ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.954.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 954/2018-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 6 To 96/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 4/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného L. K. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 25. 9. 2017, sp. zn. 29 T 4/2015, byl obviněný L. K. uznán vinným pod bodem 1) zločinem sexuálního nátlaku podle §186 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, a pod bodem 2) přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §186 odst. 5 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Uvedeného trestného činu se obviněný podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil tím, že (zjednodušeně uvedeno) pod bodem 1) v přesně nezjištěné době, na počátku měsíce října 2013, v Č. T., v ulici N. D., z místa svého tehdejšího bydliště, prostřednictvím sítě internet a chatu na stránkách nejprve navázal kontakt s poškozenou nezletilou XXXXX *) (dále jen „poškozená“), které se nepravdivě představil jako L. ve věku 16 let. S poškozenou pak písemně komunikoval a mimo jiné ji vyzval, aby mu poslala svou fotografii, na které bude jen v kalhotkách. Když to poškozená odmítla, přiměl ji k zaslání takové fotografie tím, že jí vyhrožoval, že si ji jinak najde v O., přepadne ji a podobně. Následně s ní komunikoval o běžných věcech a o něco později ji požádal, aby mu poslala další fotografii, na níž bude obnažená. Když to poškozená odmítla, vyhrožoval jí SMS zprávou, zaslanou na její telefonní číslo dne 31. 10. 2013, že jinak uveřejní na internetu její fotografii, na které je jen v kalhotkách a kterou mu předtím na nátlak poslala. Poškozená ani přes výhrůžky mu další fotografii neposlala a celou záležitost oznámila otci, který o ní informoval Policii ČR. Obviněný takto jednal, ačkoliv byl od počátku vzájemné komunikace výslovně informován, že poškozené bylo teprve 13 let. Jednání uvedeného pod bodem 2) se obviněný dopustil tak, že v době nejméně od 30. 12. 2010 do 9. 12. 2013 v tehdejším bydlišti v Č. T., v ulici N. D. prostřednictvím internetové sítě obdržel do své e-mailové schránky několik fotografií a video-souborů zobrazujících obnažené dívky a chlapce, zjevně mladší 15 let, v různých vyzývavých a sexuálně vzrušivých polohách s detailními záběry na jejich genitálie, případně zobrazujících pohlavní styk těchto nezletilých s dospělými osobami. Tyto soubory rovněž rozesílal ze svého počítače dalším osobám prostřednictvím elektronické pošty a čtyři ve výroku rozsudku specifikované soubory si ponechal v e-mailové schránce.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. 2. 2018, sp. zn. 6 To 96/2017, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná .
II. Dovolání obviněného
4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného jsou rozhodnutí soudů nižších stupňů nesprávná, neboť jsou zatížena nesprávným právním posouzením skutku nebo jiným nesprávným hmotněprávním posouzením. Obviněný setrval na svých stanoviscích, která uplatnil již v přípravném řízení a v hlavním líčení ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 1). Obviněný popřel, že by při elektronickém kontaktu s poškozenou užil pohrůžek, jak je uvedeno v rozsudku. Připustil, že poškozenou vyzval k zaslání „erotické fotografie“, zároveň však popřel, že by tuto výzvu doplnil pohrůžkou, že ji přepadne, když mu ji nezašle. Obviněný zdůraznil, že si neuměl představit, jak by osobu, s níž byl pouze v elektronickém kontaktu, mohl vyhledat a pohrůžku realizovat. Soud prvního stupně podle něj vyhodnotil rozporuplná vyjádření poškozené v jeho neprospěch a neopřel je o objektivní skutečnosti, zejména o výslech poškozené či stanoviska znalců (např. MUDr. Smejkala). Obviněný nesouhlasil se závěry soudu prvního stupně, protože žádnou takovou pohrůžku neučinil a uvedenou SMS s požadavkem na zaslání další fotografie dne 31. 10. 2013 neposlal. V inkriminované době běžně půjčoval telefon celé řadě lidí a nevěděl, co z jeho telefonu odesílali. Obviněný dále setrval na své obhajobě, že nevěděl, že poškozené bylo 13 let, protože mu to poškozená nesdělila, naopak uváděla, že je jí 16 let, navíc on sám uvedl svůj skutečný věk. Soud prvního stupně posoudil podle přesvědčení obviněného věc jednostranně, protože plně uvěřil poškozené. Obviněný proto požadoval, aby dovolací soud přehodnotil závěry soudů nižších stupňů, postup odvolacího soudu považoval za neobjektivní, neboť vyloučil mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. V závěru svého dovolání zdůraznil, že dovoláním napadá nesprávné hodnocení provedených důkazů, což v důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný pak ještě zvlášť požádal dopisem ze dne 24. 7. 2018 o přerušení trestu podle §265h odst. 3 tr. řádu.
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání zasláno k vyjádření, sdělil, že svého oprávnění se vyjádřit nevyužívá. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
6. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.
7. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
8. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento d ovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
9. Na úvod je třeba též uvést, že obviněný sice formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti ale měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
10. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Takto Nejvyšší soud rozhodl, jak bude vysvětleno dále, protože obviněným vznesené námitky neodpovídají uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu
11. Dovolání obviněného napadá usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného a státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně, přičemž vytýkané nesprávnosti obou rozhodnutí jsou spatřovány vlastně výhradně v nesprávném zjištění skutkového stavu, k němuž soudy nižších stupňů měly podle obviněného dospět údajným nesprávným hodnocením provedených důkazů. Obviněný označil zjištěný skutkový stav v bodu 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně za neúplný a nesprávný, neboť podle něj není pravdou, že by užil pohrůžku vůči poškozené, zaslal jí další SMS s žádostí o další fotografii, nadto ani nevěděl, že poškozené je 13 let, protože mu sama uváděla, že je jí 16 let. Dále nesouhlasil s tím, že soudy nižších stupňů nevyužily ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku.
12. Obviněný především ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 5 až 14 jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002) .
13. Dovolatel se pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, které však žádal aplikovat na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014) .
14. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.
15. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Pokud jde o zločin sexuálního nátlaku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu, jímž byl obviněný uznán vinným pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně, soudy nižších stupňů zcela důvodně dospěly k závěru, že obviněný pod pohrůžkou násilí a pohrůžkou jiné těžké újmy nezletilou poškozenou v jednom případě donutil k obnažení a v druhém případě se o to pokusil. V prvním případě pod pohrůžkou, že si ji najde v O. a přepadne ji, ve druhém případě prohlášením, že uveřejní na internetu fotografii, na níž je poškozená obnažená a kterou mu dříve poslala, a uveřejní její telefonní číslo. Soudy nižších stupňů zcela důvodně a logicky vycházely především z verze poškozené, která byla podpořena řadou dalších důkazů, jak byly podrobně rozvedeny v rozhodnutí soudů nižších stupňů (především pak obsahem zaslaných SMS, profilem poškozené na, správně interpretovaným soudem odvolacím, v neposlední řadě znaleckými posudky), odpovídá osobnosti obviněného, jeho zaměření na dětskou pornografii, kterou shromažďoval ve své e-mailové schránce a též ji rozesílal, což ani sám nezpochybňoval.
16. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně i v zamítavém usnesení soudu druhého stupně. Své hodnotící úvahy poté oba soudy pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo ze strany soudů k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněného vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 4 až 26), jehož skutková zjištění a hodnocení důkazů akceptoval i soud druhého stupně, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení (str. 5 až 14). Soudy nižších stupňů tak důvodně na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že to byl obviněný, kdo donutil pod pohrůžkou násilí poškozenou k obnažení, tedy pod pohrůžkou, že si ji najde v O. a přepadne ji, a v druhém případě se o to pokusil pohrůžkou jiné těžké újmy, a sice prohlášením, že uveřejní na internetu její fotografii, na níž je nahá a kterou mu předtím poslala, a uveřejní její telefonní číslo. Důvodně též soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že to byl právě obviněný, kdo se takového jednání dopustil, a nikoli nějaká jiná osoba.
17. Proti právní kvalifikaci takto zjištěného skutku a naplnění jednotlivých znaků trestného činu, který byl soudy nižších stupňů v jednání obviněného shledán, nevznesl obviněný v dovolání prakticky žádnou konkrétní námitku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat a na jejím podkladě přezkoumat napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení ve smyslu §265i odst. 3, 4 tr. řádu. Obviněným uplatněné námitky vycházejí ze zcela jiné verze skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy nižších stupňů, obviněný záměrně dezinterpretoval ve svém dovolání popis skutku, aby vyhovoval jeho námitkám, ač ve skutečnosti soud prvního stupně skutek popsal značně odlišně.
18. Nejvyšší soud tedy nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový extrémní nesoulad, který navíc obviněný ani netvrdil, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.
19. Dovolacím důvodům uvedeným v §265b tr. řádu neodpovídají ani stručně zmíněné výhrady obviněného, že soudy nižších stupňů nevyužily možnosti mimořádně snížit trest odnětí svobody podle §58 odst. 1 tr. zákoníku. Jde ve své podstatě o námitku nepřiměřenosti trestu, která nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, neboť n ámitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání zásadně uplatňovat jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. S odkazem na tento dovolací důvod musí být obsahem námitek, buď že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. řádu. Nepoužití ustanovení §58 tr. zákoníku a uložení trestu odnětí svobody v rámci hranic stanovených trestním zákoníkem ve zvláštní části na daný typ trestné činnosti nezakládá ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. k tomu usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2005, sp. zn. 15 Tdo 1314/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 872/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 852/2016 a mnohá další). Za situace, neuložil-li soud trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby, nelze mu vytýkat „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“, jelikož námitky vůči výměře trestu jsou dovolacím důvodem zásadně jen v případech uvedených v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jak bylo rozvedeno shora, přičemž by bylo nelogické, aby nesprávné použití §58 tr. zákoníku naplňovalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, zatímco nevyužití možnosti uložit trest odnětí svobody pod dolní hranicí zákonné trestní sazby bylo dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Srov. k tomu též Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3170.
20. Nad rámec uvedeného je možno konstatovat, že ustanovení §58 odst. 1 tr. zákoníku lze aplikovat v těch případech, kdy polehčující okolnosti ve svém souhrnu a kvalitě přesvědčivě výjimečným způsobem snižují závažnost trestného činu, případně některá z nich je nezvykle intenzivní povahy, takže je na místě ji hodnotit jako okolnost významně polehčující, např. zvlášť tíživé osobní nebo rodinné poměry, za kterých pachatel trestný čin spáchal, aniž by si je byl způsobil, a podobně. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody je na místě i tam, kde některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, přičemž je nerozhodné, zda jde o znak základní nebo kvalifikované skutkové podstaty, byl naplněn neobvykle nízkou intenzitou a tato skutečnost výrazně ovlivnila společenskou škodlivost trestného činu a snížila ji pod obvyklou mez natolik, že je namístě mírnější trestní postih, než ten zákonem předpokládaný. Postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku proto nemohou odůvodnit jen běžně se vyskytující skutečnosti, např. že pachatel před spácháním činu vedl řádný život, k činu se doznal a učinil kroky k náhradě způsobené škody, ani přesvědčení soudu, že trest odnětí svobody uložený v mezích zákonné trestní sazby by byl pro pachatele příliš přísný (obdobně rozhodnutí č. 24/1966-III Sb. rozh. tr.). Více k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 789 a násl. Jak správně uvedl soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 24 až 25), v případě obviněného bylo vyloučeno aplikovat postup podle §58 odst. 1 tr. zákoníku.
V. Závěrečné shrnutí
21. Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněného údajného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, popř. směřují proti přiměřenosti uloženého trestu.
22. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.
23. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 8. 2018
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.