ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1476.2018.3
6 Tdo 1476/2018-I - 60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 12. 2018 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněného J. K., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018, č. j. 2 To 21/2018-764, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 7/2017-679, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2017, č. j. 40 T 7/2017-679 , byl obviněný J. K. uznán vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku (ad 1), přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 tr. zákoníku (ad 2), přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku (ad 3), přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku (ad 1-3) a přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku (ad 4), jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §40 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výroku rozsudku. Dále mu bylo podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku uloženo ochranné léčení sexuologické v ambulantní formě. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. O odvolání obviněného a poškozené proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 7. 2018, č. j. 2 To 21/2018-764 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek zrušil ve výrocích o vině pod body 1. až 3. a ve výrocích o trestu, ochranném opatření a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (ad 1), přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 2 tr. zákoníku (ad 2), přečinem zneužití dítěte k výrobě pornografie podle §193 odst. 1 tr. zákoníku (ad 3) a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), písm. b) tr. zákoníku (ad 1. – ad 3.).
4. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu upravených odvolacím soudem se uvedených trestných činů dopustil tím, že
1. v období nejméně od září 2014 do 23.3.2016 v XY, na ulici XY, v bytě číslo 14 panelového domu č. p. XY, tedy v místě jeho společného bydliště s manželkou I. K. a nevlastní dcerou AAAAA (pseudonym), nar. XY, v nezjištěném počtu případů, průměrně dvakrát týdně v odpoledních hodinách nebo v podvečer, když nebyla doma jeho manželka, přinutil AAAAA, aby za ním přišla do jeho pracovny, kde jí nařizoval, aby se svlékla donaha, a za účelem svého sexuálního ukojení nezletilou zpočátku pouze hladil a osahával na prsou, postupně v pozdějších případech jí rukou sahal a dráždil na přirození, jeho požadavky vůči ní se v dalším období stupňovaly a nutil ji k intenzivnějším sexuálním praktikám, konkrétně k tření pohlavního údu a uspokojování ústy až do vyvrcholení, v dalším případě dne 14.2.2016 kolem 13:15 hodin během jízdy v autě, které řídil a AAAAA seděla jako spolujezdkyně, ve vzdálenosti 10,7 km od XY ve směru na XY odbočil doprava ze silnice číslo I/35 na odlehlé místo na účelové komunikaci, kde zastavil, a poté, co nezletilá vykonala potřebu v přilehlém lese a vrátila se zpět do auta, ji přinutil, aby mu rukou třela obnažený pohlavní úd, přičemž k ejakulaci obviněného nedošlo, pokud nezletilá jeho praktiky slovně odmítala, případně se fyzicky bránila tím způsobem, že odstrkovala jeho ruce, reagoval tak, že jí v několika případech udeřil dlaní do obličeje a vyhrožoval jí, že pokud mu nezletilá v jeho sexuálních požadavcích nevyhoví, nebude poskytovat její matce I. K. peníze na společnou domácnost, přičemž nezletilá věděla, že její matka I. K. a celá její rodina je zásadním způsobem závislá na jeho finančních příjmech, a proto jeho jednání trpěla, když mu vyhověla, tak ji naopak odměňoval částkami 100 Kč až 200 Kč, pouze se mu odmítla podvolit, když na ní nejméně ve třech případech požadoval soulož, případně anální pohlavní styk tím, že jí přikázal roztáhnout nohy nebo se otočit zády a s vyjádřením, že to nebude bolet, se chystal zasunout svůj ztopořený penis do jejího konečníku nebo vagíny, což nezletilá zásadně odmítla,
přičemž v důsledku popsaného jednání obviněného se u nezletilé projevila zvýšená psychická labilita, výrazná ambivalence jejího prožívání a narušené sebehodnocení, kdy nezletilá má problémy určit hranice vlastní odpovědnosti za následky předmětného chování obviněného, nezletilá se dále potýká s výbuchy hněvu a vnitřním třesem, problémy se soustředěním, pocity úzkosti a napětí, přerušovaným spánkem a nepříjemnými sny, strachem o své psychické zdraví a pochybami o sobě samé, přičemž dále se u ní projevily psychosomatické potíže spočívající v bušení a bolestech srdce, dechových potížích, dechových obtížích, návalech horka a chladu a strach vyvolávající iluze, že vidí obviněného v neznámém muži, kdy v souhrnu a s ohledem na skutečnost, že popsané potíže trápí poškozenou už nejméně jeden rok, je nutno její stav hodnotit jako posttraumatickou stresovou poruchu,
2. v přesně nezjištěné dny v období od počátku září 2014 do prosince 2014 ve své pracovně ve shora popsaném společném bydlišti opakovaně nejméně ve čtyřech případech přiměl nezletilou AAAAA, aby na jeho notebooku zhlédla několik videosouborů zobrazujících sexuální praktiky dospělých mužů s nezletilými dívkami, zejména provádění orálního pohlavního styku mezi dospělými muži a nezletilými dívkami ve věku okolo 12let, kdy tato videa nezletilé předkládal za účelem, aby nezletilou instruoval, jak má uvedené sexuální praktiky provozovat, aby ho poté uměla sexuálně uspokojit dle jeho představ v situacích popsaných pod bodem 1. výroku tohoto rozsudku,
3. dne 25. 7. 2015 v odpoledních hodinách ve své pracovně ve shora popsaném společném bydlišti prostřednictvím webové kamery natočil videozáznam o délce 55 sekund bez zvuku, v jehož záběru je on sám sedící v křesle a oblečený pouze do trenýrek, před něho přichází z jiné místnosti nezletilá dívka s tmavými polodlouhými vlasy ve věku okolo 12 let oblečená v kalhotkách a nátělníku, když její obličej není v záběru vidět, přičemž vzhledem k fyzickým dispozicím dívky v návaznosti na okolnosti a způsob pořízení videozáznamu je zřejmé, že se jedná o nezletilou AAAAA, dívka si poté stoupne před něj a obnaží se tím způsobem, že si vyhrne nátělník nad prsa a stáhne si kalhotky na stehna, poté se oblékne a naslouchá obviněnému, následně přistoupí k sedícímu obviněnému z boku, opět si stáhne kalhotky nad kolena, nalehne břichem na stehna obviněného a tento ji několikrát udeří otevřenou dlaní na nahé hýždě, kdy kamera snímá čelně nahé hýždě nezletilé, poté dívka vstane, upraví se, odchází z místnosti a tím záběr končí, kdy tento videozáznam uložil ve svém počítači Fujitsu Siemens pod názvem M20150725_122751_V.+K6.avi,
přičemž popsaného jednání se obviněný dopouštěl vůči své nevlastní nezletilé dceři od jejích jedenácti let za účelem svého sexuálního uspokojení a s vědomím, že nezletilá je psychicky a materiálně zcela závislá na jeho osobě a on ve faktickém postavení otce je pro ni výchovnou autoritou, kterou je nutno respektovat, přičemž z pozice výchovné autority navíc nezletilou opakovaně v mnoha případech urážel a ponižoval hrubými a vulgárními výrazy, kdy jí například říkal, že je debil, vypatlanec, že nic neumí jenom kdákat a vymýšlet hovadiny a podobně, kdy si musel být vědom toho, že toto jeho jednání ovlivní její citový a mravní vývoj ve smyslu disharmonického rozvoje její osobnosti a v návaznosti na to se u nezletilé mohou vyvinout nežádoucí postoje, návyky a poruchy chování, jež mohou vyústit v morální úpadek, citovou deprivaci a neschopnost nezletilé přiměřeně sociálně reagovat a navazovat vztahy a vazby adekvátně jejímu věku,
4. od přesněji nezjištěné doby do 24. 3. 2016 přechovával:
- na pevném disku svého notebooku značky Fujitsu Siemens výrobního čísla XY šest souborů s videonahrávkami, které zobrazovaly osoby mužského pohlaví při orálním pohlavním styku a při jiných různých sexuálních praktikách s nezletilými dívkami převážně ve věku do 12let, přičemž soubory v nezjištěný čas v průběhu uvedené doby z disku počítače vymazal,
- na pevném disku svého notebooku značky DELL výrobního čísla XY v souboru s názvem „sauna3.mkv“ obsahující počítačovou simulaci, která zobrazuje provozování různých forem pohlavního styku a sexuálních aktivit dvou dospělých osob opačného pohlaví se dvěma nezletilými dětmi v sauně,
- na třech kusech DVD nosičů o kapacitě 4,7 GB značky VERBATIM uložených ve své pracovně měl uloženy soubory zobrazující dívku mladší 18let při pohlavním styku a dívky mladší 15let v sexuálně dráždivých polohách, kdy konkrétně:
1. na DVD-R bez nápisu měl mezi jinými videosoubory se záznamy pornografie uložen jeden videosoubor nazvaný „moloduxa.avi“ se záznamem sexuálních aktivit muže s dívkou zjevně mladší 18let, kdy oblečený muž rukou dráždí nahou dívku na prsou a v oblasti přirození,
2. na DVD-R s nápisem „RETRO SM FETISH“ v podadresářích adresáře s názvem „J.“ přechovával velké množství fotografií zobrazujících dívku zjevně mladší než 15 let ve spodním prádle, v plavkách nebo minimalizovaném sportovním úboru v sexuálně vyzývavých pozicích s užitím různých sportovních pomůcek a doplňků v mnoha případech se závěry zdůrazňujícími oblast hýždí a pohlavních orgánů, a dále 9 videosouborů, na kterých je zachycena tatáž dívka v eroticky laděných sportovních úborech při sexuálně vyzývavém pózování v průběhu simulace sportovních činností na různém cvičebním nářadí,
3. na DVD-R bez nápisu mezi jinými videosoubory se záznamy pornografie měl v adresáři „Underage mixmodel_nnips_sexy_achim-project“ uloženo 85 souborů s fotografiemi dívek zjevně mladších 15let v plavkách, šatech nebo ve spodním prádle v sexuálně vyzývavých pózách, přičemž některé z fotografií jsou cíleně zaměřeny na zdůraznění oblasti hýždí a genitálií nezletilých.
5. Odvolací soud obviněnému za tyto trestné činy a přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku (bod 4. rozsudku nalézacího soudu) uložil podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. ř. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil trest propadnutí věcí (specifikovaných počítačů) a podle §99 odst. 1, 4 tr. zákoníku ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní. Poškozenou odkázal podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Její odvolání podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání ve věci
6. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal nejvyšší státní zástupce (dále též „dovolatel“) dovolání v neprospěch obviněného, jímž napadl části I. a II. výroku tohoto rozhodnutí. Opřel jej o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, když odvolací soud neposoudil zjištěnou posttraumatickou stresovou poruchu poškozené jako těžkou újmu na zdraví a z tohoto důvodu kvalifikoval jednání obviněného v bodu 1. svého rozsudku pouze podle §185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, a nikoliv rovněž podle písm. c) naposled citovaného odstavce.
7. V první řadě nejvyšší státní zástupce připomněl závěry odvolacího soudu, který odůvodnil vypuštění citované právní kvalifikace tím, že jednáním obviněného nedošlo u poškozené ke způsobení těžké újmy na zdraví. Byla u ní sice znalecky diagnostikována posttraumatická stresová porucha trvající delší dobu, avšak bylo nezbytné zkoumat rovněž to, do jaké míry byla poškozená v důsledku uvedené poruchy omezena v běžném způsobu života. Soud poukázal v této souvislosti na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017. Podle názoru vrchního soudu nebyl zjištěn vážný zásah do obvyklého způsobu života nezletilé poškozené, když tato nepřerušila školní docházku, nebyla zásadním způsobem omezena v běžném způsobu realizace svého života, styku s vrstevníky, příbuznými, ve sportovní činnosti, ba naopak, vykázáním obviněného z bydliště se jí zčásti ulevilo a neshody v rodinném životě přetrvávaly jen pro opačný náhled vlastní matky na trestnou činnost obviněného. Z uvedených důvodů nedošlo podle přesvědčení odvolacího soudu k naplnění znaků kvalifikované skutkové podstaty spočívající ve způsobení činem obviněného těžké újmy na zdraví nezletilé poškozené.
8. Nejvyšší státní zástupce však tyto závěry odvolacího soudu nepovažuje za správné, přičemž odkazuje na závěry znalců a lékařů, jež poškozenou vyšetřili. Předeslal, že posttraumatická stresová porucha byla u poškozené diagnostikována znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie. Tato porucha se rozvinula v přímé souvislosti s protiprávním jednáním obviněného a trvala nejméně od měsíce dubna roku 2016, kdy byla poškozená vyšetřena PhDr. Miladou Kristkovou, znalkyní z odvětví klinické psychologie dětí a dospělých, do 14. 4. 2017, kdy byla nezletilá poškozená vyšetřena znalcem, psychiatrem MUDr. Františkem Čihákem.
9. Znalec vypověděl, že u nezletilé poškozené byly zjištěny stále se vnucující a opakované automatické vzpomínky na situaci při jejím zneužívání, tzv. flashbacky, které se projevují stavy se změněným vnímáním okolí. Tyto byly u ní doprovázeny intenzivním neurovegetativním doprovodem, tj. vnitřním třesem, bušením srdce, zrychleným dýcháním, bolestmi hlavy, pocity úzkosti, strachu a ohrožení, kdy uvedené projevy jí bránily soustředit se na činnost zejména ve škole. Dále u ní byly zjištěny intenzivní pocity strachu při setkání s muži, kteří jí připomínají nevlastního otce, tj. obviněného. V této situaci má pak snahu uniknout, vyhnout se jakýmkoliv podnětům, které jí připomenou prožitou traumatizující situaci. Nezletilé poškozené se sice částečně ulevilo, když byl v bytu přestěhován nábytek, trvaly však u ní děsivé sny. Ještě v době trvání protiprávního jednání se u ní objevila krátkodobější porucha příjmu potravy. Úzkostné stavy se snažila zaplašit sebepoškozováním a velmi intenzivně uvažovala dokonce i o sebevraždě, vše ve snaze uniknout z bezvýchodné situace a v novém životě se mít lépe. Velmi dlouho u ní přetrvávaly rovněž pocity bezmoci a opuštění. Psycholožka u ní v dubnu 2016 shledala deprese, lítostivost, pocity viny a méněcennosti, jakož i obavy z budoucnosti.
10. K prognóze vývoje jejího zdravotního stavu znalec uvedl, že tato je velmi individuální, závislá v prvé řadě na struktuře osobnosti nezletilé poškozené, ale dále též na přístupu okolí. Důrazně jí doporučil, aby se podrobovala nejen psychoterapii, ale aby užívala antidepresiva. Příznaky posttraumatické stresové poruchy mohou podle znalce u obětí spontánně odeznívat, rovněž však mohou přetrvávat dlouhou dobu a vést i k nepříznivé změně osobnosti. Znalkyně u poškozené shledala též výraznou ambivalenci prožívání, tzv. schizoidii. Zároveň u ní bylo shledáno snížené a narušené sebevědomí a nejistota, zda se chová či nechová správně. Komplex shora uvedených typických příznaků posttraumatické stresové poruchy u ní podle znalců přetrvával z větší části po dobu nejméně jednoho roku.
11. Nejvyšší státní zástupce upozornil, že při posouzení míry jejího omezení v běžném způsobu života po shora uvedenou velmi dlouhou dobu je nutno vzít v potaz, že poškozená byla v té době dítětem mladším 15 let, nacházela se navíc ve vývojově velmi obtížném stadiu počátku dospívání. Jak vyplývá z vyjádření znalců, poškozená byla jednáním obviněného těžce a dlouhodobě psychotraumatizována a posttraumatická stresová porucha nepochybně velmi citelně a negativně změnila kvalitu jejího života. Tomuto závěru ostatně odpovídá i doporučení znalců stran léčby. Nezletilá poškozená je nadto zvlášť zranitelnou obětí. Výslech matky, která jí nevěří, potom není možno zohlednit jako relevantní údaj. Její dědeček O. D. naopak ve své svědecké výpovědi uvedl, že je na ní vidět úzkost, není pohodovým dítětem, má strach, zejména o to, co bude dál, jestli se bude moci vrátit domů. Při spatření neznámého muže pohybujícího se po náměstí v XY, který byl podobný obviněnému, byla hodně vystrašená. Bylo vidět, že se velmi bojí. Tato výpověď koresponduje se závěry znalců, kteří provedli vyšetření nezletilé poškozené s časovým odstupem jednoho roku. Tito jsou z titulu své odbornosti a znalecké činnosti nejvíce kompetentní k posouzení a objektivizaci jejího duševního zdravotního stavu a míry omezení v běžném způsobu života. Zejména na jejich vyjádření proto odkázal soud prvního stupně při odůvodnění použité právní kvalifikace zahrnující způsobení těžké újmy na zdraví poškozené.
12. Dovolatel tedy poukázal, že na takto popsaných skutkových okolnostech je založeno správné zjištění odvolacího soudu, že obviněný svým jednáním přivodil poškozené posttraumatickou stresovou poruchu. Odvolací soud založil svou argumentaci na již zmíněném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, podle něhož pro závěr o tom, že posttraumatická stresová porucha je delší dobu trvající poruchou zdraví, a tedy těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku , zásadně nestačí zjištění o jejím přetrvávání po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného. Odvolací soud proto považoval za klíčové, že „poškozená nepřerušila školní docházku, nebyla zásadním způsobem omezena v běžném způsobu realizace svého života, styku s vrstevníky, příbuznými, sportovní činnosti“ a že po vykázání obviněného z místa jejího bydliště se jí zčásti ulevilo a neshody v rodinném životě přetrvávaly v podstatě jen proto, že její matka nadále věřila obviněnému a nikoliv jí.
13. V judikované trestní věci uvedené shora Nejvyšší soud shledal tam zjištěnou posttraumatickou stresovou poruchu za dostatečnou pro naplnění znaku těžké újmy a dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné. Nejvyšší státní zástupce proto porovnal skutkové okolnosti této věci s věcí projednávanou, aby zjistil, zda se škodlivé následky v nich zjištěné skutečně liší natolik, aby opodstatňovaly jejich odlišné právní posouzení.
14. Dospěl pak k závěru, že příznaky uvedené u poškozené ve věci předmětné i u poškozeného muže ve věci judikované se v zásadě překrývají. Ve svém celku se příznaky obou poškozených jeví jako obdobně významné. Rozdíl neshledal ani ve vlivu předmětné poruchy na výkon jejich povolání. V judikované věci poškozený i po útoku chodil do práce a poškozená ve věci předmětné chodila i po útoku do školy. Pokračování ve výkonu dosavadního povolání zjevně není rozhodné pro úvahu o závažnosti posttraumatické stresové poruchy – pokud poškozený i po útoku chodí do práce či do školy, nevylučuje to ještě, že následkem útoku neutrpěl těžkou poruchu zdraví. Pokud se poškozený muž v judikované věci nakonec rozešel s dlouholetou přítelkyní, je obtížné připodobnit tuto situaci postavení nezletilé poškozené, která přirozeně žádného trvalého „partnera“ mít nemohla a není možno zjistit, zda ho vhledem ke skutku vůbec někdy mít bude. Dodal, že život dítěte se liší od života dospělého i tím, že se musí řídit pokyny rodičů a školy. Vzhledem ke svému věku neměla možnost volby, zda a kam bude či nebude docházet. Existence takových „vynucených“ sociálních kontaktů proto nemůže být žádným důkazem, že se poškozená sociálně izolovat nechtěla.
15. Na základě uvedeného dospěl k závěru, že okruh příznaků vyvolaných trestným činem u poškozených je v případě poškozené ve věci předmětné, i muže poškozeného v citovaném judikátu, obdobný. Případné rozdíly spíše nasvědčují tomu, že posttraumatická stresová porucha byla závažnějším narušením zdraví u nezletilé poškozené, než tomu bylo o poškozeného v judikované věci. Dané lze dovozovat z charakteru skutku, kdy proti sobě tedy stojí 7 útoků na psychiku dospělého muže proti cca 140 útokům na psychiku 11-12letého dítěte, navíc na místě, kde by jinak člověk očekával maximální bezpečí – v místě vlastního bydliště s jedním z rodičů jakožto útočníkem.
16. Nejvyšší státní zástupce tudíž uzavřel, že byť jsou obecné argumenty odvolacího soudu správné a souladné s citovanou judikaturou, skutkové okolnosti soudem správně zjištěné neumožňují právní posouzení skutku bez užití §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy že předmětným činem byla způsobena těžká újma na zdraví. Rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, čímž byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má dále za to, že byť se jedná pouze o dílčí pochybení, projednání dovolání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.
17. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud za užití §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. řádu, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 2 To 21/2018, v jeho části I. a II., podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř. a přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
18. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal dovolání také obviněný , a to prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Vondráčka. Uvedené dovolání však svým podáním ze dne 20. 11. 2018 vzal zpět. O zpětvzetí dovolání na vědomí rozhodl předseda senátu dovolacího soudu samostatným usnesením.
19. Obviněný se ke dni rozhodování dovolacího soudu k dovolání nejvyššího státního zástupce nevyjádřil. K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, avšak s ohledem na skutečnost, že o dovolání obviněného bylo již rozhodnuto způsobem uvedeným v předešlém bodě tohoto usnesení, postrádá smyslu zmínit obsah tohoto vyjádření.
III.
Přípustnost dovolání
20. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
21. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda vznesené námitky naplňují uplatněný dovolací důvod.
22. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
23. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
vlastní posouzení dovolání
24. Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že je jím napadána toliko vada právního posouzení skutku popsaného v bodě 1) výroku rozsudku odvolacího soudu, přičemž je zcela zřejmé, že dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávnost spočívající v nedůvodném vypuštění právní kvalifikace dané znakem kvalifikované skutkové podstaty upraveným pod písm. c) odstavce třetího §185 tr. zákoníku. Z toho současně plyne, že nejvyšší státní zástupce se toliko v tomto rozsahu (a nikoli i ve vztahu ke sbíhajícím se právním kvalifikacím vyjadřujícím posouzení dalších skutků, jimiž byl obviněný uznán vinen) domáhá posouzení věci Nejvyšším soudem, resp. nápravy tvrzené vady vydáním rozhodnutí ve smyslu petitu obsaženého v závěru jeho mimořádného opravného prostředku.
25. Protože z dovolací argumentace plyne, že prosazovaná změna právní kvalifikace skutku není dovolatelem vázána na jakoukoli změnu skutkových zjištění, je nepochybné, že podané dovolání obsahově splňuje to, co vyjadřuje znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uplatněný dovolací důvod je tedy naplněn touto námitkou již z formálního hlediska, a jak plyne z níže uvedeného, v důsledku argumentace, o niž se dovolání opírá, i z hlediska věcného.
26. Při posouzení důvodnosti podaného dovolání je vhodné připomenout, že odvolací soud svůj rozsudek vydal poté, co se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu nalézacího. V případě skutku pod bodem 1. to lze ostatně doložit i tím, že jeho popis v napadeném rozsudku je zcela shodný s tím, který byl obsažen v rozsudku soudu prvního stupně.
27. Důvody, které odvolací soud vedly ke změně odvoláním napadeného rozsudku, vyjádřil již nejvyšší státní zástupce ve svém opravném prostředku. Jeho shrnutí plně odpovídá tomu, co v uvedeném směru uvedl v odůvodnění svého rozsudku vrchní soud. Ten (konkrétně v bodě 26. odůvodnění) zmínil, že se „ztotožnil s právními závěry nalézacího soudu, včetně jeho náhledu na společenskou škodlivost jednání obžalovaného ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, a to až na jednu výjimku, která odvolací soud vedla ke zrušení napadeného rozsudku z podnětu odvolání obžalovaného J. K. podle §258 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 2 tr. ř., a to ve výrocích o vině pod body 1. – 3. a ve výrocích o trestu, ochranném opatření a náhradě škody, přičemž výrok o vině obžalovaného pod bodem 4. napadeného rozsudku zůstal novým rozhodnutím odvolacího soudu nezměněn. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. po zrušení uvedených částí napadeného rozsudku odvolací soud sám ve věci nově rozhodl, a to prakticky totožně, pokud jde o použitou právní kvalifikaci, jak to učinil soud I. stupně, jen s tím rozdílem, pokud jde o výrok pod bodem 1., že obžalovaný svým jednáním nezpůsobil poškozené AAAAA těžkou újmu na zdraví, jak to má na mysli ustanovení §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Nalézací soud se v tomto směru dostatečně nevypořádal se skutkovými zjištěními ohledně následků jednání obžalovaného na zdraví a další život poškozené AAAAA, a to ve smyslu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, a to přesto, že v posuzovaném případě byla u poškozené AAAAA znalecky diagnostikována posttraumatická stresová porucha. Nalézacím soudem použitý čistě právní závěr o naplnění znaků uvedené kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je sice zčásti odvislý od znaleckých závěrů, ale pro tento závěr z hlediska právního posouzení je významné ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, tedy delší dobu trvající porucha zdraví, když pro tento závěr zásadně nestačí zjištění o přetrvávání potíží po relativně dlouhou dobu, ale je nutné, aby potíže vyplývající z výpovědi poškozené a dalších objektivních zjištění, z rodiny, přátel, školy apod., představovaly velmi citlivou újmu v obvyklém způsobu života poškozené. Citelná újma musí být spojena s takovými potížemi, které nejen že trvají delší dobu, ale poškozené brání ve výkonu jejího povolání, v posuzovaném případě školní docházce, a v obvyklém způsobu života, do něhož jí vážně zasahují tak, že se nemůže projevovat a chovat se podle svých zvyklostí a obstarávat si obvyklým způsobem života své životní potřeby a uspořádat své sociální poměry. V posuzovaném případě však taková zjištění z provedených důkazů nevyplývají, poškozená nepřerušila školní docházku, nebyla zásadním způsobem omezena v běžném způsobu realizace svého života, styku s vrstevníky, příbuznými, sportovní činnosti, ba naopak po vykázání obžalovaného z bydliště se jí zčásti ulevilo a neshody v rodinném životě přetrvávaly jen pro opačný náhled vlastní matky na trestnou činnost obžalovaného, než jak se podává z provedených důkazů. Za dané situace je odvolací soud přesvědčen, že k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle uvedeného ustanovení trestního zákoníku, tedy ke způsobení činem obžalovaného těžké újmy na zdraví, nedošlo.“
28. Z této citace plyne to, co již uvedl nejvyšší státní zástupce (bod 6.), tedy že podle odvolacího soudu nebyl zjištěn vážný zásah do obvyklého způsobu života nezletilé poškozené, když tato nepřerušila školní docházku, nebyla zásadním způsobem omezena v běžném způsobu realizace svého života, styku s vrstevníky, příbuznými, ve sportovní činnosti.
29. Ač lze pozitivně hodnotit to, že odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti podrobil své kontrole i právní závěr nalézacího soudu, zda popsaná posttraumatická stresová porucha, která u nezletilé poškozené v příčinné souvislosti s jednáním obviněného vznikla, naplňuje znaky těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a odůvodňuje tak posouzení činu též v podobě kvalifikace podle §185 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, nelze stejným způsobem hodnotit i jím prosazený právní závěr. Ze strany odvolacího soudu zjevně došlo k nadhodnocení právního závěru (resp. jeho nesprávné aplikaci v posuzované věci), který vyjádřilo výše citované rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr., když poukázalo na fakt, že vyjma zjištění o přetrvávání posttraumatické poruchy „po relativně dlouhou dobu, ( ale ) je nutné, aby představovala velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života“. Odvolací soud dospěl k přesvědčení, že naplnění tohoto požadavku je podmíněno tak závažnými dopady této poruchy, které se projeví v tom, že poškozený není schopen docházet do zaměstnání (v případě nezletilé do školy) a že se zcela zásadním způsobem změní možnosti jeho sociální komunikace (styk s vrstevníky, příbuznými, sportovní aktivita atd.).
30. Tato v zásadě správná úvaha však nemůže být jediná a rozhodující pro posouzení toho, zda negativní projevy posttraumatické stresové poruchy dosáhly úrovně odůvodňující závěr, že je ji třeba označit za vážnou poruchu zdraví ve smyslu jejího vymezení obsaženého v §122 odst. 2 tr. zákoníku. Odvolací soud při svém zhodnocení totiž pominul, resp. nedůvodně upozadil, ty poznatky plynoucí z odborných závěrů zpracovaných znaleckých posudků, které zopakoval ve svém dovolání nejvyšší státní zástupce (bod 7. a násl.), jež svědčí o výrazných psychotických obtížích nezletilé, které se navíc projevily i somaticky. Při skutkovém zjištění, že tyto se projevovaly po dobu jednoho roku, přičemž ústily i do suicidálních úvah poškozené, není podle názoru dovolacího soudu důvod k tomu, aby takto se projevující posttraumatická stresová porucha nebyla označena za těžkou újmu na zdraví podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
31. Uvedená konstatování vedou poznatku o důvodnosti tvrzení dovolatele, že napadený rozsudek odvolacího soudu je zatížen vadou jím označenou, tj. spočívající v nesprávné právní kvalifikaci skutku popsaného v bodě 1. výroku o vině. Uvedený skutek byl nalézacím soudem důvodně právně posouzen jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a), c) tr. zákoníku. Přistoupil-li soud druhého stupně ke zrušení odvoláním napadeného rozsudku a k vydání rozsudku nového, v němž uvedený skutek kvalifikoval toliko v podobě §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, zatížil své rozhodnutí vadou naplňující důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
32. Na základě tohoto zjištění dovolací soud dále posuzoval, zda je důvodný požadavek dovolatele na to, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí. V uvedeném směru se však s hodnocením věci dovolatelem ( „s přihlédnutím k porovnání výroků o trestu odnětí svobody, vyslovených soudy prvního a druhého stupně, je zřejmé, že byť se jedná pouze o dílčí pochybení, projednání dovolání by mohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného“ ) neztotožnil.
33. Je třeba připomenout, že obviněnému byl trest ukládán v rámci trestní sazby stanovené na trestný čin nejpřísněji trestný, tj. v rozpětí pěti až dvanácti let. Soud prvního stupně obviněnému uložil úhrnný trest ve výměře sedmi a půl roku. Jeho rozsudek nebyl napaden odvoláním státního zástupce, který jako jediný z odvolatelů může napadnout rozsudek v neprospěch obviněného stran všech výroků. K přezkumu výroků o vině, trestu a ochranném opatření došlo ze strany odvolacího soudu výlučně z podnětu odvolání podaného ve prospěch obviněného (na podkladě jeho odvolání). Odvolací soud trest odnětí svobody, který obviněnému uložil soud prvního stupně v trvání sedmi let a šesti měsíců, zmírnil o jeden rok. V důsledku toho, že v eventuálním dalším řízení, jež by následovalo po zrušení rozsudku soudu druhého stupně, by mohlo dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného toliko do podoby vyjádřené v rozsudku soudu nalézacího, v důsledku uplatňujícího se zákazu reformationis in peius vyjádřeného v §264 odst. 2 tr. ř., je zřejmé, že tzv. „ve hře“ je pouze otázka právního následku trestní odpovědnosti obviněného, tj. trestu, kdy by přísnější postih obviněného mohl projevit v navýšení výměry tohoto druhu trestu nejvýše o jeden rok, tj. do podoby trestu uložené soudem prvního stupně. Byť hodnoceno bez dalšího, by toto navýšení mohlo být považováno za důvod toho, aby dovolací soud k navržené kasaci rozsudku odvolacího soudu přistoupil, ve skutečnosti tomu tak není.
34. Z hlediska výroku o vině totiž sám dovolatel připouští, že v případě nesprávné právní kvalifikace se jedná „pouze o dílčí pochybení“, což je nutno potvrdit (v důsledku realizované změny právního posouzení nedošlo ke změně trestní sazby, podle níž byl obviněnému trest uložen). Z hlediska výroku o trestu je třeba upozornit na to, že již v rámci odvolacího řízení ne každé zjištěné pochybení při stanovení konkrétní výměry uloženého trestu zakládá důvod pro zrušení tohoto napadeného výroku. Odvolací soud totiž k jeho zrušení může přistoupit až poté, shledá-li, že uložený trest je nepřiměřený. Nepřiměřenost je pak posuzována jednak s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem spáchaného trestného činu, tj. z hlediska jeho závažnosti a společenské škodlivosti, ke konkrétním zjištěním stran osoby pachatele, a v neposlední řadě, a to je třeba zdůraznit, i z hlediska rozsahu trestní sazby, podle níž byl trest ukládán. Z posledně uvedeného hlediska je totiž zásadní rozdíl, dojde-li ke změně výroku o trestu odnětí svobody o jeden rok v případě postihu za trestný čin, jehož trestní sazba je v rozpětí např. tří let, a v případě postihu za trestný čin, jehož trestní sazba je v rozpětí sedmi let, jako je tomu v případě posuzovaném.
35. Obviněnému nebyl trest uložen na samotné spodní hranici trestní sazby. Je třeba uvážit, že při jeho výměře bylo odvolacím soudem (viz bod 26. rozsudku), stejně jako v případě trestu uloženého soudem prvního stupně, zohledněno to, že se obviněný činu dopustil v stavu tzv. zmenšené příčetnosti. Tento stav na straně jedné ovlivnil ve prospěch obviněného výměru mu uloženého trestu, na straně druhé se však projevil uložením další trestní sankce (§36 tr. zákoníku) – ochranného opatření v podobě ochranného sexuologického léčení ambulantního. I tuto sankci je třeba zohlednit v rámci posuzování otázky, zda trestní postih obviněného je dostatečný, či naopak zjevně nedostačující.
36. Při rozhodování o mimořádném opravném prostředku musí soud zohlednit dva rozhodující faktory, jimiž jsou na straně jedné zájem na stabilitě soudních rozhodnutí, kterou vyjadřuje právní moc těchto rozhodnutí, na straně druhé zájem na spravedlivém rozhodnutí, který v oblasti trestního soudnictví představuje i požadavek zákonu odpovídajícího postihu pachatele za jím spáchaný trestný čin. Lze nicméně dovodit, že prosazení požadavku druhého přichází v úvahu tehdy, je-li možno učinit závěr, že na vadném rozhodnutí – pro charakter, povahu a závažnost zjištěné vady – nelze nadále trvat.
37. K takovému závěru ve věci posuzované Nejvyšší soud nedospěl. I při uvážení rozsahu trestné činnosti, pro niž byl obviněný odsouzen, totiž nelze konstatovat, že jeho postih (a nutno zdůraznit, že jako osoby dosud bezúhonné) je zjevně nepřiměřeně mírný v rozsahu, který kasaci napadeného rozsudku vyžaduje.
38. Vzhledem k výše vyloženému posuzování otázky ne/přiměřenosti trestu a uplatňujícímu se zákazu změny k horšímu proto dovolací soud dospěl k závěru, že případnou změnu rozhodnutí nelze pokládat za takovou, která by opravdu podstatným způsobem mohla ovlivnit postavení obviněného.
39. Z poznatků nabytých z rozhodovací praxe lze učinit závěr, že v otázce posuzování vlivu z činu pachatele nastalé posttraumatické stresové poruchy na právní kvalifikaci skutku, nedochází k tak častým pochybením, která by vyžadovala další řešení označené právní otázky. Zejména i s přihlédnutím k tomu, že v návaznosti na zmíněné rozhodnutí (usnesení ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 8 Tdo 751/2017, publikované pod č. 29/2018 Sb. rozh. tr.) Nejvyšší soud v zájmu sjednocení aplikační praxe vydal i další rozhodnutí věnované dané problematice (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 6 Tdo 320/2018), které bude uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nelze dojít k závěru, že ve věci posuzované byla nastolena otázka zásadního právního významu, jejíž existence by bránila vynesení výroku, který toto usnesení obsahuje.
40. Při těchto zjištěních dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou splněny podmínky pro to, aby o dovolání nejvyššího státního zástupce rozhodl způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
41. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu