ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1311.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1311/2018-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. R. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2018, č. j. 4 To 64/2018-1238, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 18/2015, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2018, č. j. 4 To 64/2018-1238, jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 10. 2017, č. j. 3 T 18/2015-1193, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 10. 2017, č. j. 3 T 18/2015-1193 , byl obviněný M. R. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil (zkráceně uvedeno) tím, že
jako jediný jednatel společnosti C. P., IČ: XY, se sídlem XY, XY, s vědomím špatné hospodářské a finanční situace společnosti v době od ledna 2010 do května 2010 vstupoval do nových obchodních vztahů s dopravci, s kterými uzavíral přepravní příkazy, a to s vědomím, že všechny nebudou s ohledem na finanční situaci společnosti a existenci neuhrazených závazků po lhůtě splatnosti uhrazeny, závazky uvedených věřitelů nehradil a následně s vědomím nepříznivé finanční situace společnosti C. P., tuto společnost ke dni 28. 6. 2010 převedl na osobu P. S., nar. XY, v důsledku čehož závazky společnosti vzniklé od ledna 2010 do května 2010 nebyly uhrazeny věřitelům a v částkách uvedených pod body 1) – 26), provedené přepravy následně s ohledem na celkovou špatnou finanční a hospodářskou situaci společnosti C. P., uhrazeny nebyly, čímž byla poškozeným dopravcům způsobena celková škoda ve výši 749.591 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce ve všech statutárních orgánech všech obchodních společností, a to na dobu 3 let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal tam uvedené společnosti s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a poškozených společností Schachinger Cargomax, s. r. o., a ČSAD Uherské Hradiště, a. s., proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 3. 2018, č. j. 4 To 64/2018-1238 , jímž z podnětu odvolání poškozených napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž byli tito poškození odkázáni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Schachinger Cargomax, s. r. o., částku 15.561 Kč s úrokem z prodlení z této částky a společnosti ČSAD Uherské Hradiště, a. s., částku 833 EUR, jíž současně podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím JUDr. Romana Krmenčíka dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Obviněný trvá na tom (část III.), že se protiprávního jednání nedopustil. Postup soudů je v rozporu se základními zásadami trestního řízení a s právem obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně ve svém posledním rozsudku nerespektoval pokyny odvolacího soudu, které uvedl v předcházejících zrušovacích usneseních. Podle názoru dovolatele (část IV./1) nebyla prokázána subjektivní stránka zločinu podvodu. Cituje závěry soudu prvního stupně, jež k dané otázce učinil, a připomíná, že soudy nevysvětlily, na základě jakých důkazů dospěly k závěru o jejím naplnění. Soudy nehodnotily provedené důkazy ve vzájemné spojitosti. Nadto je hodnotily nezákonným způsobem, jelikož vyzdvihují ty části výpovědí svědků, jež hovoří v jeho neprospěch a zcela přehlíží ty, jež hovoří v jeho prospěch. Dovolatel namítá, že pro naplnění skutkové podstaty je nezbytné uvést někoho v omyl. Okolnosti rozporné se skutečným stavem nepředstíral. Naopak byl přesvědčen o tom, že společnost funguje, nacházela se v zisku a výše pohledávek přesahovala výši závazků. Jednotlivé přepravy objednával v situaci, kdy je u společnosti poškozeného objednal koncový zákazník, za níž měl i tento zákazník zaplatit. Důvodně proto předpokládal (a s tím uzavíral jednotlivé smlouvy o přepravě), že v okamžiku, kdy budou přepravy zaplaceny zákazníky, uhradí je i jednotlivým přepravcům. Tato skutečnost plyne z ekonomických výkazů společnosti a výpovědí svědků Z. D. a J. S. Soudy nezohlednily v podnikání běžnou skutečnost, že zákazník za provedené služby nezaplatí ve lhůtě splatnosti. I v minulosti běžně ze strany obviněného i jeho zákazníků docházelo k prodlení v hrazení faktur, a to v horizontu tří až čtyř měsíců. O ekonomickém stavu by společnost měla informovat své obchodní partnery teprve tehdy, pokud existuje reálná hrozba jejího úpadku, je-li předlužená, či jsou vůči ní vedeny exekuce. Nikoli však v situaci, kdy hospodaření společnosti je v kladných číslech (společnost měla své závazky kryté svými pohledávkami).
6. Obviněný dále namítá, že obchodní podíl ve společnosti převedl z důvodu narůstajících politických aktivit. S tímto argumentem se žádný soud nevypořádal. Obchodní podíl prodal P. S., jenž za převod obchodního podílu zaplatil smluvenou cenu a sepsal s ním předávací protokol. Soudy nesprávně tomuto svědkovi uvěřily, že žádné dokumenty nepřevzal a cenu obchodního podílu nezaplatil. Nevzaly v potaz listinné důkazy (a to předávací protokol a připojený trestní spis, z něhož vyplynulo, že se svědek dopustil trestného činu úvěrového podvodu). Soudy neobjasnily, z jakého důvodu preferují svědeckou výpověď tohoto svědka před listinnými důkazy a jeho výpovědí, přestože soud prvního stupně označil osobu svědka za problematickou. Obviněný svědka nepovažuje za důvěryhodného. O této skutečnosti však neměl důvod v době převodu obchodního podílu pochybovat. Učinil vše, co po něm bylo možné spravedlivě žádat, aby svědka před převodem obchodního podílu prověřil. Za věrohodnou nepovažuje ani výpověď svědka Š.
7. V provedeném dokazování nemá oporu tvrzení soudů o utlumování činnosti společnosti. Z výpovědí svědků je zřejmé, že společnost fungovala až do samotného převodu obchodního podílu. I kdyby však k takovému utlumování docházelo, nejde o skutečnost prokazující podvodný úmysl v době uzavírání jednotlivých smluv o přepravě. V této souvislosti obviněný odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, jehož nosné závěry předestřel.
8. Dovolatel tvrdí (část IV./2), že žádný ze soudů neobjasnil, z jakého důvodu byl uznán vinným pouze pro část období, ve kterém k vytýkané trestné činnosti mělo docházet (obžaloba toto období vymezila od srpna 2009 do května 2010). Soudy nijak nezdůvodnily, z jakého důvodu shledaly činnost v roce 2009 vykonávanou obviněným za souladnou se zákonem, zatímco činnost realizovaná v roce 2010 podle nich již vykazovala znaky trestnosti. Zopakoval (část IV./3), že soud prvního stupně nehodnotil důkazy v jejich komplexu a odvolací soud se omezil na konstatování, že řízení nebylo zatíženo podstatnými vadami. Odvolací soud se nevypořádal se všemi námitkami, jež v odvolání uplatnil (dovolatelem provedené hodnocení výpovědí svědků S. a Š., nezohlednění výpovědi svědků D., S. a N., argument, že svědek P. podal při hlavním líčení zmatenou a nejasnou svědeckou výpověď, a to, že se soud nezabýval předloženými listinnými důkazy). Výpovědi, které učinila svědkyně I., považuje za vzájemně rozporné, a to zejména v té její části, v níž se vyjádřila o náhlém utlumování činnosti společnosti. Soud prvního stupně nesprávně posoudil odborné vyjádření znalce Ing. Václava Poloka, jelikož vytrhl tvrzení znalce z kontextu. Hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně je v rozporu s pravidly formální logiky. Soud neprokázal subjektivní stránku žalovaného zločinu, čímž své rozhodnutí zatížil vadou nepřezkoumatelnosti. Dovolává se toho, že soudy měly aplikovat zásadu in dubio pro reo .
9. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. V doplnění dovolaní , datovaném dnem 5. 11. 2018, obviněný uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. V jejich rámci namítá nesprávné právní posouzení skutku, extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním a porušení základního práva obviněného.
11. V podrobnostech namítá (část II.), že skutkový děj nebyl prokázán mimo jakoukoli rozumnou pochybnost. Za správný pokládá předposlední rozsudek, jímž byl obžaloby zproštěn. Důkazní situace před posledním rozhodnutím nalézacího soudu zůstala obdobná. Popis skutku neobsahuje všechny relevantní skutkové okolnosti, a to především ve vztahu k subjektivní stránce. Vědomí o tom, že měl uzavírat přepravní příkazy s tím, že všechny nebudou uhrazeny, „nebylo předmětem žádného důkazu“. I při přijetí tohoto závěru však z dané skutečnosti plyne pouze to, že některé budou uhrazeny, některé nikoli. Chybí rovněž bližší časové určení, tj. zda nebudou uhrazeny nikdy nebo pouze k určitému okamžiku. Špatná hospodářská situace neimplikuje vědomí (úmysl) pachatele o jejich neuhrazení. Nadto znalecký posudek nevyhodnotil ekonomickou situaci společnosti jako úpadkovou. Předmětem zjištění nebylo, kdy se s tímto stavem seznámil. Podotýká, že ve skutkové větě musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které vyjadřují zákonné znaky skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení.
12. Obviněný připomíná (část III.), že krajský soud v reakci na jeho odvolání proti prvnímu rozsudku okresního soudu uvedl, že mu nelze klást za vinu, že docházelo k utlumování činnosti společnosti C. P., a nelze dovozovat naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku pro nevyjádření subjektivní stránky. Posléze však, ačkoli se skutková situace nijak nezměnila, odvolací soud na tyto jeho argumenty již nijak blíže nereagoval. Má tedy za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti. Dovolatel upozorňuje, že rozhodování o dovolání se nemůže ocitnout mimo rámec základních zásad trestního práva (část IV.). Závěr o naplnění subjektivní stránky stojí na extrémně vadném zjištění skutkového stavu věci, a proto nemůže obstát. Závěr odvolacího soudu o formě zavinění (spáchání činu alespoň v eventuálním úmyslu) nekoresponduje s podstatou jednání obsaženého v popisu skutku. Tím spíše mu neodpovídá závěr soudu prvního stupně o tom, že jednal o úmyslu přímém. Z žádného důkazu neplyne úmysl obohatit jiného. O extrémním nesouladu svědčí následný posun období (leden až květen 2010 oproti původnímu určení roku 2009), v němž si měl být vědom toho, že nebude moci svým finančním závazkům dostát. Žádný důkaz, jenž by tuto vědomost prokazoval, nebyl proveden. Zařizováním přeprav byl generován zisk.
13. Obviněný tvrdí, že zcela důvodně předpokládal, že v okamžiku, kdy budou přepravy ze strany zákazníků uhrazeny, budou uhrazeny i jednotlivým přepravcům. Tato skutečnost nebyla vyvrácena. Nemůže být kriminalizován postup, kdy v okamžik objednávky nemá daný subjekt k dispozici finanční prostředky k její budoucí úhradě. Zjištěné okolnosti nemohou zpochybnit jeho tvrzení, že jde o obchodněprávní spor. Nelze ani akceptovat snahu přenášet důkazní břemeno prokazovat nevinu na obviněného, jak tomu bylo v posuzované věci.
14. V každém trestním řízení musí být respektován princip presumpce neviny (část V.). Ve věci podaná obžaloba nepracovala s konkrétním popisem skutku, který by naplňoval skutkovou podstatu trestného činu podvodu. Soud se zaměřil pouze na určité podezření, jež samo o sobě nemůže být způsobilým podkladem pro vyslovení viny.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který k dovolací argumentaci obviněného sdělil, že s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak zejména tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Taková situace však podle jeho názoru v dané věci nenastala, tudíž je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů, popsaných ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Břeclavi a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, resp. i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.
17. Z nich je podle názoru státního zástupce zřejmé, že obviněný si musel být vědom nedobré situace své společnosti C. P., navíc zhoršující se, a toho, že nebude moci dostát svým finančním závazkům. Tato doba, v níž si obviněný popsaných skutečností musel být vědom, byla určena počátkem roku 2010. Přesto obviněný přijal další závazky, fakticky podnikání v podstatě ukončil a poté převedl obchodní podíl na třetí osobu, zjevně nezpůsobilou k dalšímu reálnému podnikání, což také nastalo. Takto zjištěný skutkový děj potom, s ohledem na výši způsobené škody, poskytuje dostatečný podklad pro závěr, že obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, a to včetně zákonem požadovaného zavinění ve formě úmyslu (minimálně nepřímého).
18. K argumentaci obviněného doplnil, že některé zjištěné momenty by samy o sobě skutečně spáchání zmíněného deliktu neprokazovaly (tj. existence neuhrazených závazků z minulého období, převod obchodního podílu či utlumování činnosti). Je však nutné je hodnotit nejen jednotlivě, ale i v celém souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.), včetně informací vyplývajících z výslechu D. I. a dalších důkazů. Takovým postupem zde vzniká logicky navazující skutkový závěr v tom smyslu, že po období v zásadě podnikatelsky či ekonomicky úspěšném se společnost obviněného C. P., dostala do situace úbytku klientů a finančních obtíží, což bylo vyřešeno tím, že obviněný utlumil činnost, mimo jiné ukončil zaměstnancům jejich pracovní poměry a následně realizoval převod. Celá situace tak nijak neodpovídala „standardnímu“ prodeji obchodního podílu ve společnosti s ohledem na důvody, které uvedl obviněný (potřeba soustředit se na politickou kariéru), ale odpovídala ukončení provozu ztrátového subjektu, včetně ukončení pracovních poměrů zaměstnanců a následně převodu již v podstatě nefunkčního zbytku (zejména pokud společnost zůstala bez lidských sil, což zcela neodpovídá tvrzení obviněného uvedenému v dovolání, že podnikání, aby bylo úspěšné, musí se neustále udržovat v chodu) bez reálné možnosti navázat na obchodní činnost. Takové jednání je potom zcela namístě právně kvalifikovat tak, jak to učinily soudy činné dříve ve věci.
19. V návaznosti na popsané skutečnosti státní zástupce dovodil, že předložené námitky obviněného, pokud je možné k nim vůbec v dovolacím řízení přihlížet, tzn. pokud jimi obviněný netvrdí jiný průběh skutkového děje, zejména stran svých záměrů při úkonech se společností, jsou zjevně neopodstatněné.
20. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě (pokud jde o podání, jehož obsah je zmíněn v bodech 4. až 9.) a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
22. Protože z ustanovení §265f odst. 2 tr. ř. plyne, že [r]osah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání , omezil se dovolací soud pouze na posouzení toho, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nevznikla potřeba posouzení důvodnosti uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný neuplatnil v souladu s požadavkem §265f odst. 2 tr. ř. Tento důvod dovolání totiž v původně podaném dovolání (podání ze dne 26. 7. 2018) explicitně není zmíněn a není ani argumentačně vyjádřen v odůvodnění označeného mimořádného opravného prostředku. Pokud jej obviněný vznesl v označeném doplnění dovolání (body 9. až 15.), učinil tak po lhůtě stanovené §265f odst. 1, 2 tr. ř., tedy právně irelevantním způsobem. Dovolací soud se proto věcnou opodstatněností tvrzené vady odvolacího soudu, zakládající tento důvod dovolání, nezabýval .
23. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
24. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
25. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
27. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
28. Byť to z vlastního dovolání neplyne tak transparentním způsobem, jak to dovolatel následně vyjádřil v jeho doplnění [ „Odvolací soud … u obžalovaného dovodil zavinění ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, přestože takový závěr nekoresponduje s podstatou jednání obžalovaného vyjádřenou v popisu skutku,…“ ], nelze pochybovat o tom, že již v podání, které bylo učiněno v zákonné lhůtě pro podání mimořádného opravného prostředku, namítl nedostatek skutkového popisu pro následnou hmotně právní subsumpci skutku pod zákonné znaky trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. Plyne to z té části dovolání (III./1.), v níž soudu prvního stupně vytýká, že se „naplněním znaků skutkové podstaty trestného činu, resp. naplněním subjektivní stránky, vůbec ve svém odůvodnění napadeného rozhodnutí nezabývá“ , kde sice svoji pozornost koncentruje na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, avšak s citací těch skutkových závěrů, které jsou promítnuty, byť ne naprosto doslovně, již v samotném popisu skutku (např. „s vědomím špatné hospodářské a finanční situace uzavíral další smluvní kontrakty s dopravci od ledna 2010, kdy bylo zjevné, že firma nebude moci dostát svým závazkům a bylo jednoznačně prokázáno, že jsem o této skutečnosti věděl“ , což jen jinými slovy vyjadřuje skutkové zjištění vyjádřené v tzv. skutkové větě výroku rozsudku, podle níž obviněný „s vědomím špatné hospodářské a finanční situace společnosti v době od ledna 2010 do května 2010 vstupoval do nových obchodních vztahů s dopravci, s kterými uzavíral přepravní příkazy, a to s vědomím, že všechny nebudou s ohledem na finanční situaci společnosti a existenci neuhrazených závazků po lhůtě splatnosti uhrazeny,…“ ) . Doplnit lze, že již v tomto podání obviněný odvolacímu soudu vytkl, že „nevysvětluje, na základě jakých konkrétních důkazů se s úvahou soudu prvního stupně o naplnění skutkové podstaty, potažmo subjektivní stránky, ztotožňuje“ a to v reakci na jím citovaný závěr obsažený v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, podle něhož „naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu má oporu v provedených důkazech, kdy je úvaha soudu prvního stupně o nepřímém úmyslu správná“.
29. Dovolací soud proto naznal, že v uvedeném směru, tj. námitkou, že skutek zjištěný soudem prvního stupně (zde při odhlédnutí od toho, že dalšími námitkami obviněný napadá samotnou jejich důvodnost) nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným pro nedostatečné vyjádření jeho subjektivní stránky, obviněný formálně naplnil jím uplatněný důvod dovolání určený k případné nápravě vad nastalých při vadném hmotně právním posouzení skutku, který popsalo napadené rozhodnutí (event. jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně) v jeho výrokové části (s případným rozvedením v jeho odůvodnění).
30. Protože taková argumentace nebyla shledána zjevně neopodstatněnou, aby umožnila dovolacímu soudu rozhodnout o dovolání obviněného způsobem navrženým státním zástupcem, přezkoumal Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. napadená rozhodnutí a dospěl k následujícím poznatkům.
31. Pro posouzení věci jsou dostačující zkrácená skutková zjištění nalézacího soudu, jak jsou citována v bodě 1., neboť konkretizace obsažená v bodech 1) až 26) odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně obsahuje jen údaje o datu realizace jednotlivých přeprav a fakturovaných částkách za ně, tedy údaje, které z hlediska posouzení existence zákonem vyžadované formy zavinění obviněného nejsou podstatné.
32. Rozborem skutkové věty lze dojít k závěru, že v ní soud prvního stupně dostatečným způsobem vyjádřil vědomostní složku zavinění, jak lze doložit následujícími citacemi:
a) „s vědomím špatné hospodářské a finanční situace společnosti v době od ledna 2010 do května 2010 vstupoval do nových obchodních vztahů s dopravci“ ,
b) „s kterými uzavíral přepravní příkazy, a to s vědomím, že všechny nebudou s ohledem na finanční situaci společnosti a existenci neuhrazených závazků po lhůtě splatnosti uhrazeny“ ,
c) „následně s vědomím nepříznivé finanční situace společnosti C. P., tuto společnost ke dni 28. 6. 2010 převedl na osobu P. S., nar. XY“.
33. Na straně druhé je nezbytné konstatovat, že označený popis skutku nikterak nevyjadřuje složku volní, neboť zbývající část skutkové věty, tedy že obviněný:
a) „závazky uvedených věřitelů nehradil“ ,
b) „v důsledku čehož závazky společnosti vzniklé od ledna 2010 do května 2010 nebyly uhrazeny“ ,
c) „čímž byla poškozeným dopravcům způsobena škoda ve výši 749.591 Kč“ ,
popisuje (jen) následek z jednání obviněného vzniklý, tj. zákonný znak objektivní stránky.
34. Vzhledem k tomu, že trestní odpovědnost je budována na principu subjektivní odpovědnosti, jejímž výrazem je nutnost prokázání zákonem vyžadovaného zavinění [tím se rozumí psychický vztah pachatele k poruše či ohrožení objektu trestného činu nebo jeho předmětu útoku, jakož i k jednání uvedenému v trestním zákoně, které je vyvolávají (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 279)], je nezbytné naplnění všech znaků příslušné skutkové podstaty trestného činu, tedy i znaků subjektivní stránky, vyjádřit již v popise skutku, jenž je předmětem právního posouzení. Jak je demonstrováno výše, tento požadavek výroková část rozsudku nalézacího soudu nevyjadřuje.
35. Při tomto zjištění zaměřil dovolací soud pozornost na odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí, z něhož plyne, že soud prvního stupně věc uzavřel tak, že (str. 16) „po subjektivní stránce jednal obžalovaný minimálně v úmyslu přímém tak, jak má na mysli ustanovení §15 odstavec 1 písmeno b) trestního zákoníku“. Zjevný rozpor lze patrně vyložit tak (viz minimálně ), že soud hodlal vyjádřit závěr o zavinění obviněného ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu, který vymezuje citované ustanovení tr. zákoníku. Toto drobné pochybení, zejména pokud odvolací soud ve svém rozhodnutí vyjádřil, že sdílí názor o zavinění obviněného v této formě zavinění [tj. „o nepřímém úmyslu obžalovaného podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť tento musel být srozuměn se škodlivým následkem v podobě neschopnosti dostát svým závazkům, jakož i této formy zavinění ve vztahu k uvádění poškozených v omyl“ ], by bylo možno překonat poukazem na příslušnou argumentaci, z níž by se takto dovozený závěr nepochybným způsobem podával. V posuzované věci to však učinit nelze.
36. Je totiž nezbytné poukázat na fakt, že otázkou subjektivní stránky se nalézací soud – jak na to poukazoval dovolatel již v řádně podaném dovolání – nezabýval způsobem, který by mohl dovolací soud akceptovat. Jeho argumentace na str. 15 se totiž, stejně jako skutkové vyjádření ve výrokové části, upíná toliko ke složce vědomostní ( „si musel být vědom toho, že hospodářská situace společnosti není dobrá … s vědomím toho, že společnost nebude moci dostát svých finančním závazkům…“ ). Za daného stavu nepřesvědčivě vyznívá závěr, že obhajoba obviněného je „zcela vyvrácená, je zcela zjevné, že obžalovaný s vědomím špatné hospodářské a finanční situace uzavíral další smluvní kontakty s dopravci od ledna 2010, kdy bylo zjevné, že firma nebude moci dostát svým závazkům a bylo jednoznačně prokázáno, že o této skutečnosti věděl, přesto byly uzavírány dál přepravní příkazy a následně tak s ohledem na další jednání obžalovaného tyto přepravy na základě vystavených faktur ze strany dopravců nebyly těmto dopravcům uhrazeny.“
37. Odvolací soud na obsahově shodně vyznívající námitku o nedostatku subjektivní stránky reagoval tak, že (str. 8) poukázal na to, že napadený rozsudek vychází z poznatku, že společnost skončila fiskálně v mínusu, nebyla schopna dostát zcela všem závazkům v obou hodnocených obdobích, fiskální hospodářský výsledek byl záporný, a ač „ [ k ] ladný výsledek hospodaření ve výkazu zisku a ztrát připouští i znalec Ing. Polok, svědkyně S., účetní společnosti, potvrdila, že dopravci urgovali neuhrazené faktury a tutéž skutečnost potvrdila i dispečerka, svědkyně I.“. Odvolací soud na podkladě těchto zjištění uzavřel, že „subjektivní stránka jednání obžalovaného byla naplněna vstupováním do nových obchodních vztahů s dopravci v období od ledna 2010 až do května 2010, kdy obžalovaný náhle … ukončil svoji činnost a ihned společnost převedl na jinou osobu, a to za okolností zjištěných výpověďmi svědků S., Š. a M.“.
38. Dovolací soud je nicméně nucen konstatovat, že ani argumentace odvolacího soudu nedává odpověď na to, jak dospěl k závěru, že dovolatel „musel být srozuměn se škodlivým následkem v podobě neschopnosti dostát svým závazkům, …atd.“ (viz bod 37.).
39. Je nepochybně nadbytečné připomínat, že vědomostní složka zavinění není oním dělítkem, jež odlišuje úmyslnou a nedbalostní formu zavinění. Konkrétně vyjádřeno, její existence je znakem jak nepřímého úmyslu, který spatřují v jednání obviněného soudy nižších stupňů, tak vědomé nedbalosti vymezené §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle něho [ t ] restný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí.
40. Odhlédne-li dovolací soud nyní od námitek dovolatele, které zpochybňují i vlastní opodstatněnost skutkových zjištění, na nichž je založen závěr o existenci vědomostní složky zavinění obviněného, pak musí opakovat, že skutková zjištění soudů obou stupňů (a ani jejich argumentace při odůvodnění zavinění obviněného) neobsahují nic, co by přesvědčivě svědčilo o pozitivním znaménku, který je u volní složky úmyslného jednání spojen s chtěním (úmysl přímý) či srozuměním, včetně smíření (úmysl eventuální) pachatele, takový následek přivodit. Zatímco úmyslné formy zavinění vyjadřují to, že následku, který je trestním zákonem chráněn, pachatel dosáhnout chce či je s jeho vznikem srozuměn (příp. je s alternativou jeho vzniku smířen), což odráží ono pozitivní kladné znaménko, vyjadřující pozitivní zaměření vůle, v případě nedbalostního zavinění si pachatel tento následek přivodit nepřeje (negativní znaménko).
41. Obviněný po celou dobu svého trestního stíhání popírá, že by zamýšlel dopravcům, s nimiž prostřednictvím své společnosti vstupoval do kontraktačních vztahů, způsobit škodu na majetku, resp. že by hodlal sebe (či svou společnost) obohatit na jejich úkor čerpáním poskytnutých dopravních služeb, za které by nezaplatil.
42. Pokud dovolací soud výše uvedl, že soudy nižších stupňů nevyjádřily ve svých rozhodnutích volní složku této formy zavinění, o níž prohlásily, že v ní dovolatel jednal (srozumění), pak tak učinil proto, že musí opakovat, že samotná existence následku nemůže svědčit ani o nedbalostí formě zavinění [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2065/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 96/81 SbNU 565), dle něhož závěr o trestněprávním zavinění nelze nikdy dovozovat z pouhého faktu, že došlo ke škodlivému následku], natož pak o zavinění úmyslném.
43. Nepřesvědčivost (a nedostatečnost) závěrů spočívá v tom, že se soudy v důsledku nedostatečného zhodnocení provedeného dokazování nedobraly k takovým (podrobným) skutkovým zjištěním, které by jim umožnily konstatovat, že jím (resp. důkazy, z nichž byly takové skutkové závěry dovozeny) byla obhajoba obviněného přesvědčivým způsobem vyvrácena. V dané souvislosti je třeba připomenout, že obhajoba obviněného je založena na tvrzení, že s ohledem na skutečnost, že výše pohledávek společnosti převyšovala výši jejích závazků, resp. že zde i existoval hmotný majetek, který by mohl na úhradu závazků být použit, nepředpokládal vznik škody dodavatelů přepravních služeb, a to i s ohledem na úhradu dopravy společnosti, v jejichž prospěch byla provedena. Vyjádřeno jinak, obviněný – i za situace, že by za správné bylo označeno zjištění o nedobré hospodářské situaci společnosti – vyjádřil skutkově to, co musí být posouzeno z hlediska §16 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. I pokud by bylo vycházeno z toho, že věděl, že svým jednáním může způsobit následek, resp. účinek, tento znak vyjadřující, tj. škodu nastalou u dopravních společností, musí soudy rozhodnout, zda nejednal tak, že (byť bez přiměřených důvodů) spoléhal na to, že z jeho jednání takový následek nevzejde. Jen tehdy, pokud bude vyvrácena tato alternativa totiž může být činěn závěr, že jednal (při daných skutkových základech) ve formě eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
44. Nepochybně nadbytečně se rovněž připomíná, že úmysl pachatele trestného činu podvodu musí být dán v době jeho jednání. Závěr o úmyslném zavinění musí pokrývat nejen následek a jednání pachatele, ale i příčinný vztah mezi těmito. V kontextu uvedeného zůstává nejasné, jaký význam soudy přikládají následnému převedení společnosti na osobu P. S. Jejich rozhodnutí totiž nevyjadřují to, že by volba této osoby byla provedena dovolatelem proto, aby uhrazení pohledávek poškozených bylo zabráněno. Navíc je třeba věc zkoumat i z hlediska časových souvislostí, tj. otázky toho, kdy k následku (resp. jednotlivým účinkům) došlo, a zda je toto převedení společnosti, nějak kauzální pro jeho vznik. Je totiž třeba důsledně odlišit ty případy, kdy pachatel záměrně, aby případnému vymáhání či prosté úhradě pohledávek poškozených zabránil, převede společnost na tzv. bílého koně, a kdy v takové představě a s takovým cílem nejedná.
45. Za určitých okolností může být převod společnosti na jiný subjekt jistým argumentem, který může podpořit závěr o podvodném úmyslu pachatele, soud však musí vyložit, v jakých souvislostech k převodu došlo a čím jsou tyto prokázány (na základě jakých důkazů). V uvedeném směru obhajoba obviněného, který záměr poškodit své dodavatel popírá a stran převodu společnosti odkazuje na způsob své inzerce prodeje společnosti, také nebyla důsledně vyvrácena.
46. Vzhledem k tomu, že nic z výše vymezených předpokladů dovození trestní odpovědnosti dovovolatele napadená rozhodnutí nevyložila, musel Nejvyšší soud dospět k poznatku, že tato rozhodnutí nemohou již z tohoto hlediska obstát, a to pro naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
47. Za tohoto stavu není již nezbytné zcela detailně rozvést, zda napadená rozhodnutí zatěžují i vady, které by odůvodňovaly závěr, že jejich vydáním ze strany soudů došlo k porušení práva obviněného na spravedlivý proces.
48. Dovolací soud z důvodů výše vyložených, tzn. dostatečného nevypořádání se obou soudů nižších stupňů s otázkou zákonem požadovaného zavinění obviněného, tj. z pro absenci přesvědčivého zdůvodnění existence zjišťované volní složky úmyslného zavinění (opřeného o poukaz na konkrétní důkazy tuto složku prokazující) a jejího skutkového vyjádření v rámci tzv. skutkové věty, přistoupil na podkladě důvodného dovolání obviněného podle §265 odst. 1, 2 tr. ř. ke zrušení jak rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 3. 2018, č. j. 4 To 64/2018-1238, a jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 17. 10. 2017, č. j. 3 T 18/2015-1193, tak i všech rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
49. Úkolem soudu prvního stupně je, aby se otázkou viny obviněného, s přihlédnutím k tomu, co vyjádřilo toto usnesení, opětovně zaobíral. Připomíná se, že orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla Nejvyšším soudem vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který uvedený soud ve svém rozhodnutí vyslovil. Nejvyšší soud ve smyslu citovaného ustanovení neukládá nalézacímu soudu žádné konkrétní úkoly stran důkazního řízení, neboť na jeho zvážení ponechává rozhodnutí v otázce, zda dosud provedené důkazy jsou dostačující pro splnění úkolu, který mu je uložen, či zda pro své rozhodnutí v otázce viny je nezbytné toto dokazování nějakým způsobem doplnit. V uvedeném ohledu je ostatně i věcí aktivity procesních stran, aby případné nezbytné doplnění dokazování samy navrhly, event. dle nich nezbytné důkazy zákonem upraveným způsobem (215 odst. 2 tr. ř.) samy provedly. Připomíná se, že prokázání viny obviněného je prvořadný úkolem zejména státního zástupce, o jehož obžalobě se řízení vede, a nikoli soudu, jehož role je spočívá zejména v řízení tohoto procesu a zákonu odpovídajícím zhodnocení před ním provedených důkazů.
50. Jak již plyne z povahy dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, není úkolem Nejvyššího soudu, aby ve svém rozhodnutí detailně reagoval na nářky obviněného týkající se skutkových zjištění či způsobu hodnocení jednotlivých důkazů soudy nižších stupňů. To však současně neznamená, že by se soud, jemuž se věc vrací k novému projednání a rozhodnutí, neměl zabírat a vypořádat s těmi námitkami, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v uvedeném směru uplatnil, tj. těmi, které z hlediska nenaplnění žádného z dovolacích důvodů upravených v §265b tr. ř. nevyžadují odpovídají reakci ze strany soudu dovolacího.
51. Zpochybňuje-li obviněný důvodnost dovození své trestní odpovědnosti soudy zejména z hlediska nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, pak je zřejmé, že nalézací soud musí svoji pozornost zaměřit zejména na vyřešení této otázky. Aby bylo možno konstatovat, že obhajoba obviněného byla spolehlivě vyvrácena, je nezbytné, aby se uvedený soud s provedenými důkazy vypořádal v jejich celistvosti (všemi poznatky z jednotlivých důkazů plynoucími), jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Aniž by bylo třeba detailně rozvádět, co vše je v daných souvislostech třeba posoudit, je možno příkladem uvést, že součástí posouzení by měly být i takové poznatky, které plynou např. z odborného vyjádření a následného výslechu Ing. Václava Poloka, z listin týkajících se exekučních řízení, z inzerátů podaných obviněným za účelem prodeje společnosti, či z výpovědi svědkyně J. S., příp. i dalších důkazů, které mají příslušný potenciál k rozhodnutí v otázce zavinění obviněného.
52. Zmínil-li dovolací soud příkladem výše specifikované důkazní prostředky, pak lze uvést, že z obsahu spisu plyne, že
a) z odborného vyjádření znalce Ing. Václava Poloka (viz na č. l. 1123-1135), posuzujícího ekonomickou situaci společnosti C. P., vyplynulo, že „hodnota cizích zdrojů ve vztahu k hodnotě aktiv – tedy k výši majetku, jež by měl hodnotu závazků garantovat … za sledovaná období 2008-2009 nepřekračuje daný poměr v neprospěch aktiv. Vývoj situace tohoto poměru se však opakovaně přibližuje kritické hranici“. Při následném výslechu tento zpracovatel odborného vyjádření doplnil (viz výpověď z hlavního líčení na č. l. 1168-1172), že „v tomto směru existuje určitý formalizovaný postup, neboli algoritmus v postupu zjištění fiskální schopnosti, kde tedy mi vyšlo, že za rok 2008 a 2009 i přes určitý kladný výsledek hospodaření ve výkazu zisků a ztrát společnost skončila fiskálně v mínusu. Tzn., že tedy lze předpokládat, byť to není velká částka, že společnost nebyla schopna dostát zcela všem závazkům v obou hodnocených obdobích roku 2008 a 2009. To je první zjištěný fakt. Druhý zjištěný fakt je to, že na straně 4 posouzení úpadkové situace společnosti, tady jenom posuzuji v podstatě záležitost, neboť jsem schopen z účetních výkazů pouze vyhodnotit úpadek formou předlužení, kdy konstatuji, že tedy k tomuto úpadku nedošlo, protože pochopitelně poměřováno tedy hodnotou všech závazků k hodnotě aktiv tato hodnota závazků nepřesáhla hodnotu aktiv… sice společnost dosáhla účetního hospodářského výsledku kladného, nicméně se nedostává dostatek solvence, dostatek financí a v tuto chvíli tedy konstatuji, že by mohla mít problémy v budoucnu, pokud samozřejmě tento stav nějakým způsobem neupraví.“ ,
b) z výpisu z centrální evidence exekucí (č. l. 431 až 437) sice plyne, že obsahuje 12 záznamů týkajících se společnosti C. P., žádné usnesení o nařízení exekuce však nebylo vydáno v období, v němž je obviněnému kladeno za vinu spáchání trestného činu podvodu (srpen 2009 až květen 2010),
c) nabídka prodeje společnosti („prodej spedice“ byla obviněný zveřejněna formou inzerátů na Bazar (č. l. 281), OK Bazar (č.l. 283) ibazar.cz (č. l. 284), SBazar.cz (č. l. 286),
d) svědkyně J. S. (č. l. 1172-1174), zaměstnaná na pozici účetní společnosti od podzimu roku 2009, se vyjádřila i tak, že „[t]ak jako přišly peníze, uhradily se další faktury, myslím si, že mírný zisk tam byl… Ve firmě jsem skončila proto, že pan majitel řekl, že to končí… Z účetních podkladů nevyplývalo, že by firma měla skončit… To, že by firma přestávala třeba platit dodavatelům, tak to ne, pořád se platilo, když přišly peníze tak se platilo. Pořád tam nějaký obrat byl, pohyb byl. Nebylo to tak, že by byl nějaký útlum, to v žádném případě, ale už je to fakt dlouho. Co se týče nezaplacených faktur, tak takové ty běžné urgence od dopravců byly… Zhoršení platební bilance jsem nepozorovala, přišlo mi to konstantní.“ ].
53. Protože dovolatel nedůvodnost závěrů soudů nižších stupňů namítá stran okolností, k nimž se vztahuje i obsah takto příkladem zmíněných důkazů, jež by mohly svědčit ve prospěch jeho obhajoby, je na soudu, aby se i poznatky z těchto důkazů zabýval a v odůvodnění svého rozsudku k nim zaujal své hodnotící stanovisko.
54. Současně je třeba zmínit, že se soud musí vyvarovat nekritického posouzení význaku jednotlivých důkazů, neboť při řešení otázky zavinění obviněného musí důsledně posoudit, jaký význam poznatky, jimiž v době činu obviněný disponoval, pro složku vědomostní a volní skutečně měly. Příkladem lze uvést, že okolnosti, na něž by mohl obviněný spoléhat způsobem, jenž by vylučoval závěr o jeho srozumění se vznikem škodlivého následku, nemohou být jakékoli. Dozajista by jím nemohl být pouhý odkaz na to, že společnost evidovala pohledávky za jinými subjekty bez rozlišení toho, zda jejich úhrada je (resp. v době mu vytýkaného jednání byla) reálná, a to v přiměřené době tak, aby takto získané finanční prostředky mohly být použity na závazky společnosti C. P. Vyjádřeno jinak, ve prospěch obviněného by v tomto smyslu nemohly být zohledněny pohledávky, o jejichž nedobytnosti musel být přesvědčen, tj. např. pohledávky dlouhodobě nesplacené subjekty, které jsou v likvidaci, v úpadku apod.
55. V rámci konečného shrnutí možno konstatovat, že úkolem soudu je – jak již opakovaně výše uvedeno – v nově vydaném rozhodnutí přesvědčivě s oporou o konkrétně citované důkazy vyložit skutková zjištění, k nimž dospěl, a jim odpovídající právní posouzení zjištěného skutkového stavu. Požadavek zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.) se upíná ke všem zjištěním, která jsou významná pro právní kvalifikaci skutku, tedy i pro tu část, která je významná z hlediska posouzení subjektivní stránky příslušného trestného činu. Proto i v uvedeném směru, neboť příslušný právní závěr právní musí být podložen tomu odpovídajícím zjištěním skutkovým, se s ohledem na uplatňující zásadu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř.) může, resp. je-li to důsledkem důkazní nouze musí, uplatnit princip in dubio pro reo.
56. Z právě uvedeného plyne, že odsuzující výrok je podmíněn tím, že obhajoba obviněného je konkrétní argumentací vyjádřenou v odůvodnění takového typu (tj. odsuzujícího) rozsudku, spolehlivě vyvrácena. Pokud tomu tak není, např. i z důvodu uplatnění principu in dubio pro reo v otázkách skutkových, přichází v úvahy vydání rozsudku zprošťujícího. I k těmto obecným konstatováním proto musí soud při svém rozhodování přihlédnout. Současně se připomíná, že soud prvního stupně je limitován uplatňujícím se zákazem reformationis in peius , v důsledku toho, že ke zrušení odsuzujících rozhodnutí ze strany Nejvyššího soudu došlo výlučně na podkladě dovolání podaného ve prospěch obviněného (§265s odst. 2 tr. ř.). V případě odsuzujícího rozsudku proto nemohou skutková a právní zjištění, stejně jako právní následek konstatované trestní odpovědnosti vyznít pro obviněného nepříznivěji, než se stalo ve zrušených rozhodnutích.
57. Co se týče důvodu zrušení dovoláním napadených rozhodnutí, došlo k nim, jak již výše uvedeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nutno dodat, že výlučně jen z takto označeného důvodu dovolání. Jak již zmíněno (body 10. a 22.), dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil až v rámci doplnění svého dovolání, tj. v podání, které bylo vyhotoveno a soudu doručeno až po uplynutí zákonné lhůty k podání dovolání (§265e odst. 1, 2 r. ř.). Protože podle §265f odst. 2 tr. ř. lze rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání, druhým obviněným (vadně, po lhůtě) uplatněným důvodem dovolání se Nejvyšší soud nezaobíral.
58. Zbývá dodat, že způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného při splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu