ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1425.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1425/2018-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný V. L. , nar. XY, XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 8 To 13/2018-1294, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 5/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2017, č. j. 2 T 5/2017-1084 , byl obviněný V. L. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1) pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §140 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že
1.
dne 18. 12. 2016 v době kolem 21.40 hod., v Praze 9, XY, před domem XY, po předchozí slovní rozepři a následně fyzické potyčce s poškozeným M. O., nar. XY, vzniklé kvůli tomu, že poškozený svým vozem Škoda Octavia, RZ XY, zablokoval vůz Dacia Dokker, RZ XY, kterým obžalovaný na místo přijel, vytáhl obžalovaný v průběhu fyzické potyčky z kapsy kalhot blíže nezjištěný, pravděpodobně zavírací nůž, a poškozeného, v úmyslu jej usmrtit, dvakrát bodnul do hrudníku a zad, čímž mu způsobil bodnou ránu s vbodem délky asi 3 cm vlevo vpředu na hrudníku ve výši 7. mezižebří zevně a nížeji pod prsní bradavkou, pronikající do levé hrudní dutiny s přetětím mezižeberní tepny a žíly, se zakrvácením levé hrudní dutiny a s bodnořezným poraněním osrdečníku a přední plochy levé srdeční komory délky asi 3 cm a hloubky 10 mm, nezasahující nitro levé komory, o délce bodného kanálu asi 10 cm vedoucího zpředu zleva směrem dozadu, šikmo vzhůru a směrem ke středu, a bodnou ránu s vbodem v pravé bederní krajině pronikající kůží a podkožím do svaloviny a nezasahující do břišní dutiny, tato zranění poškozeného bezprostředně ohrožovala na životě, přičemž ke smrti poškozeného nedošlo jen díky včas poskytnuté vysoce specializované odborné lékařské pomoci, kdy bodnořezné poranění levé srdeční komory probíhalo v bezprostřední blízkosti 2 mm od přední větve levé věnčité tepny, při jejímž poranění by došlo ke smrti poškozeného.
2.
v blíže nezjištěné době na nezjištěném místě si opatřil, a až do dne 18. 12. 2016, kdy byl zadržen Policií ČR pro jednání popsané pod bodem 1., přechovával doklad totožnosti občana Rumunska, evidenční číslo XY, vyhotovený na jméno M. N. – C., vydaný SPCLEP Com. Patar Lagele s platností dokladu od 21. 10. 2014 do 18. 10. 2024, opatřený fotografií obžalovaného, a to v úmyslu užít tento doklad totožnosti jako pravý, přestože věděl, že se jedná o padělek.
Za tato jednání byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost, zaplatit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočka Praha, pobočka pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj na náhradě škody částku 268.281 Kč a úrok z prodlení ve výši 8,05% z částky 268.281 Kč ode dne, kdy tento rozsudek nabyl právní moci do zaplacení.
2. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 4. 4. 2018, č. j. 8 To 13/2018- 1294, jímž odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Martina Šenkýře dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jeho důvodnost (část III.) spatřuje v tom, že v daném případě nebyly naplněny podmínky právní kvalifikace soudy užité, jelikož svým jednáním spáchal buď pokus zvlášť závažného zločinu zabití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §141 odst. 1 tr. zákoníku anebo zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Soudy podle jeho názoru nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo a presumpce neviny, přestože od samého počátku existovaly pochybnosti o správnosti jimi užité právní kvalifikace. Napadené rozhodnutí vychází z chybného předpokladu, že obviněný jednal v přímém nebo nepřímém úmyslu. Ani jednu z těchto forem zavinění nelze předpokládat a je nutno ji prokázat.
4. Dovolatel poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1380/2011) a zabýval se obsahovým vymezením pojmů „zavrženíhodné jednání“ a „strach“. Předestřel fyzické, jakož i osobní vlastnosti obou aktérů a zdůraznil, že obviněný čelil neustálému útoku poškozeného a další osoby (svědka M.), jenž byl fyzicky zdatnější. Během konfliktu se neustále přetahovali a byli ve stálém chaotickém fyzickém kontaktu. Dovolatel se snažil držet ruce poškozeného od sebe, aby předešel následkům na svém životě. Nůž nepoužil hned, během předcházejících pěti minut se snažil máváním odradit poškozeného od dalšího útoku, přičemž k ráně došlo v průběhu fyzického kontaktu. Přítel dovolatele (pan S.) ležel na zemi po úderu svědka M. a dovolatel byl vystaven trvajícímu agresivnímu verbálnímu útoku ze strany dalších čtyř osob. Z toho vyvozuje, že na podkladě zjištěných skutečností použil nůž ze strachu, úleku a zmatku, tj. s omluvitelným hnutím mysli a zároveň po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného.
5. Obviněný se dovolává (část V.) zániku trestní odpovědnosti, když namítá, že společně se svědkem S. zavolali Policii ČR okamžitě po skončení incidentu. Soudy nedostatečně zohlednily skutečnost, že dovolatel učinil tísňové volání, díky čemuž by bylo lze učinit závěr, že jeho záměrem reálně nemohlo být způsobit těžké ublížení na zdraví či dokonce smrt poškozeného. Soudy současně nesprávně dovodily (část VI.), že jednal po předchozím uvážení.
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku o vině a trestu a věc vrátil Městskému soudu v Praze, popřípadě Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
7. Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru námitky obviněného dovolacímu důvodu částečně neodpovídají a navíc jsou v některých směrech vnitřně rozporné. K námitce úmyslného jednání směřujícího k usmrcení poškozeného uvedl, že pokud chybí doznání pachatele, lze na jeho vědomost o možném způsobení smrti a současně na srozumění s tímto následkem usuzovat zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku a z jeho provedení, zejména z toho, proti které části těla směřoval. Dovolatel si musel být vědom možnosti usmrcení poškozeného a být se způsobením takovéhoto následku minimálně srozuměn. Z hlediska úmyslu obviněného existujícího v době útoku je irelevantní následné přivolání Policie ČR. Vzhledem k existenci dovolatelova úmyslu směřujícího k usmrcení poškozeného je bez dalšího vyloučena kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku.
8. Další námitky týkající se právní kvalifikace skutku lze pod deklarovaný dovolací důvod podle názoru státního zástupce podřadit jen se značnou dávkou tolerance. Dovolatel sice podává některé, v obecné rovině správné, výklady znaků zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku, jeho námitky se však opírají o jeho vlastní skutkovou verzi, podle které po celou dobu incidentu čelil útoku fyzicky zdatnějšího poškozeného a dalších osob. Při posuzování správnosti právní kvalifikace skutku, je však nutno striktně vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, na která odkázal, a jež vylučují závěr, že obviněný jednal ve stavu silného rozrušení vyvolaného některou z okolností uvedených v ustanovení §141 odst. 1 tr. zákoníku. I kdyby se obviněný v průběhu vzájemného konfliktu s poškozeným, na jehož vyvolání a gradaci se sám podílel, dostal do stavu silného rozrušení, nebylo by možno hovořit o omluvitelném hnutí mysli ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce dodal, že u trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, tj. úmyslného usmrcení jiného provedeného bez předchozího uvážení nebo rozmyslu, je celkem běžné, že se pachatel takového jednání dopouští v afektu vyvolaném předcházejícím konfliktem s poškozeným.
9. K námitkám týkajícím se zániku trestnosti pokusu trestného činu podle §21 odst. 3 tr. zákoníku uvedl, že ze strany obviněného šlo o tzv. ukončený pokus trestného činu vraždy podle §21 k §140 odst. 1 tr. zákoníku. Bodnutím poškozeného do míst, kde mohlo být zasaženo srdce, již obviněný vykonal vše, co pokládal za potřebné k dokonání trestného činu. V takovém případě pachatel zpravidla nemá možnost splnit podmínky zániku trestnosti uvedené v §21 odst. 3 písm. a), resp. b) tr. zákoníku. Možnost splnit tyto podmínky u ukončeného pokusu má pachatel jen v těch výjimečných případech, kdy mezi jeho jednáním a způsobením zamýšleného následku podle povahy použitého prostředku a podle záměru pachatele zbývá ještě určitá doba, ve které je možno následku zabránit. O takovou situaci v předmětné věci nešlo, když poškozenému hrozila smrt bezprostředně po útoku, a nedošlo k ní pouze v důsledku okolností na vůli obviněného zcela nezávislých.
10. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
14. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
15. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
17. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
b) vlastní posouzení dovolání
18. Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež předpokládá nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. V jeho rámci lze tedy úspěšně namítat pouze nesprávnost právního posouzení soudy zjištěného skutku, resp. vznášet námitky tzv. jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Žádnou takovou námitku, jež by spadala pod některou ze zmíněných dvou variant uplatněného dovolacího důvodu, však obviněný neuplatnil. Předmět dovolacího přezkumu vytyčil toliko výhradami, které nedosahují kvality hmotně právní argumentace, neboť jimi primárně napadá toliko kvalitu skutkových zjištění, které ve věci učinily soud prvního stupně, resp. soud odvolací a teprve v návaznosti na jejich zpochybnění vznáší výtky, které by jinak charakter hmotně právní argumentace mohly mít (námitka obviněného, že jednání nevykazuje znaky pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, nýbrž že jeho jednání mělo být posouzeno jako „pokus zvlášť závažného zločinu zabití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §141 tr. zákoníku anebo o zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku“ , dále že „napadené rozhodnutí vychází z chybného předpokladu, že … obviněný chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt …, nebo … věděl o možnosti způsobení smrti“ , resp. námitka, jíž se obviněný dovolává zániku trestní odpovědnosti za pokus trestného činu, jelikož soudy nezohlednily „skutečnost, že dovolatel se svým přítelem učinili tísňové volání“ ).
19. Takto formulované výhrady však nemohou být v dovolacím řízení úspěšné již proto, že Nejvyšší soud jakožto soud dovolací je povinen posuzovat správnost právního posouzení soudy zjištěného skutku s ohledem na jeho vymezení v tzv. skutkové větě výroku o vině (nejde-li o dovolatelem výslovně namítaný případ tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými, potažmo právními závěry), v němž jsou koncentrovaným způsobem vyjádřeny zákonné znaky zločinu, pro který byl obviněný uznán vinným. Takto vyjádřený popis jednání dovolatele však vylučuje, aby bylo lze uvažovat nad variantami odlišného právního posouzení, jež obviněný předkládá ve své dovolací argumentaci, tj. pokud namítá, že takto vyjádřený skutek měl být soudy správně právně posouzen jako zločin pokusu zvlášť závažného zločinu zabití podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §141 odst. 1 tr. zákoníku, resp. jako zločin ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Nadto již soud prvního stupně výslovně deklaroval (viz str. 57 rozsudku), z jakých důvodů nelze jednání dovolatele podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §146a tr. zákoníku. Na toto zdůvodnění dovolací soud pro úplnost odkazuje, jelikož správnost zde dovozeného právního posouzení by podpořil argumentací, jež by toliko jinými slovy vyjádřila totéž.
20. Dovolací soud, jenž vycházel ze skutkové věty napadeného rozsudku soudu prvního stupně (potažmo usnesení soudu odvolacího, který se s důkazní situací soudu prvního stupně ztotožnil – viz str. 3 bod 14.), podle níž obviněný „po předchozí slovní rozepři a následně fyzické potyčce s poškozeným M. O. … vytáhl … v průběhu fyzické potyčky z kapsy kalhot blíže nezjištěný, pravděpodobně zavírací nůž, a poškozeného, v úmyslu jej usmrtit, dvakrát bodnul do hrudníku a zad, čímž mu způsobil bodnou ránu s vbodem délky asi 3 cm vlevo vpředu na hrudníku ve výši 7. mezižebří zevně a nížeji pod prsní bradavkou, pronikající do levé hrudní dutiny s přetětím mezižeberní tepny a žíly, se zakrvácením levé hrudní dutiny a s bodnořezným poraněním osrdečníku a přední plochy levé srdeční komory délky asi 3 cm a hloubky 10 mm …, o délce bodného kanálu asi 10 cm vedoucího zpředu zleva směrem dozadu, šikmo vzhůru a směrem ke středu, a bodnou ránu s vbodem v pravé bederní krajině pronikající kůží a podkožím do svaloviny …“ , neshledal pochybnost o správnosti právní kvalifikace soudy zjištěného skutku.
21. Jednání dovolatele popsané v tzv. skutkové větě neumožňuje přiklonit se k závěru o důvodnosti jeho dovolacích tvrzení. Dovozuje-li, že jednání by mělo být posouzeno způsobem jím předestřeným, tj. že jednal ve strachu, úleku, resp. po předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, nemá tento jeho náhled oporu ve skutkových zjištěních, jež soudy učinily z provedených důkazů. V tomto směru lze pro úplnost odkázat na obsáhlé zhodnocení průběhu útoku a incidentu jako celku v širších souvislostech, jež provedl soud prvního stupně. Z tohoto posouzení se podává (viz především strany 48-49 rozsudku), že obviněným namítané nedostatky nemají ukotvení v provedených důkazech. Je zřejmé, že jejich obsah naopak svědčí o tom, že nebylo „ničím prokázáno, že by (obviněný) byl v danou dobu obětí útoku ze strany O., příp. dokonce i M., jak sám vypovídal. Naopak všechny další důkazy ve svém souhrnu prokazují, že poškozený neútočil. To prokazují jak výpovědi svědků, kteří viděli, že poškozený drží obžalovaného od sebe na délku svých paží, a dále tvrzení obžalovaného, že byl obětí společného napadení M. a O., a zejména pak této obhajobě neodpovídá jeho vlastní zdravotní stav, protože nebyl zraněn.“.
22. Za této situace je nadbytečné, zabývat se obviněným předkládanými možnostmi odlišného právního posouzení skutku, jelikož důkazní situace neumožňuje takto jednání dovolatele právně kvalifikovat. Obviněný byl iniciátorem konfliktu, jenž byl kauzální pro vznik potenciálně smrtelných poranění, způsobená poranění v něm měla svůj původ a tvrzený zdroj strachu, či předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného vůbec nebyly prokázány. Naopak ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinická psychologie (na č. l. 283v.) vyplývá, že u obviněného se objevuje zvýšená pohotovost reagovat v zátěžové situaci agresivně, agresivita je brachiální a je vedena proti zdroji frustrace.
23. Nepřípadnou je námitka, podle níž „[n]apadené rozhodnutí vychází z chybného předpokladu, že podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněný chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý), nebo že podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ že takový následek a byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální).“ V prvé řadě je třeba konstatovat, že soudy neučinily závěr, že by obviněný jednal v přímém úmyslu, neboť uzavřely, že forma zavinění dovolatele nabyla podoby v úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku [výslovně viz soud prvního stupně na str. 57; „[s]oud přisvědčil obžalovanému, že smrt poškozeného způsobit nechtěl [pak by se jednalo o úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], jak sám obžalovaný deklaroval ve své výpovědi, nicméně subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto zvlášť závažného zločinu představovaná úmyslem nepřímým podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku … byla naplněna“ ], čemuž koresponduje rovněž závěr odvolacího soudu (viz str. 4, bod 21. usnesení).
24. Zavinění předpokládá dvě složky, a to vědomostní a volní. Ve vztahu k první z nich (složce vědomostní) lze uvést, že vzhledem k charakteru jednání, nástroji použitému při útoku (bodnořezný nástroj) a místům, proti nimž útok směřoval, obviněný věděl, že svým jednáním (jež spočívalo v opakovaném bodnutí do zad a hrudníku, kde se nachází životně důležité orgány, vedené silnou intenzitou – pokud jde o aktivní výpad vedený směrem proti hrudníku, resp. střední intenzitou – pokud jde o aktivní výpad, jímž došlo k poranění žeber), může způsobit smrtelný následek, který na životě poškozeného reálně hrozil.
25. Pokud jde o druhou ze složek zavinění (složku volní), ta je charakterizována vůlí jednajícího způsobit následek, který z útočného jednání mohl vzejít. I tato složka zavinění byla zjevně dána a byla taktéž v plném rozsahu prokázána. Volní složka zavinění představuje aktivní kladný vztah pachatele ke způsobení zamýšlených nebo uvažovaných skutečností, přičemž vůle pachatele zde potencuje jeho jednání. Volní složka zavinění je naplněna nejen v podobě „chtění“ pachatele následek významný pro trestní právo svým jednáním způsobit (úmysl přímý/ dolus directus ), nýbrž i tehdy, pokud je pachatel s jeho vznikem „toliko“ srozuměn (úmysl nepřímý/ dolus eventualis ). Srozuměním se přitom rozumí i pouhé smíření pachatele s tím, že z jeho jednání takový následek povstane. S usmrcením jako následkem svého jednání byl obviněný nejméně srozuměn (viz str. 57 rozsudku soudu prvního stupně). Takový právní závěr je třeba považovat za odpovídající skutkovým zjištěním soudů proto, že nelze nalézt (a nic takového ani dovolatel netvrdí ve svém mimořádném opravném prostředku) žádnou skutečnost, pro niž by obviněný, byť bez přiměřeného důvodu, mohl počítat s tím, že by vzniku tohoto následku mohl zabránit. Naopak to, že tento následek ve skutečnosti nenastal (smrt poškozeného), bylo dílem tím, že poškozenému byla poskytnuta vysoce specializovaná odborná lékařská pomoc, dílem následkem náhody, kdy bodnořezné poranění levé srdeční komory probíhalo v bezprostřední blízkosti (a to 2 mm) od přední větve levé věnčité tepny, při jejímž poranění by ke smrti poškozeného došlo. Závěr soudů o tom, že obviněný jednal ve formě nepřímého úmyslu, proto dovolací soud považuje za adekvátní.
26. K námitce obviněného, podle níž soudy nesprávně dovodily, že jednal po předchozím uvážení, je třeba uvést, že znak spáchání činu „po předchozím uvážení“ je jedním z kvalifikačních znaků skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Soudy však takový právní závěr neučinily, jelikož jednání obviněného právně posoudily jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, nikoli podle toho ustanovení (§140 odst. 2 tr. zákoníku), jež naplnění znaku, že pachatel jednal „po předchozím uvážení“ , předpokládá.
27. Důvodnost nepřiznal dovolací soud ani námitce obviněného, podle níž došlo k zániku trestnosti tím, že společně „společně s p. S. okamžitě po skončení incidentu … zavolali PČR.“ Z provedeného dokazování (a z následného hodnocení této skutečnosti soudem prvního stupně) nelze nabýt přesvědčení, že oznámení učiněné obviněným Policii ČR bylo spojeno s dobrovolností a snahou po nápravě následku jeho jednáním způsobeného. Je naopak třeba usuzovat, že motivací dovolatele bylo vnutit orgánům činným v trestním řízení vlastní verzi průběhu skutkového děje, jež obviněný společně se svědkem S. prosazovali od počátku trestního řízení. V oznámení (jež navíc realizoval svědek S., nikoli obviněný) učiněném na lince 158 tento svědek výslovně uvedl, že původ konfliktu vyvstal v jednání poškozeného, resp. jím spřízněných osob ( „byli jsme teď napadnuti přímo u sebe pod domem a utíkají útočníci…“ – viz listina označená jako přepis volání na linku 158 založená na č. l. 571, soudem provedená jako důkaz při hlavním líčení konaném dne 13. 10. 2017 na č. l. 878). Dovolatel nadto pomíjí, že k poskytnutí odborné lékařské pomoci, jíž došlo k odvrácení fatálních následků hrozících na životě poškozeného, došlo nikoli díky jeho aktivitě (tím, že by přivolal rychlou záchrannou službu k poskytnutí pomoci poškozenému), nýbrž vlivem náhody (viz přepis volání na linku 158, jenž zachycuje hovor mezi operátorkou linky 155 a operátorkou linky 158 v čase 21:47 – č. l. 573 – „… naše posádka tam vyjížděla a našla tam pobodaného muže v bezvědomí… posádka prostě vyjížděla na jinou práci a tam jim padnul“ ).
28. Pro úplnost lze odkázat na hodnotící pasáž soudu prvního stupně, podle něhož „[v]olání na linku 158 ze strany S. a obžalovaného nebere soud jako důkaz toho, že sami vnímali svou pozici jako pozici obětí, neboť ukryli použité zbraně … a dále věděli, že obyvatelé domu již byli zalarmováni, volali na ně z oken, že zavolají Policii ČR, tedy měli za to, že Policie ČR přijede v každém případě. Naopak soud nepřehlédl sdělení S. operátorovi linky 158, že ‚útočníci mávali nožem‘, což žádným důkazem … nebylo potvrzeno. Z uvedeného je zcela zřejmá cílená snaha S. od počátku označovat za útočníky skupinu kolem poškozeného O.“ (str. 52-53 rozsudku). Z těchto důvodů proto nelze hodnotit jednání obviněného (resp. svědka S.) jako způsobilé přivodit zánik trestnosti jednání dovolatele.
29. Mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu se ocitají i námitky obviněného, podle níž soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , resp. zásadu presumpce neviny. K tomu lze doplnit, že výhrada porušení pravidla in dubio pro reo vyplývající ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny a §2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. v přijetí skutkové varianty (nej)příznivější pro obviněného. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nadto je třeba doplnit, že uvedené pravidlo se uplatní až v tom okamžiku, kdy soudy rozhodující o vině obviněného reálně mají pochybnost o existenci určitého skutkové varianty. Vzhledem k tomu, že takovou pochybnost soudy ve věci jednající neměly, nevyvstala ani potřeba aplikace tohoto pravidla.
30. Pro shora uvedené skutečnosti je nezbytné konstatovat, že obviněný svou dovolací argumentaci uplatnil z jiného důvodu, než je upraven v §265b odst. 1 tr. ř. Nezbývá než opakovat, že tomu tak je proto, že nesprávnost právního posouzení skutku primárně spojoval s akcentací těch skutkových okolností, které nebyly prokázány (vlastní průběh skutku, motivace činu dovolatele apod.), či které nenabyly požadovaného významu s ohledem na reakci dalších subjektů (otázka dobrovolného ukončení pokusu).
31. Vzhledem k tomu, že obviněný ve svém dovolání uplatnil toliko námitky, které se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly, rozhodl Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b.
32. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu