ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1221.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1221/2018-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. H. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2018, č. j. 8 To 150/2018-332, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 174/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 4. 2018, č. j. 10 T 174/2017-306 , byl obviněný M. H. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku.
2. Za toto jednání byl odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkonu mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 11.000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 12. 6. 2018, č. j. 8 To 150/2018-332 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Podle jeho skutkových zjištění se obviněný těchto trestných činů dopustil tím, že
dne 13. 5. 2017 v době kolem 03:00 hodin, ve vstupním vestibulu u hlavního vchodu provozovny kulturního domu R. a následně i v prostoru před kulturním domem na ulici XY v Brně, v průběhu konání hudební akce, za přítomnosti dalších účastníků této akce nejprve v prostoru kulturního domu R. fyzicky napadl S. S., narozeného XY, kterého držel na zemi v tzv. kravatě, poté, co byl přítomnými svědky V. H. a R. R. od poškozeného odtržen, pokračoval ve svém jednání, kdy v úmyslu dále napadat poškozeného S. S. vyběhl za poškozeným před kulturní dům, kde ho opět fyzicky napadl, když ho udeřil rukou sevřenou v pěst do oblasti obličeje, v důsledku čehož poškozený upadl na chodník, poté ho zaklekl a dal mu nejméně tři rány pěstí do oblasti hlavy, vůči kterým se poškozený bránil rukama, následně vstal a poškozenému šlápnul botou obutou do sportovní obuvi nejméně jednou na hlavu a svého jednání zanechal až poté, kdy byl přítomnými osobami od poškozeného odtržen, kdy tímto jednáním způsobil poškozenému S. S. zranění spočívající v krevním výronu víčka pravého oka, krvácení pod spojivkou pravého oka, plošné oděrce na rozhraní spánkové a temenní oblasti vpravo, povrchní plošné oděrce v oblasti pravého spánku a pravé tváře, povrchní oděrce na levém spánku, povrchní oděrce v týle hlavy, v hlubší oděrce na boltci levého ucha, v povrchní oděrce a plošnému povrchnímu krevnímu výronu v oblasti zadní stěny hrudníku oboustranně, v otiskové oděrce na zevní ploše levého ramene, v povrchní oděrce a podkožním tečkovitém krvácení oboustranně v oblasti horní části hrudníku vpředu, hematomech na obou předloktích, v krevním výronu na pravém koleně a povrchní oděrce na krku vpředu, přičemž nedošlo při tomto útoku ke vzniku závažnějších poranění hlavy.
4. Obviněný byl za tyto přečiny odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost nahradit poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky škodu ve výši 11.000 Kč.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce Mgr. Petra Poločka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
6. K přečinu ublížení na zdraví obviněný uvedl, že odvolací soud nezískal objektivní důkazy svědčící o tom, že by jeho jednání bylo způsobilé u poškozeného vyvolat újmu na zdraví. Po zhodnocení poranění poškozeného nebylo možné určit, jakým způsobem vznikla (mechanismus jejich vzniku) a kdo je vyvolal. Způsobená poranění jsou natolik bagatelní, že poškozeného neomezila v běžném způsobu života. Obviněný podotýká, že odvolací soud byl při rozhodování o vině v důkazní nouzi, jelikož z výpovědi poškozeného nebylo možné vycházet z důvodu jeho těžké opilosti. Svědci, kteří se k incidentu vyjadřovali, byli obhajobou zpochybněni, a to konkrétně pokud jde o jejich vztah k osobě dovolatele, výkon jejich povolání a pro jejich výrazný subjektivismus, který nenalezl taktéž odraz ve znaleckém posouzení. Hodnocení odvolacího soudu je podle názoru dovolatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Obviněný má za to, že odvolací soud měl vycházet ze zásady in dubio pro reo.
7. K přečinu výtržnictví obviněný uvedl, že poškozený byl značně opilý, nijak nekontroloval své jednání. Dovolatel byl napaden jako první a pouze se bránil. Taková reakce je jeho právem. Své jednání vnímá jako přiměřenou reakci na chování poškozeného. Závěr o spáchání tohoto přečinu je obdobně v extrémním nesouladu s důkazy, které byly v řízení provedeny. Obviněný má za to, že jeho jednání mělo být postoupeno k projednání pro přestupek. Dále vyslovil podiv nad tím, že poškozený nebyl uznán vinným týmž přečinem, přestože po formální stránce jeho znaky naplnil.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 6. 2018, č. j. 8 To 150/2018-332 a přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Část výhrad dovolatele podle jeho názoru pod uplatněný dovolací důvod vůbec podřadit nelze, zbývající námitky, jimiž obviněný tvrdí, že a) malá intenzita útoku a bagatelní charakter zjištěných poranění nesvědčí pro reálnou možnost vzniku újmy na zdraví, a proto nebylo namístě učinit závěr o odpovědnosti za pokus přečinu ublížení na zdraví, b) jeho jednání bylo adekvátní reakcí na jednání obviněného, neboť jím byl napaden, c) pokud bylo jeho jednání v rozporu se zákonem, bylo namístě posoudit je pouze jako přestupek a nikoli trestný čin, nepovažuje státní zástupce za opodstatněné.
10. Provedeným dokazováním byly bezpečně prokázány fyzické útoky na hlavu poškozeného pěstí a šlápnutím. Každému i jen průměrně inteligentnímu člověku, obviněného nevyjímaje, je známo, že fyzický útok na hlavu jiné osoby je nebezpečný a v závislosti na jeho intenzitě a charakteru při něm reálně hrozí vážná, mnohdy až život ohrožující zranění. Pokud tedy v posuzovaném případě obviněný útočil opakovaně na hlavu poškozeného, přičemž v dalším napadání mu zabránil až zásah svědků z řad ochranky, bezesporu musel být srozuměn s tím, že může způsobit újmu na zdraví. Jeho tvrzení, že zranění jsou bagatelní a nejsou způsobilá vyvolat u poškozeného omezení v běžném způsobu života, je nepravdivé a odporuje skutkovým zjištěním. U poškozeného totiž k takovému omezení ve skutečnosti došlo, a to na dobu 5-6 dní. Nižší intenzita útoku i kratší doba trvání omezení v obvyklém způsobu života pak našly svůj odraz v mírnější právní kvalifikaci oproti tomu, jak věc posoudil nalézací soud.
11. Jednání obviněného podle názoru státního zástupce nelze posoudit ani jako jednání v nutné obraně, jak to má na mysli §29 tr. zákoníku. Zmíněná okolnost vylučující protiprávnost předpokládá, že osoba odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákoníkem. O nutnou obranu pak nejde, byla-li zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V posuzované věci přitom ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný žádný hrozící ani trvající fyzický útok neodvracel. Ze strany poškozeného šlo jen o slovní provokace či nadávky, na které obviněný reagoval tak, že za ním vyběhl a napadl ho způsobem, který byl v porovnání s jednáním poškozeného zcela neadekvátní.
12. Podle názoru státního zástupce neobstojí ani výhrada obviněného, že jeho jednání mělo být posouzeno jen jako přestupek, ze které lze dovodit, že vytýká nerespektování zásady subsidiarity trestní represe vymezené v §12 odst. 2 tr. zákoníku. O takový případ se však v trestní věci dovolatele nejedná. A to tím spíše, pokud jeho chování v průběhu incidentu zdaleka neodpovídalo požadavkům na chování a vystupování policistů, byť v jejich volném čase. Uplatnění trestní odpovědnosti proto státní zástupce shledává důvodným.
13. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
21. Ve shodě s posouzením dovolání obviněného státním zástupcem (bod 9. a násl.) musí Nejvyšší soud konstatovat, že uplatněnému dovolacímu důvodu vyhovuje jen část námitek obviněného, neboť další z nich (např. polemika s odbornými závěry znalkyně a poukaz dovolatele na zdravotní stav poškozeného hraničící podle něj s akutní otravou alkoholem, což zapříčinilo, že jeho pohyby byly nekoordinované, a nelze tak vyloučit, že si tato poranění mohl přivodit sám či tvrzení o bagatelním charakteru zranění poškozeného) mají skutkový charakter a jako takové nejsou způsobilé vyvolat přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Obviněný se sice zaštiťuje tvrzením o existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a obsahem soudy provedených důkazů, avšak jeho existenci nikterak přesvědčivě svými námitkami nedokládá a nutno konstatovat, že ani přítomen není. Tento závěr plyne z toho, že hodnocení obsažené v napadeném rozhodnutí nelze označit za svévolné, které by porušovalo právo obviněného na spravedlivý proces.
22. Z výkladu označeného pojmu Ústavním soudem plyne, že ten extrémní nesoulad shledává v případech takových rozhodnutí, která jsou zatížena fatálními vadami v hodnotícím přístupu soudu, jež mají za následek, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. O takový případ se v označené věci nejedná. Skutkový zjištění soudu mají dostatečná ukotvení v obsahu provedených důkazů.
23. Protože není úkolem dovolacího soudu, aby znovu podrobně hodnotil důkazní situaci a opětovně tak – v případě, že se sám se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů ztotožní, jako je tomu v případě posuzovaném – toliko jinými slovy obhajoval již dříve učiněná skutková zjištění, odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění napadeného rozsudku a rovněž na tu část vyjádření státního zástupce, kde se k námitkám obviněného skutkového charakteru vyjádřil.
24. Situace, která v přezkoumávané věci existuje, umožňuje dovolacímu soudu, aby se k námitkám obviněného, která mají hmotně právní charakter, vyjádřil (jak ostatně i zákon předpokládá) na podkladě skutkových zjištění, která odvolací soud vyjádřil ve svém rozsudku.
25. Pokud jde o kvalifikaci skutku podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nelze vůbec na podklad uplatněného dovolacího důvodu tuto zpochybnit tvrzením, že z dokazování vůbec nevyplývá, že by se dovolatel vytýkaného jednání dopustil a že měla být aplikována procesní zásada in dubio pro reo. Připomíná se, že dovolací soud je vázán skutkovým zjištěním odvolacího soudu, z něhož (viz tzv. skutková věta) jednoznačně plyne, jakého násilného jednání se obviněný vůči poškozenému dopustil. K aplikaci označeného procesního principu soud nepřistoupil proto, že o osobě útočníka a formě jeho jednání vůči poškozenému žádné pochybnosti neměl. Označenému důvodu dovolání tak odpovídá pouze poukaz dovolatele na malou intenzitu útoku a bagatelní charakter zjištěných poranění, která podle něj nesvědčí pro reálnou možnost vzniku újmy na zdraví. Této námitce však již nelze přiznat důvodnost, neboť (a nutno dodat, že i v reakci na doplnění dokazování v řízení o odvolání) na ni zcela odpovídajícím způsobem reagoval odvolací soud změnou právního posouzení skutku. Dovolateli nelze přisvědčit v jeho názoru, že by prokázaným způsobem jeho jednání (viz popis skutku) nebylo možno přivodit poškozenému újmu na zdraví, jak ji vymezuje ustanovení §122 odst. 1 tr. zákoníku. Jeho jednání bylo způsobilé takový následek přivodit, to že k němu nedošlo, nalezlo výrazu v právním posouzení skutku jako pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 tr. zákoníku.
26. Tvrzení obviněného, že byl primárně napaden poškozeným a realizoval své právo bránit se takovému napadení, přičemž jeho jednání bylo přiměřené a nemělo být kvalifikováno jako přečin výtržnictví (což dovolatel považuje rovněž za projev extrémního nesouladu s provedenými důkazy), by sice mohlo být považováno za uplatnění námitky spočívající v jednání za podmínek nutné obrany ve smyslu §26 tr. zákoníku (jak zmínil státní zástupce ve svém vyjádření), avšak jeho podřazení pod citované ustanovení nepřichází v úvahu. Jednak zde není přítomen útok bezprostředně hrozící či trvající, vůči němuž by měl obviněný možnost zakročit zákonem předvídaným jednání, jednak je zřejmé, že v napadání poškozeného pokračoval, ač mu v tom bylo již jednou zabráněno přítomnými osobami.
27. Není třeba se vyjadřovat k otázce, zda měl či neměl být stíhán i poškozený, neboť tato otázka s posouzením důvodnosti vyvození trestní odpovědnosti dovolatele bezprostředně nesouvisí a navíc se uplatňuje zásada obžalovací, kdy je ryze na státním zástupci, na jakou osobu podá obžalobu či návrh na potrestání.
28. Ve shodě se státním zástupcem hodnotí Nejvyšší soud i požadavek obviněného, aby jeho jednání bylo posouzeno toliko na úrovni administrativně právní odpovědnosti. Vyslovení viny obviněného je odůvodněno závažností jeho činu, která nikterak nevybočuje z typového stupně společenské škodlivosti, jež je typická pro čin soudně trestný. Řečeno jinak, úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného úhlu pohledu se čin dovolatele nikterak nevymyká z běžného rámce trestných činů podle §146 odst. 1 a §358 odst. 1 tr. zákoníku. Důvod k řešení jeho odpovědnosti za něj toliko na úrovni administrativního postihu (tj. ve formě vyslovení jeho odpovědnosti pouze za přestupek) proto nenastal.
29. Na základě tohoto posouzení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný své dovolání podal zjevně neopodstatněně, a proto je jako takové podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
30. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Zpracoval:
Mgr. Daniel Broukal