížet také ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech případu proto není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (viz rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
25. V tomto směru je třeba upozornit, že obviněný žádal aplikovat uvedené ustanovení na jiný, než soudy nižších stupňů zjištěný stav, měnil totiž skutková zjištění, účelově v dovolání zkracoval délku týrání, aby to vyhovovalo jeho potřebám možné změny právní kvalifikace (namísto období tří měsíců uváděl období dvou měsíců, rozporoval intenzitu i četnost ataků vůči poškozenému etc.). Jak už bylo shora vysvětleno, takové námitky ovšem neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu a nejsou přípustné. Jakkoliv je možno konstatovat, že týrání po dobu tří měsíců je skutečně spíše hraničním případem, kdy může jít o delší dobu trvající týrání ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, přesto s ohledem na okolnosti případu souhlasí i Nejvyšší soud se závěry soudů nižších stupňů, že i tento znak byl naplněn. Obviněný totiž vystupoval vůči poškozenému velmi agresivně, intenzita útoků byla vysoká, stejně tak i jejich četnost, obviněný poškozeného fyzicky napadal třikrát či čtyřikrát do týdne, tedy v podstatě v průměru obden, poškozeného ponižoval, nechával jej spát v koupelně na zemi apod. Soudy nižších stupňů tak nepochybily, pokud aplikovaly i ustanovení §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
d) K posouzení subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku
26. V rámci deklarovaného dovolacího důvodu uplatnil formálně správně obviněný námitku absence požadované formy zavinění zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Námitky obviněného byly v tomto směru poněkud zmatečné, obviněný odkazoval na §145 odst. 3 tr. zákoníku, v němž je upravena okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby, a sice smrt, zatímco podle obsahu námitek zpochybňoval úmyslné zavinění ve vztahu k těžké újmě na zdraví.
27. K tomu je třeba uvést, že zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a zároveň z nedbalosti takovým činem způsobí smrt. Ve vztahu k těžké újmě na zdraví se tak vyžaduje úmysl, a to buď přímý, nebo nepřímý (viz §15 tr. zákoníku), ke smrti pak toliko nedbalost, což vyplývá jednak z §17 písm. a) tr. zákoníku a jednak ze vzájemného poměru skutkových podstat trestných činů proti životu a zdraví (pokud by byla smrt zaviněna úmyslně, šlo by o některý z trestných činů proti životu podle §140 až 142 tr. zákoníku).
28. V tomto směru je též možno odkázat na přiléhavý rozbor v rozsudku soudu druhého stupně (zejména str. 5 bod 19. odůvodnění). Obviněný opět i v této části námitek spíše zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, než že by polemizoval s jejich závěry o právní kvalifikaci. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že obviněný zcela vědomě a cíleně útočil na ty části těla poškozeného, u nichž i laikovi je známo, že tam jsou uloženy životně důležité orgány, při takových atacích nepočítal s žádnou konkrétní okolností, pro kterou by následek v podobě těžké újmy na zdraví neměl vzniknout, takže s takovým následkem byl též srozuměn. Důvodně tak soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný ve vztahu k těžké újmě na zdraví jednal s úmyslem nepřímým ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Lze souhlasit se soudy nižších stupňů i v tom směru, že shledaly zavinění ve formě nedbalosti (a to nejméně nevědomé) ke smrti poškozeného. Obviněný si byl dobře vědom intenzity vlastních útoků, své fyzické převahy, stejně tak věděl o špatném zdravotním stavu poškozeného. Pokud s jeho smrtí nepočítal jako s možnou (předpoklad pro vědomou nedbalost), je třeba mu vytýkat nedbalost nevědomou, protože vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům měl a mohl vědět, že opakovanými údery pěstí do obličeje a kopy do celého těla s velkou intenzitou zdravotně indisponovanému poškozenému může způsobit i smrt.
e) K posouzení nároku na náhradu nemajetkové újmy
29. Dovolatel dále považoval za nesprávný též výrok o náhradě nemajetkové újmy dceři poškozeného J. V. Tato námitka byla správně uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem nebyla Nejvyšším soudem shledána opodstatněnou.
30. Soud prvního stupně v bodě 18. na str. 17 odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě a logicky vysvětlil své úvahy ohledně přiznaného nároku na nemajetkovou újmu. S jeho argumentací souhlasil i soud druhého stupně v bodě 23. na str. 6 odůvodnění svého rozsudku. I v tomto směru je možno na přesvědčivá odůvodnění soudů nižších stupňů plně odkázat.
31. Při posuzování nároku dcery poškozeného J. V. na náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně správně vycházel z ustanovení §2959 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění změn, a z judikatury k této otázce.
32. Odkázat z poslední doby lze především na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1402/2015. Duševní útrapy spojené s prožíváním usmrcení blízké osoby je třeba pro účely stanovení výše náhrady posuzovat primárně z pohledu obvyklého (průměrného) člověka a její případné snížení či naopak zvýšení lze odvinout pouze od okolností, jež jsou v rámci trestního řízení řádně doloženy a prokázány. Jako odpovídající zásadám slušnosti se pro typové (neutrální) případy jeví stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v základním rozpětí od 240 000 Kč do 500 000 Kč, a to pro skupinu citově nejblíže spjatých osob, jakými jsou rodiče, děti a manželé, nejsou-li v konkrétním případě naplněna kritéria pro zvýšení nebo snížení této částky.
33. Dovolací soud souhlasí i v tomto směru s postupem zvoleným soudy nižších stupňů, které právo na nemajetkovou újmu dceři jako nejbližší příbuzné poškozeného přiznaly, avšak výši náhrady snížily s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti případu. Soudy nižších stupňů zohlednily méně intenzivní vztah dcery J. V. se svým otcem J. I., věk poškozeného, zletilost dcery, jakož i neexistenci žádných ekonomických vazeb mezi dcerou a otcem. Soud prvního stupně proto dospěl k odůvodnitelné částce ve výši 150 000 Kč, kterou přiznal poškozené J. V. na náhradu nemajetkové újmy.
IV. Závěrečné shrnutí
34. Lze tak uzavřít, že velká část námitek obviněného vůbec neodpovídala uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu. Další část námitek obviněného, které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové a neodpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné.
35. Proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného M. K. ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 10. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu