ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1385.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1385/2018-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 6. 2017, č. j. 6 To 57/2017-326, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 108/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 8. 2016, č. j. 5 T 108/2016-288 , byl obviněný L. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 19. 10. 2015 v době kolem 08:00 hodin v XY, v ulici XY, v levém jízdním pruhu čtyřproudé pozemní komunikace č. II/613 ve směru jízdy od centra XY, při řízení motorového vozidla tov. zn. MAN, RZ XY, s návěsem tov. zn. Schwarzmüller, RZ XY, při výkonu svého zaměstnání způsobil dopravní nehodu tím, že v rozporu s ustanovením §5 odst. 1 písm. h), odst. 2 písm. f), §17 odst. 5 písm. d) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, včas nereagoval na linkový autobus, který zastavil před vyznačeným přechodem pro chodce, aby dal přednost přecházejícím chodcům a vjel na vyznačený přechod pro chodce v době, kdy po něm přecházela komunikaci poškozená K. L., nar. XY, a pravou přední částí jím řízeného vozidla narazil do levé strany těla poškozené, čímž jí způsobil mnohočetná poranění životně důležitých orgánů, v jejichž důsledku poškozená K. L. v 08:04 hodin na místě dopravní nehody zemřela.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 48 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky odkázána s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 5. 6. 2017, č. j. 6 To 57/2017-326 , jímž je podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Topinky dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení věci.
5. Úvodem svého dovolání obviněný shrnul dosavadní průběh řízení s důrazem na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a obsah svého odvolání proti tomuto rozhodnutí [části a) - c) dovolání]. V rámci svojí dovolací argumentace [část d) dovolání] obviněný namítá, že k nesprávnému právnímu posouzení došlo, když soudy obou stupňů při svém rozhodování deformovaly důkaz – znalecký posudek Ing. Rozlivky, ze kterého podle mínění obviněného jednoznačně vyplývá, že reagoval ještě dříve, než mohl chodkyni vidět, a je tedy z technického hlediska přijatelné, že reagoval na stojící autobus před přechodem tak, jak uvedl ve své výpovědi. Dodává, že nebylo nijak vyvráceno tvrzení, že zprvu brzdil méně intenzivně za současného přejíždění do levého pruhu, a když to bylo technicky možné, začal brzdit plnou intenzitou. Při posuzování nebylo soudy podle jeho názoru vzato v úvahu jeho tvrzení, že v levém pruhu se nacházelo osobní vozidlo, které mu bránilo do pruhu přejet dříve. V tomto shledává obviněný neúplnost skutkových zjištění. Znalecký posudek ve shodě s jeho výpovědí podle něj vylučují závěry odvolacího soudu uvedené pod bodem 8 rozhodnutí.
6. Obviněný namítl, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci a neúplnému zjištění skutkového stavu, z čehož usoudil, že nepochybně existují důvodné pochybnosti ohledně jeho viny, když jeho verze je podle znaleckého posudku možná. V takovém případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo .
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil a dále postupoval podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že sám vydá rozsudek, kterým jej prostí obžaloby.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který předně uvedl, že přestože obviněný výslovně neoznačil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., fakticky jej však zjevně uplatnil. Uvedl dále, že dovolání nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.
9. Námitky obviněného podle hodnocení státního zástupce směřují výhradně právě proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, když tvrdí, že soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným skutkovým závěrům. Dovolatel však nenamítl existenci extrémního rozporu mezi skutkovým stavem a právním posouzením věci na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé. Reálně nevznesl v podstatě žádnou námitku o nesprávné aplikaci konkrétního ustanovení hmotněprávního předpisu. Obviněný toliko přehodnocuje soudem provedené důkazy – především znalecký posudek Ing. Tomáše Rozlivky – způsobem, který má být pro něj jednostranně výhodnější, ovšem nikoli v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů soudem ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Tyto jeho výtky však nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. ř.
10. Státní zástupce je toho názoru, že oba soudy nižších stupňů vycházely z důkazů, jež jsou uvedeny a náležitě vyhodnoceny v jejich rozhodnutích. Nebyl zjištěn žádný poznatek o porušení zákonných zásad ve způsobu dokazování a ve vyhodnocení důkazů. Má za to, že v daném případě rozhodně nelze postup soudů nižších stupňů při dokazování a jeho vyhodnocení označit za svévolný, dezinterpretující provedené důkazní prostředky a porušující tak právo obviněného na spravedlivý proces. Závěry soudů zcela odpovídají provedeným důkazům, zejména pak závěrům znalce Ing. Tomáše Rozlivky, byť obviněný v dovolání konstatuje jednoznačný závěr o pravém opaku.
11. Nalézací soud konstatoval, že z výpovědi obviněného a ze záznamu rychlosti jeho vozidla je sice zřejmé, že obžalovaný svou rychlost částečně snížil z maximálně povolených 70 km/h na něco přes 60 km/h, nicméně je evidentní, že touto rychlostí pak hodlal pokračovat i přes přechod, když proto, aby dokázal před přechodem pro chodce bezpečně zastavit, by byla adekvátní rychlost 32,5 km/h, tj. rychlost téměř poloviční. Danému nasvědčuje i to, že na již stojící autobus zareagoval nejméně o 1 vteřinu později, než bylo objektivně v jeho možnostech, kdy si patrně svůj zamýšlený pohyb rozmyslel.
12. Realitě neodpovídá ani námitka dovolatele, podle níž soudy nevzaly dostatečně v úvahu jeho tvrzení o existenci třetího vozidla v levém jízdním pruhu, kteréžto mělo obviněnému bránit v brzdění. To ostatně obviněný sám v dovolání vzápětí neguje, když cituje pasáž odůvodnění odvolacího soudu, v níž tento soud na označenou námitku reagoval.
13. Státní zástupce nepovažuje za relevantní ani námitku dovolatele, že soud nepostupoval v souladu se zásadou in dubio pro reo . Tato námitka v obecné rovině směřuje výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny a má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, bez důvodných pochybností. I toto pravidlo má procesní charakter a týká se jen otázek skutkových. Jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený či jiný dovolací důvod.
14. Existenci důvodných pochybností ve věci nadto státní zástupce odmítl, jelikož i pokud by v úvahu připadala verze obviněného o existenci třetího vozidla v levém jízdním pruhu, nijak by to nesnižovalo trestněprávní odpovědnost obviněného. Jak správně konstatoval odvolací soud, výskyt vozidla v levém jízdním pruhu nemůže omezovat řidiče jedoucího v pravém jízdním pruhu v jeho možnostech brzdit, a to i intenzivně.
15. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
22. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
23. Námitky dovolatele nelze hodnotit ani jako formálně naplňující jím zvolený důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nenapadají nesprávnost hmotně právního posouzení skutkového stavu, nýbrž zpochybňují rozsah dokazování, hodnocení důkazní situace a skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů. Dovolatel postavil své dovolací námitky téměř výhradně na vlastním hodnocení důkazů, především znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská, na základě kterého předkládá vlastní verzi skutkových událostí, z níž dále vyplývají jím prezentované pochybnosti o správnosti právního posouzení věci. S ohledem na takto definované pochybnosti dovolatel poukazuje na zásadu in dubio pro reo , jež měla být podle jeho mínění z těchto důvodů na jeho případ aplikována. Jak vyplývá z teoretických východisek zmíněných výše, Nejvyšší soud není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, který však nebyl ve věci namítán, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku. Toliko nad rámec tudíž Nejvyšší soud k námitkám obviněného uvádí následující.
24. Dovolatel namítl, že ze znaleckého posudku jednoznačně vyplývá, že reagoval dříve, než mohl chodkyni vidět a je tudíž z technického hlediska přijatelné, že reagoval na stojící autobus před přechodem. V této souvislosti nebylo podle jeho mínění vyvráceno jeho tvrzení, že brzdil zprvu méně intenzivně a poté, když to bylo technicky možné, brzdil plnou intenzitou. Obviněný v tomto případě vychází ze znaleckého posudku, kdy odkazuje na část vyjádření znalce, který skutečně uvedl, že je technicky možné, že řidič reagoval již na stojící autobus a nikoli až na vizuální kontakt s poškozenou. Ve své argumentaci však poškozený pominul následující část vyjádření znalce, který sice připustil, že obviněný pravděpodobně reagoval již na stojící autobus, jednoznačně však dále uvedl, že tato reakce obviněného byla opožděná o 1,1-1,6 s. Pokud by obviněný reagoval na stojící autobus včas, byl by schopen zastavit soupravu před místem střetu (viz str. 32 znaleckého posudku). Znalec v této souvislosti provedl podrobnou analýzu, z níž vyplývá, že pokud by obviněný v době své skutečné reakce (tedy opožděné reakce na stojící autobus) jel rychlostí max. 43,5 km/h, byl by schopen soupravu zastavit před místem střetu. Pokud by reagoval až ve chvíli, kdy spatřil chodkyni, musel by jet max. 32,5 km/h, aby byl schopen zastavit před místem střetu (viz str. 23 znaleckého posudku). Z uvedeného je zřejmé, že i alternativa, kterou dovolatel prosazuje, tj. že reagoval již na autobus stojící před přechodem, nemá vliv na skutkové ( „… včas nereagoval na linkový autobus, který zastavil před vyznačeným přechodem pro chodce…“ ) a právní závěry soudů nižších stupňů. I v takovém případě totiž byla jeho reakce opožděná. Jeho jednání tak bylo kauzální pro vznik účinku (usmrcení poškozené) a tím následku trestného činu, jímž byl uznán vinen.
25. Pokud obviněný uvádí, že při přejíždění do levého pruhu brzdil méně intenzivně (snížení rychlosti ze 70 km/h na 60 km/h) a když to bylo technicky možné, brzdil plnou intenzitou, neodpovídá toto tvrzení zjištěným skutečnostem. Ze znaleckého zkoumání vyplynulo, že autobus před přechodem zastavil 3,6-3,7 s. před střetem, obviněný ještě v době 1,5-1,6 s. před střetem udržoval rychlost přes 60 km/h, přičemž intenzivně začal brzdit až 0,7-0,8 s. před střetem (str. 3 rozsudku nalézacího soudu). Zároveň nebylo dokazováním zjištěno, že by zde byla objektivní překážka, která by v dané době obviněnému bránila započít s intenzivním brzděním dříve.
26. V této souvislosti obviněný namítá, že nemohl započít s intenzivním brzděním dříve, neboť mu v tomto bránilo osobní vozidlo nacházející se v levém pruhu, kvůli němuž nemohl do levého pruhu přejet dříve. K uvedenému je možno poukázat na vyjádření odvolacího soudu ke stejně znějící námitce dovolatele, která byla obsahem jím podaného odvolání (viz bod 11 usnesení odvolacího soudu). Dovolatel tento závěr odvolacího soudu sice ve svém dovolání označuje za nesprávný, toto jeho tvrzení však nemá oporu v důkazech.
27. Obviněný uvedl, že autobus vyjel ze zastávky, na což on reagoval tak, že přejel do levého pruhu, protože se obával, že kdyby se svém (tj. pravém) pruhu začal brzdit, do autobusu by naboural. Následně z obavy, aby autobus nezasáhl také do levého jízdního pruhu, zpomalil na 60 km/h (viz str. 2 rozsudku nalézacího soudu). Ze znaleckého zkoumání však vyplynulo, že ve chvíli, kdy se autobus začal rozjíždět, byla návěsová souprava 172-175 m před místem střetu (viz č. l. 80 spisu). Odvolací soud proto správně uzavřel, že pokud by bylo správné tvrzení obviněného o jednak obavě ze střetu s autobusem v pravém jízdním pruhu a zároveň nemožnosti brzkého přejetí do levého jízdního pruhu z důvodu přítomnosti jiného vozidla, obviněný by jistě intenzivněji brzdil již v době, kdy se nacházel v pravém jízdním pruhu, tak aby střetu s autobusem zabránil.
28. Ze znaleckého posudku vyplynulo (viz. str. 14), že přejíždění bylo plynulé (mírné zpomalení jen ze 70 km/h na 60 km/h). Je tudíž zřejmé, že pokud obviněný nezapočal s intenzivním brzděním dříve, riziko kolizní situace s autobusem zde buď nebylo, nebo nebylo vysoké. Pokud obviněný zároveň dodržoval povinnost podle §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“) a přejížděl do jiného jízdního pruhu tak, aby neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, měl tento manévr s ohledem na jeho vědomost o blízké přítomnosti přechodu pro chodce učinit jedině v tom okamžiku, kdy předpokládal, že bude mít dostatek času jednak do tohoto jízdního pruhu přejet a jednak včas reagovat na zastavení autobusu před přechodem, jak mu ukládá §5 odst. 1 písm. h), odst. 2 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích. Jinými slovy, obviněný věděl, že se pohybuje v blízkosti přechodu pro chodce a že proto byla vysoká pravděpodobnost (zvlášť s ohledem na autobus stojící na zastávce a z něho vystupující cestující), že nastane situace, kdy po tomto přechodu budou přecházet chodci. Obviněný měl tudíž těmto okolnostem přizpůsobit svůj styl jízdy, a pokud nastala situace, kdy chtěl přejíždět do levého jízdního pruhu, měl tento manévr provést takovým způsobem, aby po přejetí do tohoto jízdního pruhu byl schopen dostát své povinnosti reagovat na chodce přecházející po přechodu.
29. Dovolatel závěrem svého dovolání požadoval aplikaci zásady in dubio pro reo , neboť měl za to, že z obsahu jeho námitek vyplývá, že ve věci existují důvodné pochybnosti o jeho vině. Nejvyšší soud předně upozorňuje, že pravidlo in dubio pro reo vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tedy zřejmé, že zmíněná zásada má procesní charakter, týká se jen skutkových námitek a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (ale ani žádný jiný) dovolací důvod. Současně lze s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu dodat, že Úmluva ani Listina neupravuje úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že měly-li obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy neměly žádné pochybnosti. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17. Nadto, jak je zřejmé z výše uvedeného, Nejvyšší soud se zcela ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že v projednávané věci nejsou důvodné ani jiné pochybnosti o vině obviněného.
30. Pokud jde o námitku dovolatele, že závěry znaleckého zkoumání a obsah jeho výpovědi vylučují závěry odvolacího soudu uvedené v bodě 8 usnesení, obviněný nijak nespecifikoval, jakým způsobem mají být tyto v rozporu s uvedenými důkazy. Dovolací soud k této námitce tudíž uvádí toliko, že závěry odvolacího soudu jsou shodné se závěry nalézacího soudu (srov. str. 5 rozsudku) a jsou také v souladu s provedenými důkazy, a to především znaleckými posudkem, ale také dalšími provedenými důkazy (výpověďmi svědků a listinnými důkazy, zvláště protokolem o nehodě v silničním provozu, plánkem z místa nehody a pořízenou fotodokumentací a výpisem rychlostí vozidla řízeného obviněným).
31. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu