ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.714.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 714/2018-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný R. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 6 To 333/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 11 T 123/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného R. G. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 11 T 123/2015, byl obviněný R. G. uznán vinným pod bodem 1) přečinem vydírání podle §175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle §175 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody poškozenému D. H. ve výši 50 087,70 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byl poškozený D. H. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená Česká průmyslová zdravotní pojišťovna odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Uvedených trestných činů se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Skutek pod bodem 1) spáchal tak, že dne 8. 1. 2015 v době kolem 23 hodin v O.-H., na ulici V. před domem, v podnapilém stavu zazvonil na zvonek poškozeného D. H., kterého požádal, aby si s ním promluvil o neshodách mezi jejich manželkami, což poškozený odmítl. Obviněný pak znovu zazvonil a slovně nutil poškozeného, aby šel za ním ven, jinak že mu rozbije hubu, což v poškozeném vzbudilo silnou obavu, a proto zavolal na tísňovou linku Policie České republiky, která následně přijela. Skutek pod bodem 2) spočíval v tom, že tamtéž krátce poté kolem půlnoci napadl poškozeného D. H., který v domnění, že se před domem stále ještě nachází policejní hlídka, již předtím přivolal, sešel na nové zavolání obviněného prostřednictvím domácího telefonu před dům. Obviněný poškozenému nejprve nadával, pak mu bránil ve vstupu do domu, vytrhl mu klíče, přimáčkl ho ke stěně domu a chytil ho rukou pod krkem. Poškozený se snažil vymanit ze sevření, blíže nezjištěným způsobem upadl
na zem na záda. Obviněný pak bránil poškozenému vstát ze země, přidržoval ho na zemi, držel ho za nohu, přitom ho nejméně dvakrát silně udeřil pěstí do obličeje. Tím mu způsobil středně těžká zranění spočívající v otřesu mozku, ve zlomeninách nosních kůstek s dislokací nosních úlomků, ve vícečetných zlomeninách struktur levostranné očnice, poškozený dále utrpěl mnohočetná poranění měkkých tkání obličejové části hlavy, zhmoždění obou očnic. Způsobená zranění si vyžádala převoz poškozeného vozidlem rychlé záchranné služby do nemocnice, kde byl hospitalizován od 9. do 14. ledna 2015, následnou (a do rozhodování soudu prvního stupně neukončenou) pracovní neschopnost, přičemž průměrná doba léčení takových poranění činí podle rozsudku soudu prvního stupně 4 až 5 týdnů. Poškozený byl omezen v běžném způsobu života bolestivostí poranění, ztíženým dýcháním, nevolností, závratěmi a problémy s koncentrací.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a poškozený D. H. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 6 To 333/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná .
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Dovolatel nejprve zrekapituloval obsah výrokové části rozsudku soudu prvního stupně a usnesení soudu druhého stupně. V rámci uplatněného dovolacího důvodu namítl, že soudy neuvěřily jeho obhajobě postavené na popisu inkriminované události, která je v rozporu s tím, jak ji popsal poškozený, z jehož výpovědi soudy nižších stupňů vycházely. Obviněný pak navázal na svou dosavadní obhajobu s tím, že se pouze bránil útokům poškozeného, který jej napadl první, a proto jeho jednání mělo být posouzeno jako nutná obrana podle §29 tr. zákoníku. Došlo tak podle obviněného k nesprávnému právnímu posouzení věci soudy nižších stupňů, které neprovedly řádné a úplné dokazování. Tímto podle obviněného zároveň došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces a principu rovnosti „zbraní“. Obviněný měl též za to, že soudy nijak neprověřily jeho verzi popisu předmětné události a nemohou ji tak označit za nepravdivou. Přitom jeho verzi nepovažoval znalec za nemožnou či nereálnou, pouze ji označil za méně pravděpodobnou. Poukázal dále na to, že od počátku trestního řízení vypovídal shodně. V odvolacím řízení obviněný navrhoval na svou obhajobu provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, a to na svou osobu, čímž by se prokázalo, zda vypovídá pravdivě. Byl dokonce připraven podrobit se testu na detektoru lži. Obviněný byl přesvědčen, že i on měl dostat šanci prokázat, že je věrohodný, zejména pokud odvolací soud měl takový důkaz ve vztahu k poškozenému za objektivní a podporující jeho výpověď. Zamítnutí provedení takového obhajobou navrženého důkazu soud druhého stupně řádně a přesvědčivě neodůvodnil, jde tak podle obviněného o opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu, na niž poukázal. Nebyl též respektován princip in dubio pro reo.
6. Ze shora uvedených důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení soudu druhého stupně a věc mu pak přikázal k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem směřujícím k provedení důkazů, které obviněný v odvolacím řízení navrhoval.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Podle něj žádnou z dovolatelových námitek nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž vytýkal pouze nedostatečný rozsah dokazování, vadné hodnocení důkazů v jeho neprospěch a z toho plynoucí nesprávně zjištěný skutkový stav, tedy jeho námitky byly výlučně skutkové a procesní povahy. I námitka, že jednání obviněného mělo být posouzeno jako nutná obrana, byla založena na vlastní představě obviněného o průběhu skutkového děje, který byl soudem prvního stupně zjištěn odlišně.
8. Dále se státní zástupce vyjádřil k dovolatelově námitce ohledně neprovedení důkazu znaleckým zkoumáním osobnosti obviněného. Zdůraznil, že tento důkaz obviněný před soudem prvního stupně, který jinak vyhověl návrhům obviněného na doplnění dokazování, nepožadoval provést. I podle něj považoval správně soud druhého stupně zjištěný skutkový stav za postačující pro rozhodnutí ve věci, a proto důvodně zamítl doplnění dokazování jako nadbytečné. Podle státního zástupce věnoval soud prvního stupně velkou pozornost hodnocení důkazů týkajících se věrohodnosti výpovědí obviněného i poškozeného, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku. Závěr o věrohodnosti výpovědi poškozeného učinil nejen na podkladě zjištění znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie, ale i dalších důkazů (sdělení společnosti D.A.S. Rechtschutz AG ČR, výpovědí svědků P. a P. G. a policisty P. D., záznamu Policie České republiky o přijatém oznámení, znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství). Státní zástupce uzavřel, že soud prvního stupně v posuzované věci obstaral dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedl a hodnotil v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. řádu. Stejně tak podle něj odvolací soud dostatečně a logicky zdůvodnil, proč bylo na místě odvolání obviněného zamítnout.
9. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Současně i pro případ jiného rozhodnutí vyslovil souhlas, aby tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
10. Vyjádření státního zástupce bylo k případné replice zasláno obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k namítanému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
14. Na úvod je třeba též uvést, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu .
15. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
16. Dovolání obviněného napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného a poškozeného proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou dovolatelem spatřovány především v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly jednak údajným nesprávným hodnocením provedených důkazů a jednak opomenutím dalších důkazů. Obviněný namítl, že soudy obou stupňů uvěřily tvrzení poškozeného a nikoliv jeho verzi skutkového děje, která podle něj nebyla označena jako nemožná a věrohodnost jeho výpovědi nebyla vyvrácena. Odvolacímu soudu vytkl také nedostatečné odůvodnění zamítnutí návrhu na doplnění dokazování.
17. Dovolatel pouze formálně a velmi okrajově namítal chybnou aplikaci trestního práva hmotného, když své jednání subsumoval pod ustanovení o nutné obraně podle §29 tr. zákoníku. Činil tak ovšem na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné (uvedené v obžalobě a postavené především na svědecké výpovědi poškozeného D. H.), kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily a opřely o další důkazy, jež pečlivě hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak to požaduje §2 odst. 6 tr. řádu (zejména soud prvního stupně na str. 15 až 20 odůvodnění svého rozsudku).
18. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 4 - 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
19. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
20. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Nejvyšší soud konstatuje, že posouzení věrohodnosti a pravdivosti tvrzení poškozeného nalézací soud věnoval velkou pozornost a důkladnou péči. Věrohodnost poškozeného soud dovodil nejen ze znaleckých zkoumání znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, ale byla podpořena i řadou dalších důkazů – zejména sdělením společnosti D.A.S. Rechtschutz AG ČR o žádosti poškozeného o poradenství z obavy o své zdraví, záznamem o přijatém oznámení Policie ČR ohledně výjezdů k inkriminovaným událostem, výpovědí svědka policisty P. D., který byl vyslán na místo jak po oznámení poškozeného na tísňovou linku s obavou o svůj život [skutek pod bodem 1)], tak po oznámení svědka P. G. o zranění poškozeného [skutek pod bodem 2)], výpovědí svědků manželů G., kteří poškozeného ošetřovali bezprostředně po útoku obviněného, lékařskými zprávami a posudky o zranění poškozeného, výpovědí znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství ohledně mechanismu úrazového děje. Soud prvního stupně bral v úvahu také všechny navržené důkazy obhajoby, kterými se snažila zdiskreditovat věrohodnost poškozeného, a dostatečně se s nimi vypořádal (dopisy manželů S. a jejich výpovědi, výpovědi svědků manželů Ch.) na str. 19 odůvodnění svého rozsudku. Lze uzavřít, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé, podrobné a vyčerpávající dokazování. Provedené důkazy poté uvážlivě zhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a logicky z nich dovodil závěr o vině poškozeného. Odvolací soud pak správně odkázal na obsáhlé dokazování před soudem prvního stupně (viz str. 4 až 5 odůvodnění jeho usnesení).
21. Lze tak uzavřít, že v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudu prvního stupně k deformaci jejich obsahu a závěr o vině obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 15 - 20), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (str. 3 - 5).
22. K dovolatelově námitce nedostatečného odůvodnění zamítnutí návrhu na provedení obviněným navržených důkazů v odvolacím řízení lze uvést následující. Lze souhlasit s obecnými východisky uvedenými obviněným v dovolání k potřebě rozhodnutí a jeho náležitého odůvodnění v souladu s judikaturou Ústavního soudu v případě, že se soud rozhodne nevyhovět návrhům na provedení stranou navržených důkazů. Je třeba upozornit, že je věcí soudu (v daném případě odvolacího), v jakém rozsahu dokazování provede, rozhodně není vázán návrhy stran ohledně provádění konkrétních důkazních prostředků, musí však o takovém návrhu, pokud mu nevyhoví, rozhodnout a své rozhodnutí náležitě odůvodnit.
23. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že o dvolací soud nepochybil, pokud uzavřel, že soud prvního stupně provedl ve věci dostatečné množství důkazů, tedy zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí a vyhověl tak ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu i s tím, že uvedl, proč zamítl návrhy na doplnění dokazování jako nadbytečné. Nejde o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu, neboť odvolací soud se návrhy obviněného zabýval na str. 5 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že navrhované „důkazy by samy o sobě ani ve spojení s jinými nemohly přinést jiné rozhodnutí ve věci, když podstatné a přímé i nepřímé důkazy byly okresním soudem provedeny.“ Odvolací soud tedy považoval doplnění dokazování za nadbytečné a měl za to, že soud prvního stupně provedl k prokázání pravdivosti obou nastíněných verzí (poškozeného, z níž vycházela i obžaloba, a obviněného) dostatečně rozsáhlé dokazování, přičemž závěry učiněné soudem prvního stupně by ani nově provedené důkazní prostředky nemohly zvrátit. Nad rámec uvedeného lze též podotknout, že ani sám obviněný nenavrhoval v hlavním líčení před soudem prvního stupně doplnění dokazování, které považoval též za úplné a dostatečné (viz protokol z hlavního líčení na č. l. 595 trestního spisu), přitom soud prvního stupně předtím k návrhu obviněného dokazování celkem obsáhle doplňoval, avšak ani tyto odvozené důkazy jeho příklon k verzi obžaloby nezvrátily.
24. Je třeba v tomto směru též připomenout, že v České republice není řízení o řádném opravném prostředku – odvolání postaveno na úplném revizním principu a na tom, že by před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím mělo proběhnout znovu v celém rozsahu dokazování stejně jako v řízení před soudem prvního stupně, že by se v podstatě zopakovalo hlavní líčení (jinak je tomu např. v sousedním Německu). Odvoláním sice mohou být vytýkány i vady skutkové, které mohou spočívat zejména v tom, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nesprávná, neúplná, nejasná, případně vnitřně rozporná. Odvolací soud pak může vytýkané vady skutkových zjištění sám napravit provedením potřebných důkazních prostředků, pokud by tím nenahradil činnost soudu prvního stupně. Není však povinen provést navržené důkazy stranami, je to soud, který rozhoduje, zda a jaké důkazy provede.
25. Ve spojitosti s otázkou odlišných skutkových zjištění odvolacího soudu je třeba odkázat na úpravu §259 odst. 3 tr. řádu. Podle něj odvolací soud může sám rozhodnout rozsudkem ve věci jen tam, kde může učinit nové rozhodnutí na podkladě správně zjištěného skutkového stavu, popřípadě skutkového stavu, který byl změněn na základě důkazů provedených přímo před odvolacím soudem. Odvolací soud přitom nenahrazuje a ani nesmí nahrazovat činnost soudu prvního stupně. Doplnění dokazování ve veřejném zasedání mu primárně slouží k tomu, aby mohl rozhodnout o odvolání, přičemž mu nic nebrání v tom, aby i po jeho provedení zrušil napadený rozsudek a věc za podmínek §259 odst. 1 tr. řádu vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Na citované ustanovení navazuje §263 odst. 6, 7 tr. řádu, které přímo upravují dokazování před odvolacím soudem a postup odvolacího soudu při jejich hodnocení v návaznosti na důkazy provedené a zhodnocené soudem prvního stupně. Z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění je odvolací soud vázán hodnocením těch důkazů, které provedl soud prvního stupně v hlavním líčení, a sám může hodnotit jen ty důkazy, které znovu nebo nově provedl ve veřejném zasedání. Rozsah dokazování v odvolacím řízení je tak zákonem limitován, soud druhého stupně zásadně vychází z důkazů provedených soudem prvního stupně a jím také hodnocených, nejsou-li taková hodnocení a skutkové závěry na jejich základě učiněné v rozporu s principy logiky, sám jinak nepřehodnocuje důkazy, pokud je také sám neprovede.
26. V daném případě se přitom obviněný domáhal provedení takových důkazů, které neměly bezprostřední vztah k samotným skutkům, které byly obviněnému kladeny za vinu (nešlo tak ze své podstaty o důkazy přímé), ale měly prokazovat skutečnosti jiné, které jen nepřímo měly podporovat verzi obviněného (zejména pokud jde o psychologický posudek k jeho osobě a jeho obecné věrohodnosti). V této spojitosti je též třeba upozornit, že znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, nikdy nemůže nahradit hodnotící činnost soudu, který jediný je oprávněn posoudit, nakolik konkrétní výpověď je pravdivá či nikoli, k tomu se ve své podstatě ani právně relevantně znalec vyjadřovat nemůže. Takovým posudkem může být zjišťována pouze tzv. obecná věrohodnost určité osoby, avšak i osoba jinak (obecně) věrohodná může v daném konkrétním případě uvádět nepravdu. Takový posudek pak má jen omezený a podpůrný význam, nejde o přímý důkaz. Pokud při takovém vědomí odvolací soud již dále nedoplňoval soudem prvního stupně provedené dokazování (v rozsahu, s nímž souhlasily i strany) a spokojil se s jeho logickým a vnitřně nerozporným hodnocením důkazů, nelze mu z uvedených důvodů takový postup vytýkat.
27. Nejvyšší soud tedy nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces, jak obviněný ve svém dovolání uváděl. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový extrémní nesoulad, který navíc obviněný ani netvrdil, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů .
28. Proti právní kvalifikaci zjištěných skutků a naplnění jednotlivých znaků trestných činů, které byly soudy nižších stupňů v jednání obviněného shledány, obviněný v dovolání nevznesl žádnou konkrétní námitku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat a na jejím podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. řádu. Obviněným uplatněné námitky vycházejí ze zcela jiné verze skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů, nenaplňují tak uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
V. Závěrečné shrnutí
29. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněného údajného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a učiněným skutkovým zjištěním, ale nevytýkají nesprávné právní posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení.
30. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu