ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1260.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1260/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. Ch. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 11 To 111/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 21/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 2 T 21/2000, byl obviněný M. Ch. uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství k pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. a) k §8 odst. 1 a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
2. Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §187 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, a to proti všem jeho výrokům. Odvolání proti témuž rozsudku podala rovněž státní zástupkyně, a to v neprospěch obviněného proti výroku o trestu. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 11 To 111/2016, tak, že z podnětu odvolání státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině znovu rozhodl o trestu. Odvolací soud uložil obviněnému podle §187 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon ho podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci – mobilního telefonu specifikovaného ve výroku o tomto trestu. Podle §101 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, bylo také vysloveno zabrání věci specifikované ve výroku o tomto ochranném opatření. O odvolání obviněného pak rozhodl Vrchní soud v Praze týmž rozsudkem tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
4. K tomu je třeba dodat, že Krajský soud v Praze rozhodl ve věci obviněného M. Ch. a druhého obviněného K. P. poprvé rozsudkem ze dne 21. 7. 2000, sp. zn. 2 T 21/2000, přičemž učinil výrok o vině a trestu obou obviněných. V následném odvolacím řízení rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 8. 1. 2001, sp. zn. 2 To 201/2000, tak, že zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 4. 2001, sp. zn. 2 T 21/2000, přičemž učinil stejné výroky jako ve svém předchozím rozsudku. O odvoláních obou obviněných rozhodl poté Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 2 To 63/2001, tak, že opětovně zrušil napadený rozsudek a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Praze poté rozhodl o vině a trestu obou obviněných shodně jako ve svých původních rozhodnutích, a to rozsudkem ze dne 18. 2. 2002, sp. zn. 2 T 21/2000. Tento rozsudek byl však zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 2 To 36/02, který věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V návaznosti na to bylo o vině a trestu obou obviněných rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 2 T 21/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 To 97/2004, přičemž ve vztahu k obviněnému M. Ch. byl rozsudek vyhlášen v řízení proti uprchlému a obviněný jím byl uznán vinným účastenstvím ve formě organizátorství k pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. a) k §8 odst. 1 a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. Tento obviněný pak využil svého práva podle §306a odst. 2 tr. řádu a k jeho návrhu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 2 T 21/2000 zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 2 T 21/2000, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2004, sp. zn. 2 To 97/2004. Naposledy rozhodl v trestní věci obviněného M. Ch. Krajský soud v Praze jako soud prvního stupně a Vrchní soud v Praze jako soud odvolací tak, jak je uvedeno výše pod body 1., 2. a 3. tohoto usnesení.
II. Dovolání obviněného
5. Obviněný M. Ch. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 11 To 111/2016, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jehož obsah dalším podáním následně doplnil a rozšířil. Obviněný předně odmítl, že by se dopustil jednání, které je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Podle obviněného v řízení před soudy nižších stupňů nebyly jednoznačně prokázány všechny zákonné znaky posuzovaného trestného činu včetně toho, že by se dopustil trestné činnosti jako člen organizované skupiny. K výkladu pojmu „organizovaná skupina“ obviněný odkázal na příslušnou judikaturu a jak dále zdůraznil, spoluobviněný K. P. nikdy neuvedl, že by měl obviněný (dovolatel) něco společného s pašováním drog, stejně tak osoby zatčené v Kolumbii popřely, že by znaly obviněného. O účasti obviněného na trestné činnosti však nesvědčí ani jiné v řízení provedené důkazy.
6. Obviněný poukázal i na nedostatky, které vytýkal v průběhu celého trestního řízení. Podle obviněného jde o podjatost předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Oldřišky Rysové, jež byla patrná především z vystupování této soudkyně vůči obviněnému během soudního řízení. Obviněný svými výhradami zpochybnil též procesní postup při provádění důkazu výpovědí utajovaného svědka vystupujícího pod označením „K.“ a vyslovil přesvědčení o závažném pochybení orgánů činných v trestním řízení, které nezjistily pravou identitu tohoto svědka, a tudíž v opakovaném hlavním líčení nemohl být proveden jeho nový výslech. Soud prvního stupně proto podle názoru obviněného pochybil, jestliže za daných okolností přečetl protokol o výpovědi tohoto svědka podle §306a odst. 1 tr. řádu. Za nezákonné považuje obviněný i to, že byl držen ve vazbě, a v této souvislosti vytkl soudům nižších stupňů, že uvedenou skutečnost nezohlednily při ukládání trestu.
7. Obviněný zpochybnil i naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty posuzované trestné činnosti, neboť předáním kontaktu a domluvou obchodu s legálním zbožím nemohl vědomě organizovat zásilku s nelegálním obsahem, což nesprávně konstatovaly soudy nižších stupňů. Jak dále v této souvislosti obviněný zdůraznil, subjektivní vztah organizátora k jednání hlavního pachatele musí zahrnovat v hlavních rysech podstatné okolnosti trestného činu, který organizuje, přičemž z hlediska subjektivní stránky účastenství se vyžaduje úmysl. Obviněný považuje jednání hlavního pachatele za exces, v této souvislosti poukázal i na zásadu akcesority účastenství a vytkl soudům nižších stupňů, že při posuzování trestnosti účastenství opomněly zohlednit situaci, kdy se zcela nekryje vůle účastníka a vůle pachatele.
8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze a podle §265k odst. 2 tr. řádu i další rozhodnutí obsahově na něj navazující. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud poté přikázal Vrchnímu soudu v Praze podle §265l odst. 1 tr. řádu, aby věc znovu projednal a zprostil obviněného obžaloby, popřípadě aby takto rozhodl podle §265m odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud.
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. Ch. i k jeho následnému doplnění prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. K tomu státní zástupce odkázal na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu a zdůraznil, že v posuzované věci nelze shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. K námitce obviněného, na základě které zpochybnil naplnění znaků organizované skupiny, státní zástupce uvedl, že ji nelze považovat za uplatněnou obsahově korektně, neboť obviněný nepředkládá relevantní právní argumentaci popírající naplnění tohoto znaku, ale pouze tvrdí, že mu nebyl tento znak prokázán. Jak dále státní zástupce zdůraznil, vzájemná znalost všech členů organizované skupiny není podmínkou pro naplnění tohoto znaku, ale podstatné je, aby ze skutkových zjištění vyplývalo, že obviněný měl vědomost o zapojení více dalších osob do zjištěného jednání.
10. Podle názoru státního zástupce nelze přisvědčit ani námitkám obviněného, jimiž vytýká procesní nedostatky. Pokud jde o námitku podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně JUDr. Oldřišky Rysové, k tomu státní zástupce poukázal na ustanovení §265f odst. 2 tr. řádu, podle kterého důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Jak dále v této souvislosti státní zástupce připomenul, obviněný vytkl údajnou podjatost zmíněné soudkyně až v doplnění svého již dříve podaného dovolání, které bylo zpracováno více než rok po vlastním dovolání, a proto nelze přihlížet k této námitce pro její opožděnost, byť by ji bylo možno obsahově podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Podle státního zástupce je ovšem dovoláním napadeno takové rozhodnutí, na němž se JUDr. Oldřiška Rysová nepodílela, takže námitka obviněného není relevantní ani z věcného hlediska. Pod uplatněný dovolací důvod pak podle přesvědčení státního zástupce nelze podřadit ani výhrady obviněného, jimiž zpochybnil procesní postup při provádění důkazu výpovědí utajovaného svědka, neboť jde o námitku zjevně procesního charakteru. Obviněný navíc nikterak nerozvedl, v jakém směru by mělo jít o stěžejní důkaz, jehož vadné provedení by mohlo porušit právo obviněného na spravedlivý proces.
11. Shodně se státní zástupce vyjádřil i k tvrzení obviněného, podle něhož byl nezákonně držen ve vazbě, přičemž jde navíc o nepřípustnou námitku, neboť se týká vazebních rozhodnutí, proti kterým nelze podat dovolání. Podle státního zástupce tedy neobstojí ani tvrzení obviněného, že by údajně nezákonná vazba nebyla zohledněna ve výroku o trestu, protože v posuzovaném případě byl obviněnému po právní moci odsuzujícího rozsudku započten výkon vazby do doby výkonu trestu odnětí svobody. Rozhodnutí o zápočtu vazby je přitom takovým druhem rozhodnutí, proti němuž není dovolání přípustné.
12. Pokud obviněný zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty posuzované trestné činnosti, státní zástupce nepovažuje ani tyto výhrady za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný sice rozvedl obecná východiska trestní odpovědnosti účastníka na trestném činu jiného, avšak neuplatnil k nim relevantní argumentaci. Podle názoru státního zástupce obviněný pouze setrval na svém skutkovém tvrzení, že nevěděl o povaze dovážené zásilky a účastnil se pouze legálního obchodu. V této souvislosti státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, které se zabývaly otázkou zavinění obviněného, jehož obhajobu spolehlivě vyvrátily.
13. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
15. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. Ch. opřel své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
b) K námitkám neodpovídajícím dovolacímu důvodu
16. Obviněný však v části svého dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože nesouhlasí především se skutkovými zjištěními, k nimž ve věci dospěly soudy obou stupňů, a s provedeným dokazováním. O výlučně procesní povaze – nikoli hmotně právním charakteru – této části jeho námitek ostatně svědčí i tvrzení obviněného, podle něhož soudy nižších stupňů pochybily při provádění důkazu výpovědí utajovaného svědka vystupujícího pod označením „K.“, přičemž podle obviněného nebyl na místě postup soudu prvního stupně, který za použití §306a odst. 1 tr. řádu přečetl protokol o výpovědi tohoto svědka, a nevynaložil tak dostatečné úsilí k opětovnému provedení jeho výslechu. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, což potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, jež mělo být porušeno.
17. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. Ch., totiž znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého v řízení nebyly jednoznačně prokázány všechny zákonné znaky posuzované trestné činnosti (tj. organizátorství pokusu příslušného trestného činu) a že se jí nedopustil, přičemž soudy nižších stupňů neuvěřily jeho obhajobě. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s provedeným dokazováním a s hodnocením důkazů. Proto Nejvyšší soud nemohl jen na podkladě spisu a dovolání obviněného přehodnotit provedené důkazy, případně dát pokyny soudům nižších stupňů, jak je mají hodnotit a k jakým skutkovým závěrům mají po takovém hodnocení důkazů dospět. To by totiž bylo v rozporu s koncepcí dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného výlučně k nápravě některých právních vad, nikoliv vad skutkových.
18. Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytkl své údajně nezákonné držení ve vazbě a nezohlednění této skutečnosti při ukládání trestu. Taková námitka obviněného není způsobilá založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný opírá své dovolání. Ostatně touto výtkou se již důsledně zabýval odvolací soud, jak je ještě zdůrazněno níže.
19. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uvedl takové námitky, které byly základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, zejména pokud jde o tvrzení ohledně procesního pochybení soudu prvního stupně, který podle §306a odst. 1 tr. řádu přečetl protokol o výpovědi utajovaného svědka vystupujícího pod označením „K.“, ačkoliv takový postup byl údajně v rozporu s trestním řádem, protože se nepodařilo ztotožnit tohoto svědka a předvolat ho k výslechu. Odvolací soud se řádně zabýval touto výtkou a beze zbytku se s ní vypořádal, což je patrné z odůvodnění jeho rozhodnutí (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na s. 5 a 6). Odvolací soud reagoval i na námitku obviněného pokud tvrdil, že soud prvního stupně nezohlednil údajně nezákonnou vazbu při úvahách o trestu (viz odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na s. 5). Celou dobu, po kterou byl obviněný ve vazbě, mu pak soud započítal do uloženého trestu odnětí svobody. Jestliže tedy obviněný ve svém dovolání v uvedených směrech zopakoval obsahově shodné námitky s těmi, které již byly uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, lze zde poukázat na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikovaného pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.“ Nejvyšší soud proto v této části odkazuje na rozhodnutí odvolacího soudu, který se zabýval všemi shora uvedenými námitkami obviněného a řádně a beze zbytku se s nimi vypořádal.
20. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídá ani výhrada obviněného, na základě které vznesl námitku podjatosti vůči předsedkyni senátu soudu prvního stupně JUDr. Oldřišce Rysové. I když by ji bylo možné obsahově podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, obviněný o něj své dovolání neopírá a navíc tyto výtky ve svém původním dovolání ze dne 29. 3. 2017 vůbec neuplatnil. Přitom podle §265f odst. 2 tr. řádu lze důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Obviněný M. Ch. ovšem vyslovil své výhrady ke jmenované soudkyni až v podání označeném jako doplnění dovolání ze dne 19. 9. 2018, které bylo podle záznamu o ověření elektronického podání doručeného na elektronickou podatelnu Krajského soudu v Praze odesláno v elektronické podobě a zároveň doručeno do datové schránky soudu až dne 25. 9. 2018 (viz č. l. 2393 trestního spisu). Z doručenek zařazených na č. l. 2201 trestního spisu je patrné, že obviněný převzal opis napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2017, sp. zn. 11 To 111/2016, dne 3. 2. 2017; jeho obhájci Mgr. Jiřímu Hermanovi pak byl doručen opis téhož rozsudku do jeho datové schránky dne 6. 2. 2017. Dvouměsíční zákonná lhůta k podání dovolání podle §265e odst. 1, 2 tr. řádu, která je stanovena podle měsíců (§60 odst. 2 tr. řádu), tak uplynula dnem 6. 4. 2017. To znamená, že tento den byl posledním dnem, kdy obviněný mohl doplnit dovolání novým, dosud neuvedeným důvodem. S ohledem na tyto skutečnosti proto nelze přihlížet k výše zmíněné námitce obviněného rozšiřující důvody dovolání, neboť ji obviněný vznesl více než rok po uplynutí dovolací lhůty. Pokud tedy obviněný hodlal doplnit své dovolání novým dovolacím důvodem, měl tak učinit v zákonné lhůtě pro podání dovolání (§265f odst. 2 tr. řádu). Zákon totiž nepřipouští žádnou výjimku z tohoto pravidla.
21. Nadto je třeba zdůraznit, že JUDr. Oldřiška Rysová sice byla předsedkyní senátu soudu prvního stupně, který ovšem rozhodoval jen v původním řízení vedeném proti obviněnému jako uprchlému. Jak již bylo uvedeno výše, obviněný využil svého práva podle §306a odst. 2 tr. řádu, v důsledku čehož byl k jeho návrhu zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. V opakovaném řízení pak již jmenovaná soudkyně nebyla členkou senátu soudu prvního stupně, a tudíž se nemohla nikterak podílet na rozhodnutí, které předcházelo rozsudku odvolacího soudu napadenému dovoláním obviněného. Nejvyšší soud proto považuje zmíněnou námitku za takovou, která nejenže neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani není opodstatněná.
c) K účastenství ve formě organizátorství a organizované skupině
22. V návaznosti na uvedené závěry k výkladu a použití uplatněného dovolacího důvodu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného M. Ch., jimiž zpochybnil naplnění některých znaků trestné činnosti, pro niž byl stíhán a odsouzen, zejména pak spáchání činu jako člen organizované skupiny a naplnění subjektivní stránky organizátorství pokusu trestného činu. Tyto námitky sice zčásti formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud je však nepovažuje za opodstatněné. Navíc obviněný založil tyto námitky ve značné míře na polemice se skutkovými zjištěními a s provedenými důkazy.
23. Účastenství ve smyslu §10 odst. 1 tr. zák., tedy úmyslná forma účasti jednající osoby na trestném činu jiného pachatele, byla podle §89 odst. 1 tr. zák. postavena na roveň trestného činu. Trestní zákon rozlišuje účastenství v podobě organizátorství, návodu a pomoci [§10 odst. 1 písm. a), b) a c) tr. zák.]. Jeho trestnost je podmíněna alespoň pokusem o trestný čin, takže hlavní pachatel, na jehož trestné činnosti se účastník podílí, musí v rámci svého jednání dosáhnout nejméně tohoto vývojového stadia, tzn. uplatňuje se princip akcesority účastenství. K naplnění objektivní stránky účastenství ve formě organizátorství se vyžaduje, aby organizátor zosnoval nebo řídil spáchání trestného činu. Zosnování trestného činu je činnost, která spadá do stadia před spácháním trestného činu a spočívá zejména v iniciování dohody o spáchání trestného činu, ve vymyšlení plánu jeho spáchání, ve vyhledání osob, které se na něm budou podílet, v zajišťování jejich vzájemného styku, v rozdělení úkolů jednotlivým osobám, v zajištění odbytu výtěžku ze zamýšleného trestného činu apod. Řízení trestného činu je činnost, která spadá do stadia páchání trestného činu a jejíž podstatou jsou typicky úkony spočívající zejména v usměrňování osob podílejících se na trestném činu, ve vydávání pokynů těmto osobám, ve vyžadování, aby tyto osoby splnily vydané pokyny apod. (viz rozhodnutí publikované pod č. 52/2010-I. Sb. rozh. tr.). Pokud jde o subjektivní stránku, účastenství je možné toliko v úmyslné formě a jen ve vztahu k úmyslným trestným činům hlavním, což znamená, že se vyžaduje úmysl jednající osoby směřující k účasti ve formě organizátorství, návodu nebo pomoci na konkrétním úmyslném trestném činu jiné osoby.
24. Pojem „organizovaná skupina“ trestní zákon nevymezuje. Soudní praxe (viz rozhodnutí publikovaná pod č. 53/1976-II. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.) považuje za organizovanou skupinu sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob, v němž je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho nebezpečnost pro společnost. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do takové skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter a tímto způsobem lze spáchat i ojedinělý, jednorázový trestný čin. Z vymezení organizované skupiny vyplývá, že přestože mezi jejími členy je provedena určitá dělba úkolů, nevyžaduje se, aby se některá osoba zúčastnila na činnosti této skupiny jako organizátor ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Dělba úkolů může být zajisté provedena tímto organizátorem, ale stejně tak např. jedním z (přímých) pachatelů trestného činu. K plnění odlišných úkolů členy organizované skupiny může dojít také konkludentním jednáním, tj. bez toho, že by některá osoba plánovala (přidělovala) určité úkoly.
25. Jak přitom vyplývá z rozhodných skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a z jeho následného odůvodnění i z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, obviněný M. Ch. se dopustil skutku kvalifikovaného jako účastenství ve formě organizátorství k pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. a) k §8 odst. 1 a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. tím, že se spolu s dalšími nezjištěnými osobami podílel od konce roku 1998 na organizování a přepravě zásilky kokainu z Kolumbie do Evropy, která byla ukryta v dodávce dehydrovaných banánů a kokosu, odeslané společností DESH1DRAT0S DEL CARIBE LIDA ze XY v Kolumbii a určena obchodní společnosti Tilia, s. r. o., XY, okres Mělník, jejímž společníkem v tehdejší době byl již pravomocně odsouzený K. P., který převzal uvedenou zásilku v přístavu v XY ve Spolkové republice Německo, převezl ji do České republiky, uložil ji ve skladišti zmíněné obchodní společnosti, kde ji měl předat dalším též nezjištěným osobám, avšak v noci z 19. na 20. 3. 1999 byla zásilka ve skladišti zadržena policejními orgány, přičemž bylo zjištěno, že šlo o zásilku o celkové čisté hmotnosti 117,662 kg kokain hydrochloridu, jejíž celková hodnota na černém trhu by činila 188 259 000 Kč.
26. Podle názoru Nejvyššího soudu výše zmíněné skutkové okolnosti svědčí o naplnění všech zákonných znaků organizátorství k pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. a) k §8 odst. 1 a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným, a to včetně znaků pokrývajících subjektivní stránku této skutkové podstaty a spáchání činu členem organizované skupiny. Ostatně soudy obou stupňů věnovaly těmto otázkám dostatečnou pozornost, takže v podrobnostech lze odkázat na jejich závěry (na s. 13 až 16 rozsudku soudu prvního stupně a s. 6 až 8 rozsudku odvolacího soudu), s nimiž se Nejvyšší soud ztotožňuje. Soudy zde shodně dospěly k závěru, že úmyslem obviněného M. Ch. bylo dopravit do České republiky zásilku se značným množstvím kokainu, přičemž obviněný vyhledal kontakt na příslušnou právnickou osobu v České republice a na spoluobviněného K. P. cíleně právě pro realizaci obchodu s kokainem. Účast obviněného ovšem nespočívala pouze v předání těchto kontaktů, neboť obviněný se zapojil i do dalších aktivit jak ve fázi přípravné, tak i po zaslání zásilky na území České republiky. Tedy zatímco obviněný M. Ch. řídil dovoz zásilky do České republiky, obviněný K. P. jej umožnil a prakticky realizoval. Přitom je zcela zřejmé, že průvoz mimořádně velkého množství drogy vyžadoval i zapojení dalších osob, když toto zboží muselo být dodáno obchodní společnosti prodávající sušené ovoce, vloženo do zásilky a poté mělo být v České republice převzato dalšími osobami, což se však z důvodu zásahu Policie České republiky již nestalo. V dané věci tudíž není žádných pochyb o tom, že obviněnému bylo známo, co je pravým obsahem zásilky, a že se na její přípravě a distribuci podílely další osoby, byť zčásti neznámé. Soudy nižších stupňů proto správně shledaly naplněnou i subjektivní stránku skutkové podstaty organizátorství pokusu výše zmíněného trestného činu, přičemž obviněný nepochybně spáchal čin jako člen organizované skupiny. Rozhodná skutková zjištění evidentně ani neumožňují jiný právní závěr.
27. Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného to pak znamená, že pro Nejvyšší soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. To pak jednoznačně svědčí o účastenství ve formě organizátorství k pokusu trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. a) k §8 odst. 1 a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. b) tr. zák. V nyní posuzované trestní věci soud prvního stupně provedl a pečlivě zhodnotil všechny dostupné důkazy, přičemž dospěl ke skutkovým závěrům, které náležitě přezkoumal odvolací soud. Správnost takto zjištěného skutkového stavu tedy nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat, když s ohledem na velmi omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení (§265r odst. 7 tr. řádu) zpravidla sám neprovádí důkazy, a proto je bez dalšího nemůže přehodnocovat. Z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně i z podrobného odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů pak vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů.
V. Závěrečné shrnutí
28. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. Ch. podal proti rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale tyto námitky nebyly shledány opodstatněnými. Část námitek obviněného pak neodpovídá citovanému ani jinému dovolacímu důvodu. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření obviněného či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání opětovně uplatnil námitky, s nimiž se už náležitě vypořádal odvolací soud v napadeném rozsudku.
29. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. František Púry, Ph.D.
předseda senátu