ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1197.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1197/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 10. 2018 o dovolání, které podal obviněný O. H. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2018, č. j. 7 To 50/2018-547, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 63 T 5/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 5. 2018, č. j. 63 T 5/2018-500 , byl obviněný O. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ukončeným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době ve večerních hodinách po 20:00 hodině dne 14. 10. 2017 v P.-H., v prvém poschodí ubytovny, v pokoji č. 103A, po předchozím požití alkoholických nápojů a slovní rozepři, fyzicky napadl spolubydlícího O. S. tak, že ho nejprve ohrožoval nožem s délkou čepele 10,5 cm tak, že se ho snažil opakovaně bodnout do těla, tento před ním ustupoval, poté přistoupil těsně k poškozenému a v úmyslu ho usmrtit, ho bodl do břicha, poškozený upadl na zem, a obžalovaný pokračoval v útoku tak, že si obkročmo sedl na poškozeného a znovu ho ohrožoval nožem, kterým se ho snažil opakovaně bodnout, poškozený však jeho ruku s nožem zachytil a držel, nůž mu byl poté odebrán dalšími spolubydlícími, a potom poškozeného rukama silně rdousil a pěstmi mlátil do obličeje a svého jednání zanechal jen pro účinnou aktivní obranu poškozeného, a tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozenému ostré – bodné poranění přední břišní stěny a břišní dutiny (šíře vbodu 15 mm) směřujícím mírně dolů do břišní dutiny a dále vícečetné hematomy a oděrky na hlavě, oděrky v obličeji a mnohočetné oděrky a hematomy v oblasti krku a tímto jednáním obžalovaného jednak došlo k poškození životně důležitého orgánu (břišní stěna, nitrobřišní cévy, stěna žaludku s krvácením a průnikem vzduchu do břišní dutiny) poškozeného a toto zranění a intenzivní rdoušení obžalovaným ohrožovalo poškozeného na životě a vyžádalo si odborný chirurgický zákrok, který odvrátil očekávanou komplikaci úrazového stavu – rozvoj difúzního zánětu pobřišnice a dalšímu krvácení do břišní dutiny, hospitalizace poškozeného trvala v době od 14. 10. 2017 do 20. 10. 2017.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl zabrán kuchyňský nůž s dřevěnou rukojetí celkové délky 200 mm a délkou čepele 10,5 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 39.185 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 26. 6. 2018, č. j. 7 To 50/2018-547 , jímž podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o zabrání věci.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Terezy Jelínkové dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Napadá závěr o správnosti skutkových zjištění (část II.), která ve věci učinil soud prvního stupně, jež podle něj nebyla správně posouzena z hlediska hmotného práva. Tvrdí, že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu je dána vada extrémního nesouladu. Obviněný namítá, že jednal v nutné obraně podle §29 tr. zákoníku, jelikož poškozený ho provokoval, slovně napadal a následně ohrožoval tzv. boxerem. Útoku poškozeného se pouze bránil. Skutečnost, že jednal v nutné obraně, demonstroval na provedených důkazech, které vyznívají v jeho prospěch, a to výpovědích svědků A. Z. (podle něhož konflikt podnítil poškozený a byl více aktivní během konfliktu) a A. S. (podle něhož začal poškozený mluvit agresivně na obviněného, viděl, jak si poškozený navlékl tzv. boxera na ruku a šel k obviněnému, jenž ležel na posteli). Důvody, pro které soudy učinily závěr o nevěrohodnosti svědeckých výpovědí těchto dvou svědků, nepovažuje za relevantní. Jím prosazovaný závěr, že jednal v nutné obraně, opřel dále o závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, jehož zpracovatelem je Doc. PhDr. Janem Laškem, CSc. Z nich plyne, že dovolatel netrpí sklony k agresivitě a ovládání mu nečiní obtíže. Navrhl, aby byl proveden tentýž znalecký posudek na osobu poškozeného.
5. Výpověď poškozeného obviněný pro panující nejasnosti považuje za nevěrohodnou. Tento svůj závěr demonstruje na zjištění, že poškozený ve výpovědi, jež byla při hlavním líčení přečtena podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., uvedl, že výpad nožem předcházející samotnému konfliktu, měl poškodit jeho triko a kalhoty. Takové zjištění z obsahu trestního spisu nelze učinit. Poukázal též na odlišný popis průběhu události po konfliktu ze strany poškozeného a svědka D. K výroku o náhradě škody uvedl, že Všeobecná zdravotní pojišťovna náležitě nespecifikovala výpočet uplatněné částky na náhradu škody.
6. Podle názoru obviněného nebyla prokázána objektivní ani subjektivní stránka žalovaného jednání (část III.), jelikož nebyl prokázán úmysl usmrtit poškozeného. To plyne z výpovědí svědků Z. a S. Okolnosti, za nichž došlo ke konfliktu (spontánně a po vzájemném slovním napadání), vylučují závěr o cíleném vedení směru útoku na životní orgány. Útok mohl vést do jiných částí těla, jímž by poškozeného mohl usmrtit. Poté, co upustil od pokračování v útoku, poskytl poškozenému první pomoc a ránu ošetřil. V dané věci proto nelze dovodit ani nepřímý úmysl. Úvahy soudů v tomto směru pokládá za nepodložené domněnky. Soudy měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo .
7. Závěrem obviněný navrhl (část IV.), aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další na toto obsahově navazující rozhodnutí. Alternativně navrhl, aby dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích věc k novému projednání a rozhodnutí nebo aby jej sám podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby.
8. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k námitce jednání v nutné obraně, jakož i k výtce nedostatku objektivní i subjektivní stránky zločinu, uvedl, že je nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod přiřadit. Prostřednictvím této argumentace obviněný primárně nebrojí proti právní kvalifikaci svého činu, nýbrž prosazuje jeho vlastní, pro něj příznivější verzi skutkového děje, podle které byl napaden poškozeným. Ta byla však na podkladě provedeného dokazování ve věci činnými soudy odmítnuta. Případ tzv. extrémního nesouladu v dané věci podle jeho názoru nenastal. Soudy ve věci činné provedly dokazování v dostatečném rozsahu a po hodnocení důkazů dovodily skutkové závěry, které v nich mají oporu. Ty svědčí o vině obviněného, když popsaný závěr, dle nějž to byl právě obviněný, kdo fyzicky napadl poškozeného a byl iniciátorem fyzického střetu, nikoliv poškozený, lze bezpečně dovodit z výpovědi poškozeného, která je plně věrohodná a koresponduje s relevantními ve věci provedenými důkazy. Naproti tomu verze skutkového děje prosazovaná obviněným, že se pouze bránil, nemůže obstát, když výpovědi svědků Z. a S. nelze označit za věrohodné či přesvědčivé (viz zejména str. 2 – 4 usnesení vrchního soudu). To jinak řečeno značí, že závěr o spáchání trestné činnosti obviněným není s provedenými důkazy v žádném, natož extrémním rozporu. Pokud tedy obviněný v rámci svého podání namítal, že čelil napadení ze strany poškozeného, přičemž ani nenaplnil objektivní a subjektivní stránku předmětného zločinu, což dovozuje z vlastní interpretace provedených důkazů (především z výpovědí svědků Z. a S.), a teprve na základě toho, tedy až sekundárně, konstatoval naplnění podmínek nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku a nedostatky subjektivní a objektivní stránky zločinu, tak se primárně domáhá jiného hodnocení důkazů. Takovou argumentaci nelze shledat relevantní, tedy přiřaditelnou pod některý dovolací důvod.
9. Co se právní kvalifikace činu týče, státní zástupce pro úplnost odkázal zejména na body 24 – 26 usnesení vrchního soudu, kde se vrchní soud touto otázkou stručně, leč dostatečně zabývá, přičemž dospívá k jednoznačnému a správnému závěru, že jednání obviněného vykazuje znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, §140 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu doplnil, že obviněným zdůrazňovaný afekt v jeho jednání sám o sobě nemá žádný vliv na vražedný úmysl. Jak známo, prostý afekt vražedný úmysl nevylučuje, naopak je v řadě případů vražd přítomen. V dané věci nedošlo ani k porušení principu in dubio pro reo . Co se týče výroku o náhradě škody, odkázal státní zástupce na bod 30. usnesení vrchního soudu, kde konstatuje, že podklad pro rozhodnutí o náhradě škody je dostatečný, s čímž se ztotožnil.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
18. Námitky uplatněné dovolatelem nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího soudu. To platí pro mimořádný opravný prostředek obviněného jako celek, přestože v jeho obsahu obviněný deklaruje i přítomnost námitek, které by jinak charakter námitek hmotně právních mohly mít, ne tak v podání dovolatele (jím namítané naplnění podmínek nutné obrany, příp. nedostatek subjektivní a objektivní stránky žalovaného jednání). Tyto námitky pouze vyvolávají dojem námitek hmotně právních, jelikož domnělé (obviněným tvrzené) nedostatky v právním posouzení soudy zjištěného skutku dovolatel buduje na obhajovací verzi odlišného průběhu skutkového děje, kterou soudy obou stupňů odmítly. Obviněný tudíž de facto odmítá přijmout tu část skutkových zjištění, jež správnost právního posouzení potvrzují. Námitky obviněným vznesené lze hodnotit toliko jako setrvalý nesouhlas se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soud prvního stupně, potažmo soud odvolací. Nezbývá než připomenout, že Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně, event. soud odvolací ve výroku odsuzujícího rozsudku.
19. Ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného lze proto konstatovat, že tyto nejsou způsobilé vyvolat procesní reakci dovolacího soudu projevující se v kasaci dovoláním napadených rozhodnutí, neboť vadami, které by z důvodu zajištění práva obviněného na spravedlivý proces takové řešení odůvodňovaly (z důvodu tvrzené existence tzv. extrémního nesouladu), napadená rozhodnutí netrpí. Za rozhodnutím trpící tvrzenou vadou by totiž bylo možno označit jen takové rozhodnutí, které by obsahovalo skutková zjištění, která by nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo by s těmito dokonce byla přímo v rozporu. Nic takového z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího nevyplývá.
20. Za případ extrémního nesouladu přitom nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného. Přitom je třeba upozornit, že odvolací soud se obhajobou, jež obviněný uplatnil i v řízení dovolacím, dostatečně zabýval. Nelze přehlédnout, že část II. dovolání obviněného pod rubrikou nazvanou „[n]správné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ je doslovným přepisem částí III. a V. podaného řádného opravného prostředku. Následkem těchto zjištění Nejvyšší soud necítí potřebu na námitky skutkového zaměření blíže, a nad rámec skutečností uvedených odvolacím soudem v odůvodnění jeho usnesení, reagovat. Procesní reakci odvolacího soudu lze považovat za adekvátní a pro dovolací soud přijatelnou.
21. Pakliže obviněný buduje závěr o jednání v nutné obraně a domáhá se přiznání relevance svědeckých výpovědí svědků Z. a S.a, jež by tento jeho závěr měly podporovat, činí tak prostřednictvím námitek ( „svědecké výpovědi … byly vyhodnoceny jako nevěrohodné, což soud odůvodnil tím, že oba svědci jsou věkově i naturelem blízcí obžalovanému.“ – str. 3 dovolání), jimiž odhlíží od komplexního zhodnocení těchto svědeckých výpovědí. Dovolatel totiž přehlíží, že primárním důvodem, pro který soud prvního stupně nevycházel při zjištění skutkového stavu z výpovědí těchto dvou svědků, byla především jejich nevěrohodnost. Tento závěr soud prvního stupně (viz hodnotící pasáž na str. 6 rozsudku, na kterou dovolací soud odkazuje) učinil na podkladě jejich zjevné vzájemné rozpornosti, když každý ze svědků hovořil o zcela odlišném průběhu události. Stran této námitky lze pro úplnost odkázat rovněž na zhodnocení odvolacího soudu, který se totožnou námitkou uplatněnou v řádném opravném prostředku obviněného rovněž věcně zabýval (viz hodnocení učiněná v bodech 16 a násl. rozsudku odvolacího soudu).
22. Odhlédnuto od skutkového zaměření vznesené námitky, Nejvyšší soud ani v obecné rovině nesdílí námitku dovolatele, že jednal v nutné obraně. Podle §29 tr. zákoníku odst. 1 tr. zákoníku „[č]in jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.“ , přičemž podle odst. 2 „[n]ejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“. Tato obhajoba byla soudy obou stupňů v plném rozsahu vyvrácena, a to na podkladě zjištěného průběhu útoku a s přihlédnutím k jeho následku (zraněním, jež útok obviněného zanechal na těle poškozeného). Závěr o jednání v nutné obraně je třeba vyloučit již na základě popsaného (a v dovolacím řízení nezpochybněného) skutkového děje v tzv. skutkové větě výroku o vině, podle níž obviněný poškozeného „nejprve ohrožoval nožem … snažil se ho opakovaně bodnout do těla, tento před ním ustupoval, poté přistoupil těsně k poškozenému a v úmyslu ho usmrtit, ho bodl do břicha, poškozený upadl na zem, a obžalovaný pokračoval v útoku tak, že si obkročmo sedl na poškozeného a znovu ho ohrožoval nožem … a potom poškozeného rukama silně rdousil a pěstmi mlátil do obličeje a svého jednání zanechal jen pro účinnou aktivní obranu poškozeného …“ . Z takto vylíčeného jednání obviněného je zjevné, že aktivita útočníka nebyla prostou reakcí na (žádným důkazem prokázanou) agresi poškozeného. Obviněný vystupoval jako aktivní útočník, na podporu svého útoku si opatřil bodnořezný nástroj (nůž s délkou čepele 10-15 cm), a poté, co mu byl nůž spolubydlícími odebrán, začal ležícího poškozeného rdousit, čímž stupňoval negativní následek na fyzickém zdraví oběti.
23. Nelze přehlédnout ani závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (č. l. 183-207) zpracovatele MUDr. Radovana Havla, který v jeho posudkové části (str. 19-20) uzavřel (viz č. l. 203), že ze soudně lékařského hlediska byly útoky na tělo poškozeného vedeny takovými mechanismy, jež byly svoji povahou způsobilé poškozeného usmrtit velmi rychle (pokud jde o jím realizovaný mechanismus rdoušení), resp. v řádu několika hodin (pokud jde o bodnořezné poranění břicha). Z takto zjištěného jednání dovolatele lze proto uzavřít, že podmínky nutné obrany ve smyslu §29 tr. zákoníku nemohly být naplněny, a to již proto, že nebylo vůbec prokázáno, že by obviněný odvracel přímo hrozící nebo trvající útok. Prokázán byl však opak, jež svědčí o iniciování útoku samotným obviněným.
24. Výše uvedená konstatování stran charakteru útoku, způsobu jeho vedení a následků, jež útok zanechal na těle poškozeného, ústí v nepatřičnost výtky dovolatele o neprokázané úmyslné formě zavinění. Skutková zjištění nezavdávají vznik pochybnostem o jednání obviněného v soudy dovozené, tj. úmyslné, formě zavinění. Adekvátním lze proto shledat závěr soudu prvního stupně (str. 13, bod 27. - 28. rozsudku), resp. soudu odvolacího (str. 4, bod 25. usnesení), že obviněný jednal ve formě nepřímého úmyslu, jelikož věděl, že svým jednáním může poškozenému způsobit smrt a s takovým následkem byl, resp. musel být, srozuměn.
25. Nepatřičnou je rovněž výhrada dovolatele, že soudy nerespektovaly pravidlo in dubio pro reo . Předně je třeba konstatovat, že ani tato námitka nespadá pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod, jelikož jde o námitku procesního zaměření. Nadto se dodává, že soudy učinily skutkové závěry na podkladě provedeného dokazování, z nichž vyvodily akceptovatelné skutkové závěry. Pakliže v dané věci nepanovaly pochybnosti o vině dovolatele, třebaže nesvědčí obhajobě dovolatele, nevyvstala ani potřeba aplikace tohoto pravidla na posuzovaný případ.
26. K námitce nenáležitého vyčíslení účelně vynaložených nákladů zdravotní pojišťovny na léčbu poškozeného lze odkázat na připojení Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky k trestnímu řízení (založené na č. l. 464-467), v němž je obsažen podrobný rozpis zjištěných nákladů na hrazené služby zdravotní pojišťovnou, a to v rozsahu, v jakém obviněnému tato povinnost byla podle §228 odst. 1 tr. ř. soudem prvního stupně uložena.
27. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že tento ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
28. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 10. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu