ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.495.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 495/2018-62
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. B. , proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 To 259/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 48 T 105/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. B. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. 48 T 105/2016, byl obviněný M. B. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle §220 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 500 Kč, tedy v celkové výši 100 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nevykonal. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl rovněž uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce likvidátora na dobu 30 měsíců.
2. Podle rozsudku soudu prvního stupně se uvedeného trestného činu obviněný dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako likvidátor obchodní společnosti Zlínské tiskárny, a. s. - v likvidaci, IČ: 00567647, se sídlem Zlín, Kudlov 505 (dále ve zkratce jen „Zlínské tiskárny“), uzavřel dne 21. 1. 2010 ve Z. za tuto obchodní společnost s obchodní společností C&I Management LLC, se sídlem 188805 Duquesne Drive, Tampa FL 33647 (dále ve zkratce jen „C&I Management“), dodatek č. 4 ke smlouvě o půjčce (dále ve zkratce též jen „dodatek“ či „dodatek č. 4“), na základě něhož nechal zaslat na účet obchodní společnosti C&I Management dne 2. 7. 2010 částku ve výši 2 000 000 Kč a dne 15. 7. 2010 částku ve výši 1 000 000 Kč. Tento finanční obnos získal z prodeje nemovitosti v rámci likvidace obchodní společnosti Zlínské tiskárny. Takto obviněný jednal i přesto, že si vzhledem ke svému postavení likvidátora a ke všem okolnostem likvidace společnosti, jakož i k okolnostem předchozí půjčky poskytnuté obchodní společnosti C&I Management, která nebyla splacena, musel být vědom, že ani tato půjčka (resp. navýšení půjčky) nebude splacena. Uzavřením smlouvy o půjčce a poskytnutím půjčky jednal nehospodárně a v rozporu s ustanovením §72 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále ve zkratce jen „obch. zák.“). Takováto riziková půjčka nevedla k zachování majetku společnosti, ani k jeho využití. Navíc obviněný půjčku ani po její splatnosti (k 31. 12. 2010) nevymáhal. Uvedeným jednáním porušil svou povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, která pro něj jako likvidátora vyplývala z ustanovení §70 a §194 odst. 5 obch. zák., čímž obchodní společnosti Zlínské tiskárny způsobil škodu ve výši 3 000 000 Kč.
3. Proti uvedenému rozsudku podal obviněný M. B. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 6 To 259/2017 , tak, že jej podle §256 tr. řádu zamítl.
II. Dovolání obviněného
4. Proti usnesení Krajské ho soudu v Brně – pobočky ve Zlíně podal obviněný M. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný byl přesvědčen, že v dosavadním trestním řízení nebylo prokázáno, že by svým jednáním popsaným ve skutkové větě rozsudku naplnil znaky objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, natož pak znak zavinění ve formě úmyslu. Soudy nižších stupňů podle obviněného chybně vykládaly rozsah oprávnění likvidátora v průběhu likvidace.
5. Dovolatel konstatoval, že soud prvního stupně, jak vyplývá ze skutkové věty výroku rozsudku, považoval již samotné půjčení peněz v průběhu likvidace likvidátorem za jednání naplňující skutkovou podstatu trestného činu podle §220 tr. zákoníku. Obviněný na poskytnutí úročené půjčky měl odlišný právní názor, který též prezentoval v odvolání, avšak s touto argumentací se soud druhého stupně vůbec nevypořádal, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným.
6. Obviněný při uzavírání smlouvy o půjčce (resp. dodatku) počítal s její dočasností a výhodným úrokem. Konstatoval, že práva a povinnosti likvidátora byly v obchodním zákoníku definovány „velmi povšechně“, stejně tak i požadavek na péči řádného hospodáře, což podle obviněného nedává oprávnění takové jednání v konečném důsledku vedoucí ke škodě kriminalizovat. Dovolatel měl za to, že uzavření předmětného dodatku č. 4 ke smlouvě o půjčce za těchto okolností (dočasnost půjčky s velmi výhodným úrokem) spadá pod využití majetku, jak ho má na mysli ustanovení §72 obch. zák. Nejednalo se tedy o exces ze zákonem stanovených pravidel a jednání protiprávní, aby mohla být vyvozena trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, ale o dovolený postup likvidátora.
7. Dovolatel dále zdůraznil, že se v řízení nikdo nepřipojil s požadavkem na náhradu škody v souvislosti s uzavřením dodatku č. 4, neboť dluh, byť s prodlením, byl včetně výhodně sjednaných úroků uhrazen. Byl proto přesvědčen, že jeho trestní odpovědnost byla právě i s ohledem na neexistenci skutečné škody uplatněna v rozporu se zásadou ultima ratio .
8. Podle obviněného soudy nižších stupňů vycházely ze dvou časových období. Jednak šlo o období do 31. 12. 2010, v němž obviněný uzavřel dodatek č. 4 ke smlouvě o půjčce, což mu bylo vytýkáno, jednak šlo o jeho nečinnost po termínu splatnosti půjčky, tj. po 31. 12. 2010. Nebylo tak vůbec zřejmé, zda na jednání obviněného soudy nižších stupňů hleděly jako na trvající nebo pokračující trestnou činnost, anebo zda podle nich k naplnění skutkové podstaty uvedeného trestného činu došlo dokonce již v okamžiku podpisu dodatku. Nelze tak podle obviněného z rozhodnutí soudů nižších stupňů dovodit, po jak dlouhou dobu bylo jednání obviněného považováno za trestné, ani kdy měla vzniknout tvrzená škoda. Upozornil též na to, že pozice obviněného byla o to složitější, že v mezidobí po splatnosti půjčky do odstoupení obviněného z pozice likvidátora odstoupilo zcela nestandardně celé vedení společnosti.
9. Obviněný dále v dovolání popřel, že by jednal úmyslně, byť třeba jen s úmyslem eventuálním. Byl přesvědčen, že i při vynaložení péče řádného hospodáře, kterou bylo možno po něm objektivně při uzavírání dodatku požadovat, nebyl schopen potenciální škodlivost následků svého jednání rozpoznat. Upozornil, že dodatek č. 4 byl uzavřen již v lednu 2010, avšak s účetnictvím se obviněný seznámil až na jaře roku 2010, k čemuž dospěl i soud prvního stupně ve svém rozsudku. Dovolatel tak nemohl být v lednu 2010 srozuměn s tím, že dosavadní půjčka splácena nebyla, a proto nebude splácena ani ta nová. Měl jen informace o tom, že statutární orgány společnosti s dlužníkem měly nadstandardní vztahy a že původní závazek byl několikrát modifikován.
10. Není ani podle obviněného pravdou, že by neusiloval o získání plnění z předmětné půjčky. S dlužníkem, obchodní společností C&I Management, se několikrát pokoušel jednat, což potvrzuje například dopis ze dne 3. 5. 2010 (na č. l. 327 trestního spisu) tehdejšímu mandatáři a zároveň předsedovi představenstva obchodní společnosti Zlínské tiskárny, svědku O. G., ve kterém obviněný žádal o podklady, kontakt na dlužníka apod. Dokonce již sama obžaloba na str. 7 připouští, že fakturou č. 210077 ze dne 31. 12. 2010 byly dlužníkovi řádně fakturovány úroky. Taktéž v dopise ze dne 1. 8. 2011 opět obviněný svědku O. G. (č. l. 326 trestního spisu) navrhoval svolání valné hromady obchodní společnosti Zlínské tiskárny a žádal součinnost včetně informací týkajících se dlužníka obchodní společnosti C&I Management. Stejně tak v přípisu o odstoupení z funkce likvidátora ze dne 21. 9. 2012 (č. l. 373 trestního spisu) varoval před možným promlčením nároku a konkretizoval důvody k odstoupení spočívající zejména v odepření součinnosti ze strany všech zainteresovaných osob z odstoupivšího vedení, kontrolního orgánu, i ze strany akcionářů včetně dlužníka. Tyto skutečnosti proto obviněný v dovolání považoval za rozporné s definicí srozumění jako volní složky nepřímého úmyslu. Dovolatel připomněl, že dlužník uznal svůj dluh, který byl včetně úroků řádně splacen a zaúčtován. Obchodní společnosti Zlínské tiskárny tak žádná škoda nevznikla. V dosavadním řízení tak nebylo prokázáno, že by úmysl dovolatele směřoval ke způsobení škody jako nezbytného následku předmětného trestného činu (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1138/2010). Žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by obviněný při uzavření dodatku č. 4 za daných okolností jednal s úmyslem způsobit škodlivý následek v podobě škody.
11. Dále dovolatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se zavinění. Byl přesvědčen, že závěry soudů o jeho srozumění pří spáchání trestného činu nevychází z konkrétních důkazů, nýbrž z důkazně nepodložených teoretických úvah. Měl za to, že v jednání obviněného nelze spatřovat ani nedbalostní delikt podle §221 tr. zákoníku, u něhož postačí jednání z hrubé nedbalosti.
12. Z výše uvedených důvodů obviněný požadoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a aby věc vrátil Okresnímu soudu ve Zlíně k novému projednání a rozhodnutí.
III. Vyjádření k dovolání
13. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení se státní zástupce zaměřil na samotný obsah dovolání, v něm uplatněné námitky však nepovažoval za důvodné a navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
14. Státní zástupce měl za to, že obviněný zkresleně interpretoval obsah soudních rozhodnutí. Trestní odpovědnost obviněného totiž nebyla soudy nižších stupňů dovozována jen z toho, že jako likvidátor z majetku likvidované společnosti poskytl půjčku. Takový postup ovšem byl v rozporu s §72 obch. zák., podle jehož třetí věty mohl likvidátor uzavírat nové smlouvy jen v souvislosti s ukončením nevyřízených obchodů, nebo bylo-li to potřebné k zachování hodnoty majetku společnosti nebo k jeho využití, nejednalo-li se o pokračování v provozu podniku. Nově navázané vztahy musely být účelově spjaté s likvidací tím, že v průběhu likvidace chránily majetek společnosti (např. nájemní smlouvy, smlouvy na dodávky energií, smlouvy na úpravy a opravy majetku). Poskytnutí půjčky z majetku obchodní společnosti neslouží likvidaci společnosti ani vzdáleně a současně by bylo poněkud absurdní poskytnutí nové půjčky považovat za úkon směřující k ukončení nevyřízeného obchodu (pokud by za takovýto obchod měla být považována dřívější nesplacená půjčka poskytnutá obchodní společnosti C&I Management). I přes výše uvedené by však taková dispozice s majetkem likvidované společnosti sama o sobě nenaplňovala skutkovou podstatu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku, pokud by půjčka byla poskytnuta solventnímu dlužníkovi a byla by řádně ve stanovené lhůtě vrácena. Obdobné situace se týká dovolatelem citované rozhodnutí ve věci publikované pod č. 34/2010 Sb. rozh. tr., podle něhož nevznikla škoda ve smyslu trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku v případě, kdy insolvenční správce neoprávněně dočasně poskytl peněžní prostředky z majetkové podstaty pro účely založení nové obchodní společnosti, tato peněžní částka však byla ve shodě s úmyslem insolvenčního správce do konkursní (majetkové) podstaty po několika týdnech vrácena. Podle státního zástupce ale uvedené závěry na tuto trestní věc nedoléhají. Dovolatel zcela pominul tu část skutkových zjištění, podle nichž půjčku poskytl, ačkoli vzhledem ke svému postavení v obchodní společnosti Zlínské tiskárny a ke všem okolnostem likvidace společnosti, jakož i okolnostem předchozí nesplácené půjčky poskytnuté obchodní společnosti C&I Management, si musel být vědom toho, že půjčka ve stanovené době splacena nebude, stejně tak pomíjel zjištění, že uvedená půjčka ve skutečnosti splácena nebyla a nebyla ani vymáhána. Jestliže likvidátor poskytl z majetku likvidované společnosti rizikovou půjčku subjektu, který neskýtá záruku jejího řádného splácení, pak – bez ohledu na to, zda likvidátor vůbec mohl nějaké půjčky z majetku likvidovaného subjektu poskytovat – takovéto jednání odporuje především povinnosti spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, uložené likvidátorovi v ustanoveních §70 a §194 odst. 5 obch. zák.
15. Ke znaku způsobené škody pak státní zástupce uvedl, že k jejímu vzniku došlo nejpozději nevrácením půjčky ve sjednané lhůtě dne 31. 12. 2010. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že k dovolatelem zdůrazňovanému splacení půjčky došlo až 5. 10. 2016 (str. 11 rozhodnutí soudu prvního stupně), tj. téměř šest let po lhůtě splatnosti a v době, kdy již proti dovolateli bylo vedeno trestní stíhání. Takovouto opožděnou úhradu lze posuzovat toliko jako náhradu škody. V době rozhodování soudů nižších stupňů nicméně již byla škoda reparována a poškozený proto logicky náhradu škody nepožadoval. Takováto okolnost však neměla vliv na právní kvalifikaci skutku a sama o sobě nemůže být ani důvodem pro neuplatnění trestního postihu s odkazem na zásadu ultima ratio, resp. s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe. Stranou pak státní zástupce ponechal určité pochybnosti o tom, zda k úhradě dluhu reálně došlo (viz str. 15 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
16. Státní zástupce k tomu dodal, že trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku byl dokonán vznikem škody na spravovaném majetku, tj. nejpozději dne 31. 12. 2010. Okolnost, že obviněný neučinil žádný právně významný krok k vymáhání dluhu, pouze dokresluje existenci subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu na straně obviněného. Za bezpředmětné proto považoval výklady dovolatele o dvou časových rovinách trestného činu, pokračování v trestném činu či trvajícím trestném činu apod.
17. K otázce naplnění subjektivní stránky trestného činu uvedl stání zástupce následující. Obviněný poskytl společnosti C&I Management další půjčku za situace, kdy nebyla řádně splácena půjčka ve výši 8 500 000 Kč poskytnutá již v roce 2008. Bylo nepochybné, že půjčka měla být vrácena již v roce 2008 a že ve lhůtě splatnosti vrácena nebyla. Následně byla lhůta splatnosti opakovaně prodlužována a v době, kdy obviněný sjednal poskytnutí další půjčky, ještě zbývalo splatit minimálně 4 500 000 Kč. Vědomost o tom, že původní půjčka ještě není asi z 50 % splacena, připustil i sám dovolatel, který jinak jakékoli protiprávní jednání od počátku popíral. Jestliže přesto poskytl další půjčku ve výši 3 000 000 Kč, pak musel počítat s možností, že ani tato půjčka nebude ve stanovené lhůtě splacena. Dovolatel jinak neměl o obchodní společnosti C&I Management žádné informace a neexistovaly žádné konkrétní okolnosti, na jejichž podkladě by se mohl domnívat, že se její platební morálka zlepší. Jestliže obviněný nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, lze dovozovat jeho srozumění s následkem. O minimálně lhostejném vztahu dovolatele k výsledku celého „obchodu“ svědčí i skutečnost, že inkriminovaný dodatek č. 4 podepsal dne 21. 1. 2010, tj. krátce po svém ustanovení likvidátorem k 1. 1. 2010, kdy se ještě ani neseznámil s účetním stavem společnosti. Na úmyslné zavinění lze usuzovat i z okolností, které nastaly po dokonání trestného činu, v tomto směru pak svědčí minimálně o smíření dovolatele se škodlivým následkem skutečnost, že po uplynutí lhůty splatnosti neučinil žádné právní kroky k vymáhání nesplaceného závazku. Dovolatel odstoupil z funkce likvidátora až 21. 9. 2012, k uznání dluhu ze strany dlužníka došlo až v době probíhajícího trestního stíhání dne 2. 10. 2015, kdy byl dluh již promlčen. Jestliže byl dovolatel srozuměn s tím, že poskytuje společnosti C&I Management v podstatě nevratnou půjčku na úkor majetku likvidované společnosti, pak musel být - bez ohledu na to, jaký byl jeho subjektivní výklad ustanovení §70 odst. 2 občanského zákoníku (státní zástupce měl patrně na mysli §72 obch. zák.) - srozuměn též s tím, že majetek likvidované společnosti nespravuje s péčí řádného hospodáře ve smyslu §194 odst. 5 obch. zák. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tdo 704/2003 nepovažoval státní zástupce za přiléhavý, neboť v této věci nebyly v tzv. skutkové větě uvedeny vůbec žádné okolnosti, na jejichž podkladě by obviněný měl vědět a být srozuměn s tím, že úvěr, za který se jménem likvidovaného podniku zaručil, nebude splacen a že bude muset být uspokojen z majetku likvidovaného podniku. V posuzované trestní věci jsou však skutečnosti svědčící o úmyslném zavinění dovolatele uvedeny přímo v tzv. skutkové větě a rozvedeny v odůvodnění soudního rozhodnutí.
18. Státní zástupce dodal, že z hlediska trestní odpovědnosti dovolatele je nerozhodné, zda
i v souvislosti s poskytnutím dřívější půjčky nedošlo ze strany osob v postavení statutárních orgánů obchodní společnosti Zlínské tiskárny k porušení jejich povinností při správě cizího majetku.
19. Uzavřel, že stíhaný skutek v podobě vymezené v soudních rozhodnutích vykazuje všechny objektivní i subjektivní znaky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
20. Proto navrhl Nejvyššímu soudu, aby podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Zároveň pro případ jiného rozhodnutí souhlasil s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
21. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. V daném případě obviněný napadl dovoláním usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání. Jde tedy o rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, přičemž podle dovolatele v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Podstatou námitek dovolatele je tak důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
25. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
b) K vlastním námitkám obviněného
26. V daném případě se obviněný v rámci svého dovolání domáhal přezkumu dovolacím soudem, neboť podle něj nedošlo k naplnění objektivní a ani subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku.
27. Nejvyšší soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, o nichž nejsou důvodné pochybnosti, v zásadě je nerozporoval ani obviněný, a to konkrétně následujících. Obviněný se stal k 1. 1. 2010 likvidátorem obchodní společnosti Zlínské tiskárny, a. s. Dne 21. 1. 2010 uzavřel jménem likvidované obchodní společnosti předmětný dodatek č. 4 ke smlouvě o půjčce, na základě kterého byla obchodní společnosti C&I Management poslána částka 3 000 000 Kč. Obviněný měl informace při uzavírání dodatku, jak sám ve své výpovědi uvedl, že původní smlouva o půjčce s týmiž účastníky byla v minulosti (25. 3. 2008) již uzavřena a z celkové částky 8 500 000 měla být v době uzavření dodatku, tedy již po době splatnosti původní půjčky, u které byla několikrát prodlužována lhůta splatnosti, uhrazena pouze polovina dluhu. Termín splatnosti půjčky z dodatku č. 4 byl stanoven do 31. 12. 2010. Tato půjčka měla být zajištěna zástavou v podobě akcií dlužníka dle přílohy, která však nebyla k dispozici. Jiný typ ručení nebyl v dodatku uveden. S účetnictvím likvidované obchodní společnosti se podle svého tvrzení obviněný seznámil až na jaře 2010. Půjčka ve výši 3 000 000 Kč nebyla do doby splatnosti uhrazena a dovolatel neučinil žádné právně relevantní kroky k jejímu vymožení. Ke dni 21. 9. 2012 pak obviněný odstoupil z funkce likvidátora. Podruhé byl jmenován likvidátorem na konci roku 2015. Dne 2. 10. 2015 (tedy v době, kdy již bylo zahájeno trestní stíhání proti obviněnému) došlo k uznání dluhu dlužníkem a k jeho uhrazení mělo údajně dojít dne 5. 10. 2016 složením částky do advokátní úschovy. Obchodní společnost Zlínské tiskárny byla později přejmenována na SMP INDUSTRY, a. s., současně došlo i k personálním změnám v korporaci, změnil též předmět její činnosti.
28. Předně je třeba konstatovat, že dovolatel uplatnil stejné námitky, jaké užil již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby a jaké byly součástí argumentace obsažené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména str. 11 – 16 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 2 – 3 usnesení soudu druhého stupně). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Je pravdou, že odůvodnění usnesení soudu druhého stupně je stručné, neboť odvolací soud především odkázal na správné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, s nímž plně souhlasil. Je však třeba uvést, že v odvolání i v dovolání obviněný pouze opakoval stejné námitky, jaké předtím uplatnil v řízení před soudem prvního stupně. Nepřicházel tedy s žádnými novými argumenty, na které dosud nereagoval soud prvního stupně a měl by se s nimi vypořádat odvolací soud. Ostatně i Nejvyšší soud plně souhlasí s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, jak je též rozvedeno dále.
29. Obviněný se hájil tím, že uzavřením dodatku č. 4 neporušil svou povinnost spravovat majetek likvidované společnosti s péčí řádného hospodáře, jak mu byla uložena obchodním zákoníkem v ustanoveních §72 obch. zák. a případně §70 odst. 3 a §194 odst. 5 obch. zák. Obviněný k tomu uvedl, že poskytnutí zajištěné půjčky majoritnímu akcionáři s vysokým úrokem a krátkou dobou splatnosti považoval za velmi výhodné pro likvidovanou společnost. Proto měl za to, že jednal v rámci svého oprávnění likvidátora uvedeného v §72 obch. zák.
30. Předně je třeba uvést, že podle §72 obch. zák. likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti . Pokud likvidátor uzavíral nové smlouvy, pak by měly být uzavírány s respektem k potřebě úspěšného ukončení likvidace (srov. k tomu Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 406 – 407). Ze shora uvedeného popisu skutku přitom jednoznačně vyplývá, že dodatek č. 4, resp. půjčka majoritnímu akcionáři, nesloužil k úspěšnému provedení likvidace. Jak však správně uvedl ve svém vyjádření státní zástupce, to by samo o sobě ještě nezakládalo trestní odpovědnost obviněného, byť jistě překročil oprávnění likvidátora vymezené v obchodním zákoníku, tedy jednal protiprávně. Ovšem v dané věci, v kontextu všech skutečností (též uvedených dále), uzavřením dodatku č. 4 nepochybně obviněný porušil zákonem (obchodním zákoníkem) mu uloženou povinnost spravovat cizí majetek s péčí řádného hospodáře, a současně tím likvidované společnosti způsobil škodu ve výši 3 000 000 Kč.
31. V ustanovení §194 odst. 5 obch. zák. byla upravena povinnost členů představenstva vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře. Tato povinnost se přiměřeně vztahovala i na likvidátora obchodní společnosti, jak vyplývá z odkazu v §70 odst. 3 obch. zák. Pod pojmem péče řádného hospodáře si lze představovat takovou péči, s jakou by hospodář, který je vybaven potřebnými znalostmi a dovednostmi a chová se odpovědně a svědomitě, pečoval o svůj majetek (srov. k tomu Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 719). Požadavek péče řádného hospodáře zahrnuje požadavek plnit povinnosti na určité odborné úrovni (viz Pokorná, J., Kovařík, Z., Čáp, Z. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 946).
32. Nejvyšší soud pro úplnost připomíná, že přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou. Okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v §220 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku je způsobení takovým činem škody značné, jíž se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč, jak vyplývá z §138 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že způsobil na cizím majetku značnou škodu tím, že porušil svou povinnost řádně spravovat cizí majetek uloženou mu zákonem, a sice §70 odst. 3 a §194 odst. 5 obch. zák. podle nichž jako likvidátor měl vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, jakož i §72 obch. zák., podle nějž neměl činit jiné úkony, než které směřují k likvidaci obchodní společnosti. Je třeba souhlasit se závěry soudů nižších stupňů o tom, že obviněný porušil zákonem mu uloženou povinnost, neboť nelze pod jednání odpovídající péči řádného hospodáře zahrnout uzavření dodatku o poskytnutí půjčky subjektu, který v dané době po uplynutí doby splatnosti předchozí půjčky dlužil likvidované společnosti polovinu svého předchozího dluhu. Tuto informaci obviněný měl prokazatelně k dispozici (jak vyplývá z jeho výpovědi před soudem prvního stupně). Brání-li se dovolatel tím, že v době uzavření ještě nebyl seznámen s účetnictvím likvidované obchodní společnosti, pak jej takové tvrzení usvědčuje, že nejednal s péčí řádného hospodáře, neboť před půjčením finančního obnosu ve výši 3 000 000 Kč se měl důkladně seznámit s finanční situací a poměry v likvidované obchodní společnosti, jakož i s neurovnanými dosavadními vztahy se spolukontrahentem. To vše je navíc umocněno tím, že obviněný je k tomu odborně vybaven, v době činu byl advokátem a likvidátorem, tedy osobou, na niž lze klást zvýšené nároky, za výkon funkce likvidátora byl společností též odměňován. I přes své právnické vzdělání obviněný vědomě porušil své povinnosti likvidátora, když činil úkony zjevně v rozporu se shora uvedenými ustanoveními obchodního zákoníku.
33. Ke škodě (jako obligatornímu znaku skutkového podstaty tohoto trestného činu) na majetku likvidované obchodní společnosti došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, a to nejpozději v době, kdy nedošlo ke splacení půjčky ve stanovené lhůtě splatnosti‚ tj. do 31. 12. 2010. To, že obviněný dále nijak (žádnými konkrétními právními úkony) zaplacení dluhu nevymáhal, skutečně jen dokresluje jeho postoj k poskytnuté půjčce, jak důvodně uváděly soudy nižších stupňů i státní zástupce ve svém vyjádření. Oprávněně nebyla uznána ani námitka obviněného, že jeho jednáním nevznikla škoda, neboť dluh byl uhrazen. Ovšem k zaplacení dluhu došlo až šest let po splatnosti dluhu, ve skutečnosti tak došlo jen k náhradě způsobené škody, jak správně konstatovaly soudy nižších stupňů i státní zástupce. Takové zaplacení škody v průběhu trestního stíhání obviněného nemůže mít na uplatnění trestní odpovědnosti vliv, zaplacením škody v tomto případě nedošlo ani k zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí ve smyslu §33 tr. zákoníku (jednak to nebyl obviněný jako pachatel trestného činu, kdo by škodlivý následek napravil, jednak by v době probíhajícího trestního stíhání nebyl splněn požadavek dobrovolnosti).
34. Nejvyšší soud rovněž souhlasí se závěry obecných soudů ohledně naplnění znaku zavinění (srov. zejména str. 18 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), odkázat lze též na vyjádření státního zástupce. Při uzavírání dodatku si obviněný jako advokát a profesionální likvidátor byl vědom, že takový jeho úkon je činěn ve prospěch obchodní společnosti C&I Management a v rozporu s povinností činit jen takové úkony, které směřují k likvidaci obchodní společnosti, zároveň si byl vědom problematické minulosti obchodních vztahů s tímto spolukontrahentem, z čehož vyplývá, že si byl vědom i možnosti, že půjčka ve stanovené lhůtě nemusí být splacena. Přesto ovšem obviněný jednal, s dodatkem souhlasil a další půjčku poskytl (resp. dřívější navýšil). Nepočítal přitom s žádnou okolností, pro kterou by k následku v podobě škody spočívající v tom, že příslušná částka splacena nebude, nemělo dojít. Obviněný tak musel být přinejmenším srozuměn s tím, že takovýmto svým jednáním může způsobit škodu likvidované obchodní společnosti. V rozhodné době obviněný věděl, že se nejedná o solventního dlužníka a že je více než pravděpodobné, že půjčka nebude splacena ve stanoveném termínu. Důvodně proto soudy nižších stupňů uzavřely, že obviněný jednal s nepřímým úmyslem podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
35. Neobstojí ani v dovolacím řízení nově uplatněná námitka obviněného, že byl chybně užit princip „ultima ratio“ a subsidiarity trestní represe. K tomu je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Se zřetelem na výše uvedené nelze v případě obviněného M. B. dovozovat, že by se posuzovaný případ s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti vymykal běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace a činil by jej tak bagatelním, což by opravňovalo aplikaci zásady subsidiarity trestní represe.
36. O bhajobou obviněného se v naznačených směrech pečlivě zabývaly soudy nižších stupňů, zvláště pak soud prvního stupně, který v odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě a podrobně vyložil, proč byl obviněný uznán vinným ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Soud prvního stupně si pro své rozhodování opatřil dostatek důkazů, jež správně vyhodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Odkázat lze především na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 11 až 18), který vycházel z řady listinných důkazů, z výslechů svědků O. G., P. F., R. Š., M. J., P. K. a K. V., jakož i z výpovědi samotného obviněného.
37. Jakkoliv námitky obviněného formálně odpovídaly uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, shledal je Nejvyšší soud jako zjevně neopodstatněné.
V. Závěrečné shrnutí
38. Nejvyšší soud ze shora rozvedených důvodů dovolání obviněného M. B. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu