ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1444.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1444/2018-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovoláních, která podali obviněný Z. J. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, a obviněný D. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2018, č. j. 4 To 114/2018-718, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 104/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 T 104/2017-643 , byli uznáni vinnými obviněný Z. J. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (ad 1), zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (ad 2) a zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ad 3) a obviněný D. K. zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku (ad 1). Uvedených trestných činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustili tím, že
1) obžalovaní Z. J., D. K. a D. L. společně
dne 10. 3. 2017 v době od 15:00 do 20:30 hodin v XY, okres Teplice, ul. XY, na pozemku naproti domu XY, kam poškozený F. S., narozený XY, vyslaný za tímto účelem J. B., nar. XY, přijel za obžalovaným D. K. s požadavkem, aby mu obžalovaný D. K. pro J. B. vyplatil finanční hotovost ve výši 15 000 Kč, v úmyslu přimět poškozeného F. S., a tímto nepřímo i J. B., aby již obžalovaného D. K. neobtěžovali a nepožadovali po něm z dosud přesně nezjištěného důvodu další platby finančních hotovostí v různé výši, když za tímto účelem a k zajištění fyzické převahy nad poškozeným si obžalovaný D. K. sjednal přítomnost ostatních obžalovaných, srozuměných od počátku s důvody jejich přítomnosti na místě, obžalovaný D. K. vlákal poškozeného F. S. do garáže nacházející se na uvedeném pozemku, do které vzápětí za nimi vstoupil i obžalovaný Z. J., který nejprve poškozeného F. S. udeřil dvakrát pěstí do hlavy a třikrát kladivem nižší intenzitou do předloktí levé ruky, přitom poškozenému vyhrožoval ve smyslu oběšení, následně po určité době, v níž se po vybočení z rámce původní dohody s ostatními obžalovanými a v jejich nepřítomnosti obžalovaný Z. J. sám vůči poškozenému F. S. na témže místě dopustil trestné činnosti popsané pod body 2) a 3) rozsudku, vstoupili do garáže i obžalovaní D. K. a D. L., obžalovaný D. L. začal poškozenému F. S. vulgárně nadávat, uchopil poškozeného F. S. rukou pod krkem a třikrát s ním udeřil o skleněnou výplň bočních dveří zde zaparkovaného vozidla, následně opět po určité době, během které vstoupil do garáže ještě J. B., narozený XY, který z dosud nezjištěné příčiny poškozeného F. S. rovněž udeřil jednou pěstí do hlavy, obžalovaný Z. J. v přítomnosti ostatních spoluobžalovaných i J. B. pokračoval ve fyzických útocích na poškozeného F. S., kterého udeřil nejméně jednou kladivem do kolene levé nohy a nejméně jednou kovovým plátem pilky naplocho přes břicho, po celou uvedenou dobu dále všichni obžalovaní svou přítomností a v důsledku své početní i fyzické převahy i uvedených fyzických útoků poškozenému F. S. bránili v odchodu z garáže i pozemku, vyhrožovali mu, že jej proti jeho vůli budou v garáži držet několik dnů, když i při opakovaném krátkodobém opuštění garáže během celé uvedené doby za účelem vymočení poškozeného doprovázel obžalovaný D. L. držící v ruce blíže nezjištěnou kovovou tyč, přičemž při posledním takovém krátkodobém opuštění garáže poškozený F. S. využil nepozornosti obžalovaného D. L. a z místa utekl, přičemž se mu podařilo doběhnout až do místa bydliště svých rodičů v XY, XY a domovním zvonkem přivolat jejich pomoc, přestože jej obžalovaný D. K. po celou dobu pronásledoval; před domem jeho rodičů poškozeného dokonce dostihl a snažil se jej ještě odvléci pryč, tímto jednáním obžalovaní poškozenému nezpůsobili zranění, v důsledku kterých by poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života,
2) obžalovaný Z. J. sám
dne 10. 3. 2017 v přesně nezjištěné době mezi 15:00 a 20:30 hodin v XY, okres Teplice, ul. XY, v garáži na pozemku naproti domu XY, ještě v přítomnosti spoluobžalovaného D. K., poškozeného F. S. vyzval, aby vyndal veškeré věci z kapes svého oblečení a položil je na ponk, čemuž poškozený ze strachu a početní převahy pachatelů vyhověl a z kapes vyndal dva mobilní telefony zn. SAMSUNG Galaxy Note 3 a Goclever Quantum 2, klíčky od motorového vozidla zn. Honda Civic a dvoje klíče od bytu, vzápětí z těchto věcí poškozeného položených na ponku si vzal a ponechal pro sebe mobilní telefon zn. SAMSUNG Galaxy Note 3 a z peněženky finanční hotovost ve výši 400 Kč, dále poškozeného přiměl k sejmutí bot z nohou, tyto boty si vyzkoušel, ale protože mu nevyhovovala jejich velikost, tak je poškozenému vrátil,
3) obžalovaný Z. J. sám
dne 10. 3. 2017 v přesně nezjištěné době mezi 15:00 a 20:30 hodin v XY, okres Teplice, ul. XY, na pozemku naproti domu XY, v garáži nacházející se na uvedeném pozemku, vyzval přítomného spoluobžalovaného D. K. k opuštění garáže a poté, kdy v garáži s poškozeným F. S. zůstali sami, poškozeného přinutil po dobu cca 15 minut k sání svého penisu s tím, že počáteční odpor poškozeného, který se snažil odvracet hlavu od těla obžalovaného, překonal tím, že uchopil hlavu poškozeného do rukou a přitahoval ji směrem ke svému penisu; tímto jednáním poškozenému nezpůsobil zranění, v důsledku kterého by poškozený byl omezen v obvyklém způsobu života.
2. Obviněný Z. J. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Obviněný D. K. byl za tento zločin odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného D. L.
3. O odvolání všech obviněných a státní zástupkyně proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. 4. 2018, č. j. 4 To 114/2018-718 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu obviněných Z. J. a D. L. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného Z. J. odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Zároveň rozhodl o trestu obviněného D. L. Z podnětu odvolání státní zástupkyně napadený rozsudek podle §259 odst. 2 tr. ř. doplnil výrokem, kterým podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozeného na náhradu škody. Odvolání obviněného D. K. podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
4. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podali obvinění Z. J. a D. K. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Obviněný Z. J. své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotněprávním posouzení. Soudy obou stupňů podle něj nesprávně zjistily skutkový stav věci a tento nesprávně posoudily.
6. K jednání pod bodem 1) výroku o vině uvedl, že nenaplňuje znaky skutkové podstaty vydírání, když z popisu skutku vyplývá pouze poškozeným tvrzené násilí směřované k omezení jeho osobní svobody, nikoliv k určitému konání. V trestním řízení nebylo prokázáno, a v popisné části výroku není uvedeno, že by obvinění jakýmkoli způsobem účel svého jednání poškozenému adresovali tak, aby s ním mohl být srozuměn. K jednání pod bodem 2) výroku o vině uvedl, že nenaplňuje znaky skutkové podstaty loupeže, neboť popis skutku neodpovídá příslušnému zákonnému ustanovení. Popis skutku neobsahuje užití pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Naopak jednání pod bodem 1) výroku o vině toto posouzení skutku vylučuje, pokud užití násilí či pohrůžky násilí uvádí v souvislosti se zcela jiným úmyslem obviněných. K jednání pod bodem 3) výroku o vině obviněný uvedl, že takového jednání se nedopustil. S výjimkou nevěrohodné výpovědi poškozeného neexistuje žádný důkaz svědčící opačnému závěru. Ostatní důkazy naopak výpověď poškozeného vyvracejí. Popis údajného jednání vůči poškozenému neodpovídá použití násilí v úmyslu mít s ním pohlavní styk, toto jednání může být považováno spíše za součást jednání směřujícího k vydírání. Za přiměřenou obranu a odpor nelze považovat počáteční odvracení hlavy. Poškozený měl možnost se takové situaci vyhnout a zcela jí zabránit.
7. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2018, č. j. 4 To 114/2018-718, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 T 104/2017-643, a přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc znovu projednal a rozhodl.
8. Obviněný D. K. ve svém dovolání ulatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. vznesl v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
9. Obviněný má za to, že skutek, za který byl odsouzen, není trestným činem vydírání. Z popisu skutku podle jeho mínění neplyne, že by byl poškozený vymezeným násilím a pohrůžkami nucen, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z popisu skutku nevyplývá, zda a jak byl úmysl obviněných adresován poškozenému a jak jej tento vnímal. Skutkové závěry ohledně této otázky neplynou ani z odůvodnění rozhodnutí ve věci. I kdyby z nich však takový závěr vyplýval, byl by v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Pro soudy byla stěžejním důkazem výpověď poškozeného, který sice popsal násilí a pohrůžky, nikoli však, že by měl být touto cestou k něčemu nucen nebo že by vnímal, že nemá něco dělat. Takový závěr není podpořen ani žádným jiným důkazem obsaženým ve spise.
10. Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený výrok rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 4. 2018, č. j. 4 To 114/2018-718, a současně i výroky o vině a trestu v rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 1. 2018, č. j. 4 T 104/2017-643, jakožto část řízení napadenému rozhodnutí předcházející v celém rozsahu, a poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Obviněný zároveň učinil podnět, aby dovolací soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu do doby, než bude rozhodnuto o jeho dovolání.
11. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která především uvedla, že dovolatelé na podporu uplatněných důvodů dovolání opět uplatnili argumentaci známou z jejich dosavadní obhajoby i z jejich odvolání.
12. Jednání obou obviněných kvalifikované jako zločin vydírání je podle státní zástupkyně prokázáno výpovědí poškozeného F. S., v níž sice existují určité rozpory, ne však natolik závažné, pro něž by bylo nutno tuto výpověď považovat za nevěrohodnou. Nepřesnosti a drobné rozpory v ní obsažené lze v souladu se závěrem odvolacího soudu přičíst situaci, které byl poškozený vystaven. Rovněž jednání obviněného Z. J. kvalifikované jako zvlášť závažný zločin loupeže je prokázáno výpovědí poškozeného. Za pohrůžku bezprostředního násilí je třeba pokládat, pokud za přítomnosti D. K. poškozenému pohrozil. Pokud jde o skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin znásilnění, poškozený, jak uzavřel soud odvolací, zřejmě rezignoval na početní převahu obviněných a podvolil se požadavkům obviněného.
13. Státní zástupkyně dále uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněných se náležitě a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně. Jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat důvodnost námitek, které dovolatelé uplatnili již v řízení o řádném opravném prostředku, přičemž takto odůvodněná dovolání by měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
14. Kromě toho se obvinění v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývají pouze otázkami skutkovými, respektive komentují rozsah dokazování a soudům vytýkají jako nesprávný způsob, jímž hodnotily provedené důkazy. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. Je naopak nutno konstatovat, že skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezené skutky správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního.
15. Uzavřela proto, že výhrady uplatněné dovolateli není možno mít za důvodné a napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání. S ohledem na to navrhla, aby Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože byla podána z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a, h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
18. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
20. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
21. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle §148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle §253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle §253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz §253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
22. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle §256 tr. ř. a u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou.
23. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
24. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněných.
vlastní posouzení dovolání
a) K dovolání obviněného Z. J.
25. Obviněný ve svém dovolání vznesl námitky, které jsou formálně podřaditelné pod jím uplatněný důvod dovolání. V uvedeném směru sice nelze hodnotit jeho tvrzení, že soudy „nesprávně zjistily skutkový stav věci“ , případně ty námitky, které svědčí o odmítání skutkových zjištění soudů, které se staly předmětem jejich právního posouzení [např. setrvání dovolatele na stanovisku, že se nedopustil jednání popsaného pod bodem 3) odsuzujícího výroku], avšak ty výhrady, jimiž poukazuje na nedůvodnost právních závěrů soudů ve vztahu ke skutkovému popisu jednotlivých skutků, nepochybně za námitky hmotně právního charakteru označit lze.
Ke zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku
26. V případě skutku kvalifikovaného jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku je navíc třeba za důvodnou označit námitku dovolatele, že jednání popsané v bodě 1) neodůvodňuje závěr vyjádřený v tzv. právní větě, že „měli odsouzení nutit poškozeného, aby něco konal“. V uvedeném směru je mu třeba přisvědčit, že tento dílčí právní závěr, který soudem prvního stupně užitá alternativa objektivní stránky označeného zločinu vyjadřuje a kterou jako správnou akceptoval soud odvolací (bod 23. odůvodnění jeho rozsudku: „Není totiž pochybností o tom, že po stránce objektivní o subjektivní byla u všech obžalovaných naplněna kvalifikovaná skutková podstata zločinu vydírání…, když poškozeného jednak zjevným násilím i pohrůžkami násilí nutili, aby něco konal;…“ ), nemá skutkový podklad ve zjištěních soudů. Ty totiž dospěly k závěru, že užití násilí a pohrůžek násilí ze strany obviněných směřovalo k odrazení poškozeného a jeho prostřednictvím i J. B. od toho, aby vůči D. K. již neuplatňoval žádné další finanční požadavky. Toto vyjadřuje jak tzv. skutková věta rozsudku nalézacího soudu, podle níž se obvinění dále popsaného jednání dopustili „v úmyslu přimět poškozeného F. S., a tímto nepřímo i J. B., aby již obžalovaného D. K. neobtěžovali a nepožadovali po něm z dosud přesně nezjištěného důvodu další platby finančních hotovostí v různé výši“, tak odůvodnění rozsudku soudu odvolacího, podle něhož (bod 24.) se obvinění „vzájemně podporovali ve svém společném úsilí poškozeného přimět za použití výhrůžek a násilí, aby obžalovaného K. již neobtěžoval a nepožadoval po něm další platby finanční hotovosti“.
27. Z uvedeného je zřejmé, že přijetí právního závěru, že obviněný (společně s dalšími dvěma obviněnými) jiného násilím a pohrůžkou násilí nutil, aby něco konal, není případné. Toto konstatování na straně druhé neznamená, že by bylo možno přisvědčit dovolateli v tom, že popisem skutku nedošlo k naplnění znaků objektivní stránky trestného činu vydírání. Jeho základní skutková podstata je totiž vymezena tak, že pachatel jiného „ násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl “. Skutková podstata trestného činu vydírání tudíž obsahuje alternativní znaky objektivní stránky, z čehož plyne, že k jejímu naplnění může dojít, je-li odůvodněno užití alespoň jednoho z nich. Tedy tak, že pachatel jiného nutí buď k aktivnímu (komisivnímu) jednání, tj. konání (dare, facere), či naopak k pasivnímu (omisivnímu) chování tj. opominutí nebo trpění (omittere, pati) [viz Draštík, A. a kol. Trestní zákoník: Komentář, Wolters Kluwer, 2015]. S ohledem na alternativní povahu takto vymezených objektivních stránek proto postačí, jak již uvedeno, naplnění jedné z nich. Třeba však dodat, že jich může být současně naplněno i vícero.
28. Podle popisu skutku se obvinění zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku dopustili tím, že „ v úmyslu přimět poškozeného F. S., a tímto nepřímo i J. B., aby již obžalovaného D. K. neobtěžovali a nepožadovali po něm z dosud přesně nezjištěného důvodu další platby finančních hotovostí v různé výši, když za tímto účelem a k zajištění fyzické převahy nad poškozeným si obžalovaný D. K. sjednal přítomnost ostatních obžalovaných, srozuměných od počátku s důvody jejich přítomnosti na místě “. Z uvedeného vyplývá, že užití násilí a pohrůžek násilí ze strany obviněných směřovalo k donucení poškozeného, aby dosavadního jednání zanechal (pasivní jednání), nikoli tedy, aby konal (jednání aktivní). Obvinění svým jednáním tudíž objektivní stránku žalovaného trestného činu skutečně naplnili, nikoli však tím, že by poškozeného nutili, aby něco konal, jak uzavřel nalézací soud, ale aby další jednání opominul, přičemž opominutím se zde rozumí nevykonání toho, co by jinak donucovaná osoba vykonala, a to aniž by muselo jít o neplnění povinnosti ve smyslu §112 (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1753).
29. Závěr nalézacího soudu o naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání obviněnými byl tudíž správný, došlo však z jeho strany k částečně nesprávnému právnímu posouzení, když užil skutkovému zjištění neodpovídající alternativní znak objektivní stránky.
30. Z výše uvedeného vyplývá, že námitka obviněného, že jednání popsané v bodě 1) neodůvodňuje závěr vyjádřený v tzv. právní větě, že „ měli odsouzení nutit poškozeného, aby něco konal “, byla shledána odůvodněnou. Pokud soud prvního stupně užil alternativu objektivní stránky, že obvinění poškozeného nutili, aby něco konal, došlo z jeho strany k nesprávnému právnímu posouzení skutkového stavu. Toto zjištění však neznamená, že jednáním obviněných nedošlo k naplnění objektivní stránky žalovaného trestného činu. Pochybení nalézacího a následně i odvolacího soudu neznamená, že by dovolatel (a stejně tak i zbývající obvinění) byl shledán trestně odpovědným, aniž by k tomu nebyly dány zákonné důvody. Formální vada napadených rozhodnutí nic nemění na tom, že obvinění byli důvodně shledáni vinnými spácháním zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Samotná záměna alternativního znaku objektivní stránky tohoto trestného činu v tzv. právní větě nemá vliv jak na otázku trestní odpovědnosti dovolatele (rovina viny), tak na otázku právních následků této odpovědnosti (rovina trestu). Nemůže zásadně ovlivnit postavení obviněného a v důsledku toho ani nemůže odůvodnit požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
31. Posledně uvedený závěr platí proto, že obviněnému naopak nelze přisvědčit v jeho tvrzení, že „nebylo prokázáno … že by odsouzení jakýmkoli způsobem účel svého údajného jednání… poškozenému adresovali tak, aby s ním mohl být srozuměn“. V uvedeném směru dovolatel zcela pomíjí to, co plyne z jeho vlastní výpovědi (str. 4 rozsudku soudu prvního stupně), tj. že k napadení poškozeného přistoupil poté, co ten se dožadoval po K. vydání peněz. Poškozenému sdělil, že od K. již žádné peníze (tj. on a B.) nedostanou. Pokud sám poškozený vysvětluje své setkání s obviněnými shodně, pak skutečnost, že k jeho napadení došlo z důvodů, které dovolatel prezentoval, vylučuje možnost toho, že by poškozený nemohl seznat, co se po něm jednáním obviněných požaduje. Pokud jde o údajné nevyjádření účelu jednání obviněného v popisu skutku, obviněný zjevně odhlíží od toho, co skutková věta uvádí (viz bod 28.).
32. Navíc je třeba dodat, že se nevyžaduje, aby poškozený byl s účelem a důvody svého fyzického napadení či vůči němu užitých výhrůžek násilím „srozuměn“ , neboť zcela dostačuje, aby tyto skutkové okolnosti vnímal, o čemž v posuzované věci nevzniká sebemenší pochybnost. V případě trestného činu vydírání je čin dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Nevnímá-li poškozený, k čemu jej pachatel svým jednáním nutí, jde o pokus vydírání na nezpůsobilém předmětu útoku (srov. R 1/1980, s. 23 a dále R 10/1979) [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1751]. Z uvedeného vyplývá, že v případě, kdy se poškozený nachází ve stavu, kdy nemůže být schopen vnímat záměr obviněného, tedy např. v případě, že je poškozený v bezvědomí, nemůže být trestný čin vydírání dokonán a jednání pachatele skončí toliko ve stadiu pokusu. Naopak žádného důvodu k tomu, aby v případě, kdy je poškozený schopen vnímat jednání pachatele, bylo třeba zkoumat stupeň srozumění se záměrem pachatele, který mu byl adresován, jak předkládá obviněný. V projednávané věci byl poškozený v průběhu celého jednání obviněných při plném vědomí, a není proto důvodu pochybovat o tom, že cíl obviněných, který mu byl jasně adresován, plně vnímal.
33. Lze proto uzavřít, že za nedůvodné je třeba označit tvrzení dovolatele, že popis skutku v bodě 1) je nedostatečný k soudy užité právní kvalifikaci („ z popisné části tohoto výroku vyplývá pouze poškozeným tvrzené násilí užité vůči jeho osobě směřované k omezení jeho osobní svobody “).
Ke zvlášť závažnému zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku
34. Obviněný J. dále namítl, že v popisu skutku označeného pod bodem 2) výroku o vině není obsaženo užití pohrůžky násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Namítá zároveň, že násilí směřující ke zmocnění se věci je vylučováno skutkem ad 1), kdy mělo směřovat ke zcela jinému úmyslu obviněných. Ani v tomto případě není námitka obviněného opodstatněná, neboť i popis tohoto jednání, který musí být vnímán v kontextu faktu, že vyjadřuje toliko část projevů dovolatele vůči poškozenému kontinuálně navazující na jeho předchozí protiprávní jednání, obsahuje vyjádření všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným.
35. Obviněný J. se tohoto zločinu dopustil ve vícečinném souběhu s dalšími ve výroku o vině popsanými trestnými činy, jak je zřejmé – kromě časového a místního ohraničení jeho jednání v případě všech skutků – také z té části skutkové věty, v níž je uvedeno, že dovolatel se „sám vůči poškozenému F. S. na témže místě dopustil trestné činnosti popsané pod body 2) a 3) rozsudku “. Obviněný vůči poškozenému popsaným způsobem jednal v blízké časové návaznosti na své jednání vymezené pod bodem 1) výroku o vině, kdy proti poškozenému užil opakovaně fyzického násilí. Skutkové zjištění soudu, že poškozený výzvě obviněného, aby vyndal veškeré věci z kapes, „ze strachu a početní převahy pachatelů vyhověl“ , za uvedeného stavu dostačuje. Z judikatury soudů vyplývá závěr, že k naplnění objektivní stránky zločinu loupeže podle §173 tr. zákoníku dojde také v případě, kdy obviněný vzbudí v poškozeném obavu a strach z bezprostředního fyzického násilí, aniž by výslovně pronesl jakoukoliv pohrůžku násilí, např. v situaci, kdy je poškozený na odlehlém místě nebo na místě, z něhož má ztíženou možnost úniku či přivolání pomoci, tj. vnímá-li i případně toliko konkludentní projevy pachatele pro sebe jako potencionálně nebezpečné, považuje-li z tohoto hlediska svoji situaci za bezvýchodnou a v důsledku toho ani neklade odpor, přičemž pachatel si je této skutečnosti vědom a počítá s ní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 1232/2009, uveřejněné pod číslem 11/2011 Sb. rozh. tr.). Je-li tedy zřejmé, že ze strany pachatele nemusí předcházet žádné násilí, pak bylo-li jím (v posuzovaném případě dovolatelem), byť v jiné souvislosti, užito, pak není nezbytná explicitně slovně vyjádřená pohrůžka násilím pro závěr, o možnosti kvalifikace činu jako trestného činu loupeže, je-li zřejmé, že k ovlivnění vůle poškozeného nezákonným způsobem došlo (jeho projev pod vlivem strachu).
36. Je tak třeba opakovat, že nelze přisvědčit námitce dovolatele, že by mělo být důsledně odděleno to, že v případě jednání pod bodem 1) bylo užití násilí a pohrůžky násilí vedeno za účelem přimět poškozeného ke zde vymezenému jednání (omisi), zatímco v případě jednání pod bodem 2) byla pohrůžka užití bezprostředního násilí, vyplývající z kontextu situace, v níž se poškozený nacházel, užita za účelem zmocnění se jeho věcí.
Ke zvlášť závažnému zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku
37. Pokud obviněný namítl, že se jednání pod bodem 3) výroku o vině nedopustil a krom výpovědi poškozeného neexistují žádné důkazy, které by tento závěr podporovaly, neodráží toto jeho hodnocení výsledky provedeného dokazování. Nalézací soud svůj výrok o vině obviněného opřel jak o výpověď poškozeného, tak ji podporující výpovědi svědka J. B. (viz bod 16 rozsudku nalézacího soudu), kterému se poškozený svěřil. Zároveň nalézací soud důvodně poznamenal, že s ohledem na důvěryhodnost zbytku výpovědi poškozeného nepřipadá v úvahu situace, kdy by tato část jeho výpovědi byla zcela smyšlená. Poukázal rovněž (bod 22. rozsudku) na předchozí odsouzení obviněného J. za protiprávní jednání, jehož se dopustil obdobným způsobem. Za tohoto stavu věci není důvod skutková zjištění soudu pokládat za neopodstatněná.
38. Namítl-li obviněný, že jednání popsané v části výroku o vině 3) neodpovídá vyslovené právní kvalifikaci pro nedostatek znaku užití násilí (odvracení hlavy poškozeného pak nepovažuje za přiměřenou obranu a odpor), pak je třeba konstatovat, že vlastní pojem „násilí“ není v zákoně definován. Považuje se za něj však použití fyzické síly k překonání nebo zamezení odporu, ať už kladeného nebo jen očekávaného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1306). Zároveň taktéž pro tento případ platí výklad k použití násilí, resp. pohrůžky užití takového násilí, uvedený výše. Z toho důvodu i v případě jednání pod bodem 3) výroku o vině, když obviněný J. nutil poškozeného k pohlavnímu styku, činil tak v návaznosti na násilí, jež proti poškozenému směřoval před započetím tohoto jednání, a to zvláště za situace, kdy byl poškozený v tísni vyvolané omezením jeho osobní svobody, když byl uzavřený v garáži, ze které neměl možnost úniku, a kdy pociťoval strach z dalšího možného násilí obviněného vůči němu. Avšak, i kdyby zde nebyly tyto skutečnosti, samotné jednání obviněného J., kdy poškozenému hlavu tlačil směrem ke svému tělu a fyzicky ho tak nutil k sání svého penisu, přestože se poškozený aktivně bránil tak, že svou hlavu odvracel, lze jednoznačně označit za použití násilí.
39. Pokud jde o navazující námitku obviněného, podle které nelze chování poškozeného považovat za přiměřenou obranu a odpor, je nutno především poznamenat, že skutková podstata zločinu znásilnění nevyžaduje „přiměřenou obranu“ poškozeného. Absolutně nepřipadá v úvahu posuzování, jaká intenzita obrany poškozeného je již přiměřená a kdy se poškozený nebrání dostatečně. Každá osoba na danou situaci reaguje odlišně a možnosti její obrany jsou také rozdílné. Donucením jiného k pohlavnímu styku se proto rozumí nejen překonání jeho vážně míněného odporu, ale i jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1838). Za zcela irelevantní je nutno označit poznámku dovolatele, že jako muž měl poškozený možnost se takové situaci vyhnout a zcela jí zabránit. Přenášení viny za jednání obviněného na poškozeného, který se dle názoru obviněného nedostatečně bránil jeho jednání, je zcela nepřípustné. Poškozený se nadto aktivně bránil a fyzicky tak svůj odpor proti tomuto jednání vyjadřoval.
b) K dovolání obviněného D. K.
40. Obviněný K. ve svém dovolání namítá vady skutkových zjištění soudů nižších stupňů, když jim vytýká, že jejich skutkové závěry stran v případě skutku 1) výroku o vině jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Dovolací soud však tento závěr obviněného nesdílí.
41. Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
42. V posuzované věci nelze dospět k závěru, že by zjištění soudů neměla v jimi provedených důkazech oporu. Ostatně v reakci na odvolací námitky obviněných napadajících skutková zjištění se vyjádřil odvolací soud, který (bod 15. rozsudku) s přihlédnutím k hodnocení důkazů nalézacím soudem, dospěl k závěru, že skutková zjištění nalézacího soudu odpovídají výsledkům provedeného dokazování, a proto tato jako správná zcela akceptoval.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
43. Námitky obviněného K., prostřednictvím nichž tento namítal nesprávné právní posouzení skutku ad 1) výroku o vině, jenž byl kvalifikován jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, se v rozhodné míře překrývají s těmi, jež uplatnil obviněný J. Závěry, které Nejvyšší soud presentoval v bodech 26. až 33. lze tudíž bez dalšího vztáhnout také na námitky vznesené obviněným K.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
44. Obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. V jím zvolené alternativě, může být tento důvod naplněn pouze tehdy, shledá-li dovolací soud důvodným tvrzení dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně je zatíženo vadou, která naplňuje obviněným uplatněný dovolací důvod, pro který neměl odvolací soud přistoupit k zamítnutí jeho odvolání pro rozsudku soudu prvního stupně. V uvedeném směru lze poukázat na to, co je výše uvedeno stran částečné nesprávnosti právního posouzení skutku v důsledku neadekvátního užití alternativního znaku objektivní stránky trestného činu vydírání. V tomto rozsahu lze proto obviněnému v jeho náhledu i stran tohoto dovolacího důvodu přisvědčit. Současně však nutno zopakovat, že ani na podkladě tohoto dovolacího důvodu není kasace napadených rozhodnutí odůvodněna, jak je vyloženo též níže.
c) K dalším námitkám vzneseným oběma dovolateli nenaplňujícím uplatněný důvod dovolání
45. Oba obvinění ve svých dovoláních vznesli námitku stran věrohodnosti poškozeného. K takto formulované námitce je v obecné rovině nezbytné zdůraznit, že – jak již upozornil ve svém rozhodnutí odvolací soud – proces hodnocení důkazů je doménou nalézacího soudu a odvolací soud do něj může zasáhnout zcela výjimečně, a to v případech, kdy soud prvního stupně nepostupoval v souladu s trestním řádem, zejména pak zásadou volného hodnocení důkazů. Tím spíše je omezená pozice Nejvyššího soudu, který rozhoduje o mimořádném opravném prostředku (v tomto směru se jeho postavení blíží soudu Ústavnímu), neboť ten při svém rozhodování (i vzhledem k zákonné úpravě, viz §265o odst. 2 tr. ř.) žádné dokazování, a tím ani vlastní hodnocení důkazů, zpravidla neprovádí. Do hodnocení důkazů provedených obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybení soudů nižších stupňů ve věci posuzované zjevně nedošlo.
46. Nalézací soud se ve svém rozhodnutí věnoval posouzení věrohodnosti všech slyšených svědků a zvláště podrobně se vyjádřil k věrohodnosti výpovědi poškozeného (viz str. 10 rozsudku nalézacího soudu). Zdůraznil jednak, že výpověď je podrobná a konstantní, když poškozený jednání obviněných popsal přesvědčivým a logickým způsobem. Nadto jeho výpověď nestojí osamoceně, neboť je podporována výpovědí matky poškozeného, pořízenou fotodokumentací, protokoly o vydání věcí a lékařskou zprávou poškozeného. Věrohodnost poškozeného pak podle jeho názoru zvyšují závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinické psychologie. S těmito závěry nalézacího soudu zcela souhlasil také soud odvolací, který se z podnětu totožné námitky obviněných vznesené v jejich odvoláních k věrohodnosti poškozeného taktéž obsáhle vyjádřil (body 17. – 19. rozsudku). Závěry nalézacího i odvolacího soudu lze považovat za adekvátní a bez dalšího s nimi souhlasit.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
47. Z výše uvedeného plyne, že dovolací soud přiznal oběma mimořádným opravným prostředkům, které v posuzované věci byly podány, částečnou důvodnost. V rozsahu výše vymezeném byla shledána důvodnou námitka obviněných o nesprávném právním posouzení skutku 1) výroku o vině, jenž byl kvalifikován jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, v důsledku čehož došlo jak k naplnění dovolacího důvodu podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnili oba obvinění, tak i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., který vznesl toliko obviněný K. Námitky obviněného Z. J. napadající výroky o vině pod body 2) a 3) byly posouzeny buď jako zjevně neopodstatněné, či jako deklarovanému důvodu dovolání obsahově nevyhovující.
48. Částečná důvodnost dovolání obou obviněných podle Nejvyššího soudu nesvědčí pro potřebu zrušení napadených rozhodnutí. K prolomení právní moci odsuzujícího rozsudku cestou mimořádného opravného prostředku je totiž nezbytné, aby zjištěná vada napadeného rozhodnutí byla takové povahy, že na stavu, které toto rozhodnutí založilo, nelze setrvat. K takové situaci nedošlo ve věci posuzované.
49. Nejvyšší soud totiž dospěl k poznatku, že označená vada rozsudku soudu prvního stupně, na niž nereagoval soud odvolací, ač k tomu měl příležitost v důsledku podaných odvolání, je vadou ryze formální, která nemá žádný materiální dosah stran hodnocení otázky důvodnosti vyvození trestní odpovědnosti obou dovolatelů a stejně tak nemá žádný vliv na hodnocení konkrétního stupně závažnosti a škodlivosti spáchaného činu z hlediska rozhodování o právních následcích (trestech) této trestní odpovědnosti. Kasace napadených rozhodnutí by za tohoto stavu byla projevem ryzího formalismu, který nemá v aplikační činnosti soudů své opodstatnění.
50. Vyjádřeno slovy zákona [§265i odst. 1 písm. f) tr. ř.], je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, které má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, nastává důvod pro odmítnutí dovolání podle citovaného ustanovení. Jak již bylo uvedeno, případná náprava dílčí nesprávnosti při aplikaci zákonného znaku v rámci tzv. právní věty by nikterak, a zejména ne zásadním způsobem, nemohla ovlivnit postavení obou obviněných. Současně možno konstatovat, že pochybení, kterého se soudy nižších stupňů dopustily, je zcela individuální záležitostí, neboť poznatky z rozhodovací praxe umožňují konstatovat, že interpretace a aplikace ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku z uvedeného hlediska soudům nečiní žádné obtíže. Není tudíž přítomna ani okolnost spočívající v tom, že je třeba vyřešit právní otázku zásadního významu, jež by mohla aplikaci §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. bránit.
51. Za daného stavu přistoupil Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání obou obviněných způsobem vyjádřeným ve výroku tohoto usnesení. O obou dovoláních takto rozhodl za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
52. Stran podnětu obviněného K., který navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o odst. 1 tr. ř. v jeho případě přerušil výkon trestu odnětí svobody, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud, resp. předseda senátu dovolacího soudu, však důvody pro přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatnými (negativními) výroky.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu