ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.841.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 841/2018-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání, které podala obviněná Z. S., rozená P., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 260/2017, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 167/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné Z. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 10. 4. 2017, sp. zn. 14 T 167/2014, byla obviněná uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byla obviněná uznána vinnou předcházejícím rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 14 T 167/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 9 To 228/2016, jí byl uložen podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku soud uložil obviněné trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací včetně jejich zastupování na základě plné moci a dále v zákazu živnostenského podnikání podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „živnostenský zákon“), na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byla obviněné uložena povinnost nahradit škodu způsobenou poškozeným konkrétně specifikovaným ve výrokové části tohoto rozsudku, některé z nich soud v souladu s §229 odst. 2 tr. řádu odkázal se zbytky jejich nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a u některých tak učinil ohledně jejich celého nároku na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. řádu.
2. Uvedené trestné činnosti se obviněná podle zjištění soudu dopustila ve stručnosti tím, že od přesně nezjištěné doby v měsíci říjnu 2010 do 2. 12. 2012 v P., v L., v R. p. R., v B., v B., v Ž., popř. na dalších nezjištěných místech s počátečním úmyslem obohatit se tím, že uvede jiného v omyl a zamlčí podstatné skutečnosti a vyláká tak od jiného finanční prostředky bez možnosti poskytnutí slíbeného protiplnění, jednak do dne 28. 5. 2012 a následně od 8. 9. 2012 se vydávala za držitelku koncese nutné pro provozování cestovní kanceláře podle §52 odst. 1 [s odkazem na přílohu č. 3) živnostenského zákona] a §2 zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, ve znění zákona č. 301/2009 Sb., (dále jen „zákon o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu“), oprávněnou organizovat, nabízet a prodávat zájezdy a uzavírat cestovní smlouvy, ačkoli věděla, že je fakticky v období do 28. 5. 2012 a od 8. 9. 2012 pouze osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění podle živnostenského zákona pod názvem Z. P. - Majestic Travel, s místem podnikání B., předmět podnikání provozování cestovní agentury a průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu podle §3 zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu, nikoli tedy držitelkou koncese a nemá sjednané zákonné pojištění záruky.
Dne 28. 5. 2012 sice Městský úřad Boskovice, Obecní živnostenský úřad, rozhodl o udělení koncese, tj. živnostenského oprávnění pro předmět podnikání provozování cestovní kanceláře, ale ke dni 8. 9. 2012 nabylo právní moci rozhodnutí tohoto úřadu o zrušení koncese, a to z důvodu že obviněná jako pojistník nemá sjednanou účinnou pojistnou smlouvu na povinné pojištění záruky podle §6 zákona o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, a spoluúčasti za první pojistné období, neboť neuhradila pojistné, a tudíž nesplnila nutnou podmínku pro vznik pojištění podle článku 8. 1. pojistné smlouvy.
Ačkoli si byla obviněná vědoma nesplnění této zákonné povinnosti, přesto organizovala, nabízela a prodávala zájezdy ve smyslu §1 zákona o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, předkládala zákazníkům a obchodním partnerům návrhy cestovních smluv a uzavírala se zákazníky cestovní smlouvy nebo činila vůči zákazníkům ústní přísliby a dohody, jejichž předmětem bylo zajištění rekreace zahrnující dopravu a ubytování, případně jiné doplňkové služby cestovního ruchu (zejména stravu) po dobu přesahující 24 hodin a zahrnující ubytování přes noc v České republice, v Chorvatsku a v Turecku, aniž by jednotlivé klienty informovala o svém skutečném právním postavení, stavu a neúčinnosti pojistné smlouvy, a přijímala od smluvních partnerů finanční prostředky, buď v hotovosti, anebo na bankovní účet vedený na jméno jejího syna M. Z., k němuž měla zřízeno dispoziční právo.
Vzhledem k tomu, že fakticky část doby svého podnikání vůbec nebyla oprávněna provozovat služby cestovní kanceláře, které jsou podmíněny existencí pojištění záruky pro případ úpadku, a část doby svého jednání neměla účinně sjednáno pojištění záruky proti úpadku, nebyla v době, kdy se dostala do hlubokých finančních potíží v důsledku neuhrazených závazků, jak z minulosti, tak i z tehdejší doby, schopna poskytnout přislíbená plnění včetně nároků zákazníků na plnění za normálního stavu kryté platně a účinně sjednanou pojistnou smlouvu. Obviněná tak nezajistila vlastní realizaci nabízených služeb a nároky poškozených nemohly být uspokojeny ani z povinného pojištění. Vybrané částky od klientů si při vědomí své situace ponechala pro vlastní potřebu, případně v některých případech finanční prostředky poškozeným vrátila až dodatečně, a to pouze z části, neboť k plné náhradě škody všem poškozeným sama neměla dostatek financí. Popsaným jednáním poškozeným osobám způsobila škodu dosahující téměř dva miliony Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná Z. S. odvoláním, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 9 To 260/2017, jímž podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu odnětí svobody a ve způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněné za zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající se přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterým byla obviněná uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 14 T 167/2014, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 9 To 228/2016, uložil podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
4. Úvodem Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout dosavadní průběh trestního řízení v této věci, která byla projednávána celkem třikrát u každého ze soudů nižších stupňů, než dospěla do stadia dovolacího řízení před Nejvyšším soudem. Poprvé rozhodoval soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 1. 2015, sp. zn. 14 T 167/2014, jímž uznal obviněnou vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustila v jednočinném souběhu. Za to jí soud prvního stupně uložil podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon v souladu s §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu. Dále jí soud podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních korporací, včetně jejich zastupování za základě plné moci, a dále v zákazu živnostenského podnikání podle živnostenského zákona na dobu pěti let. Rovněž bylo rozhodnuto v adhezním řízení o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody. Z podnětu podaného odvolání státního zástupce v neprospěch obviněné směřujícího proti výroku o trestu a z podnětu odvolání obviněné Krajský soud v Brně dne 25. 6. 2015 usnesením, sp. zn. 9 To 105/2015, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu v celém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil podle §259 odst. 1 tr. řádu k novému projednání a rozhodnutí.
5. Okresní soud v Blansku po novém hlavním líčení konaném po spojení s nově napadlou věcí proti obviněné (skutek obžalobou právně kvalifikovaný jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku) rozhodl rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 14 T 167/2014, jímž uznal obviněnou vinnou v bodě I. výroku o vině zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a v bodě II. výroku o vině přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to jí byl uložen podle §209 odst. 4 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byla zařazena podle §56 odst. 3 tr. zákoníku do věznice s dozorem. Shodně a ve stejném rozsahu jako v prvním rozhodnutí soudu prvního stupně jí byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti. Soud rovněž rozhodl o uplatněných nárocích na náhradu škody podle §228 odst. 1 a §229 odst. 1, 2 tr. řádu. I proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně se obviněná odvolala, svůj řádný opravný prostředek však omezila výlučně proti bodu I. výroku o vině. Z podnětu tohoto odvolání Krajský soud v Brně usnesením ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 9 To 228/2016, zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o vině pod bodem I., a dále ve výrocích o trestu a náhradě škody, přičemž věc vrátil v rozsahu zrušení k dalšímu řízení před soudem prvního stupně. Naposledy Okresní soud v Blansku rozhodoval rozsudkem ze dne 10. 4. 2017 a v odvolacím řízení Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, jak bylo citováno v úvodu tohoto usnesení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněné
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Viléma Fránka, které založila na dovolacím důvodu uvedeném v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. Poté, co dovolatelka zrekapitulovala výrokové části rozsudků soudů prvního a druhého stupně, zaměřila se na námitky, které podle jejího názoru svědčí o nesprávném právním posouzení skutku. Stěžejní vadu přitom spatřovala v tom, že v průběhu dosavadního trestního řízení nebylo prokázáno, že skutkový děj, resp. jednotlivé útoky popsané pod body 1) až 25) výroku o vině, mohly být posouzeny jako trestné činy. Stejně jako po celou dobu své obhajoby obviněná tvrdila, že v řízení nebyla prokázána subjektivní stránka trestných činů, neboť vždy jednala ve víře, že nevybočuje z obvyklého podnikatelského jednání a krach svých podnikatelských záměrů spatřuje v oblasti špatné cenové kalkulace, nedostatku zkušeností a neschopnosti rázně ukončit podnikatelský záměr poté, kdy se objevily ekonomické obtíže. Dále uvedla, že nebylo prokázáno vyvádění finančních prostředků, nově získané peněžní zálohy na zájezdy sloužily k úhradě předchozích závazků z podnikání. Podle obviněné byl nesprávně právně posouzen souběh trestného činu podvodu a přečinu neoprávněného podnikání, přičemž přečinu podle §251 tr. zákoníku se ani dopustit nemohla, neboť byla vybavena příslušnými povoleními, která zákon k podnikání v oblasti cestovního ruchu tehdy vyžadoval. Obviněná předpokládala, že již samo uzavření odpovědnostních rizik provozovatele cestovní kanceláře je dostatečné pro splnění všech zákonných náležitostí. Soudy nesprávně přistoupily i k posouzení otázky (ne)sjednaného pojištění mezi obviněnou a Generali Pojišťovnou, a. s., pokud ji vyhodnotily tak, že pojistný vztah nemohl vůbec vzniknout. Minimálně se v rozhodném období jednalo o nejistý právní stav. Závěrem svého dovolání obviněná své argumenty doplnila o názor, že pojišťovna měla správně od pojistné smlouvy odstoupit, což však neučinila.
8. Ze všech shora rozvedených důvodů proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek Krajského soudu v Brně, tak i rozsudek Okresního soudu v Blansku, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněné vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Ingrid Záhorové Nedbálkové (dále jen „státní zástupkyně“), která poukázala na to, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit ty námitky, jimiž obviněná zpochybnila skutkový základ rozhodnutí, tedy to, zda měla či neměla uzavřenou smlouvu o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře s Generali Pojišťovnou, a. s. Bylo totiž jednoznačně zjištěno, že obviněná nesplnila smluvní podmínky spočívající v povinnosti pojistníka pojistiteli nahlásit, že došlo k vydání koncese, neboť od této skutečnosti se odvíjí počátek pojištění, avšak za předpokladu, že pojistné, resp. dohodnutá výše splátek byly skutečně uhrazeny. V dané věci však pojišťovna neobdržela informaci o udělení koncese a navíc obviněná ani na její účet nepoukázala zálohové platby pojistného. Smlouva o pojištění tudíž nikdy nenabyla účinnosti.
10. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu částečně spadá podle státní zástupkyně ta argumentace obviněné, jíž jednak zpochybnila naplnění subjektivní stránky obou trestných činů, jimiž byla uznána vinnou, a námitka nepřípustnosti souběhu těchto dvou trestných činů.
11. Pro právní posouzení skutku jako přečinu podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku je významné, že obviněná po určitou část rozhodné doby provozovala služby, které zákon umožňoval poskytovat pouze cestovním kancelářím, nikoli cestovním agenturám. Státní zástupkyně v této souvislosti připomněla odlišnosti zákonné úpravy těchto dvou forem podnikání. Poté ještě doplnila, že v případě přečinu neoprávněného podnikání jednala obviněná v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť v době, kdy neměla sjednanou koncesi pro provozování cestovní kanceláře, nabízela služby cestovní kanceláře a v cestovních smlouvách se vydávala za osobu oprávněnou k této podnikatelské činnosti. V době, kdy získala koncesi, ani neměla řádně uzavřenou smlouvu o pojištění záruk pro případ úpadku cestovní kanceláře. Z obsahu smlouvy jí však muselo být zřejmé, že pokud nesplní povinnosti, jež tato smlouva předpokládá, pojištění účinně nevznikne. Z těchto důvodů lze celý rozsah podnikání obviněné označit za neoprávněný.
12. Ohledně zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku státní zástupkyně vyjádřila nutnost korigovat úvahy soudů v tom směru, že obviněná se jej dopustila přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Muselo jí totiž být zřejmé, že své podnikatelské aktivity v cestovním ruchu bude schopna financovat jen díky peněžním prostředkům získaným od nových klientů, neboť sama žádnými rezervními peněžními prostředky nedisponovala. Tedy nejen věděla, že obchodní subjekt (cestovní kancelář, za niž se vydávala) bude insolventní a zmaří se tím uskutečnění smluvených zájezdů, ale byla současně s těmito nepříznivými důsledky srozuměna. Přijaté finanční prostředky navíc tzv. odkláněla na soukromý bankovní účet syna, aby nebyly postiženy v té době probíhajícími exekučními srážkami. Již od počátku tedy obviněná upřednostňovala uspokojování svých potřeb před splněním smluvených závazků a se škodlivými následky tudíž byla srozuměna.
13. Státní zástupkyně odmítla jako nedůvodnou námitku obviněné o nesprávném právním posouzení souběhu zločinu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Na posuzovanou věc totiž nedopadá žádná z okolností vylučujících jednočinný souběh těchto dvou trestných činů, a proto soudy nepochybily, pokud zjištěný skutek posoudily v celém jeho rozsahu jako oba citované trestné činy.
14. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné Z. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu za podmínek podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, tj. v neveřejném zasedání.
c) Replika obviněné k vyjádření nejvyššího státního zástupce
15. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obviněné k replice, která této možnosti využila. Podle jejího přesvědčení je pro správné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou, nezbytné vyřešit stěžejní otázku určení přesného okamžiku zániku, případně samotné existence pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře. Soudy přitom pochybily, když rezignovaly na její dostatečné zodpovězení. Dovolatelka se rovněž ohradila tím, že ji zaměstnanci Generali Pojišťovna, a. s., neupozornili na skutečnost, že pokud splátku pojistného nezaplatí, bude pojistná smlouva považována za neexistující a neuzavřenou. Sama vycházela z přesvědčení, že pojištění bylo platně sjednáno, a to až do toho okamžiku, dokud je Generali Pojišťovna, a. s., nevypoví, přičemž ohledně úhrad pojištění spoléhala na benevolenci pojišťovny. Na základě obsahu pojistných podmínek se rovněž domnívala, že se v případě neuhrazení zálohových plateb na pojištění vystavuje nanejvýš tomu, že pojišťovna od pojistné smlouvy odstoupí. Netušila ani to, že pokud povinné pojištění neuhradí, nebude splněna důležitá zákonná podmínka pro provozování cestovní kanceláře. Znovu zopakovala, že za vadný považuje postup soudů při hodnocení naplnění subjektivní stránky obou trestných činů, za něž byla odsouzena. V souvislosti s jejími neuhrazenými závazky v Chorvatsku uvedla, že nikdy nedošlo k jejich řádnému přezkoumání, přičemž českou stranou vyžádaná právní pomoc ohledně zjištění rozsahu těchto závazků skončila bezvýsledně, a proto je třeba na ně hledět jako na neexistující a obžalobou nevyvrácené. Závěrem svého podání zmínila, že většinu svých smluvních povinností vůči klientům splnila a zjištěné škody jsou škodami majícími původ v nerealizovaných zájezdech cestovní kanceláře, resp. agentury. Přiznala, že jí jdou sice k tíži, ale z hlediska jejího úmyslu nebyla vyvrácena obhajoba, že se dopustila špatné cenové kalkulace, znovu popřela, že by byla vedena úmyslem vlastního obohacení. Své dovolání tudíž považovala za podané řádně a důvodně. S argumenty uvedenými ve vyjádření státní zástupkyně se neztotožnila.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
17. Obviněná se domáhala přezkumu dovolacím soudem z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. K jeho naplnění proto může dojít pouze v těch případech, kdy skutková zjištění soudů nižších stupňů byla právně posouzena v rozporu s normami trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních ustanovení jiných právních odvětví. Nejvyšší soud je přitom zásadně vázán skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, v dovolání není přípustná polemika se skutkem, jak je popsán ve výroku napadených rozhodnutí, event. doplněn v jejich odůvodnění, pokud je výsledkem obsahu provedeného dokazování. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno ani na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí prostřednictvím některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování.
b) K dovolacím námitkám, které nespadají pod dovolací důvod
18. Již v úvodu svého dovolání obviněná Z. S. formulovala své výhrady proti rozsudku odvolacího soudu i jemu předcházejícího rozsudku okresního soudu způsobem, který nelze považovat za odpovídající uplatněnému, ale ani žádnému jinému z dovolacích důvodů. Vytýkala totiž, že v trestním řízení nebylo „prokázáno“, že by skutek popsaný ve výroku odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Blansku mohl být vůbec kvalifikován jako trestné činy, jimiž byla uznána vinnou. Prokazování viny je předmětem a výsledkem provádění důkazů a jejich následného hodnocení, což znamená procesní postup soudů (viz §2 odst. 5, 6 tr. řádu), který nespadá do oblasti hmotného práva. Navíc jde ze strany obviněné o pouhé opakování obhajoby z předchozích stadií trestního řízení včetně opakovaných odvolání. Soudy nižších stupňů přitom na tyto výtky obviněné adekvátně reagovaly a dostatečným a logickým způsobem se s nimi vypořádaly, zejména odvolací soud v rámci opakovaných řízení dostatečně srozumitelně vysvětloval v rámci svých předchozích rozhodnutí důvody, pro něž dvakrát zrušil rozsudky soudu prvního stupně a ukládal mu závazné pokyny za účelem náležitého objasnění věci i jejího správného právního posouzení. Totéž platí o znaku subjektivní stránky trestných činů, neboť dovolací výhrady proti tomuto znaku skutkové podstaty mají výlučně procesní povahu. Námitka obviněné fakticky představuje nesouhlas s úmyslnou formou zavinění zejména ve vztahu k trestnému činu podvodu. Navázala tak na svou dosavadní obranu proti obvinění, kterou hodnotila vytýkané jednání a vznik škodlivého následku jako neúspěch svého podnikatelského záměru, jako špatný odhad cenového nastavení služeb, jež nabízela, nedostatek zkušeností, dokonce popřela vyvádění finančních prostředků. Takovou argumentací však obviněná mířila výlučně proti způsobu hodnocení důkazů ve věci opatřených a provedených a domáhala se odlišného výsledku skutkového zjištění, než jaký se stal podkladem odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
19. Pod uplatněný dovolací důvod lze s určitou dávkou tolerance podřadit tu námitku obviněné, jejímž prostřednictvím soudům vytýká nesprávné právní posouzení jednočinného souběhu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v období od 28. 5. 2012 do 8. 9. 2012, po které podle jejího přesvědčení disponovala koncesí umožňující jí provozovat cestovní kancelář. Je přitom zjevné, že obviněná svoji formálně právní námitku nesměřovala obecně k možnosti souběhu těchto dvou trestných činů, ale její podstatou je fakticky tvrzení, že po vymezené období, po které ji mělo být živnostenským úřadem uděleno oprávnění k provozování cestovní kanceláře, se nemohla dopustit přečinu podle §251 tr. zákoníku vůbec. Dovolací soud podotýká, že i těmito výtkami obhajoby se zabývaly již soudy nižších stupňů (srov. zejména strana 24 rozsudku soudu prvního stupně a strana 4 rozsudku soudu druhého stupně), nicméně i tak Nejvyšší soud bude na přednesenou argumentaci obviněné stručně reagovat.
c) K jednočinnému souběhu zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
20. Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví.
21. Trestný čin neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchá ten, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání a současně takovým činem způsobí značnou škodu. Předmětem ochrany tohoto trestného činu jsou společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice a zajištění rovnosti subjektů v rámci soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb. Neoprávněně podniká ten, kdo mj. poskytuje služby v rozporu se živnostenským zákonem nebo v rozporu s jinými právními předpisy, které stanoví podmínky pro provozování tohoto typu podnikatelské činnosti.
22. Za souběh (konkurenci) trestných činů jsou obecně považovány ty situace, kdy pachatel spáchá dva nebo více trestných činů dříve, než byl pro některý z nich odsouzen, tj. než byl za takový čin vyhlášen odsuzující rozsudek soudem prvního stupně, nebo dříve, než byl obviněnému doručen trestní příkaz, který nabyl právní moci a neplatí o něm fikce neodsouzení. Právní nauka rozlišuje souběh jednočinný a vícečinný, to znamená, zda více trestných činů bylo spácháno jedním skutkem, nebo více skutky, a dále souběh stejnorodý a nestejnorodý, které se liší podle toho, zda se jedná o více činů téže skutkové podstaty, nebo o více trestných činů různých skutkových podstat. V posuzovaném případě obviněné se jednalo o jednočinný souběh nestejnorodý, neboť jedním skutkem naplnila znaky skutkových podstat dvou trestných činů. Na jedné straně pod nepravdivou záminkou poskytnutí služeb cestovního ruchu vylákala od zájemců peněžní prostředky, které však z velké části použila na úhradu svých předcházejících závazků, nebo pro vlastní potřebu, slíbené plnění (zahraniční zájezd) nezajistila vůbec nebo nikoli ve smluveném rozsahu a kvalitě. Současně obviněná při uzavírání dohod o zájezdech vystupovala jako oprávněná osoba (Z. P. – Majestic Travel), ačkoli po celé stíhané období neměla příslušné oprávnění vyžadované zákonem pro provozování cestovní kanceláře, jak bude blíže rozvedeno. Soudní praxe připouští možnost jednočinného souběhu trestných činů podvodu podle §209 tr. zákoníku a neoprávněného podnikání podle §251 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 18/2000 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 428/2014). Dále je možné v této souvislosti připomenout judikaturu Nejvyššího soudu (srov. usnesení ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 4 Tdo 162/2011), přičemž z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin neoprávněného podnikání je rozhodující nikoli formálně právně vykázaný stav, nýbrž stav skutečný, tj. zda obviněný fakticky vykonával určitou činnost, která má znaky živnosti ve smyslu §2 živnostenského zákona či podnikání ve smyslu §2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (nyní je citovaná právní úprava obsažena v §420 až 422 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů).
23. K obecné námitce obviněné, že v tzv. skutkové větě odsuzujícího výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Blansku nejsou vyjádřeny všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů, za něž byla odsouzena, Nejvyšší soud musí zaujmout odmítavé stanovisko. Je sice možné soudu vytknout přílišnou rozvláčnost popisu jednotlivých okolností, které charakterizují trestnou činnost obviněné, rozhodně bylo možné vyjádřit jen ty zásadní skutečnosti, které mají význam pro naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat obou trestných činů tak, aby bylo docíleno větší srozumitelnosti skutkových zjištění. V úvodní části tzv. skutkové věty v rámci vymezení časového období, které se mělo zjevně vztahovat k páchání přečinu neoprávněného podnikání, je pak možné shledat určitou nejasnost, která navozuje dojem, že v období od 28. 5. 2012 do 8. 9. 2012 bylo podnikání obviněné Z. S. v rámci cestovní kanceláře zcela oprávněné, neboť v tomto časovém úseku disponovala koncesí k výkonu této podnikatelské činnosti. Možná i to vedlo obviněnou k pochybnostem o správnosti právního posouzení skutku tímto přečinem. Navzdory takto nevhodně zvolené, do jisté míry matoucí formulaci, jejímž záměrem mohlo být vymezení doby, po niž obviněná měla formálně v držení příslušnou koncesi, je z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela zřejmé, že tento soud, a rovněž soud druhého stupně správně vyložily příslušná zákonná ustanovení a obsah pojistné smlouvy tak, že po celé rozhodné období obviněná nesplnila podmínky pro řádný výkon podnikání cestovní kanceláře a posuzované jednání bez ohledu na zavádějící obsah samotné skutkové věty tak byl správně právně posouzen.
d) K námitkám obviněné vztahujícím se k přečinu neoprávněného podnikání
podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku
24. Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout významné okolnosti, které nedávají jakoukoli pochybnost o správnosti hmotněprávního posouzení souběhu obou trestných činů, jimiž byla obviněná uznána vinnou a pro které byla odsouzena, a to včetně v dovolání zpochybňovaném období od 28. 5. 2012 do 8. 9. 2012, po které měla mít, avšak jen podle svého mínění, platně udělenou koncesní listinu pro provozování cestovní kanceláře.
25. Rozsah oprávnění provozovatele cestovní agentury vymezuje bod 71 přílohy č. 4 nařízení vlády č. 278/2008 Sb., o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §3 zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Z pozice cestovní agentury je vyloučeno jakékoli organizování, nabízení či prodej zájezdů, toto oprávnění totiž přísluší výlučně provozovatelům cestovních kanceláří podle §2 odst. 1 zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Provozovatel cestovní agentury je oprávněn svým klientům zájezd pouze zprostředkovat od jiné cestovní kanceláře. Naopak cestovní kancelář jako podnikatel musí disponovat koncesí, pro jejíž získání je nezbytné, aby žadatel v souladu s §5 odst. 2 písm. a) zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu k žádosti podané u příslušného živnostenského úřadu, připojil smlouvu o sjednaném pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře v rozsahu stanoveném §6 až 8 tohoto zákona [dále též podnikatelský záměr a prohlášení podle §5 odst. 2 písm. b) až d) tohoto zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013]. Podle §6 odst. 1 zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu v citovaném znění je cestovní kancelář povinna sjednat pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, na základě něhož vzniká zákazníkovi pojištěnému cestovní kanceláří právo na plnění v případech, kdy cestovní kancelář z důvodu svého úpadku, buď neposkytne zákazníkovi dopravu z místa pobytu v zahraničí zpět do České republiky (pokud je tato doprava součástí zájezdu), případně když nevrátí zákazníkovi zaplacenou zálohu nebo cenu zájezdu v případě, že se zájezd neuskutečnil, anebo pokud nevrátí zákazníkovi rozdíl mezi zaplacenou cenou zájezdu a cenou částečně poskytnutého zájezdu v případě, že se zájezd uskutečnil pouze z části. Povinné pojištění záruky musí mít cestovní kancelář sjednané po celou dobu své podnikatelské činnosti (§9 zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu). Zájezdem se přitom podle §1 zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu rozumí předem sestavená kombinace alespoň dvou následujících služeb, je-li prodávána nebo nabízena k prodeji za souhrnnou cenu a je-li služba poskytována po dobu přesahující 24 hodin, nebo když zahrnuje ubytování přes noc, a) dopravu, b) ubytování, c) jiné služby cestovního ruchu, jež nejsou doplňkem dopravy nebo ubytování a tvoří významnou část zájezdu nebo jejichž cena tvoří alespoň 20 % souhrnné ceny zájezdu. V právní úpravě poskytování cestovních služeb a zabezpečení ochrany zákazníků pro případ úpadku provedené zákonem č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu, který byl několikrát novelizován, se promítla směrnice Rady Evropských společenství č. 90/314/EHS, o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy. Jejím účelem byla ochrana spotřebitele jako reakce na množící se případy úpadků cestovních kanceláří, které nebyly schopny splnit povinnosti vůči klientům např. i za situace zajištění jejich návratu z dovolené, případně vrátit přijaté plnění za nerealizovaný zájezd apod. Možno dodat, že citovaná směrnice byla následně nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2015/2302, o souborných cestovních službách a spojených cestovních službách, jež byla implementována novelou zákona č. 159/199 Sb., provedenou zákonem č. 341/2015 Sb.
26. K námitce obviněné, že se přečinu neoprávněného podnikání nemohla dopustit po celé jí vytýkané období, neboť v době od 28. 5. 2012 do 8. 9. 2012 disponovala požadovaným oprávněním (koncesí) k provozování cestovní kanceláře dovolací soud uvádí, že nemůže být důvodná. S ohledem na dikci ustanovení §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, uvedenou již výše v bodě 20. tohoto usnesení, o neoprávněnost ve smyslu zde posuzovaném jde tehdy, když nejenže není pachateli udělena koncese, nýbrž, a to je podstatné z hlediska posuzovaného případu obviněné Z. S., pokud nedošlo ke sjednání pojistné smlouvy, která by vyvolávala právní účinky, tj. že pojištěný je pojištěn proti tomu riziku, jehož krytí zákon pro udělení koncesní listiny vyžaduje, tedy je pojištěn proti úpadku cestovní kanceláře, resp. jde o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře. Pouze za současného splnění obou těchto podmínek může být řádně provozováno podnikání cestovní kanceláře, tedy v podobě přímé nabídky zájezdů, o kterou se v daném případě ze strany obviněné jednalo.
27. Živnostenské oprávnění k provozování cestovní agentury a průvodcovské činnosti v oblasti cestovního ruchu bylo vydáno obviněné Z. S. ke dni 1. 6. 2009. Od tohoto okamžiku byla oprávněna jako fyzická osoba nabízet služby, které zákon umožňoval provozovateli cestovní agentury, nikoli však cestovní kanceláře. Ačkoli se obviněná fakticky jako majitelka, resp. provozovatelka cestovní kanceláře chovala téměř od počátku své podnikatelské činnosti, což ani ve svém mimořádném opravném prostředku nezpochybnila, až dne 26. 3. 2012 uzavřela s Generali Pojišťovnou, a. s., pojistnou smlouvu č. 1710120032 na pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře (viz č. l. 2575 a násl. trestního spisu), nezbytnou pro vydání koncese, jak již bylo vysvětleno. Podle článku 8. 1. této pojistné smlouvy, resp. článku 3. 2. pojistných podmínek, jež tvoří nedílnou součást pojistné smlouvy, bylo mezi smluvními stranami ujednáno, že [p]ojištění vzniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí o udělení koncese k provozování cestovní kanceláře, není-li v pojistné smlouvě dohodnuto jinak, avšak pouze za předpokladu že částky pojistného (resp. jeho první splátka) a spoluúčasti byly ve lhůtě dohodnuté v pojistné smlouvě řádně zaplaceny. Pojistník je povinen oznámit nabytí právní moci výše uvedeného rozhodnutí pojistiteli písemně, a to do 5 dnů od nabytí právní moci.“ (totéž i v článku 9.1.1. pojistné smlouvy).
28. Pro nabytí účinnosti pojistné smlouvy, a tím i splnění prvního ze zákonných požadavků kladených na provozovatele cestovních kanceláří, bylo nezbytné uhradit zálohové faktury, které obviněná obdržela současně při podpisu pojistné smlouvy (viz č. l. 2580 a 2581 trestního spisu), dále bylo třeba současně předložit pojišťovně (ve lhůtě stanovené v čl. 3. 2. pojistných podmínek) pravomocné rozhodnutí o udělení koncese živnostenským úřadem k provozování cestovní kanceláře, coby druhý zákonný požadavek pro samotný vznik cestovní kanceláře, resp. následné podnikání v mezích zákona. Těchto skutečností si obviněná byla vědoma, o čemž svědčí její vlastnoruční podpis na pojistné smlouvě, jejíž nedílnou součást představovaly i pojistné podmínky, jak vyplývá z článku 11. 4. pojistné smlouvy. Tímto podpisem obviněná vyjádřila svoji vůli být smlouvou vázána. Nadto je z obsahu provedených důkazů zřejmé, že obviněná vzhledem ke své špatné finanční situaci, v níž se jako podnikatelský subjekt nacházela již dávno předtím, než vůbec sjednávala pojistnou smlouvu, nebyla z její strany reálná úhrada záloh v celkové výši 84 480 Kč. Již s tímto vědomím tedy přistupovala ke smluvnímu vztahu s pojistitelem Generali Pojišťovnou, a. s., a pojistnou smlouvu fakticky uzavřela formálně, bez vážné vůle naplnit její celý obsah, tedy proto, aby ji mohla následně předložit živnostenskému úřadu a docílit vydání koncese. V této souvislosti je možné odkázat na zřetelný přehled finanční situace obviněné, který učinil Krajský soud v Brně na str. 3 napadeného rozsudku, z něhož je nepochybná snaha obviněné obejít zákonné podmínky pro řádný provoz cestovní kanceláře, který mj. s sebou přináší platbu nemalých finančních částek na zákonné pojištění záruk pro případ úpadku po celou dobu poskytování zájezdů. Ze všech ve věci opatřených důkazů i ze samotného způsobu protiprávního jednání obviněné, jak bylo soudy zjištěno, nelze mít žádné pochybnosti o úmyslném zavinění (nejméně pak ve formě úmyslu nepřímého) nejen skutkové podstaty trestného činu podvodu, ale též neoprávněného podnikání a soudy obou stupňů se nedopustily žádného pochybení, pokud neuvěřily obhajobě obviněné v tomto smyslu.
29. Jedná-li se o samotnou koncesní listinu, kterou Městský úřad Boskovice obviněné udělil, je třeba uvést, že dne 2. 4. 2012 obviněná při vědomí toho, že zálohové částky pojistného neuhradila, podala u Městského úřadu v Boskovicích žádost o koncesi na provozování cestovní kanceláře doplněnou příslušnými přílohami, a to včetně originálu pojistné smlouvy č. 1710120032 uzavřené s Generali Pojišťovnou, a. s. (viz č. l. 2646 a násl. trestního spisu), proto, aby Ministerstvo pro místní rozvoj k ní připojilo své stanovisko, coby nezbytný předpoklad pro vydání koncesní listiny městským úřadem. Učinila tak, ačkoli živnostenskému úřadu zatajila skutečnost, že neuhradila ani jednu z povinných splátek předepsaných pojišťovnou nutných pro nabytí účinnosti pojistné smlouvy. Na základě její žádosti obsahující neúplné a zkreslené údaje Ministerstvo pro místní rozvoj tedy ke dni 21. 5. 2012 vydalo v souladu s §5 odst. 3 zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu k této žádosti kladné stanovisko č. 2075 K/2012 (viz č. l. 2639 trestního spisu), na jehož podkladě Městský úřad v Boskovicích rozhodl o udělení koncese obviněné k provozování cestovní kanceláře; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 28. 5. 2012 (srov. č. l. 2641 a 2642 trestního spisu). Koncesi si obviněná na městském úřadě osobně vyzvedla (srov. č. l. 2644 trestního spisu), avšak nepředložila ji Generali Pojišťovně, a. s., jak předepisovala pojistná smlouva, resp. její podmínky. S pojišťovnou ode dne podpisu pojistné smlouvy ani jakkoli jinak dále nekomunikovala.
30. Obviněná nesplnila podmínky smluvené v pojistné smlouvě, když ve lhůtě pěti dnů od právní moci koncese (od 28. 5. 2012) ji nedoručila Generali Pojišťovně, a. s., a současně ani neuhradila zálohové platby na toto pojištění. Jak je zřejmé ze sdělení pojišťovny ze dne 18. 7. 2012, úhrady pojistného nebyly ze strany Generali Pojišťovny, a. s., ani ověřovány ani urgovány, neboť pojišťovna neobdržela informaci o tom, že by obviněné byla vydána koncesní listina a tudíž, že by uskutečnila svůj záměr provozovat cestovní kancelář (srov. č. l. 2574 trestního spisu). Ministerstvo pro místní rozvoj bylo o reálné a nepovolené činnosti obviněné vyrozuměno až dne 9. 7. 2012 na základě podnětu Generali Pojišťovny, a. s. (viz č. l. 2589 a 2619 trestního spisu). Ihned poté ministerstvo vydalo příslušnému živnostenskému úřadu návrh na okamžité zrušení koncese udělené obviněné Z. S. na základě zkreslených a nepravdivých údajů k provozování cestovní kanceláře (viz č. l. 2619 trestního spisu). Dne 17. 8. 2012 proto Městský úřad Boskovice, Odbor obecní živnostenský úřad, vydal rozhodnutí o zrušení živnostenského oprávnění s předmětem podnikání „provozování cestovní kanceláře“ z důvodu, že obviněná závažným způsobem porušila ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu (reagující na čl. 7 směrnice Rady č. 90/314/EHS ze dne 13. 6. 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy, jejímž účelem, resp. cílem je Česká republika, coby členský stát Evropské unie vázána; toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 8. 9. 2012). Jedná se o logický důsledek snahy ochránit spotřebitele před již shora uvedenými důsledky úpadku cestovních kanceláří, přičemž bez naplnění ustanovení §9 odst. 1 písm. a) zákona o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu by postrádalo význam, pokud by nedošlo k reálnému naplnění pojistné smlouvy proti úpadku cestovní kanceláře, tj. nevzniklo by pojištění, jak naprosto zřejmě předpokládá již citovaný čl. 8. 1., resp. 3. 2. pojistných podmínek sjednaných mezi obviněnou a Generali pojišťovnou, a. s.
31. Při zohlednění uvedeného je evidentní, že ani v době od 28. 5. 2012 do 8. 9. 2012, obviněná nebyla oprávněna provozovat cestovní kancelář Majesty Travel, přestože měla v dispozici udělenou koncesi, avšak bez současně účinné smlouvy o pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře, jak vyžadoval zákon. Po celou dobu (ode dne 1. 6. 2009) byla výlučně jen držitelkou živnostenského oprávnění k provozování cestovní agentury, a jednala tudíž protiprávně, pokud ve větším rozsahu jménem svým, resp. Majesty Travel, jako provozovatelka cestovní kanceláře organizovala, nabízela a prodávala zájezdy klientům, které tímto uváděla v omyl, neboť jim zamlčovala podstatné skutečnosti týkající se splnění všech zákonných předpokladů pro provozování cestovní kanceláře. Peněžními prostředky, které poškození poukázali za účelem úhrady jimi smluvených zájezdů, obviněná obohatila sebe a způsobila tak klientům značnou škodu. Svým jednáním se obviněná tudíž dopustila jak zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, tak i přečinu neoprávněného podnikání podle §251 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, a to v jednočinném souběhu nestejnorodém. Nejvyšší soud se proto ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněné obsaženou v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně. Na jedinou právní námitku obviněné uplatněnou v rámci dovolacího řízení a způsobilou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak nutné nahlížet jako na zjevně neopodstatněnou.
IV. Závěrečné shrnutí
32. Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněné Z. S. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu