ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.770.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 770/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném v Brně dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného H. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 To 53/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod 11 T 171/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2018, sp. zn. 11 T 171/2017, byl obviněný H. M. podle §226 písm. e) tr. řádu zproštěn návrhu na potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. 1 ZK 272/2017, pro skutek, v němž byl spatřován přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“).
2. Žalovaného skutku se měl obviněný dopustit ve stručnosti tím, že v období od 11. do 26. 6. 2017, ani později jako daňový subjekt ˗ H. M., B., Z., nesplnil svoji povinnost v řízení vedeném správcem daně ˗ Finančním úřadem pro Jihomoraský kraj, Územní pracoviště Brno-venkov, kterým byl v souladu s §180 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), vyzván k podání prohlášení o majetku. Výzvu doručenou do datové schránky převzal tím, že se dne 11. 6. 2017 ve 14:10:52 hod. do této datové schránky přihlásil. Nereagoval však na ni a prohlášení o majetku neučinil, v důsledku čehož tak ke dni 26. 6. 2017 marně uplynula lhůta k podání tohoto prohlášení. Popsaným jednáním obviněný nesplnil svoji povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku, přičemž ani řádným způsobem nepožádal o prodloužení lhůty ke splnění dané výzvy.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl státní zástupce odvoláním, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 15. 3. 2018, sp. zn. 7 To 53/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce a vyjádření obviněného k dovolání
a) Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu.
5. Poté, co dovolatel zrekapituloval průběh trestního řízení a jeho výsledek, zaměřil se na teoretický výklad ustanovení §33 tr. zákoníku o účinné lítosti. V návaznosti na něj uvedl, že jednou z obligatorních podmínek zániku trestní odpovědnosti v důsledku účinné lítosti je dobrovolnost jednání pachatele. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu připomněl, že rozhodnutí pachatele není soudní praxí považováno za dobrovolné, jestliže k opatřením uvedeným v §33 písm. a), b) tr. zákoníku jej vedlo i třeba mylné vědomí, že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jednal-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr. a rozsudek téhož soudu uveřejněný pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr.). O dobrovolnost tudíž nejde, pokud pachatel trestného činu vyčkával s odstraněním škodlivého následku na to, zda bude jeho trestný čin odhalen. Vztaženo na posuzovaný případ je tak u obviněného H. M. vyloučeno splnění podmínky dobrovolnosti za situace, kdy si výzvu správce daně zaslanou prostřednictvím datové zprávy vyzvedl (okamžikem přihlášení do datové schránky) a ačkoli na ni měl reagovat, neučinil tak. Správce daně proto dne 9. 10. 2017 podal na obviněného trestní oznámení, přičemž dne 13. 1. 2017 byl vyslechnut policejním orgánem jako podezřelá osoba podle §179b odst. 3 tr. řádu. Předtím, než bylo započato s výslechem obviněného, převzal písemný záznam o sdělení podezření ze spáchání předmětného skutku. Teprve poté splnil obviněný svoji povinnost učinit prohlášení o majetku. Nejvyšší státní zástupce je proto přesvědčen, že obviněný tak učinil až pod tlakem bezprostředně (i po formální stránce) hrozícího trestního stíhání, resp. zejména pod tlakem již probíhajícího zkráceného přípravného řízení. Uvedené okolnosti tak vylučují závěr, že obviněný napravil své pochybení z vlastní vůle, tedy dobrovolně. Za těchto okolností nemohla být splněna jedna z obligatorních podmínek zániku zákonné trestní odpovědnosti a zproštění obviněného návrhu na potrestání podle §226 písm. e) tr. řádu tudíž nepřicházelo v úvahu. Na dodatečné splnění povinnosti mohlo být soudem nahlíženo pouze jako na polehčující okolnost při ukládání trestu obviněnému.
6. Nejvyšší státní zástupce ještě doplnil, že úvahy odvolacího soudu o předčasnosti podání trestního oznámení na obviněného správcem daně považuje za bezpředmětné, protože se vztahují spíše než k otázce zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí, k problematice subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Doplnil navíc, že ustanovení §227 tr. zákoníku nepodmiňuje uplatnění trestní odpovědnosti bezvýsledným použitím opatření v daňovém nebo jiném řízení, přičemž ke vzniku trestní odpovědnosti za citovaný přečin není vyžadována opakovaná výzva či jakákoli další aktivita ze strany příslušného orgánu veřejné moci (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr.). Naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku není rovněž podmíněno ani žádným škodlivým či podobným následkem.
7. Ze všech shora rozvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak usnesení Krajského soudu v Brně, tak i rozsudek Městského soudu v Brně včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal Městskému soudu v Brně věc znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil přitom souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
b) Vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce
8. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo doručeno obviněnému, který využil svého oprávnění a vyjádřil se k němu. Ztotožnil se s tvrzením dovolatele, že ustanovení §227 tr. zákoníku nepodmiňuje uplatnění trestní odpovědnosti bezvýsledným použitím opatření v daňovém nebo jiném řízení, a že ke vzniku trestní odpovědnosti za tento přečin se nevyžaduje opakovaná výzva (případně jakákoli jiná aktivita) ze strany příslušného správce daně. S dovolatelem se však již rozešel v té části argumentace, podle které postačovalo k potrestání obviněného uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, nikoli trestního zákoníku. Nejvyšší státní zástupce za těchto okolností podle obviněného pochybil, pokud dostatečně nepřihlédl k aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
9. Závěrem obviněný vyjádřil svůj podiv nad skutečností, že se Nejvyšší soud musí zabývat posuzovanou věcí. Tím spíš, když sám obviněný není vlastníkem žádných aktiv, která by uvedl v prohlášení o majetku, a naopak se již po 10 let potýká s exekucemi, s čímž měl být správce daně vzhledem k principu dobré správy bezpochyby obeznámen.
10. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce zamítl. Současně namítl, že dovolatel sice uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, učinil tak však slovy obviněného navzdory „splnění procesních podmínek stanovených zákonem pro odmítnutí odvolání“. Obviněný rovněž vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
12. V posuzované věci se nejvyšší státní zástupce domáhal přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Podmínkou jeho naplnění je tedy vadné použití ustanovení trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Vždy je však nutné posuzovat správnou aplikaci hmotněprávních norem výlučně na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, nikoli na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí pouze jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
13. Jako druhý dovolatel uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Dovolatel odkázal na druhou z uvedených alternativ, tedy že odvolací soud zamítl odvolání státního zástupce, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který rovněž uplatnil.
b) K dovolání nejvyššího státního zástupce
14. Podstatou podaného dovolání nejvyšší státní zástupce učinil námitku, podle které soudy nepostupovaly správně při výkladu jedné z podmínek použití ustanovení §33 písm. a) tr. zákoníku, a to dobrovolnosti nápravy škodlivého následku činu, který byl obviněnému kladen za vinu. Tato vadná aplikace ustanovení o účinné lítosti pak vedla k nesprávnému výroku o zproštění obviněného návrhu na potrestání podle §226 písm. e) tr. řádu soudem prvního stupně, přičemž soud druhého stupně se s tímto vadným postupem ztotožnil.
15. Nejvyšší soud zjistil, že argumentace dovolatele vytýkající vadu v použití a výkladu ustanovení §33 písm. a) tr. zákoníku má opodstatnění, avšak je zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
1) K přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
podle §227 tr. zákoníku
16. Trestný čin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku je upraven v §227 tr. zákoníku v hlavě páté zvláštní části trestního zákoníku mezi trestnými činy proti majetku, nicméně jde oproti jiným majetkovým trestným činům o specifický typ trestné činnosti. Zákonodárce tímto ustanovením sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění zákonem uložené povinnosti určitých osob, která směřuje k tomu, aby soudy nebo jiné orgány veřejné moci (např. správce daně) mohly zjistit majetkové poměry takových osob (popř. subjektů, za něž jednají). Objektem tohoto trestného činu je tedy zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového). Tohoto trestného činu se dopustí, kdo v řízení před soudem nebo jiným orgánem veřejné moci odmítne splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku nebo o majetku právnické osoby, za kterou je oprávněn jednat, nebo se takové povinnosti vyhýbá nebo v takovém prohlášení uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Zákonodárce tak postihuje tři různé formy jednání, které staví na roveň. V daném případě šlo o případ prohlášení o majetku v daňovém řízení podle §180 daňového řádu, tedy v řízení před jiným orgánem veřejné moci. Trestné přitom je jednak odmítnutí splnit zákonnou povinnost takové prohlášení učinit, jednak vyhýbání se takové povinnosti, jednak uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení. Na roveň jsou tak postaveny tři různé formy spáchání daného přečinu, které vždy vedou k tomu, že příslušnému orgánu veřejné moci (zde správci daně) se nedostane úplného a pravdivého prohlášení o stavu majetku určité osoby, která měla prohlášení učinit, resp. jejímž jménem měl pachatel prohlášení učinit. Obviněnému byla v tomto řízení kladena za vinu varianta uvedená jako první, a sice že odmítl splnit zákonnou povinnost učinit prohlášení o svém majetku.
17. V praxi se mohou vyskytnout různé způsoby odmítnutí splnění takovéto povinnosti. Předně může jít o výslovné (explicitní) odmítnutí učinit prohlášení o vlastním majetku (v takovém případě jde o konání). Nepochybně je ale možné tento znak objektivní stránky skutkové podstaty naplnit též nekonáním, tedy opomenutím zvláštní povinnosti konat ve smyslu §112 tr. zákoníku (opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle jiného právního předpisu). Opomenutí přitom může spočívat například v tom, že pachatel se bez řádné omluvy nedostaví k soudu (tak třeba v případě prohlášení podle §260a až 260h o. s. ř.), nebo k jinému orgánu veřejné moci (např. správci daně při povinnosti učinit prohlášení podle §180 daňového řádu), anebo se sice dostaví, zde však vůbec neučiní prohlášení o majetku (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2283). Odmítnutím se pak bude nepochybně rozumět i případ, kdy pachatel vůbec na doručenou výzvu nijak nereaguje, popř. sice nejprve zareaguje (např. tím, že požádá o prodloužení lhůty ke splnění uložené povinnosti), ale posléze zcela rezignuje na dodatečné splnění orgánem veřejné moci uložené povinnosti učinit prohlášení o majetku ať již ve lhůtě prodloužené, či dodatečně v případě zamítnutí prodloužení lhůty. Je přitom třeba vycházet i z logického výkladu a porovnání shora uvedených tří alternativních způsobů spáchání tohoto přečinu, jakož i z výkladu teleologického o účelu dané normy. Je nepochybné, že zákonodárce chce postihovat případy, kdy se orgánu veřejné moci nedostane pravdivého a úplného prohlášení o majetku, byla-li tato povinnost uložena orgánem veřejné moci v příslušném řízení na základě zákona. Pokud jako výslovné (explicitní) odmítnutí splnění zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku, resp. vyhýbání se této povinnosti, je typově stejně závažné jednání spočívající v uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v takovém prohlášení, tím spíše musí být stejně závažné (a tedy i trestně postižitelné) jednání spočívající v nesplnění této zákonné povinnosti, tedy v neuvedení žádného údaje (logický argument od menšího k většímu – argumentum a minore ad maius ). Jak již bylo uvedeno, zákonodárce zde chrání především zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového). Proto i postih pouhé nečinnosti po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku je zcela v souladu se smyslem daného ustanovení, odpovídá jeho účelu, pro který byl zařazen do trestního zákona (výklad e ratione legis ).
18. Ustanovení §227 tr. zákoníku je tak typickým formálním deliktem, kterým se postihuje určité jednání, aniž by se současně žádalo způsobení škodlivého následku, resp. účinku. Přitom je ale třeba zároveň připomenout, že nejde o postup vůči osobám, jimž byla na základě zákona uložena povinnost učinit prohlášení o majetku, přehnaně tvrdý, že jakékoliv včasné nesplnění této zákonné povinnosti by znamenalo vyvození trestní odpovědnosti u pachatele a bylo nutné je postihovat trestní sankcí. Vždy je nutné pečlivě vážit všechny související okolnosti, též zkoumat důvody, pro které dotčený daňový subjekt nereagoval na výzvu správce daně, stejně jako není možné zcela odhlížet od jeho následného jednání, jímž dodatečně splnil povinnost učinit takové prohlášení. Nelze přehlédnout, že přečin podle §227 tr. zákoníku je zařazen do taxativního výčtu trestných činů v §33 tr. zákoníku, po jejichž dokonání není vždy třeba postihnout pachatele vyslovením viny a trestu a může dojít k zániku jeho trestní odpovědnosti z důvodu účinné lítosti. Podmínky účinné lítosti stanovené kumulativně v §33 písm. a) a b) tr. zákoníku je vždy třeba pečlivě zkoumat [postačí však jedna ze dvou alternativ vyjmenovaných pod písm. b)], to znamená, že pachatel trestného činu uvedeného pod písm. a), musí buď zamezit, nebo napravit způsobený škodlivý následek, anebo učinit oznámení o trestném činu příslušnému orgánu v době, kdy ještě mohlo být zabráněno škodlivému následku, přičemž tak musí učinit dobrovolně. Dobrovolnost jako jedna ze zákonných podmínek naplnění ustanovení §33 tr. zákoníku vyjadřuje svobodné rozhodnutí pachatele, které svědčí o jeho pozitivním obratu ve vztahu k trestnému činu a k případným škodlivým následkům; jde o projev změny vnitřního postoje pachatele ke spáchanému trestnému činu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 7/2007 Sb. rozh. tr.). Jestliže pachatel napravil škodlivý následek trestného činu v době, kdy mu bezprostředně ještě nehrozilo trestní stíhání, pak dobrovolnost jeho jednání ve smyslu §33 tr. zákoníku není vyloučena, i když jednal obecně z obavy před trestním stíháním, avšak nikoli pod vlivem konkrétně hrozícího nebo zahájeného trestního stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.). Rozhodnutí však není dobrovolné, jestliže pachatele k němu vede vědomí (třeba i mylné), že jeho trestný čin je již prozrazen, nebo jedná-li pod tlakem již bezprostředně hrozícího či dokonce zahájeného trestního stíhání (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 2/1965 Sb. rozh. tr.).
2) K dovolacím námitkám týkajícím se podmínky dobrovolnosti ve smyslu §33 tr. zákoníku
19. Jak vyplývá z příkladů soudní praxe týkající se výkladu naplnění podmínky dobrovolného jednání pachatele po spáchání některého ze zákonem vyjmenovaných trestných činů, postupovaly soudy obou stupňů v daném případě v rozporu s judikaturou a chápáním tohoto právního pojmu, tudíž vadně aplikovaly u obviněného ustanovení §33 tr. zákoníku, v důsledku čehož rozhodly o zproštění návrhu na potrestání podle §226 písm. e) tr. řádu. Za těchto okolností nejvyšší státní zástupce uplatnil svou námitku právně relevantně, neboť u obviněného nebylo možné považovat následné předložení prohlášení o majetku příslušnému správci daně za dobrovolné. Podmínky účinné lítosti jako jedné z forem zániku trestní odpovědnosti (srov. §33 až 35 tr. zákoníku) nemohly být u obviněného naplněny, neboť nejednal dobrovolně, když svoji povinnost uloženou v ustanovení §180 daňového řádu splnil až poté, co byl dne 13. 11. 2017 jako osoba podezřelá ze spáchání přečinu podle §227 tr. zákoníku vyslechnut ve smyslu §179b odst. 3 tr. řádu na Policii České republiky. V rámci tohoto výslechu obviněný přiznal, že výzvu správce daně sice převzal, ale nereagoval na ni, „…protože žádný majetek už neměl.“ , přičemž uvedl, že „ nevěděl, že je to trestné, když na předmětnou výzvu neodpoví“ (viz č. l. 10 a násl. trestního spisu). Až následujícího dne, tj. 14. 11. 2017 obviněný prohlášení o majetku učinil (viz č. l. 44 trestního spisu). Vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům a rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (viz body 16 až 18 tohoto usnesení Nejvyššího soudu) lze přisvědčit dovolateli v tom, že obviněný prohlášení o majetku učinil nikoli dobrovolně, nýbrž až v reakci na sdělení podezření o spáchání přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle §227 tr. zákoníku a následném výslechu na policii. Již v tomto okamžiku tedy věděl, že mu reálně a bezprostředně hrozí trestní stíhání, případně trestněprávní sankce za spáchání tohoto přečinu. Není proto žádných pochyb o tom, že v daném případě nedošlo k naplnění všech zákonných podmínek účinné lítosti ve smyslu §33 tr. zákoníku, a nemohlo dojít k zániku trestní odpovědnosti obviněného za skutek, jak je popsán v návrhu na potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně č. j. 1 ZK 272/2017-4, který byl dne 23. 11. 2017 doručen Městskému soudu v Brně. V tomto směru je tudíž pro nesprávnost a rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu zapotřebí odmítnout argumentaci soudů obou stupňů uvedenou v jejich rozhodnutí (viz strana 2 rozsudku soudu prvního stupně a strana 2 usnesení soudu odvolacího). Jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně posoudily jednání obviněného spočívající v jím učiněném podání prohlášení o majetku za dobrovolné splnění povinnosti jemu vyplývající z §180 daňového řádu. Naopak potud lze přisvědčit nejvyššímu státnímu zástupci, a jím uplatněné dovolací důvody lze považovat za přiléhavé a naplněné.
3) Ke zprošťujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně
20. Nejvyššímu státnímu zástupci lze tak dát za pravdu v tom, že obviněný soudy zjištěným skutkem naplnil veškeré znaky skutkové podstaty přečinu podle §227 tr. zákoníku, avšak nepřicházela v úvahu aplikace ustanovení §33 tr. zákoníku a následný procesní postup soudu prvního stupně spočívající ve zproštění obviněného návrhu na potrestání v souladu s §226 písm. e) tr. řádu, tedy z důvodu zániku trestní odpovědnosti. Předpoklady k použití důvodu pro zproštění pachatele návrhu na potrestání podle §226 písm. e) tr. řádu spočívají totiž v tom, že skutek, který je předmětem návrhu na potrestání, se stal, byl v době jeho spáchání trestným činem, jeho pachatelem je obviněný, který nebyl v době činu nepříčetný a trestnost činu po jeho spáchání zanikla. Zánik trestní odpovědnosti pachatele přitom mohou způsobit pouze důvody spočívající v účinné lítosti podle §33 tr. zákoníku, zvláštní případy účinné lítosti podle §197, 242 a 362 tr. zákoníku, dále je možný zánik trestní odpovědnosti za přípravu a pokus trestného činu podle §20 odst. 3, 4 a §21 odst. 3, 4 tr. zákoníku, zánik trestní odpovědnosti za účastenství podle §24 odst. 3, 4 tr. zákoníku, promlčení trestní odpovědnosti podle §34 a §35 tr. zákoníku, rovněž tak smrt pachatele (či jeho prohlášení za mrtvého) a milost prezidenta republiky. Vztaženo na posuzovaný případ, vzhledem k tomu, že v případě obviněného H. M. nedošlo k naplnění podmínky dobrovolnosti stanovené v §33 tr. zákoníku, nemohl soud prvního stupně rozhodnout ve smyslu §226 písm. e) tr. řádu a zprostit jej návrhu na potrestání.
21. S ohledem na okolnosti daného případu, kdy obviněný H. M. sice svoji povinnost uloženou v §180 daňového řádu dodatečně splnil, ačkoli tak učinil pod reálnou hrozbou trestního stíhání pro přečin podle §227 tr. zákoníku, ale neprodleně poté, co byl ve zkráceném přípravném řízení vyslechnut pocením orgánem a bylo mu sděleno podezření ze spáchání tohoto přečinu, je Nejvyšší soud toho názoru, že státní zástupce měl využít své diskreční pravomoci a odložit trestní stíhání obviněného, neboť bylo zřejmé, že již bylo účelu trestního stíhání dosaženo. Vzhledem k významu a míře porušení chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobu provedení činu i jeho následku, nebylo nezbytné podávat na obviněného návrh na potrestání a vystavit jej možnosti trestní sankce. Z obsahu prohlášení obviněného o majetku nevyplynuly správci daně žádné jemu dosud neznámé skutečnosti, totiž že obviněný nemá žádný majetek. Příslušný finanční úřad byl již delší dobu informován o řadě probíhajících exekučních řízení na majetek obviněného a o jeho osobních i rodinných poměrech. Především pak s ohledem na postoj a chování obviněného po spáchání činu spočívající v jeho snaze napravit bezodkladně své předchozí pochybení (den po svém výslechu na policii), bylo vhodné uvažovat o odložení věci již ve zkráceném přípravném řízení podle §179c odst. 2 písm. i) tr. řádu z důvodu §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Obviněný totiž ani nepopíral nesplnění své zákonné povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku a předložit je příslušnému správci daně, ihned poté, co byl poučen o případných následcích takového nekonání, napravil své pochybení, čímž dal jasně najevo, že si je vědom potřeby respektovat pokyn finančního úřadu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 50/2005 Sb. rozh. tr.). Pokud státní zástupce nevyužil této fakultativní možnosti ukončení zkráceného přípravného řízení a podal ve věci návrh na potrestání obviněného, bylo na soudu prvního stupně, aby po zjištění, že obviněný dodatečně splnil povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku, využil rovněž ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu a pokud již konal hlavní líčení v této věci, měl rozhodnout podle §223 odst. 2 tr. řádu o zastavení trestního stíhání obviněného pro skutek kvalifikovaný jako přečin podle §227 tr. zákoníku. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že rozhodnutí o zastavení trestního stíhání z důvodu §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, může státní zástupce učinit již ve stadiu prověřování a to podle §159a odst. 4 tr. řádu. Po podání návrhu na potrestání může z téhož důvodu [§172 odst. 2 písm. c) tr. řádu] rozhodnout o zastavení trestního stíhání obviněného samosoudce podle §314c odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy ještě před nařízením hlavního líčení a může stejné rozhodnutí učinit též mimo hlavní líčení podle §231 odst. 1 za použití §223 odst. 2 tr. řádu.
22. Pouze pro úplnost dovolací soud dodává, že pokud by státní zástupce (případně soud prvního stupně) zastavil trestní stínání z důvodu vyjádřeného v ustanovení §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, tedy proto, že by vedení dalšího trestního řízení obviněného nebylo účelné, nebylo by možné uvažovat o uplatnění zásady trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku v tom smyslu, že by po naplnění formálních podmínek skutkové podstaty přečinu podle §227 tr. zákoníku nebylo třeba vyvození trestní odpovědnosti obviněného, ale postačovalo by uplatnění odpovědnosti za tento čin podle jiného právního předpisu. Jestliže se totiž použije §172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, přičemž skutek je trestným činem, ale vzhledem k významu a míře porušení nebo ohrožení chráněného zájmu, který byl dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku nebo okolnostem, za nichž byl čin spáchán, a vzhledem k chování obviněného po spáchání činu, zejména k jeho snaze nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu je zřejmé, že účelu trestního řízení bylo dosaženo, přichází tak v úvahu zastavení trestního stíhání jedním ze shora naznačených procesních postupů. V těchto případech tak nepřichází v úvahu využít tzv. materiálního korektivu spočívajícího ve využití zásady subsidiarity trestní represe, která v podstatě vyjadřuje právní závěr, že i při splnění formálních znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu se v podstatě o trestný čin nejedná, neboť nejde o čin společensky škodlivý.
IV. Závěrečné shrnutí
23. Dovolání nejvyššího státního zástupce podané v neprospěch obviněného, které se opíralo o námitku nesprávné aplikace ustanovení §33 tr. zákoníku, která se stala podkladem napadeného rozsudku soudu prvního stupně, jímž podle §226 písm. e) tr. řádu samosoudce zprostil obviněného H. M. návrhu na potrestání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, bylo třeba považovat za důvodné. Vadu vytýkající porušení ustanovení hmotného práva ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nenapravil v odvolacím řízení ani soud druhého stupně, došlo tak k naplnění druhé alternativy důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Nejvyšší soud však v dovolacím řízení dospěl k závěru, že projednání tohoto dovolání a vydání kasačního rozhodnutí by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, neboť je vyloučeno zhoršení jeho postavení, kterému brání zákaz reformationis in peius. Dále pak otázka, která by mohla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. Výklad znaku „dobrovolnosti“ ve smyslu ustanovení §33 tr. zákoníku je dlouhodobě konzistentní, posuzované okolnosti jej charakterizující jsou dostatečně zřejmé a v ustálené rozhodovací činnosti soudů (resp. státních zástupců) by uvedená podmínka využití tohoto ustanovení o účinné lítosti neměla činit potíže. Nad rámec dovolacího přezkumu považuje Nejvyšší soud za nutné ještě podotknout, že rozsudek soudu prvního stupně je nejen zatížen vytýkanou vadou v aplikaci hmotného práva, ale jeho odůvodnění vůbec neodpovídá požadavkům ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu. Městskému soudu v Brně je třeba vytknout přílišnou stručnost odůvodnění, stejně tak forma vyjadřování samosoudce je zejména v úvodu rozsudku přinejmenším nepřípadná a nevhodná. Jak ale vyplývá z již předložených úvah o všech okolnostech, za nichž došlo ke spáchání činu a především vzhledem ke krokům obviněného, jež poté následovaly, bylo třeba zkoumat v dovolacím řízení samotný výsledek trestního řízení vedeného proti obviněnému. Obviněný byl zproštěn návrhu na potrestání, ačkoli podle názoru Nejvyššího soudu měla být věc odložena již ve zkráceném přípravném řízení, event. mělo být zastaveno jeho trestní stíhání soudem v hlavním líčení. Při splnění již citovaných podmínek ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu proto Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
24. Za splnění podmínek podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu (tj. za souhlasu nejvyššího státního zástupce i obviněného) rozhodl Nejvyšší soud tímto způsobem v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu