ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.842.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 842/2018-48
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. 5 To 180/2016, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 98/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 7 T 98/2015, byl obviněný M. P. uznán vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“). Za tento trestný čin mu byl uložen podle §222 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Tímto rozsudkem byl zároveň uznán vinným i spoluobviněný M. S. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku podali spoluobvinění M. P. a M. S. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem ve veřejném zasedání konaném dne 2 . 3. 2017 rozsudke m sp. zn. 5 To 180/2016 tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a znovu sám podle §259 odst. 3 tr. řádu po změně skutkových zjištění uznal o bviněného M. P. vinným zločinem poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, za nějž mu opět uložil podle §222 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 měsíců. Vinným uznal i obviněného M. S. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození uvedení ve výroku rozsudku odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Uvedeného trestného činu se obvinění dopustili podle rozsudku soudu druhého stupně (zjednodušeně uvedeno) tak, že obviněný M. S. jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti APOLLO SPORT s. r. o., IČ 25420526, se sídlem Rudolická 1706, 434 01 Most, nyní v likvidaci (dále ve zkratce jen „APOLLO SPORT“), a obviněný M. P. jako jednatel a společník obchodní společnosti PALDO s. r. o., IČ 28680227, se sídlem Čsl. armády 1295, 434 01 Most, nyní v likvidaci (dále ve zkratce jen „PALDO“), vyvedli za účelem zmaření pohledávek věřitelů obchodní společnosti APOLLO SPORT majetek této obchodní společnosti do obchodní společnosti PALDO. Již odsouzený M. S. uznal jako fyzická osoba vůči M. P. jako fyzické osobě neexistující závazek z titulu fiktivních půjček v celkové výši 14 milionů Kč, údajně poskytnutých v letech 2006-2010. Tyto prostředky měl již odsouzený M. S. podle jejich legendy dále půjčit obchodní společnosti APOLLO SPORT, čímž mu měla vzniknout vůči této obchodní společnosti pohledávka ve stejné výši, kterou dne 9. 1. 2012 obviněný M. S. postoupil obchodní společnosti PALDO, za niž jednal obviněný M. P. Obchodní společnost PALDO na základě smlouvy ze dne 28. 2. 2012 odkoupila od obchodní společnosti APOLLO SPORT veškeré zařízení a zásoby prodejen APOLLO SPORT v Ú. n. L., Ch. a M. za kupní cenu 12 625 000 Kč bez DPH. Ke splnění závazku obchodní společnosti PALDO uhradit kupní cenu obviněný M. P. dne 3. 4. 2012 uplatnil vzájemný zápočet závazků a pohledávek v hodnotě 14 milionů Kč z titulu smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 9. 1. 2012, kterou odsouzený M. S. uznal, ač oba věděli, že tato pohledávka nemá reálný základ. V důsledku tohoto jednání zůstala obchodní společnost APOLLO SPORT bez obchodního majetku, z něhož by věřitelé této společnosti mohli, byť jen zčásti, uspokojit své pohledávky v celkové výši 26 402 113,90 Kč. Tím oba obvinění způsobili jednotlivým věřitelům uvedeným ve výroku rozsudku škodu odpovídající poměrné částce, na kterou by jinak věřitelé dosáhli při poměrném uspokojení z majetku dlužníka APOLLO SPORT v celkové výši 12 625 000 Kč.
II. Dovolání obviněného
4. Proti rozsudku Krajsk ého soudu v Ústí nad Labem podal obviněný M. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Obviněný v dovolání nejprve stručně zrekapituloval obsah rozhodnutí soudů nižších stupňů, poté zpochybnil jejich skutková zjištění a podrobně se věnoval jednotlivým tvrzeným nesouladům mezi nimi. Hlavní nedostatek napadeného rozsudku spatřoval obviněný v tom, že odvolací soud nereflektoval dostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávně a v neprospěch obviněného zhodnotil provedené důkazy svědčící o existenci pohledávky obviněného M. S., zejména výpovědi obou obviněných a svědka R. Š., směnky a znalecký posudek obhajoby. Byla tak podle obviněného porušena zásada vyplývající §2 tr. řádu (aniž by konkrétně uvedl, kterou základní zásadu míní). Dále namítl, že soudy nižších stupňů bezdůvodně vycházely z jiných důkazů, a sice znaleckého posudku Ing. Blanky Vorlíčkové a výpovědí svědkyň S. A., M. F. a Z. B., ač se svědkyně k věci mohli stěží vyjádřit. Nebylo podle něj zohledněno ani rozvrhové usnesení z insolvenčního řízení. Byla tak podle obviněného porušena zásada in dubio pro reo , neboť převládaly pochybnosti u klíčových tvrzení obžaloby ohledně existence sporné pohledávky. Dále obviněný nesouhlasil ani s tím, že odvolací soud nesprávně hmotně právně posoudil uvedený skutek jako zločin poškozování věřitele podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, neboť při započtení existující pohledávky a snížení majetku dlužníka dochází ke zvýhodňování jednoho věřitele na úkor ostatních věřitelů ve smyslu §223 tr. zákoníku, kterého se ale může dopustit výhradně dlužník. Jeho pohledávka, jak bylo podle jeho přesvědčení prokázáno, existovala. Obviněný M. P. tak měl být obžaloby zproštěn podle §226 písm. b) tr. řádu. V této spojitosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004.
6. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně, aniž by uvedl, jaký by měl být jeho další postup.
III. Vyjádření k dovolání
7. K dovolání obviněného M. P. se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který označil argumentaci obviněného za nepřiléhavou uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný v dovolání v podstatě pouze opakoval svou obhajobu, kterou uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a se kterou se soudy nižších stupňů správně a zcela dostatečně vypořádaly. V tomto směru odkázal především na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (na jeho str. 16 – 22). Obviněný v dovolání neuvedl žádné nové skutečnosti, na které by soud druhého stupně nereagoval. Podle státního zástupce jde jen z tohoto důvodů o dovolání zjevně neopodstatněné.
8. Obviněným namítané vady navíc podle státního zástupce nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný dovolací důvod. Ani námitku nesprávného právního posouzení skutku jako zločinu poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku nelze fakticky pod uvedený dovolací důvod subsumovat, neboť vychází z jiné než soudy nižších stupňů prokázané verze skutkového děje. V podstatě jedinou námitkou obviněného bylo zpochybnění skutkových závěrů soudů nižších stupňů o neexistenci předmětné pohledávky, naopak obviněný vycházel z verze, že pohledávka k datu cese dne 14. 1. 2012 skutečně existovala. Formálně se mohlo zdát, že obviněný zpochybňoval naplnění znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele uvedeného v §222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku vyjádřeného slovem „neexistující“, ve skutečnosti ale obviněný rozporoval toliko skutková zjištění soudů nižších stupňů. Soud prvního stupně (na str. 26 odůvodnění svého rozsudku) jednoznačně konstatoval, že obviněný M. S. neměl za obchodní společností APOLLO SPORT pohledávku ve výši 14 milionů Kč, s tímto závěrem se odvolací soud ztotožnil a doplnil k němu i vlastní argumentací na str. 17 – 19 odůvodnění svého rozsudku. Obviněný pak polemizoval se skutkovými závěry soudů nižších stupňů a s jejich hodnocením důkazů, nevznesl však žádnou námitku o nesprávné aplikaci hmotněprávní normy. Argumentace obviněného tak nesměřuje proti hmotněprávním vadám napadeného rozhodnutí. Naopak spočívá výhradně v nesouhlasu obviněného se způsobem vyhodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a s přijatým skutkovým závěrem, k němuž soudy na jejich podkladě dospěly. Ani námitku porušení zásady presumpce neviny a porušení principu in dubio pro reo nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit.
9. Z výše uvedených důvodů je podle státního zástupce na místě dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. I pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
10. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
13. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí .
b) Námitky neodpovídající uvedenému dovolacímu důvodu
14. Obviněný s vé dovolání opřel o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a však jím použitá argumentace neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu. Dovolání obviněného totiž napadá odsuzující rozsudek odvolacího soudu, jemuž vytýká vady skutkových zjištění a procesní pochybení při hodnocení důkazů a utváření skutkového děje. Vytýkal-li chybnou aplikaci hmotněprávních ustanovení, vázal je na posouzení jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, takže ve skutečnosti nešlo o výtky nesprávného právního posouzení správně zjištěného skutku.
15. Obviněný v dovolání zopakoval svou obhajobu z dřívějších stadií trestního řízení, že jeho pohledávka v době započtení existovala, ač soudy nižších stupňů důvodně dospěly k závěru opačnému. Obviněný polemizoval se soudy nižších stupňů, upřednostňoval jinou skupinu důkazů svědčících v jeho prospěch (výpovědi obviněných, znalecký posudek obhajoby) před usvědčujícími důkazy obžaloby (znalecký posudek, listinné důkazy, svědecké výpovědi), které zpochybňoval, nesouhlasil s vyhodnocením důkazů provedeným soudy nižších stupňů, kterým podle jeho přesvědčení byl porušen princip in dubio pro reo .
16. Jde tak o ryzí zpochybnění soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu, námitky jsou čistě procesního charakteru a z povahy věci ve skutečnosti nejde o námitky chybné aplikace norem hmotného práva na skutkový stav, k němuž na základě provedeného dokazování dospěly soudy nižších stupňů. Jak bylo rozvedeno výše, těmito námitkami nemohl dovolatel úspěšně naplnit žádný z dovolacích důvodů. Nadto, jak bude zmíněno dále, jsou ve své podstatě námitky obviněného liché, neboť soudy nižších stupňů se skutkovým stavem řádně zabývaly, provedly dokazování v potřebném rozsahu (ostatně nedostatečný rozsah dokazování ani obviněný nenamítal), důkazy hodnotily podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, důkazní prostředky nijak deformovaly. Nejde o porušení zásady volného hodnocení důkazů, pokud se soud důvodně přikloní k verzi obžaloby prokazované jednou skupinou důkazů a odmítne verzi obhajoby podpořenou jinou skupinou důkazů, není-li takové hodnocení zjevně nelogické.
17. To se týká zejména námitek nesprávného hodnocení důkazů vztahujících se k neexistenci předmětné pohledávky, později uplatněné obviněným. Základní dovolací námitku o existenci předmětné pohledávky obviněný uplatnil i v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci vlastní obhajoby, byla též součástí odvolací argumentace proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde proto pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí (srov. zejména str. 24 až 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 16 až 22 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně). Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že dovolací soud zpravidla odmítne dovolání jako zjevně neopodstatněné, opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy nižších stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).
18. Je též potřeba připomenout, že dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která není v rámci řízení o dovolání povolán přezkoumávat. Nejvyšší soud totiž není obecnou třetí instancí, která by byla zaměřena i na přezkum správnosti a úplnosti skutkových zjištění, takto nebylo postavení Nejvyššího soudu v rámci řízení o dovolání zákonodárcem zamýšleno, ostatně Nejvyšší soud ani dokazování v dovolacím řízení zásadně neprovádí (§265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů, což samo o sobě ospravedlňuje jejich restriktivní výklad Nejvyšším soudem. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
19. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Soudy nižších stupňů zcela důvodně neuvěřily obhajobě obou obviněných (M. S. a M. P.), že předmětná pohledávka ve výši 14 milionů Kč za obchodní společností APOLLO SPORT v době jejího uplatnění obchodní společností PALDO vzájemným zápočtem závazků reálně existovala. Soudy nižších stupňů se touto jejich obhajobou uváděnou v celém průběhu trestního řízení dostatečně zabývaly, jak bylo poukázáno shora ( zejména str. 24 až 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 16 až 22 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně), výpovědi obou obviněných shledaly nevěrohodnými, neexistoval objektivní důkaz podporující existenci předmětné pohledávky, příjem peněz obchodní společností APOLLO SPORT se nijak neprojevil v jejím účetnictví a ve stavu majetku. Naopak verze předložená obžalobou je zcela v souladu s více důkazy, jimiž se soudy nižších stupňů zevrubně zabývaly. Především ale je logická a zapadá do celého rámce zjištěných skutečností, a to na rozdíl od verze předložené obhajobou. Finanční situace obviněného M. P. mu nedovolovala poskytnout půjčku v předmětné výši, jak mimo jiné vyplývá z jím podaných daňových přiznání, nelogické by bylo i jeho pozdější jednání, kterým by nechal postoupit pohledávky obviněného M. S. za obchodní společností APOLLO SPORT ve výši 14 milionů Kč nikoli na sebe jako věřitele, ale na obchodní společnost PALDO. Obvinění ani půjčku i přes opakované ujišťování o držení průkazných listin nedoložili. Je též zřejmé, že obchodní společnost APOLLO SPORT byla ve špatné finanční situaci, obvinění pak tvrzením o půjčce pouze chtěli vyvést majetek z této krachující obchodní společnosti a tak jej uchránit před věřiteli, kteří by se na něm mohli uspokojit. Majetek tímto způsobem vyvedli na dosud nefunkční obchodní společnost PALDO, ač ta ve skutečnosti neměla být věřitelem, který peníze půjčil (dnešní terminologií „zapůjčitel“), nadto se uvedené transakce nijak nepromítly do daňových přiznání obou obchodních společností. I v dalším ohledu lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, na něž je možno odkázat.
20. Nejvyšší soud i z uvedených důvodů dospěl k závěru, že nedošlo k porušení zásady presumpce neviny a z něj vyplývajícího principu in dubio pro reo , jak obviněný ve svém dovolání též zmínil. Uvedené námitky jsou ovšem procesního a nikoli hmotněprávního charakteru. Z výše uvedeného též vyplývá, že Nejvyšší soud nezjistil ani namítané porušení základních práv obviněného, a sice práva na spravedlivý proces, resp. práva na obhajobu. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad (natož extrémní) neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Důkazy přitom nijak nedeformovaly, vycházely z verze předložené obžalobou (a nikoli obhajobou), jež byla podpořena relevantními důkazy, které soudy nižších stupňů také náležitě hodnotily.
21. Neobstojí ani námitka obviněného, že ve skutečnosti šlo o zvýhodnění věřitele obviněným M. S., kterého on jako extraneus se nemohl dopustit. Kromě toho, že je trestné i účastenství na trestném činu zvýhodnění věřitele podle §223 tr. zákoníku, a to i tzv. extraneem, který není konkrétním subjektem – dlužníkem (viz §114 odst. 3 tr. zákoníku), je třeba zcela odmítnout uvedené úvahy obviněného, které byly založeny na zcela jiném skutkovém stavu. Obviněný se též zcela nepřiléhavě dovolával názoru uvedeného v rozhodnutí č. 6/2005 Sb. rozh. tr. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004), neboť nerespektoval učiněná skutková zjištění soudy nižších stupňů a žádal aplikovat uvedený názor na jiný skutkový stav spočívající v tom, že došlo k uplatnění reálné, tj. existující pohledávky. Podle uvedeného rozhodnutí (jeho bodu I.) totiž zvýhodnění věřitele (tehdy ve smyslu §256a zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, v tehdy účinném znění; nyní jde o §223 tr. zákoníku) spočívá v tom, že se věřiteli od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, dostane plnění neodpovídající zásadě poměrného uspokojení podle insolvenčního zákona (dříve zákona o konkursu a vyrovnání), a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka, přičemž plnění, jež neodpovídá zásadě poměrného uspokojení, může být za takových okolností věřiteli poskytnuto i vzájemným započtením objektivně existujících pohledávek. V uvedeném rozhodnutí je však popsán případ, kdy pohledávky reálně existují, dochází tím sice k umoření skutečně existujícího dluhu, ale jednání směřuje vůči ostatním věřitelům, kteří neobdrží tolik, kolik by dostali při poměrném rozdělení peněz uhrazených zvýhodněnému věřiteli. O takovou situaci ovšem v tomto případě nešlo, protože obvinění předstírali úhradu pohledávky, která reálně neexistovala, proto soudy nižších stupňů zcela přiléhavě jednání obviněného M. P. posoudily jako poškození věřitele podle §222 odst. 2 písm. b), odst. 4 písm. b) tr. zákoníku a obviněného M. S. podle §222 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (protože nešlo o zvýhodňování skutečného věřitele, ale fingování úhrady dluhu osobě, která věřitelem ve skutečnosti nebyla).
V. Závěrečné shrnutí
22. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl obviněným uplatněn jen formálně, ve skutečnosti nelze obsah konkrétních dovolacích námitek podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním, resp. proti údajným procesním chybám, a nikoli proti hmotněprávnímu posouzení činu, případně obviněný žádal, aby byla ustanovení hmotného práva aplikována na jiný než soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav.
23. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.
předseda senátu